8. Gryffin
Lord Voldemort se objevil ve své síni i se svými zajatci. Pokynul rukou na dva strážné, kteří hlídali tuto síň a ty je ihned pěvně chytli a poodstoupili od svého pána. Voldemort se na ně povýšenecky podíval a řekl jen: „Doufám, že vydržíte hodně.“
Hned potom pokynul rukou a strážní je odvedli do jejich cel. Sedl si do svého trůnu a čekal, až se objeví jeho věrní. Ti se po pár minutách objevili, stoupli si do kruhu kolem svého pána a vyčkávali, co jim řekne. Ten však zatím mlčel, neboť očekával ještě jednu osobu, která se zatím neobjevila. Po čtvrt hodině vstal a přešel k Luciusovi: „Kde je můj syn?“
Lucius se vystrašeně poposunul a odpověděl: „Nevím pane. Řekl ať se přemístíme za vámi. Udělali jsme tak.“
Voldemort se rozzuřeně posadil na svůj trůn a stále vyčkával.
Doufám, že se jim nepovedlo ho nějak přimět, aby se vrátil na jeho stranu,“ pomyslel si.
Když už se nadechoval, aby něco řekl, ozvala se hlasitá rána od přemístění a hned na to se na svém trůně objevil Harry.
„Kde si byl?“ zeptal se ho Voldemort potichu se stopou úlevy v hlase.
„Členové Řádu mě tam na chvilku zdrželi,“ odpověděl stroze, „ale nemusíš mít strach. Nedokázali mě přemluvit. Jinak bych tu ani nebyl.“
„Ano jistě.“
Voldemort dal Smrtijedům pokyn, aby se rozešli, protože chtěl být s Harrym sám. Vyšli tedy z hradu a přemístili se každý jinam.
„Co ti říkali?“ Voldemort byl zvědavý na to, jak chtěli Harryho přimět vrátit se zpátky, aby mohl příště zabránit jejich pokusům o Harryho návrat.
„Snažili se mě přesvědčit, abych se k nim vrátil, že prý nemůžu jen tak zapomenout, co jsme toho prožili,“ odpověděl posměšně a ušklíbl se.
Voldemort se začal chladně smát. Když se uklidnil, řekl: „Vsadím se o co chceš, že to byl Brumbálův nápad.“
Harry přikývl: „Jistě. Koho jiného? Ale musím ti říct, že to bylo málem úspěšné řešení,“ Voldemort se po těchto slovech rychle otočil na Harryho, který zůstával klidný, „ale já sem to nedovolil. Byl jsem silnější.“ Toto Voldemorta zjevně uklidnilo.
„Jistě. Přeci by ses nenechal znovu ovládnout tvou Nebelvírskou částí a nezačal znovu sloužit tomu zastánci mudlů,“ dořekl zhnuseně.
Harry přikývl: „Ano, otče. Mohu už jít? Sem po dnešku unavený.“
„Jistě,“ přikývl Voldemort.
Harry se rozloučil a odešel do svých komnat. Celou cestu přemýšlel o tom, jak by mohl osvobodit Rona a Hermionu. Bude potřeba něco víc, než jen jeho schopnosti. Něco o čem nikdo jiný kromě jeho samotného nemá ani tušení. Aby ho nikdo nemohl poznat. Takže musím s tou přeměnou na Gryffina pospíšit,“ pomyslel si.
Hned jak došel do pokoje, sedl si na postel. Po chvilce uvažování si lehl, přeci jen byl vyčerpaný. I když se mu chtělo spát, nemohl usnout. Musel si pospíšit s přeměnou a to mu nedovolovalo usnout. Nakonec se tedy zvedl z postele a začal s pokusy o přeměnu na Gryffina.
