ZAYN MALIK FAN FICTION

6. 10

Na druhý den jdeme se Zaynem rovnou do nemocnice. Po cestě potkáme Ivonne s Michelle a tak jdeme všichni čtyři společně. Chci jít za Liz, ale předtím si mě Ivonne vezme stranou s tím že chce se mnou ještě na chvilku promluvit. Zjistíme že Liz stejně ještě spí, tak Zayn s Michelle zůstanou v čekárně a my dvě zatím jdeme dolů do bufetu.

"Takře... povídej. Co je teda s Niallem? Pořád to chce říct Liamovi?" zeptá se mě Ivonne když si sedneme ke stolu.

"Naštěstí ne... ty jsi s ním nemluvila?" zeptám se jí.

"Ne, vypadá to že je dost naštvaný. Ségra říkala že skoro nepromluvil a vypadal frustrovaně. Když se ho zeptala co se stalo, řekl že nic, že si nemá dělat starosti. Ale zdá se jí vážně divný a chce abych s ním promluvila, ale myslím že mě poslouchat už vůbec nebude. Leda mě tak vyhodí ze dveří."

"Takže jí nic neřekl," řeknu tiše.

"Ale přitom jak znám Sandru, brzo to zjistí. Věř mi, ta ví jak z člověka vydolat informace, a Niall si taky často pustí pusu na špacír," usměje se Ivonne.

"Jsem ráda že jí to neřekl. Ikdyž je pravda... že se to stejně brzo dozví. Ale vážně nepotřebuju dalšího člověka, co bude na Zayn házet špínu. Opravdu už to nechci znova poslouchat," dám si hlavu do dlaní.

"Co ti vlastně řekl? Co bylo s tou holkou? S tou jak se jmenovala? Gale?" svraští obočí.

"Gwen," vydechnu. "Je to složité. Myslím že bude lepší když ti to řeknu až budeme na pokoji. Tady se o tom vážně bavit nechci."

"No tak dobře," pokývne. "Ale... já ti musím něco říct. Jde o Liz. Chtěla jsem abys to věděla než ji uvidíme."

"Proč? Její stav je vážnější než jsme mysleli? Našel se Marcus?" zeptám se jí.

"Ne. Toho hajzla pořád hledají a vypadá to že Liz bude v pořádku ale..." skousne si ret.

"Ale co?" podívám se na ni.

"Ona je... těhotná," řekne po chvíli.

"Bože," vydechnu ohromeně. "V jakém je měsíci?"

"Na začátku třetího," řekne. "Zjistili to až teď při vyšetřování. Liz neměla ani tušení že je v tom."

"A co teď bude dělat? Musí se sama postarat o svoje dítě," řeknu.

"Ona neví jestli si ho nechá," řekne.

"Cože?" podívám se na ni. "Vždyť... myslím že teď už miminko nemůže nechat vzít."

"No... to asi ne. Ale přemýšli o adopci," vydechne Ivonne.

"Ale... já vím že to bude těžké. Ale snad ji pomůžeme nebo ne? Neměla by se takhle vzdávat svého dítěte,"

"Myslím že to bylo pro ni šok a je pořád dost rozrušená, a bojí se Marcuse. Možná že za pár dní už to uvidí jinak. Ikdyž možná by bylo lepší kdyby to udělala. Teda... nemá zrovna moc peněz, školu ji platil Marcus takže ji dost možná bude muset přerušit a... nevím jestli by se o něj dokázala postarat."

Já jenom zakroutím hlavou a sklopím zrak. Chápu že je v těžké situaci ale myslím že tohle by si měla rozmyslet. Ať už je to tak jak chce, ností pod srdcem dítě, a ikdyž se jí to bude teď zdát jako nejlepšpí řešení, časem toho může hodně litovat. A už bude pozdě vzít to zpátky.

"Tak jak se cítíš?" zeptám se Liz s drobným úsměvem ve tváři.

Pořád vypadá zelsáble, ale už trochu nabrala barvu. Ikdyž v jejím obličeji poznám že po duševní stránce, na tom není o moc líp.

