6.9.2020                                

Ze sedláka kulakem. Dočká se Jan Brom třicet let po své smrti rehabilitace?

Lukáš Petřík

Kauza

Pražský advokát Lubomír Müller na sebe před týdnem upozornil kvůli více než 120 let starému případu tzv. hilsneriády. Tento týden se u okresního soudu v Prachaticích otevře rehabilitace rodiny sedláka Broma, který je právě letos v létě třicet let po smrti a jenž se stal další obětí komunistického režimu z doby násilné kolektivizace v 50. letech minulého století.

Předvánoční vydání časopisu Život naší vesnice z prosince 1952. Zdroj: Archív

Pikantní na tomto smutném příběhu je, že na komunistické zlovůli vůči „kulakovi“ z malé vesnice Mičovice na Prachaticku se tehdy podílel také mladičký 22letý agronom, čerstvý absolvent vysoké školy zemědělské, a komunistický kádr František Pitra. Tentýž Pitra, jenž byl v roce 1990 posledním předsedou vlády České socialistické republiky a jehož prezident Gustav Husák zmiňoval jako svého možného nástupce na postu generálního tajemníka komunistické strany.

Kdo se během násilné kolektivizace zemědělství podílel na „převzetí“ statku sedláka Broma:

Za MNV Mičovice jeho předseda František Kalíšek a tajemník Ludvík Malík.
Za ONV Prachatice pracovník družstevního oddělení Tomáš Předota, ekonom ing. František Pitra a okresní účetní instruktor Zdeněk Hrdina.
Za JZD Mičovice jeho předseda Jan Bárta, člen představenstva Karel Filip a účetní Rudolf Fošum.

V oficiálním Pitrově životopisu se o jeho podílu na perzekuci rodiny sedláka Jana Broma samozřejmě nedočtete – jen to, že v období let 1955–1958 působil coby agronom na Prachaticku a že od roku 1958 pracoval v aparátu Krajského výboru KSČ v Českých Budějovicích. A pak jen stoupal na stranickém žebříčku, až se v prosinci 1977 stal součástí vrcholné tuzemské komunistické elity, členem ústředního výboru KSČ.

Jak také probíhala kolektivizace zemědělství

Podle zachovaných archivních dokumentů byl Pitra, jako agronom na Okresním národním výboru Prachatice, jedním z osmi komunistických funkcionářů, kteří se na Silvestra roku 1955 zúčastnili aktu nezákonného vyvlastnění, resp. toho, že „JZD Mičovice převzalo „do bezplatného užívání statek Jana Broma“.

Přesněji řečeno – sedlák Jan Brom a jeho rodina sice zcela formálně zůstali majiteli statku, ale tento svůj majetek nesměli jakkoliv užívat a navíc se museli odstěhovat (také sedlákovi rodiče, kteří tím přišli o výminek ve svém statku) do jiného okresu, mimo tehdejší prachatický okres. To bylo vyvrcholení nátlaku na sedláka Broma a jeho rodinu v době násilné kolektivizace a současně i trest za to, že nátlaku odolal.

Rozhodla o tom v říjnu 1955 rada Místního národního výboru v Mičovicích podle „směrnic ministerstva zemědělství“ a na základě zákona č.55/1947 o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu. Za povšimnutí stojí, že se tak stalo pouhý týden předtím, než byl dne 26. 10. 1955 uvedený zákon bez náhrady zrušen.

Na statku zůstali jen členové rodiny

V odůvodnění komunističtí funkcionáři uvedli, že „vlastník nezajišťuje řádné obdělávání půdy, jelikož na usedlosti není dostatek pracovních sil. Z toho důvodu dochází chronicky rok od roku k snižování úrodnosti půdy, tím k neplnění v rostlinné výrobě, z toho k zaostávání k výrobě živočišné, což má za následek neplnění státních dodávek“.

