CHAPTER 1
30.8.
Stojím před zrcadlem a s podstatnou dávkou nervozity si prohlížím svůj odraz. Mám na sobě svoje oblíbené šaty, jeden pár pohodlných bot a v neposlední řadě svůj řetízek, který si na chvíli s úsměvem vezmu do dlaně. Přejedu po něm ukazováčkem a ponořím se do svých myšlenek, když slyším zaklepání na dveře.
"Ari, vypadáš dobře. No tak, nejdeš předvádět na modní přehlídku," objeví se ve dveřích Liam, můj starší bratr.
"Hele," otočím se na něj. "Je to můj první den na výšce. Nemůžu být přece úplně klidná, jakoby o nic nešlo."
"Jo, já vím, ale zvládneš to jasný?" opře se o rám dveří.
"Díky," vydechnu. "Tak ale vážně. Jak vypadám?"
"Ohavně," řekne.
Já zvednu obočí a dám si ruce v bok. To značí že jsem naštvaná.
"No tak, dělám si legraci," zasměje se.
"Ha, ha," řeknu s falešným úsměvem. "Víš že moje sebevědomí není zrovna na špici, a ty mě ještě popichuješ."
"Ari, nech toho," přejde ke mě a dotkne se mých ramen. "Jsi krásná."
"To říkáš protože jsi můj brácha, a protože víš že kdyby jsi to neřekl, schytal bys pohlavek," řeknu.
"Jsi celá máma," pohladí mě po vlasech. "A víš jaká to byla nádherná žena, ne?"
"Jo, vím," skloním hlavu. Vzpomínky na rodiče pořád bolí.
"Ari, hlavně nebuď smutná," zvedne mi ji zase nahoru. "Dnešek pro tebe musí být šťastný, jasné?"
"Mám vážně strach, Liame. Nikoho tam neznám, až na Nialla. A ten je stejně v druháku," povzechnu si.
"Neboj, seznámíš se. Ze začátku to třeba nebude všechno jednoduché, ale časme si zvykneš, chce to jenom čas," usměje se.
"Dobře," kývnu jemně. "Snad máš pravdu."
"Jasně že mám. Já mám přece vždycyky pravdu," řekne pyšně.
"Jistě," zasměju se lehce.
"Za půl hodiny vyrážíme, tak si ještě zkontroluj jestli máš všechno ať tady nelítáš na poslední chvíli jo?," řekne ještě.
"Jo, jasně," jdu směrem ke skříni. "Díky."
"Za co mi děkuješ?" otočí se na mě mezi dveřmi."
"Nevím. Prostě za všechno," pokrčiím rameny.
On jenom s úsměvem sklopí zrak a odejde z pokoje.
Liam tu pro mě vždycky je. Už od jakživa. Ale hlavně potom co zemřeli rodiče. Měla jsem tehdy 10, on 18. Musel přerušit školu, zahodit svoje plány, dokonce i svůj vztah, jen proto aby se o mě postaral. Vím že to pro něj nebylo lehké, a já jsem mu vděčná za všechno co pro mě dělá, ale vím taky že to díky mě si nikdy neplní svoje sny, jenom se zajímá o to abych se měla dobře, abych měla dobré vzdělání, a dobrý život. Já se mu na oplátku snažím pomáhat, moc neodmlouvat, a poslouchat ho. Ale zase ne na slovo, samozřrjmě. A přece jenom pořád je to můj brácha, ne táta. Ten je už v nebi, spolu s mámou. Jediné co mi na něm vadí je to, že co se týče kluků a nočního života, je v tom naprosto nekomprosminí. Vlastně jsem ani nikdy neměla kluka, nikdy jsem se neopila, ani nezůstala venku po desáté, upřímně o tohle ani nemám příliš zájem, jít se jen tak opít.. Někomu se možná může zdát že tak trochu marním svou mladost, ale to se možná změní, když půjdu na vysokou. Je to další kapitola mého života, a ikdyž se bojím, zároveň se i těším. Ale v tuhle chvíli spíš převládá ten strach.
"Zhluboka se nadechni," dá mi Liam ruce na ramena když stojíme před budovou
Já udělám co mi řekne a snažím se ze sebe střást všechnu nervozitu.
"Tamhle jde Niall," ukáže směrem dopředu.
