Hitař
Hitař
Seance
„Ahoj, jak bylo u Robina,“ uvítal mě Norbert ve dveřích závanem svěžího vzduchu provoněného bylinkami. Nejspíš mě slyšel nervózně dusat na chodbě od výtahu a namíchal mi pořádnou dávku dobromyslu na uklidnění. „Čau.“ Stáhnul jsem boty a spěchal rovnou k lehátku.
„Nenapiješ se?“ Nevím jak to Norbert dělá, ale vždycky mě má hotového dřív, než si na to lehátko sednu. Je profík.
„Dík, dám si jenom skleničku jemně perlivý vody.“
Chvíli jsem seděl na kraji lehátka a snažil si sesumírovat, co chci říct, čím začnu. Vlastně je to fuk, Norbert ze mě všechno vytáhne, ať začnu jakkoliv.
„Pronásledujou mě hrozný sny.“
„A pamatuješ si je, můžeš je vyprávět?“ Norbert položil otázku, ztlumil osvícení v pokoji a vynesl mne do středu prostoru mezi stropem a podlahou, kde je, jak mi jednou vysvětloval, energetické centrum místnosti. Já se sním nehádám, protože na lehátku je mi dobře vlastně kdekoliv. Stačí mi zavřít oči a už se houpu na vlnách.
„Jo zdálo se mi, že mám letět do Sofie, ani pořádně nevím, kde to je, na velkej festival Zpívající mládež oslavuje SSSR. Nevím co to znamená, ale byl jsem pyšnej, že mě pozvali jako hosta. Šel jsem letištní halou po takovým zvláštním povrchu, něco jako kámen…“
„Šel si sám, nebyl tam chodník?“
„Jo, ale to mi nepřipadalo vůbec divný. Najednou ke mně přijel oranžovej chlap v oranžovým autíčku a začal na mě řvát. Pořád se snažil do mě tím vozíkem nabourat. Zuby nehty jsem se držel nalepenej na oranžový kapotě a jeho fousatej ksicht jsem měl pár centimetrů od obličeje.“
„Co ti říkal?“
„Já nevim. Pamatuju si, že řval takovým zvláštním způsobem, jako by byl nastydlej. Počkej už vim. Já ti ukážu kaskadéra, ty hovado, ty šmejde, já ti dám kaskadéra. Nejhorší byly jeho oči, krvavý jako po chlastu, takový děsivý. Měl jsem strašlivej strach, že se neudržim a že mě tim vozíkem přejede. Fuj.“
Norbert na chvilku pustil zvuky oceánu a velrybí zpěv, přitmavil skla v oknech a rozkolíbal lehátko. Tyhle uklidňovačky mu fakt jdou. Jednou jsem usnul na půl dne a Norbert mě celou tu dobu houpal přesně v rytmu mého dechu. K tomu mi pouštěl zvuky, jaké prý slyší plod v děloze. Netuším, kde k tomu přišel.
„Žít jako kaskadér, být láskou cvok je fér.“ zazpíval najednou Norbert sípavým hlasem. V mžiku se mi vynořil před očima obličej vousaté obludy z letiště.
„To je on!“
„Aha. Dalibor Janda. Do tvého snu se vloudil zpěvák, který původně nazpíval tvůj nejnovější hit Být jako kaskadér. Napsal to v roce 1985 Ladislav Štajdl a Jan Krůta.“ ozval se Norbert už normálním hlasem zabarveným jen pocitem zadostiučinění. Je docela úsměvné, jakou má radost, když něco rozlouskne.
„Tak jo, díky. Musím jít něco sníst.“ Ukončil jsem seanci trochu předčasně, ale Norbert mě výjimečně nepřemlouval, vyčistil okna, umlčel velryby a civilně se zeptal, co si dám k jídlu.
„Hele, nemysli si, že před něčím utíkám. Ty sny mě fakt žerou, ale mám za sebou snad nejnudnější jednání s Robinem, co jsem vůbec kdy absolvoval a …“
„Za dvacet minut máš schůzku dovol abych tě citoval s úsměvně pro-fe-si-o-nál-ní novinářkou, co po tobě loupe očima a předpokládá, že vzbudí dojem investigativní mrchy, konec citátu.“ Už nejednou jsem uvažoval o tom, že nechám Norbertovi nainstalovat nějaké omezení paměti, ale to bych se připravil o spoustu legrace.
„Jo, až jí večer přivedu, nechci slyšet žádný vtípky, jasný?“
„Jako bych tu nebyl, Don Chuáne.“
Nebe plné hvězd
Dovolujeme si upozornit Karla Kryla, že ve společenské místnosti není povoleno kouření.