„Než komunisti zakázali zaměstnávat čeledíny a děvečky, bylo na statku dostatek lidí, kteří se dokázali postarat o 26 hektarů půdy, koně, krávy a slepice. Po zákazu ale ze statku všichni odešli a na všechny práce zůstali jen členové rodiny – maminka, tatínek, jeho sestra a staří rodiče. V kombinaci s tím, jak nereálně vysoké byly komunistickými úřady stanovovány kvóty velkým sedlákům, dá rozum, že se nedaly splnit,“ říká jedna ze tří Bromových dcer, která nyní za pomoci advokáta Lubomíra Müllera usiluje u prachatického soudu o rehabilitaci svých rodičů.

Její otec, Jan Brom, byl s 26 hektary půdy jedním z největších sedláků na Prachaticku. Grunt dostal od svých rodičů rok po válce, když si jako jedenatřicetiletý bral o devět let mladší dceru místního mlynáře Annu. S tou měl tři dcery, přičemž ta nejmladší statek jako dítě nepoznala – narodila se až poté, co se z něj rodina musela vystěhovat, neboť „neplnila důležitý veřejný zájem – zajištění výživy lidu.

.   Jedna z nejstarších pohlednic Mičovic. Na snímku vpravo dole část statku sedláka Jana Broma. Foto: Archív

Po válce byl Brom v Mičovicích starostou. Brom byl v Mičovicích v prvních letech po válce předsedou národního výboru (voleb se v roce 1946 účastnilo 129 občanů). A možná právě zde lze hledat příčinu toho, proč tehdejší komunistické úřady na Jana Broma „zaklekly“. Soukromě hospodařící rolník od začátku 50. let odolával státní propagandě a místnímu nátlaku, aby vstoupil do místního jednotného zemědělského družstva. Start mičovického JZD (ale i těch v okolních vesnicích na Prachaticku) totiž provázely nesnáze – nebyly stroje, součástky, chyběly manažerské zkušenosti…

A Brom měl mlátičku, fukar, koně. A ne ledajaké. „Dodnes se dají dohledat v plemenné knize v píseckém hřebčínu,“ doplňuje manžel jedné z Bromovových dcer. Tzv. chalupníci, kteří do doby, než zakládali družstva, pracovali u sedláků, podle něj obvykle neměli žádné pozemky, nebo jen nevelké a kromě pluhu ani žádnou techniku.

Tím, že Brom měl koně a techniku, musel tzv. vypomáhat družstevníkům v okrese. „Úřady mu prostě nařídily, že dne toho a toho musí třeba s koňským potahem odjet do desítky kilometrů vzdáleného JZD. Sám Brom pak neměl kdy starat se o svůj grunt a komunistické úřady jej pak trestaly jako tzv. neplniče,“ dodávek.

Za nesplnění hrozila pokuta i vězení. Dokládají to i dobové úřední dokumenty Okresního národního výboru (ONV) v Prachaticích. Například na základě výměru, který Jan Brom dostal v létě roku 1952, byl na základě rozhodnutí ONV „povinen propůjčit na dobu oborání 7 ha brambor potah (stačí 1 koně) s oborávačem brambor v Záhoří“. „Hlaste se u předsedy JZD v Záhoří nejdéle do 8 hod. ranních,“ stojí ve výměru ONV, jenž v opisu dostal Místní národní výbor v Prachaticích a velitelství Národní bezpečnosti v sousedních Lhenicích.

„Nebo se třeba stalo, že si tchána předvolali na úřad do Prachatic ke kárné komisi, která byla od deseti hodin. Předvolání ale od pošťáka obdržel o několik hodin později,“ vybavuje si manžel jedné z Bromovových dcer. A stalo se to podle něj také i s tzv. výměry prachatického ONV: Instrukce, kde má zdarma vypomáhat družstevníkům, dostal Jan Brom třeba o den později, přičemž za nesplnění mu hrozila pokuta nebo dokonce vězení.

Jednu z prvních pokut, kterou sedláku Bromovi udělil Okresní národní výbor v Prachaticích, kterou se advokátovi Müllerovi společně s dcerami podařilo dohledat, byla ze srpna 1951 za to, že nesplněním předepsaných dodávek „ztížil a rušil výživu obyvatelstva“. Vyměřených třicet tisíc korun pokuty dva roky před měnovou reformou nebyly malé peníze.