"Ari!" zavolá na mě a s širokým úsměvem jde přímo k nám.
"Nialle, ahoj," obejmu ho krátce.
"Tak co? Rád tě vidím Liame," obejme i jeho.
"Já taky," řekne brácha.
Upřímně, docela se divím že nikdy neměl problém, nechat mě s Niallem samotnou v mém pokoji, nebo jít s ním občas na chvíli ven. S jinými kluky to bylo v podstatě nemožné. Ale to asi proto že ví že Niall je pro mě jako bratr, nejlepší přítel na kterého se můžu vždycky spolehnout.
"Ari, rád bych ti někoho představil," řekne Niall, zatímco se k nám blíží dvě holky. Jednu z nich znám, Sandru, Niallovu holku, druhá z nich je mi povědomá, určitě jsem ji už někde viděla.
"Ari, tohle je Ivonne, Sandřina sestra. Budete spolu na pokoji. Jestli teda chceš," zasměje se Niall lehce.
"Jistě, ráda tě poznávám," potřesu si s ní si s ní rukou.
"I já tebe," usměje se.
"No... já myslím že pomalu pojedu, za hodinu musím být v práci," řekne najednou Liam.
"Tak dobře," povzdechnu si a ještě jednou ho silně obejmu.
"Zvládneš to Ari," políbí mě do vlasů. "Večer ti zavolám ano?"
"Dobře," kývnu. "Mám tě ráda."
"Já tebe taky," usměje se a po posledním mávnutí nastoupí do auta a odjede pryč.
Nechal mě samotnou, poprvé budu pryč od něj. Věděla jsem že ten den nastane, ale když přišel, zabraly na mě emoce a jen co auto zmizelo z obzoru, se mi do očí derou slzy.
"No tak," dotknul se Niall mého ramne. "Bude to v pohodě."
"Jo, já vím," usměju se lehce.
"Pojď, ukážu ti náš nový pokoj," řekne nadšeně Ivonne a spolu s Niallem a Sanrdou jdeme pomalým krokem dovnitř.
Škola je obrovská, a opravdu nádherná. Netušila jsem že na mě udělá takový dojem. Viděla jsem ji jen na obrázcích, a jednou nebo dvakrát když jsme jeli s Liamem kolem. Ale teď když jsem byla přímo uvnitř, mi to přišlo neuvěřitelné. S Liamem jsme žili na okraji města, v malém rodinném domku, a tady si najednou připadám tak maličká, nejistá. Všude se míhaly studenti a učitelé, a já se cítila jako vetřlec.
"Takže... tady to je," otevře Ivonne dveře od našeho pokoje.
"Je to hezka," položím si s úsměvem na postel kufr.
Pokoj je malý, ale útulný, a určitě se mi bude líbit víc, až se v něm trochu zabydlím.
"Nevadí ti že jsme spolubydlící že ne?" zeptá se mě zatímco si sedne na postel.
"Ne, jasně že ne," řeknu. "Ale nechápu proč mi to Niall neřekl už dřív," podívám se na něj.
"Ivonne pořád váhala jestli nastoupí sem, nebo odjede do Skotska," řekne Sandra."Ale jsem ráda že se rozhodla takhle. Alespon budu mít svou sestřičku u sebe."
"Sandro, pozor ať mě nerozbrečíš," řekne Ivonne.
"No... myslím že ted půjdeme, necháme vás v klidu si vybalit a seznámit se," políbí Niall Sandru na čelo. "Potom se vrátím Ari."
"Tak dobře," kývnu.
"A na mě kašleš šváro?" podívá se na něj Ivonne naštvaně.
"Ivonne, prosím tě," obrátí Niall žertovně oči v sloup. "To víš že přijdu i za tebou. Jsi moje nejoblibeněšjí švagrová, to víš ne?"
"Tak fajn," řekne Ivonne zatímco našpulí rty jako malá holka.
"Tak my jdeme holky," řekne Sandra se smíchem. "Později se za váma stavíme."
"Dobře, ahoj," řeknu s úsměvem.
"Čau," mávne jim Ivonne lehce.
