Na téma: Knížka

Jep. Říkáme tomu "knížka", ale důvedem je spíš to, že obě hodně čteme a tak prostě nechceme říkat "příběh". Neptejte se proč, bo to nevíme.

Ahoj!

O kom že to tu teď mluvím? Kdo je "my"? Jsem to já a moje nejlepší a jedna ze dvou jediných opravdových kamarádek, které mám. Jsme obě dvě totálně trhlé a mám pocit, že jsem tak na 90% retardovanější než ona :D

Do Skotska pojedeme s kominíky.

Tedy ne doslova, je to základní integrovaná škola kominická, teda aspoň tak nějak. A - ano, jedeme do Skotska!

Jedeme už zítra večer a přípravy jsou v plném proudu. Tedy teď je tu docela ticho, bo mamka telefonuje a nikdo nic nedělá, opravdové chystání začne až zítra. I když teď momentálně se vlastně taky chystám, stahuji totiž díl Doctora Who v jednom prohlížeči a Sue Thomas ve druhém. Nevím, jestli se mi stáhne, protože je to velký soubor a kdo ví jak dlouho by to trvalo...

Další kecy: Dnes jsem ve škole napsala nejrychleji na počítači vzor dokumentu do Lt - tedy měření. Je to tím, že jsem místo klikání pravým tlačítkem, vybíráním velké ikony a pak hledání v zásuvkách, jednoduše pro dolní index zmáčkla ctrl, shift a B. Ano, jsem trošku mrcha, že jsem to ostatním neřekla, ale proč bych to dělala, když jim to takhle řekl učitel? :D

The Bosh - zní to jako přípravek do myčky, ale není to tak. Nesmysly, to je překlad názvu mého příběhu. Začíná boží scénkou, kdy hlavní postava sedí v pokoji a poslouchá mou milovanou Mad World. Abych nezdržovala retardovanými podrobnostmi, Roxy, to jsem já, trpí paranoidní a katatonní schizofrenií, což vám asi nic neříká, ale napsala jsem do popisku stránky, že ač nikdo z mého okolí ničím takovým netrpí, stejně mě to hrozně zajímá, nevím proč, možná proto, že to hraničí se šíleností a takové věci já mám ráda. Ne v tom smyslu, že bych na ně byla třeba sexuálně zaměřená nebo tak něco. Ano a tak to končí vždy. Nějaká úchylná myšlenka z něčeho naprosto mládeži přístupného. Asi už bych měla utnout proud myšlenek, nebo...

Hlasy v hlavě schizofreničky Roxy napovídají. Udělá cokoliv, aby se jich zbavila. Klidně zaboří do svého zápěstí malou roztomilou neškodnou žiletku.

Ve chvíli, kdy už to Roxy přehání a začíná se jí dělat nedobře, v její hlavě se zničehonic objeví další duše. Něco nereálného, ale přitom viditelného. Slyšitelného. Není jako ostatní pseudohalucinace. (tj. Označení jevu, kdy schizofrenik vnímá, že jeho představa je jen v jeho mysli). Má hmotnou formu. Umí se vypařit, ale může se něčeho dotknout. Je jako normální kluk. Je hrozně hezký. A brání Roxy v tom, pokračovat. Vyděšen ji zastaví a pomůže jí zbavit se odporné věcičky s dírkou v kovovém těle.

Seznámí se s Roxy a ta pomalu zjišťuje, že Martin není jen tak obyčejná myšlenka, a navíc že i myšlenky a představy mají vlastní svět. Ale Martin je něco víc. Má vlastní duši, vlastní vizáž, krom toho také vlastní vzpomínky a pravidlo nelozit lidem do hlavy, když si to nepřejí. Neví ale, kdo je.

Přesně tak, nemá tušení, proč je hmotný nebo proč se tak moc nepodobá svým vrstevníkům a je docela podobný spíš Roxy. Roxy má v hlavě zabudované, že Martin je ona, že nemůže přemýšlet sám a že v žádném případě nepřipadá v úvahu myslet si, že je hezký. To ale netrvá dlouho, Martinova minulost se neodkrývá a poněvadž je Roxy jeho první člověk, chce mu za každou cenu pomoct. Chce ale také něco víc.

To je všechno, co zatím mám. Samozřejmě vím, jak můj příběh skončí, ale to by snad už bylo do prozrazení děje moc :D Snad se z tohohle nestane kopírovaný příběh, bo je čistě z mé hlavy. I když vlastně nemá moc kdo kopírovat, protože tady vlastně jsme jen my, že, Marcy-chan? :D

Snad už je to všechno, přemýšlím teď jen nad tím, jak v jedenáct hodin večer nasedneme do autobusu a zapneme si písničky na cestu delší, než když jedeme na druhý konec republiky. Zapnu si Doctora Who a za pláče Vincenta VanGogha nad obrazy v galerii 21. století opřu čelo o studené sklo okna. Pak zavřu oči a na chvilku budu zase v autobusu se čtyřiceti lidmi sama. Úplně sama, dokud mne neosloví Aničky. "Hele, zastavujeme! Pojď se kouknout na tu benzínku!"

.......Tak tenhle poslední odstavec je tak vintage grunge a hipster, že už to asi ani víc nejde :D Mám chuť se zabalit do deky a nechat se kolébat motorem. A pak si to uvědomím. "Až zítra, Roxy, až zítra."

*le sooo deeep...-_-