„Karle típni to!“ zamrkala výrazně šlechtěná blondýna na zšedlého krátkovlasého prcka, který se uchechtl se zvrácenou hlavou nazad a potáhl labužnicky z cigarety začky Klea. „Di do prdele, Heleno.“
Dovolujeme si upozornit Karla Kryla, že právě vyčerpal povolenou dávku vulgarismů pro tento týden.
„Kurva, to je odvaz!“ zaklel osudový buřič a típnul vztekle zbytek klejky do talířku na rozložitém oválném stole. Blondýna Vondráčková srkala sekt a u vchodu s nadpisem Společenská místnost vítal švihák v bílém smokingu se zlatými knoflíčky nově příchozí.
„Posaďte se přátelé nabídněte si pití, zakousněte si, za chvíli budeme všichni. Děkuji vám moc, moc díky, že jste přišli. Nazdar Darinko, rád tě vidím,“ ševelil bílý švihák Karel Gott.
„Jarine, s tebou se, kurva, rád napiju!“ vymrštil se Karel Kryl, když vešel do dveří robustní vlasatý muž s mrožím knírem.
Upozorňujeme Karla Kryla, že už podruhé porušil nařízení o nepoužívání vulgarismů nad svůj povolený osobní limit. Ještě jednou a nařídíme vám, Karle, abstinenci.
„To sou kurvy, Jarine viď,“ zašklebil se Kryl na kníráče a vodka v jeho skelničce podivně zasyčela a zbarvila se dorůžova. „Malinovka, tu žeru.“
„Tisíckrát už jsem je upozorňovala, že ty i Jarek máte jít do nebe pro kotlíkáře a countristy a nemotat se tady mezi hvězdami šoubyznysu, ale to je jako jít hlavou proti zdi!“
Dovolujeme si upozornit Helenu Vondráčkovou, že její stížnost s jednacím čílsem 5847 ještě nebyla vyřízena.
„Je to přeci božská spravedlnost Heleno,“ řekl smířlivě ušmudlaný kníráč Nohavica,“ Vždyť je nám tu spolu fajn, no ne?“ rozpřáhl ruce a přejel zrakem od stolu přítomné hvězdy. „To víš, že jo Jarečku, jsme tu s tebou rádi,“ usmála se strojeně Hanička Zagorová.
„Přátelé, děkuji všem, že jste se dostavili. Měli bychom se společně zaměřit na to, co se děje dole. Naše nehynoucí sláva je otřesena, naše jména jsou pošlapávána a naše zásluhy jsou znevažovány tím nejvulgárnějším způsobem,“ zahájil schůzi zlatobílý švihák Karel Gott. „Určitě jste si všichni všimli, co se dole děje s našimi nejlepšími a nesmrtelnými hity. Ten pseudozpěvák je předělává, padělá, kopíruje, falšuje a hyzdí. To si nesmíme nechat líbit!“ zvýšil hlas někdejší nestor popové scény a otřel si čelo bílým kapesníčkem se zlatým lemem.
„Je to idiot. Nazpíval v Aduru Bratříčku neslintej to nejsou bubáci,“ ulevil si Karel Kryl a obrátil do sebe naučeným gestem sklenici malinovky.
„A co ten jeho paskvil Lásko má já stonám, v posledním taktu jde o tón výš, zní to hrozně a přitom to byl můj nejslavnější hit,“ utřela opatrně slzu už dost ovíněná Vondráčková.
„Tady Dalibor vymyslel způsob, jak bychom toho syčáka mohli dostat.“
Upozorňujeme preventivně všechny účastníky povolené diskuse ve společenské místnosti, že jakékoliv přímé zasahování do dění na Zemi podléhá schválení Nejvyššího a uděluje se jen ve výjimečných případech křivě obviněným, zavražděným, a jinak poškozeným duším.
„Jistě nehodláme narušit nebeskou rovnováhu,“ pronesl řečník Gott ke stropu. „Rád bych ovšem nyní požádal o deset minut soukromého režimu pro všechny účastníky diskuse.“
Oznamujeme Karlu Gottovi, Heleně Vondráčkové, Jaromíru Nohavicovi, Stanislavu Hložkovi, Darině Rolincové, no prostě všem účastníkům povolené diskuze ve společenské místnost, že Nejvyšší spravedlnost povoluje desetiminutový rozhovor v soukromém nemonitorovaném režimu. Na začátek a konec vás upozorní gong. Asi pět vteřin bylo ticho, pak prostoro rozvlnil zvuk obrovitého gongu až všichni v místnosti pootevřeli ústa, aby necítili protivné chvění v zubech. Ze džbánku malinovky před Jarkem Nohavicou a Karlem Krylem uniklo posledních pár bublinek.
