Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. světová válka - Italská legie

Československé legie byly dobrovolnické vojenské útvary složené z Čechoslováků, kteří za světové války bojovali buď ve svazku dohodových armád, nebo samostatně proti centrálním mocnostem a proti bolševikům. Dělí se na armádu francouzskou, italskou, ruskou a srbskou. Nejstarší z nich byly francouzská a ruská, jejichž první dobrovolníci se přihlásili již v srpnu 1914.

Ke zformování československých vojenských jednotek na půdě Itálie v letech I. světové války došlo za zcela odlišných podmínek, než za kterých vznikaly naše legie v Rusku či ve Francii, a stalo se tak relativně nejpozději.

 

 V Itálii před válkou existovala pouze nepočetná národnostní menšina tří set Čechů a Slováků, rozptýlených po celé zemi. Vzhledem k malé početnosti na jejím základě nebylo možno vytvořit samostatné čs. vojenské jednotky. Teprve po vystoupení Itálie z Trojspolku a jejím příklonem na stranu Dohody (na základě tzv. Londýnského paktu, kterým byly Itálii přislíbeny územní zisky na úkor Rakousko-Uherska v podobě připojení Terstu, Gorice, Istrie, Dalmácie a ž po Neretvu a části Albánie), vypověděla 24. května 1915 Rakousko-Uhersku válku a do země se postupně začali dostávat váleční zajatci, mezi nimiž byla i řada Čechů a Slováků.

V průběhu let 1915 -1917 se v Itálii shromáždilo poměrně velké množství válečných zajatců. Na sklonku roku 1917 se počet zajatých Čechů a Slováků odhadoval na 30 000, čímž se vytvořil lidský potenciál potřebný k výstavbě vojenských jednotek i na této frontě. Po poměrně zdlouhavých jednáních představitelů ČSNR se nejprve podařilo, počínaje lednem 1917, dosáhnout umísťování zajatců české a slovenské národnosti odděleně od ostatních zajatců rakousko-uherské armády. Pro jejich soustřeďování byl  vybrán zajatecký tábor Santa Maria Capua Vettere. Dnem 15. ledna 1917 v tomto táboře vznikl spolek zajatců nazvaný „Československý dobrovolnický sbor“ (ČSDS). Vstup do spolku byl povolen všem českým a slovenským dobrovolníkům, kteří byli ochotni „v případě potřeby hájit svobodu národa se zbraní v ruce“. V průběhu roku 1917 a počátkem roku 1918 získal ČSDS masovou základnu (10200 členů), čímž byly vytvořeny předpoklady pro vznik československých vojenských jednotek. V červenci 1917 změnil ČSDS své působiště, když byli čs. zajatci přemístěni do většího tábora v Certose di Padula.

Vzhledem k velmi rezervovanému vztahu italských vládních orgánů k čs. zahraniční odbojové akci (politické i vojenské příčiny – územní zisky, organizační obtíže plynoucí z jazykové bariéry, obavy ze špionáže nebo dezerce), začaly první vojenské jednotky vznikat v podstatě spontánně formou dobrovolnických průzkumných skupin přímo na frontě. K vytvoření uvedených vojenských jednotek docházelo od září 1917, zejména však od března do dubna 1918. Během této doby se výzvědné skupiny čs. rozvědčíků ustavily prakticky u všech italských polních armád, operujících na frontě proti Rakousko-Uhersku. Činnost výzvědných rot byla pro jejich příslušníky velmi nebezpečná, neboť v případě zajetí jim hrozil trest smrti oběšením za velezradu. Tento osud také postihl 28 rozvědčíků.

K zásadnímu obratu v procesu formování čs. vojenských jednotek došlo dnem 21. dubna 1918. V tento den se podařilo po dlouhotrvajících usilovných jednáních uzavřít mezi italskou vládou a ČSNR v Paříži, zastupovanou plk. M. R. Štefánikem, smlouvu o zřízení samostatného čs. vojska v Itálii. Velením nad čs. vojenskými jednotkami byl pověřen generál italské armády A. Graziani.

Přesun čs. divize na frontu se uskutečnil teprve po letním intenzívním výcviku v polovině měsíce srpna 1918.  Divize vystřídala v obraně italské alpské jednotky a zaujala postavení v horském terénu mezi Gardským jezerem a řekou Adží  na úseku Altissimo. Dominujícím místem obrany byla výšina Doss Alto.  Z počátku mělo nasazení čs. jednotek pouze charakter obrany, později po útoku rakousko-uherské jednotku se legionářským jednotkám podařilo nepřítele, který dočasně obsadil první zákop, vytlačit a obnovit přední okraj obrany. Divize na frontě ale dlouho nezůstala, protože byla počátkem října stažena do týlu a připravována k účasti na právě plánované ofenzívě italských armád na řece Piavě. Do bojové činnosti však již nebyla nasazena, vzhledem k ukončení ozbrojených akcí na italské frontě podepsáním příměří s Rakousko-Uherskem 4. listopadu 1918.

Návrat italských legií do vlasti byl zahájen 11. prosince 1918. Jako první do nově vzniklé Československé republiky přijeli příslušníci 39. pluku, kteří zároveň tvořili ochranu prezidenta T. G. Masaryka. Poslední ze 60 vypravených transportů z Itálie odjel 26. prosince 1918.

Vzniku samostatného státu Čechů a Slováků se bohužel nedožilo 725 příslušníků italských legií, kteří v letech 1917 -1918 zahynuli v bojích. Z uvedeného počtu bylo 46 legionářů popraveno v rakouském zajetí za vlastizradu.

 

Význam účasti těchto vojenských jednotek, později ve 20. letech nazvaných „legie“, v bojích na frontách světové války, spočívá především v tom, že:

  • významnou měrou přispěly k diplomatickému uznání samostatného státu Čechů a Slováků
  • představovaly ozbrojenou formu boje českého a slovenského lidu za národní svobodu a státní samostatnost
  • vytvořili základ československé armády, která své historické kořeny odvozovala právě od prvního zahraničního vojenského odboje
  • legionářské jednotky vynikaly vysokým morálním duchem, značnou soudržností a smyslem pro kolektivnost.

 

Zdroj:  http://www.eldar.cz/legie/

Zdroj: http://bitevnipole.blog.cz/