5. neděle v mezidobí (cykl B)
Proč právě já?
Milovaní bratři a sestry, přátelé Boží! Dnešní první čtení ze starozákonní knihy Job před nás se vší naléhavostí staví tu klasickou „jobovskou otázku“, která už po celá tisíciletí tolik vzrušuje člověka: Proč právě já? Proč se to muselo stát právě mně? A Starý zákon nám na tíživou otázku po smyslu bolesti a utrpení nedává žádnou uspokojivou odpověď. Pro člověka nevinně trpícího zůstává jen to jediné: trpělivé snášení toho, co není možné změnit, a pak naděje v Boží pomoc a záchranu.
Moji milí, v Novém zákoně nám Kristus Ježíš ukázal, že člověk není sám. Kristus Pán na sebe vzal lidskou bídu a utrpení. On, nevinný Beránek Boží, protrpěl za celé lidstvo tíži zla. A tak už vidíme utrpení jinak, v jiném světle. Ale přesto i nadále pro nás zůstává velikým tajemstvím – mysterium iniquitatis – tajemstvím zla.
Bratři a sestry, avšak v tomto tíživém tajemství zla je pro nás jedna věc potěšující. Je zde jedna skutečnost, která nám vnáší určité světlo a jistotu: Všichni jsme pevně v rukou Božích. Ano, Boží prozřetelnost ví o každém vlasu na naší hlavě a o každém vousu na naší bradě. A Bůh dělá pro člověka všechno možné, aby mu pomohl. To si nyní ukážeme na jednom příběhu, který se skutečně stal.
Moji drazí, je to příběh o vlaku, který uháněl nocí po daleké severoamerické železnici – je to takzvaná pacifická dráha neboli „pacifik“. Mnoho tisíc kilometrů vede pustými krajinami. Lokomotiva je opatřená silnými reflektory, aby v noci strojvůdci mohli vidět daleko na trať, je-li volná. Strojvůdce se díval soustředěně před sebe a na koleje. Náhle se zachvěl: před lokomotivou se objevila jakási nezřetelná postava a silně mávala rukama. Jakoby chtěla volat: STŮJ! Zkušený muž si pomyslel, že má asi halucinace, avšak ta postava stále mávala. Pro jistotu probudil svého staršího kolegu, a tak se oba dva společně dívali do světla vrhaného silnými reflektory. Starší strojvůdce tu mávající postavu uviděl také, čímž bylo potvrzeno, že se o halucinace nejedná. Okamžitě zastavili vlak, vyběhli ven a šli kus po trati, aby zjistili, co se vlastně děje.
Bratři a sestry, asi po 200 metrech byli ohlušeni dravým proudem řeky. Ve světle kapesních svítilen spatřili příšerný obraz: most, přes který měli za malou chvilku jet, byl stržen rozvodněnou řekou a jen trosky ležely na dně hlubokého kaňonu. Strojvůdce si oddechl a dodal: „To by z nás nezbylo nic!“ Ale jedna záhada tu zbyla: Kdo nás vlastně zastavil, ptali se jeden druhého. Žádného člověka tam na trati neviděli. A tak se vrátili nazpět k lokomotivě, a tu strojvůdce zvolal: „Podívejte se, za sklem reflektoru je zachycená velká noční můra!“ A to bylo vysvětlení. Když se můra dostala před žárovku a zamávala křídly, vytvořila obraz mávající postavy před nimi na kolejích. Starší strojvůdce jen zašeptal: „Bože, jak jsi dobrý! Používáš nepatrného tvorečka, abys zachránil stovky lidí!“
Moji milí, někdo by mohl říci, že to byla náhoda. Ale já jsem přesvědčen, že pravdu měl ten strojvůdce, když chválil dobrého Boha. V životě můžeme často zakusit, že Bůh ve své prozřetelnosti užívá i těch nejnepatrnějších věcí, aby vedl člověka opatrně životem. Pokud lidé poslechnou a jsou vnímaví, pak si nemusí klást tu jobovskou otázku – proč právě já? Místo té otázky budou vzdávat Bohu díky za jeho moudré vedení.
Přátelé Boží, nebeský Otec si nepřeje zlo a utrpení člověka. Ale když už ho ve své tajemné prozřetelnosti přece jen dopouští, on dobře ví, proč tomu tak je. Bůh dopouští, ale neopouští. Mělo by nás to pozvedat a vést k větší odpovědnosti za život vezdejší, abychom byli dobře připraveni na ten okamžik, kdy od Pána přijmeme život věčný! Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