„Přátelé, tady Dalibor na to kápnul. Prosím Dádo,“ uvedl Gott kolegu a posadil se.
„Všichni už jste určitě mockrát jeli dolů tím výtahem, že jo,“ začal sípající Dalibor vykládat svůj plán pozorným celebritám.
„Většinou sjíždíme do nultého patra na současnou Zem. Dá se jet i níž do pater minulosti, to znáte. Ale zjistil jsem, že po zablokování výtahu tím červeným tlačítkem v meziprostoru mezi nulou a jedničkou, tedy Nebem a Zemí, vystoupíte ve snovém světě. Tam se dostávají i lidi, kteří právě dole na Zemi spí. Má to háček. Ve snovém světě můžete ledacos ovládat, ale nikdy nevíte, co jak bude vypadat. Hodně věcí ovlivňují ti spáči.“
„Řekni nám, jak si se s ním setkal,“ pobídl Jandu elegán Gott.
„To je právě ono. Jel jsem se podívat na toho packala, jak zprznil můj hit a vystoupil jsem docela náhodou do jeho snu. Šel zrovna po letišti, kde jsem sám dřív makal, než jsem začal zpívat. Tak jsem hupnul do ještěrky a že toho prevíta přejedu.“
„Hovno, to snad není možný ne?“ ulevil si Kryl.
„Já vlastně nevim, protože dřív než se mi podařilo ho srazit pod kola, se ten mizera vzbudil, takže zmizel.“
„Je to jasný, vyčíhneme si, jak chodí spát, naplánujeme si společnou cestu dolů, a rozsekáme ho. Jste pro?“ vychlístla v rozhodném gestu Helena Vondráčková zbytek sektu ze své sklenky na Krylovo sako. „Kurva Heleno, ovládej se!“ vyjel prďola zasažený sektem. „Karle, myslím, že bychom se o to měli společně pokusit. Tady jde o věčnou slávu a čest. Nedřeli jsme se na zemi jako cvoci proto, aby z nás nějakej analfabet dělal s odpuštěním voly!“ Karel Gott přestal kontrolovat svůj projev a při slově analfabet odlétl z jeho úst slintanec až ke džbánku s malinovkou. „Jsme s tebou, Kájo, za jedno, všichni,“ povstal majestátně Nohavica a po něm všichni ostatní hvězdy. Všichni zvedli ruku k tajné přísaze. „Zatočíme s ním!“
Snídaně
Vzbudil jsem se pozdě, a to je ,myslím, v situaci, kdy nemám většinou kam spěchat, hodně pozdě. Nejhorší na mém pozdním vstávání je procitání do tmy. Samotemnící skla mě stály majlant, ale Norbert s nima dokáže při denních seancích dělat divy. Tvrdí, že jejich princip je jednoduchý. Megapolymer nějakého hxatramtadyátu prý mění polohu molekuly a krystalickou strukturu v závislosti na elektrickém napětí v tabuli. Já to chápu tak, že je tam miliarda malinkých okenic, které se zavírají na elektriku.
„Dobré ráno, slečna už je pryč?“ dobíral si mě můj domácí terapeut a majordomus v jedné elektronické osobě už od probuzení. Někdy jsem rád, že je vtipný, ale jindy mám chuť vzít šroubovák a kleště, vyštrůtat ze zdi ty správný kabely a zavřít mu kušnu. Mimochodem ta slečna byla nechutná investigativní mrcha. Já jí balil a ona ze mě mezi pár lahvemi vína vytáhla všechno, co jsem kdy zažil, chtěl zažít, nechtěl zažít a musel zažít. Vypil jsem tolik vína a plácal tolik nesmyslů, že nejméně půl roku nechci vidět noviny. Nakonec, se ke mně koketně naklonila, položila mi vlahou dlaň na ruku a smyslně mi zašeptala do ucha. Zavolám ti taxíka jo!