***
Jako vždy po nějaké bitvě se sešly členové Fénixova řádu. Diskutovali o tom, co budou dělat dál a jak zachránit Rona s Hermionou. Po chvíli se tam objevil i Snape.Brumbál ho přivítal a Snape mu přikývnul na pozdrav taky. Potom se usadil na své místo a čekal, až někdo něco řekne. Každý se však věnoval svým vlastním úvahám, takže v místnosti nastalo ticho, které přerušil právě Snape: „Co se tam stalo, když jsem odešli, že Potter přišel později?“
Lupin na něho zaměřil svůj pohled, který byl plný smutku a odpověděl: „Přišel nám říct, co se dělo a abychom to prý už nikdy nedělali.“
Snape se pohrdavě zablesklo v očích. Jistě, to přeci očekával, ale nahlas radši neřekl nic. Lupin to také nekomentoval, ale zeptal se: „Doufám, že ho Voldemort nepotrestal za to, že přišel moc pozdě?“
Snape se ušklíbl: „Pottera? Na toho Pán zla nedá dopustit. Spíš za to málem potrestal Luciuse.“
Lupin si oddechl a s ním i Brumbál a pár ostatních členů, kterým také vrtalo hlavou jestli nebyl potrestán za svůj pozdní příchod. Přesto je znepokojoval fakt, že se Voldemort k Harrymu chová jako ke skutečnému synovi.
„Co budeme tedy dělat s Ronem a Hermionou?“ zeptal se znepokojeně pan Weasley, „Co když jim přeci jen nepomůže, nebo se mu to třeba nepovede?“
„O čem to mluvíme? Kdo jim má pomoci?“ Snape zjevně nechápal o kom je řeč.
„Harry slíbil, že jim pomůže dostat se od Voldemorta,“ odpověděl zamyšleně Brumbál. Většina členů sebou při vyslovení toho jména cukla.
„Proč by to dělal?“ nechápal Snape.
„Prý to slíbil své Nebelvírské části. Ve Zmijozelově rodě sice byli lidé zlí, ale také vždycky dodrželi své sliby,“ odpověděl Brumbál.
Snape pochopil. Dyť on taky studoval ve zmijozelské koleji a vždycky dodržel sliby, i když se nechová zrovna nejmileji.
„Takže zatím budeme čekat? Zatímco Vy-víte-kdo je zatím může mučit? To ne, co když je zabije?“ Pan Weasley nehodlal čekat. Dyť to je jeho syn, kdo je uvězněn Voldemortem.
„Nic jiného nám nezbývá,“ oznámil Brumbál, „nevíme, kde mají sídlo a i kdyby nám to Severus řekl, pochybuji, že by jsme je tím spíše neohrozili.“
Pan Weasley věděl, že má Brumbál pravdu, a tak mu nezbývalo nic jiného než přikývnout: „Tak dobře, ale jestli je odtamtud nedostane do dvou dnů, tak je mi jedno, jaký to může mít následek, ale já tam prostě jdu, i kdybych měl jít sám.“
„Dyť bys nevěděl kam jít,“ namítl Lupin.
Pan Weasley se na chvilku zamyslel a pak odpověděl: „To bych si nějak zjistil.“
Brumbál se pousmál a pak oznámil: „Pokud je to vše, dnešní schůze tedy končí.“
Všichni členové, kromě těch, kteří zůstávali na oběd, se přemístili z ústředí Fénixova řádu.
***
Ron s Hermionou seděli u zdi svého vězení. Ron utěšoval Hermionu, která vypadala, že brzy ztratí své ovládání, i když sám na tom nebyl o moc lépe. Seděli v kamenném vězení, které bylo těsné i pro jednu osobu. Všude kolem nich bylo vlhko, na zemi a zdech byla vidět krev, kterou ta místnost, jestli se to tak dalo nazvat, i páchla. V tmavém koutu bylo vidět pár krys, které se snažili, co nejrychleji dostat pryč z téhle místnosti. Nevěděli, jak se z tohoto vězení dostanou, ale pořád neztráceli naději, že si to Harry rozmyslí, pomůže jim odtud a vrátí se s nimi zpět.
„Uklidni se, Hermiono. To bude dobré, uvidíš,“ utěšoval Ron Hermionu, i když sám si nebyl jistý svými slovy, „už jsem se dostali i z jiných situacích, teď se z toho taky dostaneme.“
Hermiona, neschopná slova, jenom pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Strávili v téhle „cele“ pár hodin, když slyšeli kroky, které vedly přímo k nim. Ron se postavil, aby viděl, kdo vstoupí. Nejdříve vešlo pár Smrtijedů, asi jako stráž, a hned po nich vešel samotný lord Voldemort. Harry tam nebyl.
„Sem rád, že vás zase vidím. Jste doufám připraveni na menší potrestání?“ řekl ironicky a v očích se mu zlostně zablesklo.