Pokuty pro kulaka. A rozhodně to neměl být poslední postih sedláka, který společně se čtyřmi dalšími dostal podle dobových dokumentů Místního národního výboru v Mičovicích ze začátku padesátých let minulého století punc tzv. kulaka (pokud byl někdo označen za kulaka, rozuměl se tím nepřátelský a zlovolný, státní zájmy poškozující sedlák, který hospodařil alespoň na 15 hektarech).

Připomeňme, že na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Se začátkem roku 1952 dostal Brom další pokutu, tentokrát ve výši 18 tisíc Kč za to, že „porušil veřejné zásobování“. V září téhož roku mu byla vyměřena další pokuta za to, že „nedodržel plánovanou plochu při sadbě brambor“.

„To, že jste neměl dostatek brambor, není výmluva, a také na ni není možné brát zřetel, poněvadž jste si měl jako řádný hospodář bramborové sazenice včas opatřit a nečekat, až jak to dopadne,“ stojí v dokumentu. Pro zasazení do dobového kontextu dodejme, že začátkem 50. let se v tehdejším Československu přemnožila mandelinka bramborová a komunistická propaganda ji začala označovat jako „amerického brouka“.

Stovky rehabilitovaných obětí komunismu. Za své hospodaření v roce 1952 dostal v dubnu následujícího roku Jan Brom další pokutu, tentokrát ve výši deset tisíc korun, protože nedodal 554 kusů vajíček. Advokát Müller ironicky poukazuje na odůvodnění, v němž stojí: „Kdybyste se… byl snažil, zajisté, že byste byl dodávku splnil a mohl se uvarovat trestního řízení.“ „Úvahou, že víc by se musely snažit příslušné slepice, se národní výbor nezabýval,“ konstatuje advokát. Jak na Bromův případ ve své době reagovala době poplatná komunistická média, je zřejmé z článku výše.

Z Mičovic byly bez soudu vystěhovány a donuceny k tzv. vnitřnímu vyhnanství (mimo původní okres pobytu) dvě „kulacké“ rodiny – kromě Bromů to byla i rodina dalšího velkého místního sedláka Matěje Šímy. Kolik rodin v tehdejším Československu bylo v padesátých letech přesídleno, není dodnes jasné. Podle odhadů mohlo jít o dva až čtyři tisíce sedláckých rodin.

Jedním z nejhorších trestů byly deportace – vystěhování z domova do předepsaného místa – zpravidla v pohraničí. Někteří z „kulaků“ byli zatčeni a odsouzeni, jiní byli popraveni. V Sovětském svazu byla jejich fyzická likvidace jako společenské třídy součástí stalinistické kolektivizace a vyžádala si přes pět milionů obětí.

  sedlák Jan Brom s manželkou Annou.

„Vezměte čtyři kulky, zastřelte nás a ukončete to trápení,“ vybavuje si dodnes nejstarší z dcer statečná maminčina slova, která zazněla před vraty jejich statku při jeho „převzetí do bezplatného užívání“. Byla to hlavně Anna Bromová, kdo dcerám vyprávěla o hrůzách kolektivizace. Podle druhé z dcer Jan Brom vůči rodným Mičovicím a zdejším lidem zahořkl a uzavřel se do sebe. Zda se nyní, po třiceti letech po svém skonu dočká sedlák morální rehabilitace, bude teď záležet i na soudu v Prachaticích.

Agitační leták z roku 1954. Zdroj: Archív

zdroj: faei.cz

  Poděkování paní Vlkové  

Napsala mi paní Věra Vlková, vnučka strážmistra Josefa Mlejnka, který sloužil na četnické stanici v Novém Boru s Vavřincem Panušem (*10.7.1881) a poslala mi krásnou fotku kamarádů v plné zbroji.

                       1928

   Popiska k fotce

Vavřinec Panuš vpředu uprostřed r. 1928

 Oheň v Konětopech

Toto je fotografie, na které jsou bratři Zárubové (Jan, František a Václav z Čelákovic) a jejich dcery. V popředí s kulatými brýlemi stojí František Panuš (*1896), nejmladší syn Petra Panuše. Žena s bílými vlasy je jeho žena Marie. 