„Norberte v kolik jsem přišel domů?“
„Přišel? Na to ti nemohu odpovědět.“
Doprčic, to sem musel vypadat. Pamatuji si že taxikář chtěl podepsat triko nebo tak něco, a pak hrozně nadával, že tyhle celebrity prasácký nesnáší, to kruci asi bylo o mě. Že bych se mu tam …
„Dostavil ses v půl čtvrté ráno. Teď je půl druhé a za čtyři a půl hodiny máš zpívat na zahájení… na zahájení... jak bych ti to... Prostě jedni lidi, co mají hodně peněz koupili za jednu biliontinu svého jmění rozvrzaný kolotoč na dětské hřiště. O tom nechali za miliony eur udělat propagační akci, před televizními kamerami se budou poplácávat po ramenou a ukápnou nějakou tu slzu nad bezejmenným malým kriplem. A ty jim zazpíváš ódu na jejich nabubřelost.“
„Zavolej Robina, ať to zruší,“ zaškemral jsem a vlezl do sprchy.
„S tvým manažerem jsem na toto téma – studenou? – diskutoval dneska již třikrát. Promiň hned to ohřeju. Pokaždé stejně hystericky ehm ´ječel´, že nějakého pana iksypsilon prý dozajista trefí šlak a že jestli ho, pravděpodobně mluvil o sobě, ale nevylučuji že mínil pana iksypsilon, nechceš mít na svědomí, přijdeš. Ručník?“
Jediné, co mě mohlo zachránit byla solidní snídaně. „Norberte, kafe, slabý s mlíkem. Rozpečený rohlíky, máslo…“
„Restovanou šunku, vajíčka nahniličko a ledový salát. Marmeládu a makové koláčky. Mám ještě trochu pikantního salátu od Mc Knucka?“ Možná monitoruje moje zažívání a pozná na co mám chuť rozborem mých žaludečních šťáv.
„Dám si tak dvacet deka.“
„Deset deka, dvacet deka, třicet deka, um-ta, um-ta,“ zanotoval Norbert písničku, na které právě pracuji ve studiu. „Hele, nezakázal jsem ti, abys mě monitoroval při práci?“ Tohle by mě fakt naštvalo.
„Obsah tvých kapes snad před vypráním probrat můžu ne?. Nechápu tvůj zvyk psát si ručně poznámky na nejroztodivnější kousky papíru. Vlastně chápu, je to jeden z mála možných projevů originality v dnešním technizovaném světě. Proto tě fanoušci žerou. Dobrou chuť.“
Taky tě žeru, brebto, dík.“ Začal jsem rohlíčky se šunkou a marmeládou. Pak vajíčka s ledovým slátem a makové koláčky s bílou kávou. Při salátu od Mc Knucka se Norbert znovu ozval.
„Poslyš, neměl bych se ti motat do práce, ale originál textu, co předěláváš je: můžu nechat o jedenáct deka víc. Ty máš: můžu nechat o pět deka víc. To je méně slabik.“ Občas si mě Norbert plete s kojencem.
„Konečná verze je sedmnáct deka. Budeš mi muset důkladněji obracet kapsy,“ rýpnul jsem si.
„Arci jsi geniální, kreativní osobnost, ne jako já, naprogramovaný tupý stroj. Chápu všechny ty posluchače, co z tebe šílí. Jako ti papaláši, jimž dneska zazpíváš ku poctě. Myslím, že tě zbožňují.“ Mám co sem chtěl, neměl jsem do něj rejpat. Vždycky, když myslím, že sem ho dostal, utře mě jak drobek z kredence.
Koncert
Malé pódium omezené rozměry třídy, na níž v rekordním čase vyrostlo, se volně otáčelo kolem středové osy ve výšce zhruba padesáti metrů. Nedostatek plochy byl kompenzován výškou vzdušné konstrukce, do které projektant pódia navrhl monumentální osvětlení. Od začátku čtyřicátých let se umění světelných šou zdokonalilo desetkrát víc než za předchozích padesát let a v podstatě se stalo nejprogresivnějším výtvarným oborem počínající druhé poloviny jednadvacátého století. Ulice byla ucpaná diváky na půl kilometru po obou stranách pódia. Průčelí domů částečně zakrývala obří projekční plátna a ve stometrových odstupech vytvářely holoprojektory pět a pět prostorových kopií centrálního pódia.
„Dobrý večer, dámy, pánové, kluci, holky, čau děcka. Nazdar pane prezidente. Jestli jsem někoho nepozdravil, je mi líto. Prostě AHOJ!“ zaburácel ze stovek audioblastrů hlas uvaděče komponované šou Stonožka šlape pro děti. Od té doby, co mám doma Norberta, přestal jsem věřit všem humanitárním akcím. Nevím proč, ale myslím, že Norbert by si přeci jen tak nevymýšlel a jeho databáze obsahuje neuvěřitelné množství informací. Pokud tedy Norbert dospěl k závěru, že bude o těchto akcích mluvit pouze s despektem, musí k tomu mít pádné důvody.