„Jaké potrestání? Dělali jsme správnou věc,“ namítl Ron, ale jeho odvaha ho opustila hned, jakmile Voldemort pomalým krokem přešel přímo před něho. Jeho rudé oči se dívali do těch jeho. Nemohl odtrhnout pohled, i když chtěl. Byl jakoby v transu. Nemohl nic dělat.
„Ano jistě. Ale jak pro koho, že?“ ušklíbl se pohrdavě Voldemort.
Ron hned, jakmile mohl, odtrhl pohled od jeho hadích očí a posunul se blíž k Hermioně.
„Neprovokuj ho,“ zašeptala Hermiona tak, aby to slyšel jenom Ron.
Ron přikývl. Stejně by si už neodvážil něco namítnout. Voldemort pokynul svému doprovodu, aby vzali jenom Rona s sebou. Otočil se a odkráčel dlouhou chodbou, která vedla pryč ze sklepení, kde bylo umístěno vězení. Smrtijedi ho následovali i s Ronem. Dorazili do jedné místnosti, která byla o něco větší než ta, kde se nacházeli předtím. Byla to kruhová místnost s kamennou podlahou. Smrdělo to tam po krvi. Bylo jasné, že tady si Voldemort vybíjí svůj vztek na vězních. Smrtijedi hodili Rona na podlahu přímo před Voldemorta a postavili se ke dveřím.
„Co si Brumbál od toho sliboval?“ zeptal se Voldemort přímo.
„Od čeho?“ Ronovi se třásl hlas, měl strašný strach, ještě jaký snad nikdy neměl, ale nechtěl nic prozradit, alespoň ne úmyslně. Nechtěl ani prozradit, co měli v plánu, nebo že Harry uvažoval o tom, že se vrátí. I když si tím nebyl moc jistý.
„Toho, že jste se snažili Harryho přimět, aby se vrátil na vaši stranu tím, že mu připomenete, co jste pro něj znamenali.“ Voldemort mluvil zatím stále trpělivě.
Ron vykulil oči. „Voldemort říká Harrymu křestním jménem?“ ptal se sám sebe v duchu.
„Ano, říkám,“ odpověděl Voldemort na Ronovu otázku, která ale zazněla pouze v Ronově mysli.
„Vy…Vy mi čtete myšlenky?“ zeptal se vystrašeně.
Voldemort se ušklíbl: „Ano. Ale teď mi odpověz a hned.“
Ron viditelně polknul a potom stále vystrašeně odpověděl: „My…my jsem spolu bojovali. Neviděli jsme mu do tváře, protože měl přes hlavu nasazenou kápi. Až po chvíli jsem si uvědomili, že je to Harry, a tak jsem mu začali připomínat, co jsme pro něho znamenali. Byli jsme jeho přátelé, nikdy ho nenecháme odejít na stranu zla. Budeme bojovat, aby se vrátil k nám a my jsem se stali zase přáteli.“
„Správně. BYLI jste přátelé. Teď už nejste a já se postarám o to, aby jste už ani nikdy nebyli. Harry má teď svoji vlastní rodinu. CRUCIO,“ zvolal Voldemort kletbu, která se nepromíjí.
Rona zasáhla kletba přímo do srdce. Byla to neuvěřitelná bolest, která zasahovala celé jeho tělo. Spadl na zem, kde křičel bolestí. Voldemort se chladně smál jeho utrpení. Po pár sekundách kletbu zrušil a Ron zůstal ležet na zemi, kde ztěžka oddechoval a občas sebou ještě trhnul. Když se aspoň trošku vzpamatoval, postavil se.
„Crucio,“ zopakoval kletbu Voldemort a Ron se znovu svíjel na kamenné podlaze v bolestech. Když Voldemort přestal, Ron zůstal ležet na zemi.
„Koukám, že moc nevydržíš,“ posmíval se mu Voldemort. Ron si ho nevšímal a dál trhaně oddechoval.
Voldemort pokynul Smrtijedům u dveří. Ti ihned přišli k nim, podepřeli Rona a ještě než odešli, Temný pán jim řekl: „Tu mudlovskou šmejdku nechte v cele.“
Neměl už náladu se zaobírat nějakou šmejdkou, která, podle jeho názoru, určitě nic nevydrží. Smrtijedi poslušně přikývli a odešli ze dveří. Vyšli na chodbu a šli rovnou do cely, která se nacházela v podzemí. Také Voldemort se vydal na odchod, ale na opačnou stranu než jeho věrní s vězněm. Došel až ke svému trůnu, kde si sednul a rozdával nějaké příkazy Smrtijedům, kteří zůstali v hradu.
