Parthenónský vlys
HISTORIE
Koně na Parthenónském vlysu-vrchol shromáždění nebo bolestivé napětí?
Jezdecké schopnosti antických Řeků se ,podle působivého zobrazení v malbách na vázách a na světoznámém Parthenónském vlysu,zdají být vynikající.Ale není všechno zlato,co se třpytí!Umělecká hodnota vlysu je a zůstane nepopíratelná,ale názory na všeobecně vychvalované jezdecké umění Řeků by se měly znovu prodiskutovat a přehodnotit.
Hlavy ukazují na zcela opačný aspekt řeckého způsobu jízdy:znalec koní rozpozná na hlavách s vyvalenýma očima,otevřenými hubami a rozevřenými nozdrami výraz nervózního napětí,strachu a bolestí,vedoucích až k panice.
Řecký sochař Phidias vytvořil v 5.století před Kristem téměř 160 m dlouhý Pathenónský vlys ,dílo,jež v důrazu na zobrazení koní ve výtvarném umění dodnes nemá obdoby.Pro mnoho historiků umění a milovníků koní ztělesňuje bezchybné zobrazení plněrozvinutého jezdecké umění,protože jen velmi dobře přiježděný kůň může vypadat tak vznešeně –nebo snad ne?Zbytky vlysu se 215 zachovalými jezdeckými postavami jsou dnes vystaveny v Britském muzeu v Londýně.Původně se vlys nacházel na chrámu Parthenón na Akropoli a ilustroval slavnostní tažení na počest bohyně Athény.Jeho kvalita je v literatuře,např.Grossmannem,popsána následovně: ,,…jedná se o zobrazení absolutního jezdeckého umění.Téměř všichni koně na první pohled vykazují vysoký stupeň výcviku,jezdci sedí naprosto uvolněně a přirozeně přizpůsobení pohybu koně,takže lze rozpoznat dva dokonalé základy úspěšně dokončeného uměleckého díla: hodnověrné studie na živém modelu a tu nejsouladnější harmonii modelu samotného.“
Typ koní na Parthenónském vlysu
Umění starověkého Řecka nebylo žádným reprezentativním státním uměním,ale vycházelo z pozorování přírody,estetiky a lásky k zobrazované věci.Koně měli na uměleckých dílech velmi výrazné a z naše ho pohledu typicky ,,antické“vzezření.často jsou srovnávaní s araby,ale řečtí koně byli daleko zavalitější a měli pro araba velmi netypickou kulatou záď.Velikost zvířat se z různých důvodů velmi těžko posuzuje.Srovnáme-li koně z Parthenónského vlysu se středně velkými mladíky na stejném díle,vychází kohoutková výška asi 130 cm.Ta by ovšem využití zvířat jako válečných koní téměř vylučovala a výrazně by ji přesahovaly i malá orientální plemena (140-150 cm),takže se musela pohybovat mezi 140 a 145 cm.Zmenšené zobrazení koní lze připsatve starověku často používánému zákonu izokefalie (= zobrazování vrcholků hlav všech postav ve stejné výšce).I na Parthenónském vlysu tvoří koňské a lidské hlavy jedinou ,k okraji vlysu paralelní a mírně zvlněnou linii,která neodpovídala realitě a lze ji chápat jako uměleckou aplikaci.Díky zmešení koní,kteří b yv morálním zobrazení plošně dominovali,vypadají jezdci významěji,více splývají se zvířaty a tím vzniká dojem jediné bytosti řízené lidským duchem a vůli.Tento dojem pomáhá mimo jiné předstírat i vynikající jezdecké umění.Zvláštní pozornost si odpradávna získavalyskvěle vypracované hlavy koní s nenapodobitelným,,oduševnělým“výrazem.Goethe o Parthenónském vlysu napsal:,,Kůň z Atén je napůl vzepnutý,silný ,funící se zakulacenýma očima,které výhrůžně blýskají.“Ve skutečnosti jsou oční bulvy znázorněné,aby byly vypoulené a vystupovaly vpřed.Suchý výraz je podpořen ostře řezanými žuchvami,hranami jařmových kostí a zároveň hrou světla a stínu.
Shromáždění či panika?
Hlavy ukazují na zcela opačný aspekt řeckého způsobu jízdy:znalec koní rozpozná na hlavách s vyvalenýma očima,otevenými hubami a rozevřenými nozdrami výraz nervozního napětí strachu a bolesti.Ať už hlavy působí jakkoli,,krásně“a výrazně,neladí se vzezřením výborně přiježděného,uvolněného koně.Nevisí volně v krku,zdánlivě vzpřímeném prací ve shromáždění,ale ve skutečnosti příliš zataženém dozadu.Přes falešnou volnost v žuchvách jsou hlavy spíše držené nad otěží ,respektive jakoby je koně v odporu a nedobrovolně házeli nahoru-projev důrazné nelibosti koně ! Ale jaká nelibost,když jsou koně podle literatury tak harmonicky a lehce ježdění?Tento rozpor lze vysvětlit po prohlídce udidla používaného v antickém Řecku.Zároveň bychom však měli začít pochybovat o tolik citovaném jezdeckém umění starověkých Řeků.
Řecké uzdění
Zatímco některé starověké národy jezdily své koně bez sedel,uzdění a udidel v přirozené harmonii a ovládaly je jen pomocí váhy a holení,ve starověkém Řecku se tato metoda nepraktikovala.Použivala se tam udidla,která z vnějšku,jak je patrné z různých maleb na vázách,připomínala jemné výchovné roubíkové udidlo-zdání však klame.V koňské tlamě bylo udidlo co do ostrosti těžko překonatelné a v historii jezdectví zcela jedinečné .Ostnaté válečky působily na bezzubou,nejcitlivější část čelisti a musely ji roztrhat do krve.Kůň neměl žádnou šanci se udidlu přizpůsobit .Kolečka s ostrými hranami připevněná na kloubu udidla rozřezávala jazyk a skřípala ho již při nejmenším působení jezdce.Týrané zvíře co nejvíce otevíralo tlamu a vysoko zvedalo hlavu a krk,aby uniklo nepříjemnému působení.Pro jezdce vítaná reakce,jak se lze dočíst v Xenophonově klasickém díle ,,O jezdeckém umění“.,,Současně vyvíjeným mačkáním (!) udidla a pobízením vpřed se kůň vzruší,posune hruď dopředu a ve vzteku více zvedá nohy.“Lze předpokládat,že se koně po náhlém zatáhnutí otěží stáhli zpět a převáděli ustrašené skoky s vysokou akcí.Tento,Phidiasem přesně zvěčněný pohyb,se všeobecně interpretuje jako shromáždění.Na konci vlysu,kde se oslavné tažení blíží k vrcholu ,je ,,přiuzdění“stále více nahrazováno házením hlavou,přibývá ustrašených skoků a někteří autoři v nich vidí ,,skoky vysoké školy“. Správně předvedená krupada by mohla vypadat podobně ,ale na převážně nesedlaných koních by se těžko cvičila a nejspíš by se vůbec nedala převést.Při pozornějším prohlížení se nelze zbavit dojmu,že koně brzdění udidlem jsou těsně před splašením.