Ale už dřív mě štvali ti chlapíci v moderních sáčkách, stále mě štvou, nejvíc když se pusinkují s nějakým chudáčkem bez ručiček a nožiček. To se mi vždycky zvedá žaludek. Vlastně nesnáším tyhle šou. Nejde mi do hlavy, proč na sebe všichni hrajeme habaďůru. Každému musí být jasné, že bez svého studia a svých vlastních vokalizačních triků, které si střežím jako své know how, nezazpívám přes mikrofon ani notu. Nemůže existovat fanoušek, který mi zbaští, že hraji živě na kytaru, klávesy nebo bicí a zvládám k tomu zpívat. Ale stejně vždycky ty exaltovaný kačeny ječí jako sirény, když si vyhrnu košili a zvukaři mi náplastí na holé tělo lepí jako že mikroporty na snímání hlasu. Nechápu.
„A máme ho tady, živě. Opravdu holky je to on. Nazdar jak se máš?“ uvaděč mi potřásl rukou a světla ve mně zase zažehly zvláštní zuřivost. Ta oslepující světla všude kolem jsou pro mne jako droga. Nevidím a nevnímám nikoho, žádné fanoušky, žádné techniky. Slyším svůj hlas jak zpívá a rozplývám se ve světle. Skáču v rytmu do kterého mě můj vlastní hlas žene a řvu, neartikulovaně, spontánně. Docela by mě zajímalo, jak by posluchači koukali, kdyby někdo opravdu snímal a pouštěl ven, co vyvádím při koncertech. Je to taková moje očista. Ale dneska mi dopřáli jenom tři písničky. Nejprve současný megahit Pít jako kaskadér, pak slaďák Chtěl bych být víc než jen kámoš tvůj a nakonec drsně našlápnutý song Naostři meče.
Po výstupu mě světla jako vždycky vyplivla do zákulisí jako příboj kraba na skaliska. To vždycky koukám jako vrána a chvíli setrvávám v tranzu. Pak přišla nejhorší část programu. Musel jsem se prodrat se skupinou fanoušků a fanynek, které nějak pronikly za zátarasy. Obvykle v tlačenici přijdu o nějaký kus oděvu. Dneska mi servala jedna oplácaná zrzka, které bych tipoval maximálně patnáct let, odznak z originál kožené bundy, kterou mi totálně zničila. Zajímalo by mě, jak by se tvářili její rodiče, kdyby jim Robin poslal účet.
Na závěr mě čekal obvyklý dýchánek s novináři. To mám dost rád. Většinou klofnu pěknou slečnu na večer, anebo navážu i vážnější známost. Novinářky mě přitahují. S jednou jsem chodil půl roku a stále udržujeme kontakt na dálku. Ona sehnala skvělé místo v Tokiu, kde bohužel tak často nezpívám. Dneska ale byla v press-centru ta mrcha ze včerejška a několikrát mě dostala do trapné situace impertinentními dotazy a narážkami. Novináře jsem opustil před desátou a jel hned domů. Zítra si dám relax, zavřu se ve studiu.
Před výtahem
„Nazdar Jarku, jsem rád, že jsi přišel,“ Gott se ujal vedení akce a jako kapitán před nastoupeným mužstvem udílel pokyny.
„Máme povolení k návštěvě Země všichni na tři dny. Plán je jednoduchý, vystoupíme v meziprostoru do snového světa a tam si na něj počkáme. Za tu dobu určitě bude alespoň chvíli snít.“
„Karle počkej. Přemýšlel sem a myslím, že neděláme dobře,“ vystoupil z řady Jaromír Nohavica.
„To se dalo čekat pan spravedlivý se ozval,“ vyštěkla jedovatě Helena Vondráčková. „ A že už nás málem nehrajou v nebeským rozhlase, ti nevadí?“
Iveta Bartošová nasadila žalostný tón: „Fakt jde do tuhýho, Jarine! Včera mi přinesli k snídani šunku bez vajec. Já, kde jsou ty vejce a víš co mi ten brkatej řek? Všechno podle zásluh milostpaní! Chápeš! On z nás udělá nuly. Za pár let si tu bude užívat slávu a my budeme někde brnkat na liru!“
„Ale co když vás potrestají. Bude to přece normální vražda,“ útočil Nohavica na svědomí kolegů.
„Na to jim seru, Jarine. Hájíme svoje práva,“ odsekl Kryl.
„Dobře, ale já s vámi nejdu. Zůstanu tady.“
„Dobře Jarku, je to tvoje rozhodnutí. Musíme jet, výtah je tady. Kdyby se někdo chtěl rozmyslet jako Jarek, má poslední šanci, já jedu,“ povytáhl Gott obočí, zmáčkl tlačítko se šipkou a vkročill do rozevírajících se dveří.