Ron skoro nevnímal dění okolo sebe. Ucítil jak ho někdo zvedá a vleče pryč z té místnosti. Probral ho až náraz, který způsobili Smrtijedi když ho hodili do jeho „cely“, kde byla také Hermiona. Smrtijedi se zasmáli, když zůstal bezvládně ležet na zemi. Ale hned jakmile odešli, Ron se zvednul se země a těžce se posadil. Hermiona byla hned u něho a začala ho kontrolovat jestli je v pořádku: „Si v pořádku?“
„Nic mi není. Jenom ta jeho kletba, která se nepromíjí, je strašně silná. Za chvilku budu v pořádku,“ ujistil ji Ron.
To ji trošku uklidnilo. Opřela se o jeho rameno a tiše odpočívali. Ani jeden z nich nechtěl promluvit. Měli den na to, než si pro ně Voldemort přijde. Ron se na Hermionu začal zasněně dívat ani nevěděl proč. Asi si uvědomil, že už možná nikdy nebudou volní a začal si přiznávat, že se mu Hermiona líbí. Když se Hermiona otočila jeho směrem, rychle odvrátil pohled a zrudnul za ušima. Hermiona se pro sebe usmála.
„Měli bychom si odpočinout, než pro nás zase přijdou,“ navrhla.
Ron přikývl. Hermiona se pohodlněji opřela o jeho rameno a zavřela oči. Ron ji chvíli pozoroval a poté i on zavřel oči a oddal se spánku na nepohodlné kamenné zemi.
***
Harry Potter ležel na své posteli. Za těch pár hodin, kdy se pokoušel přeměnit do Gryffina, se mu povedlo přeměnit jednu z končetin. Teď znovu přemýšlel, jak má dostat Rona a Hermionu z vězení. „Sakra, proč jsem sliboval, že se jim nic nestane? Kdybych něco takového nesliboval, nemusel bych se tím trápit. – Slíbil si to třeba proto, že kdyby si to neudělal, tak by ses vrátil k tomu ochránci mudlů. – To je fakt, ale teď se tam můžu vrátit rovnou, dyť mého otce určitě napadne, kdo to udělal. – To si myslím taky. Ale nic jiného ti nezbývá. Jedině porušit slib a to, jak tě znám, neuděláš. – Co mám sakra dělat? – Učit se podobu Gryffina. – Díky za radu. To bych dělal stejně. – Dobře. Tak nikdo nemůže tvrdit, že si to byl ty, když se přeměníš na Gryffina a když se tě náhodou Temný pán zeptá jestli se neumíš přeměňovat ve zvíře, tak mu ukážeš hadí podobu. – To by šlo,“ ukončil tak debatu sám se sebou a začal se znovu snažit přeměnit na Gryffina.
Postavil se před zrcadlo a začal se soustředit na Gryffina. Zavřel oči a soustředil se přesně na to, jak vypadá jeho srst, hříva. Představil si křídla, tlapy s drápy, ocas, tlamu a velké černé oči. V duchu si vybavil přesný popis Gryffina, přesně viděl jak vypadá. Náhle ucítil, jak se mu mění kosti. Celé tělo se mu měnilo.
Neudržel rovnováhu a spadnul na přední končetiny. Otevřel oči, aby se prohlédl v zrcadle a zjistil, že tentokrát se mu to povedlo. Byl přesný obraz Gryffina – Mohutný lev a velkými křídly.
Celá tato přeměna ho stála dost energie, proto se raději rychle přeměnil zpátky na svou vlastní podobu. Jakmile to udělal, spadl na zem, protože byl velmi zesláblý. Chvíli tam tak seděl, když pocítil, že se mu pomalu navrací síly. Opatrně se zvedl ze země a trochu vrávoravým krokem došel až ke své posteli, kde si sednul. Zadíval se do zrcadla. „Já to dokázal. Už se umím přeměnit na Gryffina,“ pomyslel si radostně, ale jeho radost hned přešla, když si uvědomil, že se umí přeměňovat na zvíře jeho nepřátelského rodu. „Vlastně to není můj nepřátelský rod, dyť jsem se díky němu narodil,“ snažil se uklidnit. Nakonec se tedy uklidnil touto myšlenkou. Hned na to se mu vyčerpáním zavřeli oči a on se propadl do bezesného spánku.