Cyklovýlet Kladno - Vinařická Hora - Kladno, 20.6.2015
Přátelé cykloturistiky a přírody!
O deštivé sobotě 20/6/15 jsme se ve čtyřech vydali na naplánovanou cykloakci. Sobotní termín jsme se rozhodli dodržet i přesto, že mělo pršet. Po opuštění vlaku v Kladně kolem půl jedenácté skutečně pršelo, předpověď počasí měla v ten moment bohužel pravdu. Onen moment trval přes hodinu. Lilo a šla pára od úst, bylo jako v zimě. Na výjezd v té chvíli nebylo ani pomyšlení. Hamletovský rozhodovací proces zda jet či nejet jsme trávili v malém lokálu s výhledem na kola, na něž shora padala ledová voda. Nálada byla pod bodem mrazu. Nicméně kolem jedné déšť ustal a my, čtyři stateční, konečně mohli vyrazit do krajiny. Chvíli se jelo ledovým vzduchem, ale pak se náhle oteplilo a vyšlo slunce. Cesta zelenými tunely příměstským lesem a pak úzkými asfaltkami přes Libušín do Smečna se stala radostí. Asi i proto, že jsme s obličeji upřenými k nebi vzývali bohy počasí, aby přeháňky poslali jinam, nejlépe nad Prahu, kterou jsme - žel Bohu jen my čtyři - statečně opustili. Ve Smečně přišlo na řadu klasické posezení v cukrárně s příjmem kalorií spálených na cestě. Zákusky byly úžasné, jen jahodová zmrzlina byla vodově ošizená. Po cukrárně jsme pokračovali v našem “velkém dobrodružství” parkem, v němž probíhal dětský den. Jelikož jsme na první pohled vypadali jako přerostlí infantilové, opticky jsme mezi veselé děti zapadli, zvláště pak před bunkrem, jenž vypadal jako hračka. Cyklodámy se před ním dostaly do nálady, jako by ho právě osobně dobyly. Po smyčce kolem dvora s vysloužilou vojenskou technikou jsme se konečně octli v otevřené krajině s nejedním travnatým krpálem. Z různých návrší jsme s jistou škodolibostí sledovali, jak nad Řípem a nad okolím Prahy leje a modlili se, aby nám dál svítilo slunce. Přes různé malé vesnice jsme dojeli do Jedomělic, kde nás dostihl hlad a taky černý mrak věštící vydatný slejvák. Tomu jsme se vyhnuli odklonem štreky na Libovice, Přelíc a Vinařice. Nakonec jsme se vyškrábali na Vinařickou Horu, kde jsme se vycvakli před kamenolomem. Před opuštěním tohoto mystického kopce jsme se na půl hodiny “zasekli” na neskutečném nalezišti lesních jahod, které se daly česat po skoro po hrstech. Výraz v obličeji neónově zelené účastnice výletu vyjadřoval smutek s faktem, že jahody jsou vysbírané. Na náměstí ve Vinařicích jsme si vyfotili bílý kámen, o němž se tvrdí, že byl kdysi menhirem na vrcholu Vinařické Hory. Večerním courákem jsme se vrátili do deštěm skropené Prahy. Ujelo se jen šedesát kilometrů, ale ty – jako většinou – stály za to.
Rudolf