„Jdu taky,“ vyrazila energicky za Gottem Vondráčková.
„Ahoj Jarečku, to je škoda, že nejdeš,“ vcupitala do výtahu Zagorka. Za ní nastoupil Hložek, Janda, kompletní Olympik, Elán, Stromboli s Bsikovou, Bacily s Rottrovou a další popové hvězdy osmdesátých let. „Tak čau,“ zamával Nohavicovi velkou dlaní Michal Tučný, který se přikolébal na poslední chvíli. „Ty jsi přeci v countrynebi, vysoukal ze sebe překvapený Jarek, ale nikdo už mu Tučného účast na akci nevysvětlil, výtah se s temným zahučením rozjel dolů k zemi.
Studio
Rozhodl jsem se strávit den ve studiu. To je jediné místo v celém bytě, kde mě Norbert nevidí a neslyší. Tedy možná mě vidí a slyší, ale tváří se, jako že ne. Tady pracuji. Jsem zpěvák a šoumen. Má práce je výroba hitů, šlágrů, které trhají hitparády. Způsob, jak vyrobit zaručenou hitovku, jsem objevil před pár lety.
Myslím, že v hudbě už se všechno stalo ještě dříve než vznikl první gramofon. Do konce dvacátého století vyzkoušeli skladatelé i všechny pazvuky, které se nedají poslouchat, takže jakákoliv snaha o originalitu je, myslím, v dnešní době absolutním nesmyslem. Z tohoto dogmatu vycházím a věřím mu. Dokonce jsem své teze jednou konzultoval s Norbertem, který vypočítal, že všechny melodické kombinace včetně absolutně nezpěvných a neposlouchatelných tónových řad by se měly vyčerpat při množství produkované hudby během pár set let.
Už na počátku své umělecké kariéry jsem se odmítl trýznit snahou o originalitu a vsadil rovnou na prověřené hity. Vybral jsem si srdcem. Můj děda vždycky krásně mluvil o osmdesátých létech dvacátého století. Miloval jsem svého dědu a miluji i tehdejší písničky. Dneska je prakticky nikdo nezná. Ne že by nebyly nahrávky. Ale koho by bavilo štrůtat v audiobance a hledat nějakého Gotta nebo Rottrovou?
Staré fláky používám jako materiál pro tvorbu svých vlastních songů, které mi dnes vydělávají spousty peněz a zajišťují mi skvělé živobytí. Vyberu si písničku, která mě osloví. Naposled to byla Gottova Kávu si osladím o trochu víc. Pak začnu upravovat slova. Z každé věty mi podle autorského zákona platného od roku 2042 stačí změnit jediné slovo. Takže začnu kávu si osladím o něco víc,. kytáru (původně svý banjo) naladím a jinak nic. Je mi docela jedno jestli někdy trochu změním význam. Většinu písňových textů stejně nikdo moc neposlouchá a nepromýšlí. Náročnější je příprava hudebního doprovodu. Zkopíruji do analyzátoru původní nahrávku nebo víc nahrávek a nechám ji rozložit po partech všech nástrojů. Potom přeinstrumentuji party, aby měl song lepší a modernější říz. Občas přidám nějaké chorusy, smyčky, efekty, bubny, beaty, samply a co mě napadne.
Důležité jsou i nutné změny v hlavní melodii. Tam jsem opět omezen autorským zákonem, který mi nařizuje změnit alespoň jednu notu v osmitaktí. Někdy změním tóninu z dur na moll a obráceně, jindy v průběhu písně volně moduluji. Vždy se snažím o zajímavou aranž nabitou energií. Na závěr přijde nejtěžší úkol programování vokalizátoru, přes který pak písničku nazpívám. Většinou používám základní filtr vycházející z charakteristik původního interpreta. Někdy si ale s filtrováním hlasu hraju celé dny, než jsem spokojen. Pro různé hlasové kreace musím měnit nastavení vokalizátoru a všechno pak v analyzátoru spojit v kompaktní celek.
Našli se lidé, kteří veřejně tvrdili, že moje tvorba je podfuk a falzifikátorství. Dal jsem věc k soudu, a protože v ničem neporušuji autorský zákon, vysoudil jsem docela tučné odškodné. V Audiorewue pak vyšel obšírný článek o mé kompoziční metodě, kde mě opěvovali jako inovátora.