Následující hodinu jsme si vybalovali a trochu povídali, odkud jsme, co nás baví, oblíbené interprety, prostě normální věci. Vážně mi je sympatická, sice se mi zdá trochu energičtější a možná trochu odvázanější než já, taky se dost jinak oblíká, má na sobě černou koženou bundu, otrhané rifle, boty na vysokém podpatku, výrazný make-up, a piercing v nose. Vlasy má platinově blond, a je docela dost vysoká. A to nepatřím k těm nejdrobnějším, ale i tak je víc než o hlavu vyšší než já, ale to asi dělají i ty podpatky. Ikdyž se zdá že jsme dost rozdílné, tak nějak mám pocit že by nám to mohlo klapat.
Večer zavolám Liamovi, a už se pomalu chystám jít spát protože se cítím vyčerpaná po prohlídce školy a taky kvůli tomu že jsem předešlou noc skoro nespala. V tom ale na dveře zaťukají Niall se Sandrou.
"Ahoj," otevřou dveře.
"Ahoj," posadím se a dám si vlasy na stranu. "Co se děje?"
"Kde je Ivonne?" zeptá se Sandra.
"V koupelně," odpovídm.
"No.. nechcete jít s námi na malý úvodní večírek? Nic velkého, budou tam hlavně druháci a třetáci, ale můžeme vás tam protáhnout," řekne Sandra úlistně.
"Já nevím, nejsem zrovna večírkový typ," řeknu.
"No tak Ari. Právě proto jsi tady. Aby jsi vyzkoušela nové věci a užívala si. Jenom dneska," řekne Niall.
"Jsem tady hlavně abych studovala."
"Ari, nic ti to neudělá," udělá Niall pár kroků směrem ke mě, se Sandrou po jeho boku.
"Kdyby Liam věděl jak se mě snažíš kazit," vstalnu pomalu.
"Takže půjdeš?" zasměje se.
"Tak jo, na chvilku," vydechnu.
"Fajn, takže za půl hodiny vás vyzvedneme," řekne Sandra.
"Jak víš že bude chtít jít i Ivonne? Už jsi jí to říkala?" zeptám se jí.
"Zlato, ta půjde, neměj strach," řekne Sadnra s úsměvem a jde zpátky ke dveřím.
"Tak za půl hodiny," řekne Niall tiše a zavře za sebou.
Já si povzdechnu a zaklepám na dveře koupelny.
"Ivonne? Tvoje ségra nás ze na večírek, půjdeš?" zavolám na ni.
"Jo," slyším její hlas skrz vodu. "Jasně že půjdu, užijem si to."
"Fajn," vydechnu zhluboka a začnu se chystat.
Měla jsem říct radši ne ale nechci Nialla zklamat, a hlavně možná to je dobrá příležitost. Ikdyž, moc se mi nezamlouvá že tam nebudou prváci, ale jenom starší lidi. Určitě si tam budu připadat jak děcko, navíc s takovými akcemi nemám zkušenosti. Rozhodně se budu držet Nialla a Sandry, nemíním se ztrapnit nebo udělat nějakou blbost už první den tady.
"Připravená?" podívá se na mě Ivonne z povzvednutým obočím.
"Jo, jasně," kývnu.
"Hmm," začne si mě prohlížet.
"Co je?" podívám se na svoje oblečení od hlavy k patě.
"Ale nic, jenom... nemáš něco odváznějšího?" zeptá se mě.
"No... takhle se oblíkám," řeknu váhavě. Mám jsme na sobě obyčejné světle modré rifle, šedé triko s potiskem, a černou lehkou bundu. Na nohách mám bílé tenisky.
"Necheš si půjčit něco ode mě?" zeptá se mě.
"Ne, díky," zakroutím hlavou.
"No tak ti alespon trochu upravím vlasy," přijde ke mě a během asi třiceti sekund mi vykouzlí skoro zcela nový účes.
"Páni," vydechnu.
"Vidíš jak jsi prokoukla," zasměje se. "Fajn, už jdem, ale na příští večírek ti půjčím něco mýho jasný?," vezme mě s úsměvem za ruku a doslova mě vytáhne z pokoje. Venku už čekají Nialla se Sandrou.
"Připravené?" usměje se Niall.
"Jo," kývnu nejistě.
Jenom doufám, že to dopadne dobře. Nic se mi nestane. Všechno bude dobrý. To si opakuju celou cestu.
Btw: Univezity začínají později a mají zřejmě i jiný režim ale je to jen fan fiction :-D