Jak jsme přišli na to, že to bude malý knírač
Může za to mé velké přání, běhat se psem agility.
V létě roku 2001 jsem začala s tehdy již 9-ti letým kokršpanělem Benem chodit na žamberecký cvičák, ale Bena agility vůbec nenadchlo, asi i z důvodu věku. K tomu začal na podzim kašlat a původní diagnóza "kotcový kašel" se změnila na "srdeční vada", což znamenalo nejen doživotní podávání léků, ale i konec všem náročnějším aktivitám, tedy i agility.
Já se však agility vzdát nechtěla a tak jsem začala svou drahou polovičku - Mirka, oťukávat, co by řekl na pořízení druhého psa. Ani moc neprotestoval ☺
Začal jsem tedy řešit otázku jakého, i když tuto otázku jsem řešila již dávno před tím, ještě než jsem vůbec věděla, že s Benem agility nepůjde cvičit. Mým snem byla border kolie, v té době ještě málopočetné plemeno u nás a od toho se i odvíjela cena za štěně. V té době jsme si nemohli dovolit zaplatit za psa přes 15 tis. a proto jsem musela vymyslet něco "lacinějšího". Volba padla na malého knírače. Můj první pejsek, kříženec knírače Ted, byl super pes, pohyblivý, aktivní, lehce cvičitelný, nekonfliktní, proto jsem předpokládala, že malý knírač bude podobný. Začala jsem studovat inzertní noviny, obvolávat (já!, která nesnášela telefonování!) inzeráty, několik hovorů bylo bezúspěšných, až jsem se dovolala majitelce chovatelské stanice "od Komáří vížky"(v současnosti již knírače nechovají), která mi k mé obrovské radosti sdělila, že mají malého kníračího kluka volného. Následovalo několik dopisů (v té době ještě maily moc nefrčely a internet doma každý neměl - my také ne), než nadešel den D.

15.12.2001 - jedeme si pro štěňátko
Ráno nás budík probudil opravdu velmi brzy, neboť nás čekala dlouhá cesta do Krupky, což je až za Ústím nad Labem. Myslím, že celá naše rodina byla jak na trní, jestli se v pořádku vrátíme. Naše "stodváca" nebyla už nejmladší, Mirek toho mnoho naježděného taky neměl, ale nezklamala, dovezla nás tam i zpět sice zmrzlé (nějak nikdy před tím, ani potom netopila ☺), ale v pořádku.
Po několika hodinách jízdy jsme konečně vystoupili v Krupce před domem chovatelky. Uvedla nás dovnitř a se slovy "Máte to jednodušší, přijeli jste dřív, můžete si vybrat" nám přinesla dva mrňavé kluky s rašícím vousem - Arta a Aramise. Vážně to bylo jednodušší a ještě nám to zjednodušila, když přinesla stejně staré štěně pepřáčka, který bylo také volné, zůstali jsme však věrní černostříbřiťáčkovi a po delším přemýšlení jsme se rozhodli pro Arta, vlastně pak už Dennyho, neboť jméno už jsme měli vybrané dávno před tím doma ☺
Podepsali jsme smlouvu, zaplatili a se štěnětem, zabaleným do deky na mém klíně, vyrazili na cestu domů. Udělali jsme si dvě přestávky. První měla být pro Dennyho čůrací, ale on to nějak nepochopil, koukal na nás vyčítavě, když jsme ho v té hrozné zimě postavili na zem (u chovatelky se ven nedostali, asi že byl prosinec a fakt mrazivý) a pobíhal od jednoho k druhému a lezl nám na boty. Z čůrání nebylo nic.
Druhá zastávka byla v hradeckém OBI. Našemu mrněti totiž vstávaly uši, takže nám bylo doporučeno vylepováním jedním určitým lepidlem, které měli pouze v OBI. Poprvé a snad i naposledy jsem zažila, že mě vyvedla ostraha až před vchod. A důvod? V té zimě jsme nemohli nechat to malé psí miminko samotné v autě a proto jsem si ho strčila pod bundu, jen hlavička mu koukala, ale i to stačilo, aby mě jakýsi "aktivní zásadový" zaměstnanec ostrahy, pro mně totální blb, vyvedl až ven. Od té doby nejsem těmto prodejnám vůbec nakloněna a chodím tam opravdu vyjímečně (od té doby asi dvakrát ☺).
Domů jsme přijeli v pořádku, jen Mirek si přivezl ještě rýmu ☺.

První noc v novém domově
První noc byla ŠÍLENÁ!!! Naštěstí jsme sousedy varovali, že si přivezeme psí mimi a že ho asi ze začátku uslyší (kdyby jen ze začátku...). V nějaké "moudré" knize jsem se dočetla, že se novopečení majitelé nemají nechat první noc obměkčit brečením mimíska a mají ho nechat spát tam, kde bude jeho místo na spaní. To byla ale blbost! Fakt už bych to neudělala. Milý malý Denny vydržel celou noc hodinu spát, hodinu řvát, takže nespal asi celý barák. Druhou noc jsem se vykašlala na tu praštěnou knížku (neudělat to, tak nás asi vystěhují na mráz), ustlala si vedle jeho pelíšku a byl klid. Za tři noci jsem už normálně mohla spát zase ve své posteli a bylo ticho.

První pes v bytě
Dennyho začátky u nás byly krušné ☺ Neměl ještě takové vymoženosti, jako pelíšek, musely mu stačit mé staré tepláky. Ze začátku jsme byli přesvědčeni, že pes se u nás bude moci pohybovat všude krom obýváku, to padlo hned, tak že nebude ležet na gauči, jenže kdo by s prckem seděl na zemi, takže snad hned druhý den jsme se na gauči váleli i s Dennym. Jeho oblíbenou činností bylo, že nás pronásledoval po bytě a neustále si nám lehal na nohy, nebo za nohy a my to nechápali a pořád někam chodili. Prostě to byl průkopník pro další psy, kteří už takovou "nouzi" nepoznali ☺ Pelíšky a  misky s vodou mají v každé místnosti, válet se můžou na gauči v obýváku i v Eriky pokoji, na lavici v kuchyni, prostě kde se jim zamane.

 
To by bylo asi ve stručnosti o Dennyho štěněcích letech vše, na co si vzpomenu.