♦  Rodové a jiné statky od V. Broma  ♦

Našla jsem bakalářskou práci pana Václava Broma, rodáka z obce Jáma. V. Brom se narodil v Jámě čp.15, na který se přivdala Jana Vinciková, moje prázdninová kamarádka z Mičovic. Jana bydlela v Mičovicích na statku čp.5, kterému se říkalo "U Bohoušků". Měla dva sourozence Pepu a nejmladší Marušku. Václav Brom, který píše o rodném statku v Jámě a v Mičovicích je její syn. Ve své bakalářské práci popisuje  život lidí, místních rodáků tak, jak mu o nich vyprávěli a jak o nich psali jeho dědové kronikáři. A je to moc zajímavé čtení.

"Snažil jsem se vystihnout život ve vsi objektivně napsat získané informace. Podal jsem zprávu o skoro 100 letech života lidí v obci Jáma a Mičovice. Mluvil jsem s pamětníky, převážně ze své rodiny. Poskytl jsem obrázek života na vsi. Myslím si, že soužití více generací je v dnešní době vzácností. Neumíme si naslouchat, chybí nám pokora vůči starším a dobrou radu často bereme jako poučování."

Václav Brom

♦ 13.12.2015 Nové matriční zápisy ♦

Ve fotogalerii přibyly zápisy rodiny Holečků z Mělníka. Narození Marie Holečkové Nejedlé, mojí babičky a jejích sourozenců. «zde«

Ševci v 17. století

Kdo se chtěl stát mistrem ševcem, ten musel nejdříve koupit kůže z krávy a telete. Tyto kůže byly prohlédnuty celým cechem a posouzeno, zda jsou vhodné pro mistrovské dílo. Z kravské kůže bylo nutno zhotovit pár holinek s přehyby, kterým se říkalo škorně a patřily mezi "dlouhé dílo". Dále adept musel vyrobit z kůže krávy vysoké šněrovací boty a tři páry bot šitých na podrážku. Z telecí kůže bylo nutno zhotovit jeden pár vysokých bot ke kolenům, šitých do podrážek a dvakrát prošívaných a jeden pár ženských bot se šněrováním na kovové háčky. Všechno pak prohlédli mistři cechu a "bylo-li dílo shledáno způsobilým, obstál". Pak byl švec přijat za nového mistra; musel složit do cechovní pokladnice šest funtů vosku a pro mistry připravit dobré pohoštění se čtyřmi vědry piva (což byl zhruba hektolitr).

Velmi silně preferoval cechovní řád Petra Voka z Rožmberka vyšebrodské ševce před cizími, a to jak v případě, že se chtěl ve Vyšším Brodě usadit nový švec, tak zejména při prodeji bot. V cechovním řádu se jednoznačně uvádí: "...cizí nebo cizozemský mistr nesmí na výročním trhu ve Vyšším Brodě své zboží vyložit a nabízet k prodeji, pokud tak neučiní zdejší mistři. Kdyby někdo z cizích chtěl své boty prodávat po domech, a byl při tom přistižen, mají mu být všechny boty zabaveny a věnovány zdejšímu špitálu pro chudé".

Rok 1654 - Jak to chodilo a kolik za boty

 Zajímavé jsou i tehdejší ceny bot. Škorně stály osmdesát grošů, ženské boty kolem třiceti, selské boty do kopy (60 grošů) a střevíce kolem dvaceti grošů. Pro porovnání jedna kopa měla 60 grošů, jeden groš sedm penízů nebo 14 haléřů. Děvečka dostala za rok práce 90 grošů, stravu, střevíce a dva šátky, zemědělští nádeníci o žních dostávali dva groše a stravu, zedníci, pokrývači a tesaři dostávali dva groše za den, učitelé čtyři kopy ročně. Naproti tomu strych žita (93 litrů) stál dva a půl groše, věrtel piva (přes 23 litrů - sedm grošů, za jeden groš bylo asi sto vajec, jeden bochník chleba stál peníz, krátký kožíšek byl za tři kopy - 180 grošů. Zkrátka, boty byly velmi drahé a chudina chodila od jara do zimy většinou bosa.