Postřehy Stoleté Opice...

Dnešek by jakoby byl magicky spjat s tématem upřímnosti. Nejdříve jsem natrefila na článek, kde jakási modelka povídá o tom, jak je vždy upřímná, když jí někdo položí dotaz na své chování a pár hodin poté, jsem při úklidu v Google dokumentech narazila na tenhle svůj starší textík. Z toho vyplývá, že dnes musím přidat příspěvek.

Ve spoustě filmů a v ještě větší spoustě knih je upřímnost označována jako ctnost. Je vážená, ceněná a obdivovaná. Upřímní lidé mají upřímné srdce a upřímné úmysly. Jsou popisováni jako dobří přátelé a rádci, jako lidé kterých bychom se měli držet, jako ideální partneři no zkrátka ty kladné postavy. O hláškách typu "Buď ke mě upřímný!" ani nemluvím.

Já budu teď taky upřímná a řeknu popravdě, že to jsou pokrytecký kecy! Téměř nikdo nestojí o to slyšet pravdu. Těžko si lidé přiznají pravdu sami sobě, natož ji poslouchat od druhých. A to se týká téměř všech druhů pravdy. Ba co víc, upřímnost je společensky nepřijatelný jev a to i navzdory jejímu obrazu, vytvářenému literaturou, hudebním a filmovým průmyslem.

Nemůžete říct člověku, kterého potkáte na ulici, že vypadá jako blázen, když má bíle ponožky uvnitř sandálů. Nemůžete říci kolegyni, že její nový sestřih, je ještě horší než ten předchozí, i když se Vás zeptá “Co si opravdu myslíš?”. Nemůžete říct šéfovi, že se naprosto mýlí anebo kamarádce, že je to husa, když se zahazuje s tím “frajírkem” libovým. A to jsem vyjmenovala jen pár situací, kde upřímnost není vítaná. Zde platí “mlčeti stříbro” a pravidlo “milosrdné lži”, neboť se nejedná o zásadní informace.

K těm zásadním nepravdám se ještě dostanu. Co, ale musím říct hned, neboť mě to na iluzi upřímnosti=ctnosti irituje nejvíc je toto: Lidé ji často vyžadují, i když o ni vůbec nestojí! Vynucují si ji a pak se zlobí, že ji dostanou. Víte co myslím. Určitě už jste zažili podobnou scénu:

žena X: Tak mi řekni do očí co si o mě myslíš! Buď konečně jednou upřímná!

žena Y: Chceš to vážně vědět?

X: Jasně, že to chci vědět! Já chci slyšet pravdu. Rozhodně to snesu líp než tu tvou přetvářku.

Y: No dobře. Myslím si, že by ses neměla před náma tak vytahovat. My tě máme rádi, ale občas nás to tvoje povyšování se uráží.

X: No jasněěěě! Ty mi prostě závidíš! Já věděla, že mi ten úspěch nepřeješ.

Y: Ale přeju, ale ty si hraješ na něco víc než jseš.

X: Chápu, nejsi kamarádka, už s tebou nebudu mluvit, když ti to tak vadí...

atd.

Jakmile někdo dostane upřímnost, rád přechází do útoku. Málokdo to umí skousnout. Moje matka je ke mně upřímná celý život. Teda aspoň si to myslím. Tolik kritických poznámek, káravých řečí a nelichotivých soudů o mojí postavě, účesu, garderobě, způsobu chůze, způsobu chování, a vůbec čemukoli co jsem kdy řekla nebo udělala by si nemohla vymyslet, pokud by nešly upřímně od srdce. I já mám problém to kolikrát skousnout.

A opačně, když po mě chce někdo slyšet můj názor, opravdu se snažím spíše naznačit než být zcela upřímná. Proč? Protože upřímnost bolí. My ji v literatuře a filmech opěvujeme, ale sami se jí bojíme. Bojíme se toho zrcadla, protože někdy může i dost ublížit, než pomoci. Přesto si myslím, že je dobré se o ni pokoušet, a mezi blízkými lidmi, kteří Vás dobře znají a vědí, že je máte rádi, by se o ni mělo usilovat každý den. Lhát totiž umí každý, ale být upřímný, jen málokdo. A proto ten upřímný je dle mě větší frajer.