Lovci
„Po třinácti hodinách ve studiu byl ztahanej jak kotě. Ten jeho domácí počítač mu rozmluvil načetí lahve koňaku a poslal ho hned po večeři spát. Každou chvilku se musí objevit. Jde jenom o to kde a vjaké podobě,“ Zahájil Dalibor Janda válečnou poradu ve snové sféře, kde sedmadvacet duší někdejších popových hvězd čekalo na spánek svého nenáviděného nepřítele. Karel Gott přenechal Jandovi vedení, protože Dalibor měl nejvíce zkušeností ze snového světa.
„Nevim jak si zvyknout na ty neustálý proměny, sakroval Karel Kryl a snad posté za posledních pár hodin přecídil svůj zavírací nožík cípem košile.
„Musíme udělat rojnici, kdo ho první zmerčí, zavolá ostatní,“ udílel Janda pokyny nažhaveným celebritám. „Mějte oči na stopkách a nespěte!“
Hon
Ledva jsem usnul zjevil se mi před očima obraz mého terapeutického lehátka. Věděl jsem sice že už vlastně skoro spím, ale cítil jsem touhu na chvíli se natáhnout a nechat se Norbertem houpat za zvuků deštného pralesa. Ležel jsem a naslouchal hlasům džungle. Najednou mě kdosi drapl za sako a zběsile mnou cloumal. Nechtěl jsem otevřít oči, byl jsem si jistý, že jsem v saku spát nešel. Pak mě napadlo, že mě budí Norbert a rozlepil jsem nerad víčka. Zíral jsem do postarší němé tváře posmutnělého pána s buřinkou.
„Norberte, kdo je to?“ vykřikl jsem a snažil se vykroutit ze sevření ledových paží.
„Pan Tau, pohádkový klaun, který plní dětská přání,“ zněl odkudsi podivně nasupený Norbertův hlas.
„Splním ti přání ty syčáku, tobě jo, to sobě ho splním a zakroutím ti krkem,“ vydral ze sebe náhle pan Tau, který se bez varování proměnil v elegána v bílém smokingu se zlatými knoflíčky.
„Mám ho, držím ho, tady je,“ ječel Karel Gott a smýkal mladíkem s vytřeštěným a očima po naleštěných parketách jakési tělocvičny.
Na řebřinách podél stěn visely řvoucí gorily.
„Drž ho pevně, jdeme ti pomoct,“ zavyl robustní gorilí samec Michal Tučný a řítil se k zápasící dvojici až vylupoval nohama z podlahy odštěpky parket.
Všechny ostatní gorily s nepopsatelným rykem naskákaly na podlahu, která nevydržela nápor jejich běsnění. Celá tělocvična se propadla a kamsi vsákla pod zády mladíka, kterého v tu chvíli zpracovávalo už šest goril a Karel Gott v bílém smokingu.
„Norberte pomóc!“ zařval napadený ubožák a kolem jeho těla vyrostl náhle plastový krunýř i kolem hlavy se zjevila modrá plastová helma. Na rukou mu vypučely rukavice, na levičce lapačka, na pravačce vyrážečka i s hokejkou. Místo goril tu byl najednou hvězdný hokejový tým s kapitánem Standou Hložkem. Všichni hráči se naráz rozjeli na branku, všichni měli svůj puk a vyděšený brankář stál bosý bez bruslí na mrazivém ledě. Sotva pár metrů před brankářem vyskočili všichni s kapitánem v čele a zlověstně napřáhli hokejky.
„Být tak na chvíli rozhodčím, vytanula spásná myšlenka v brankářově mysli.
Než roj zdivočelých hokejistů dolétl do brankoviště byl štvanec pryč na druhé půli nyní antukového hřiště.
„To se ti povedlo, Stáníku,“ utrousila nasupeně Zagorka a pokoušela se servat z hlavy nakřáplou helmu.
„Měls měkký přistání kapitáne?“ Pomáhal Hložkovi na nohy útočník Janda a sám už odhazoval brusle. „Támhle je uprchlý trestanec, chyťte ho,“ volali teď všichni hokejisti a soukali se překotně z dresů. Hrůzou hysterický mladík v pruhovaném mundůru s okovy na nohou i rukou se pokusil spasit skokem přes mantinel, ale na trestné lavici už jej čekal zákeřný divák Karel Kryl s taseným kapesním nožíkem.
„Já ti dám Bratříčka,“ zavyl útočník krvelačně a rozmáchl se proti mladíkovu hrdlu.
Obnažení hokejisti se sesypali na svou oběť a chvíli nebylo slyšet nic než nenávistné výkřiky, rány, údery, trhání látky, praskání plastu i kostí.