"Prostě perfektně," zašeptá.

"Promiň... vím že je to hloupá otázka," skloním hlavu.

Zayn mi dá jednu ruku na rameno a druhou mě obejmě okolo pasu. "Louis a další kluci hledají Marcuse. Policajti stojí za hovno, ale my ho najdeme, to tě ujištuju."

"Mě už je všechno jedno," popotáhne, ikdyž se snaží pořád působit silně.

"Liz, takhle nemluv, jsme tady pro tebe, jasný? Teda možná až na tu sebestřednou, falešnou mrchu Mandy, ale koho zajímá" řekne Michelle. Je pravda že mě docela udivuje že za ní ani nebyla. Michelle jí psala chvíli po tom co jsme jí našly. Myslela jsem že byli kamarádky, teda... myslím že k jediné Liz se vždycky chovala normálně, ale asi je vážně ještě horší než jsem si myslela. "Když jsme se v únoru poznali, hned jsem věděla že ty nejsi někdo kdo se jen tak vzdává. Vím jak jsi silná a statečná. Zvládlas tolik věcí, a zvládneš i tohle jasný?" stiskne její ruku. "Stojíme při tobě. Nejsi sama."

"Děkuju," pousměje se Liz. "Ale nocleh mi asi nenabídneš co?"

"Nabídl bych ti Ať zůstaneš u mě... neš se dáš do kupy ale asi bys odmítla," řekne najednou Zayn a to mě překvapí. Podívám se na něj a on mi věnuje drobný úsměv.

"Jo, moje odpověď je ne," řekne Liz. "Myslím že nejelšpí bude když odjedu někam daleko. Se školou končím a to ostatní... vůbec nevím co vlastně bude."

"Hele, nemusíš odcházet. Tady máš alespoň nás. Pomůžeme ti ve všem co budeš potřebovat. Mluvila jsem o tom s Vicky a jestli se nenajde jiné řešení, můžeš na nějaokou dobu zůstat u ní a Teda."

"A Ted by s tím souhlasil? Pochybuju že bych mu tam nevadila," řekne ůiz.

"Je to Vickiných rodičů, takže on do toho nemá co mluvit. Navíc víš že jsou pořád v čudu, teda hlavně on. A ten byt je docela velký, a byla jsi nám nablízku."

"Nevím, nejdřív se musí najít Marcus, až po tom můžu přemýšlet o jiných věcech. Teď chci spát a na nic nemyslet. Mohli by jste..."

"Jo, jasně," řekne Zayn. "Pojď zlato," vede mě ke dveřím.

"Zase přijdeme," usměju se na ni a spolu se Zaynem, Michelle a Ivonne vyjdeme ven.

"Páni," vydechne Ivonne. "Radši jsem jenom mlčela, protože fakt nevím co mám vlastně říkat."

"Jo," pokývne Michelle. "Nezajdeme na kafe? Nabrat nové síly? A pak si můžeme zajít do obchoďáku, pomohlo by mi malé odreagování."

"Vy jdětě, já se už vrátím na kolej. Musím přečíst jednu hodně tlustou knihu. Takže se uvidíme později?" podívám se na ně.

"Jasně," obejmě mě Ivonne a následně i Michelle. "Mějte se."

Zayn jenom pokývne a já ho vezmu za ruku.

"Odvezeš mě tam? Možná bys mohl na chvilku do našeho pokoje. Teď když už to Niall ví... a ještě jsi tam nebyl ne?" podívám se na něj.

"Na co myslíš Ariadno?" dá ruce na moje boky.

"Nech toho," sundám je s lehkým smíchem. "Tak půjdeme?"

"Jo, jasně," políbí mě krátce. "Ukážeš mi i svoje plyšáky?"

