První větší výlet byl v úterý na rozhlednu Holica. Je to na kopcích nad Uličem, kde kdysi míval můj děda pole a kam jsme spolu chodívali. Ukazoval mi tam vlčí stopy a mě to trochu děsilo :-) Tenkrát jinými cestami, které tam každý zná. Pro nás pro turisty je tam ne úplně dobře značená naučná stezka. 

Šly jsme tam s Ivou vlastně z nouze, protože ten den jsme měly v plánu jít jinam. Ale jsou prázdniny, takže jízdní řád patrně není vůbec potřeba a můžete v Uliči na zastávce stát jak dlouho chcete, ale autobus odjede už čtvrt hodiny před tím, co je v jízdním řádu. Protože na zastávce tím směrem nikdo ještě nestál. Co na tom, že my tam byly minimálně pět minut před odjezdem... :-) Asi nejvíc mě naštvalo, že jsem vstávala v půl šestý zbytečně. Jinak asi nic, protože strach z té budoucí velké túry byl mnohem větší a já byla pořád dost unavená, takže jsem se i bála.

Tahle nouzovka se ve finále stala velkou odměnou. Cesta nezačala nejlíp a dobře si pamatujte, jak vypadal ten začátek. Ještě se k tomu jednou vrátím... Když jsme překonaly tohle, potkaly jsme dřevaře, kteří tam mají na svědomí ten šílený stav cest. Iva se šla zeptat, jestli jdeme dobře. Já si myslela, že ano. Jeden z těch chlapů nám koukal do mapy a podle toho, co řekl, viděl možná mapu poprvé v životě :-) My byly dobře, on blbě, Ale bylo to fuk. Důležité stejně bylo jen jít pořád nahoru.

Za chvíli se cesta konečně změnila v něco, po čem se dalo jít a my se přestaly prodírat lesem. Došly jsme na krásnou louku a za ní na hřeben, kde jsme v lese našly první ze tří vysílačů, které jsou tam postavené. A za ním skončil les a prostor se otevřel do toho dědova pole, které je teď krásnou loukou plnou květin a hmyzu.

V dáli byla vidět rozhledna, ke které jsme mířily. A kolem dokola jen hory a hory. A klid. Prostě nádhera. Dorazily jsme k rozhledně, pokochaly se výhledem, posilnily se svačinou. Iva sebou plácla do trávy a já jsem chodila po louce, honila motýly, sbírala lesní jahůdky a užila si krásnou hodinu slunce, šumění trávy a úžasného výhledu.

Pak se začalo od Vihorlatu trochu mračit a rychle se mraky přibližovaly. Tak jsme se raději sbalily a začaly scházet dolů. Sestup byl opravdu tak prudký, jak popisuje průvodce. Vylezly jsme z lesa na dolním konci Uliče, kde cesta míří k hranicím. Doma jsme se trochu najedly, očistily houby, které nám mezitím donesl náš kamarád a průvodce Jurko. S kotrčem jsme si ale nevěděly moc rady, takže jsme ho odnesly tetce Marce, ke které jsme na druhý den dostaly pozvání na pirohy a ta z něj udělala fantastickou polívku! No a pak jsme si šly dát do pivnice večerní Šariš :-)