„Kde je? To je všechno, co z něj zbylo?“ supěl udýchaný, polonahý, zpocený a zakrvácený Karel Gott.
„Teď rychle nahoru na příjem, tam mu to taky můžem spočítat,“ zasípal Dalibor Janda a rozlícené hvězdy se nahrnuly do výtahu.
„Neříkám, že ho chci lynčovat, ale alespoň facku mu ještě vrazím,“ přerušila oddechování ve výtahové kleci tygřice Bára Basiková.
„Klid, třeba bude prosit o milost,“ odvětil Hložek, kterému kapala krev z holeně. Výtahové dveře zasyčely a uvolnily sedmadvaceti dosud rozlíceným duším cestu k příjmové kanceláři.
„Svatý Petře, je tu nějaký nováček. Takový maldík s velkýma očima?“ vpadl na příjem bez pozdravu Karel Gott, který se znovu ujal velení následován svou hvězdnou pěchotou.
„Myslíte toho zpěváka, viďte. Jarek nám všechno řekl. Ten je díky Bohu doma a spí,“ odvětil klidně Svatý Petr.
„Cože? On je živý? Tak to je konec, zavyla Bartošová a sesula se Krylovi do náručí.
„Kurva, vstávej Jano, neblbni.
„Neměl byste klít v přítomnosti svatých, Karle. Jděte si po svých, přátelé, a buďte rádi, že jste nic vážného neprovedli,“ rozpustil zklamanou společnost Svatý Petr.
„Jarek u mě skončil,“ procedil skrz zuby při východu z kanceláře Karel Gott.
„Podělanej kotlíkář,“ sykla Vondráčková a utřela si uslzené oči kapesníkem.
Nová melodie
„Norberte!“ zasyčel jsem a zamžikal do tmy. „Navštívila mě právě nejděsivější můra, co kdy lítala po nočním nebi.“
„Zůstaň ležet, lehátko nepotřebujeme. Vyprávěj klidně hned, nemusíš se bát byl to jen sen a je už pryč,“ zašeptal Norbert konejšivě a hlavní vlna zděšení ze mě odplynula spolu s jeho hojivým hlasem.
„Víš přemýšlel jsem dlouho o tvých snech,“ začal Norbert, když jsem mu dopodrobna popsal ve snu prožité hrůzy, „vždy tě děsí lidé, které jsi de facto okradl o jejich hity.“
„No a?“
„Myslím, že jestli si máš zachovat zdravý rozum, musíš toho nechat.“
„Zbláznil ses. Nemůžu přestat zpívat.“ Ještě jsem nezažil, aby neměl Norbert pravdu, nejspíš se přeřekl, to nemůže myslet vážně.
„Neříkám přestat zpívat, jenom přestat předělávat ty songy.“
„A co budu pak zpívat?“ Přehřály se mu spoje nebo co. Kurňa má mě snad utěšovat po zlým snu ne.
„Víš že si ve výtahu a cestou na chodbě pískáš?“
Co to je za dotaz. „Jasně že vím.“
„Srovnával jsem to tvé pískání s databází. Zdá se, že se ti , dokonce několikrát, povedlo trefit melodii, která ještě nikdy nebyla použitá pro písničku, tedy alespoň ne pro žádnou nahranou v letech 1984 – 2052.“
„Fakt, to snad ani není možný,“ nemohl jsem uvěřit svým uším. Vymyslel jsem novou melodii? A vůbec ne špatnou. Norbert pustil záznam mého pohvizdování a začal si s ním pohrávat.
„Počkej, sundej ten hal, jenom přidej unisono v oktávě. Myslím spodní. To je ono,“ hráli jsme si spolu s Norbertem a tou zvláštní melodií asi půl hodiny.
„Ale co text,“ namítl jsem.
Z domácích audioblastrů se ozval můj vlastní hlas recitující do stále znějící melodie: „Navštívila mě právě nejděsivější noční můra,
můra co kdy lítala po nočním nebi.
Potkal jsem holku, co po mě loupla očima
holku co chtěla vzbudit dojem mrchy.
Dám si kafe slabý, kafe studený, vážně tě žeru.
Budeš si muset důkladněji obracet kapsy...“
„Norberte jak si to proboha udělal?“ Je to blázen a šílenec nekontrolovatelný elektronický pomatenec.
„Mám nahráno všechno, cos mi kdy řek. Jenom hledám k zvukům melodie vhodně dlouhé slabiky. Větné konstrukce by sis musel upravit. Ale smysl to částečně dává. Poezie stejně musí být vždycky trochu nesmyslná, nemyslíš?“