"Hele. Mám tam jenom jednoho. Méďu co mám už od dvou let. A je na nočním stolku," řeknu a on mě se smíchem znovu políbí. Bože, myslela jsem že už to mám za sebou, ale pokaždé když se mě dotkne tak něžně a smyslně zároveň, nebo ucítím jeho rty na těch mých, projede mnou elekřina. Jenom přemýšlím jestli to tak bude napořád. Vím jistě jenom to, že Zayn Malik je pro mě pohádkový princ, kterého jsem si vysnila ještě jako malá holka. Jo, vím že on říká že on není žádný princ, ale já ho tak vidím. Tak si to alespoň říká moje naivní, romantické já.

"Tak vítej u nás," řeknu slavnostně když otevřu dveře pokoje.

"Hmm," začne si to tam prohlížet.

"Tak co říkáš?" usměju se lehce.

"No... předpokládám že postel nad kterou je zavěšený plakát Rolling Stones a velký nápis Fuck Off a taky to úžasný povlečení s lebkama asi nebude tvoje," podívá se na Ivonninu polovinu.

"Ne," zakroutím s tichým smíchem hlavou. "Tohle je moje království," jdu si sednout na svou postel s růžovým květinkovým povlečením a vezmu si do ruky plyšáka. Je pravda, že musím vypadat tak trochu jako dítě.

"Kdyby tohle Flame nebo Louis viděli... asi by utekli. Tyhle princeznovský věci vážně nemusí," pousměje se Zayn.

"Takže ti připadám dětinská?" zeptám se ho trochu ublíženě.

"Ne, ne, jsi strašně roztomilá," jde o pár krkoků blíž. "A ještě s tou plyšovou žirafou v ruce. Chceš aby tě utulil k smrti?" nakloní se nade mě a když si skouskne ret, myslím že můžu být ráda že sedím. Protože takhle atraktivní.... jak to že je vůbec skutečný?

"Můžeš to zkusit," položím méďu žirafu Ellie na místo a Zayn mě něžně povalí pod sebe. Čekám že mě políbí, ale v tom ucítím jak mě začíná lechtat. Sakra, jsem hrozně lechtivá, a nemůžu se přestat smát. Stejně jako Zayn. Prosím ho aby přestal, ale zdá se že to nemá v plánu. Myslím že nás musí slyšet přes celou chodbu.

"Z-Zayne, prosím no tak," řeknu mezi smíchem, ale on mě stále nepřestává lechtat zatímco něžně spojí naše rty. Směju se i během polibku a ikdyž mám zavřené oči, cítím i jeho úsměv na mých rtech.

"Musíš pořádně poprosit," řekne provokativně když oddělí naše rty.

"No tak, prosím, prosím," myslím že až křičím a on nakonec k mé úlevě konešně přestane.

"Alespoň už vím tvou slabinu," řekne Zayn úlisně ale já se musím pořádně nadechnout a pomalu si sednu.

"Bože, Zayne. Už jsem myslela že snad počůrám, mám teď vážně chut dát ti pořádnou ránu," řeknu naštvaně.

"Ale no tak," přitáhne si mě zase k sobě. "Byla to sranda. Dlouho jsem se tak nenasmál."

"Mě to moc vtipné nepřišlo," řeknu uraženě.

"Nezlob se už na mě, ano?" políbí mě na tvář.

Já si složím ruce na prsou. Nechci se nechat jenm tak obměkčit.

"No tak... baby," začne mě líbat po celé tváři. "Zlato, no tak."

Musím přiznat že když mi říká baby, nedokážu se na něj zlobit. Jenom si povzdechnu a dám ruce okolo jeho krku. "Ale už to neuděláš."

"Slibuju," políbí mě krtáce. "Pro dnešek."

Já ho plácnu po rameni.

"Au," svraští obočí. "No fajn. Fajn, slibuju."

"A nemysli si že tady zůstaneš dlouho, musím se učit," řeknu.

"Klině se budu dívat jak se učíš," lehne si na postel tak že se opře loktem o matraci.

"Zayne," pousměju se a musím říct, že ikdyž se snažím být čím dál víc sebevědomá, pořád jsem ta stydlivá holka která má co dělat aby se nečervenala když něco udělá. Byť jenom sebemenší gesto.

"Ale vážně, prostě tady budu ležet... a sledovat tě jak čteš. A když přitom usnu, což je dost pravděpodobné, tak zůstanu přes noc tady. Ivonne to snad vadit nebude.

Já jenom zakroutím hlavou a natáhnu se pro knížku. "Můžeš zůstat hodinu, jasné?"

"Proč jsi na mě tak zlá?" našpulí rty.

"To nejsem," řeknu rozhodně. "Louis... ještě Marcuse nenašel? Nevolal jsi mu?" změním najednou téma.

"Ne, podle všeho se ten hajzl dobře schoval," vydechne Zayn. "Kdyby věděl že Liz čeká děcko..."

"Je to vážně hrozné. Liz je na to sama. Jestli dá svoje dítě na adopci, bude trpět, ale když si ho nechá bude hodně těžké se o něj postart," řeknu smutně.

"No... měli být opatrnější," pozvedne obočí.

"Zayne, ať už se na to díváš jakkoliv, dítě je dar. Teda... mít dítě, být matkou, o tom sní snad každá žena. Já určitě," řeknu.

"Baby, prosím tě nekaž mi náladu ano," řekne Zayn unaveně.

"Ty snad nechceš mít dítě.... v budoucnu?" podívám se na něj.

"Nesnáším děti," vydechne. "Stačí mi ti sousedovi spratci. A manželství... to jenom zabijí vztah. A trpí pak hlavně ty děcka."

"Zayne... vím že manželství tvých rodičů nevyšlo... ale přece nemůžeš tak zanevřít na rodinný život. Vím že každé druhé manželství se dneska rozvádí, ale co ti kterým to vyjde? To přece zkusí za pokus. Pokud toho druhého miluješ..." podívám se na něj.

"Abys věděla že někoho miluješ, nepotřebuješ k tomu kus papíru," odfrkne.

"Fajn," skloním s tichým hlasem hlavu.

"Hele, pojď sem," obejme mě po chvíli. "Víš že tě miluju. Víc než kohokoliv jiného."

"Já vím že o tomhle se bavit nemusíme, nechci tě nějak děsit, ale už od té doby co jsem se dívala na video ze svatby svých rodičů... jsem snila o tom že jednou i já takový den zažiju. Že budu vdaná, šťastná, v rodinném domku se svými dětmi... já vím že jsem asi naivní."

"To nejsi," pohladí mě něžně po tváři. "Ale nevím jestli se dokážu změnit. Nechci se ženit, nechci děti, alespoň ne v nejbližší době. Dokážeš to pochopit?"

"Já to chápu... nemusíš se kvůli mě měnit," pousměju se.

"Víš co..." přeje mi něžně po tváři palcem. "Dohodneme se že se o tomhle už nebudeme bavit. An? Radši se začni rychle učit a já tady budu s tebou, objímat tě, a budu ticho, ani neotevřu pusu," pousměje se a položí si mě do svého náručí takže ležím na něm.

"Dobře," otevřu konečně knihu.

Abych řekla pravdu, mrzí mě to, že Zayn rozmýšlí takhle. Svatby bych se snad dokázala vzdát, ale asi bych nesnesla kdyby jsme neměli děti. Teda, samotřejmě, to přemýšlím až moc dopředu. Ale i tak... začínám se bát že na dost věcí máme rozdílné názory. Jsme spolu jenom krátce, a pořád se ještě poznáváme, a asi nemá smysl zabývat se příliš nejasou budoucností. Postupně se mi to daří dostat z hlavy a snažím se učit ikdyž mě občas vyvede z míry Zayn, když mi věnuje drobný polibek na krk nebo mi začne broukat do ucha, nebo prostě přejede svými prsty po mém rameni. Ještě ke všemu si pořád hraje s mými vlasy. Miluju ho, moc ho miluju, a každá chvíle, každý jeho dotek se mi zdá jakobych byla v ráji. A asi teď bude vážně nejlepší, nechat budoucnost stranou a žít v přítomnosti. V realitě.