Postřehy Stoleté Opice...

Měli jsme cigarety a místní měnu a zbývalo tedy jen nastavit azimut pomocí navigace a vyrazit směrem za dobrodružstvím. Tapír vyndal měsíc pečlivě sestavovaný, česky (s českými názvy) psaný popis trasy. Šlo o popisky motorkářů, kteří tou krajinou již projeli a popisovali jednotlivé úseky včetně typu podkladu na cestě, kde zahnout, jak dlouho se stoupá/klesá a podobně. Tyto rozpisy měl Tapír pěkně seřazené, doplněné sem tam o souřadnice a cestou nám první úsek několikrát přečetl. Lesní trasa začínala na konci nějaké vesnice, měla vést tím lesem kolem jakého-si jezírka pak přes hřeben k vodopádu (toliko hrubý náčrt jinak podrobného rozpisu). Prvotní idea byla, že dojedeme ještě ten večer k vodopádu a tam přespíme. Nebo aspoň k jezírku, pokud se nám už nebude chtít. Přeci jen už byla tma a pozdější hodina večerní. Začali jsme přepisovat jméno vesnice do navigace. Nic. Ani ťuk. Navigace evidentně o té vesnici v životě neslyšela. A pak přišlo to velké prozření!

Opičák: Počkej! Na mapě v navigaci jsou ty názvy v azbuce!

Tapír: Kur**! Tady je AZBUKA! Já to mám česky!

Opičák: Mi chceš jako říct, že nevíme kam jet?!

Tapír: No to jsme v pi**!!! Tohle můžu zahodit! (mávaje složkou papírů s itinerářem cesty)....Počkej, támhle na ceduli, je napsáno „Ukrajina“ anglicky a Azbucky! Písmena si odvodíme.

A takhle jsme tam stáli. Tři looseři co málem neprojeli hranice, najednou objevili velké tajemství Ukrajiny. A sice, že tam nemají latinku. Tapírův nápad odvodit si abecedu z cedule s nápisem ve dvou jazycích mi v té zoufale komické situaci mi přišel jako nejméně blbé řešení. Našla jsem papír, tužku a začala jsem luštit neznámé písmo pomocí cedule na níž stálo „Zakarpadská oblast“. Opičák mezitím propadl nekončícímu záchvatu smíchu a my s tapírem jsme se museli smát taky, i když jsme se řádně orosili potem.

Upřímně na celou abecedu to nedalo. Tapírova navigace měla stejný problém jako ta naše. Po několika pokusech se nám nakonec však podařilo vesnici zadat. Nemuseli jsme ji napsat azbukou, ale museli jsme si český název přizpůsobit. Př. „Lučovice“ se muselo zadat jako „Luszcovice. Jako inteligentní (a zoufalí) hommo sapiens jsme na to kápli.

Cestou jsme ještě ufoukli gumy, nabrali naftu za cenu, o které se českým řidičům může tak maximálně zdát a poznávali krásy ukrajinského asfaltu. Ona totiž na Ukrajině i asfaltka je offroad. Cestu tam natahovali pravděpodobně v době SSSR a od té doby neměli potřebu dělat údržbu. Díry, co ve tmě vypadaly ještě hlubší, nebyly nikde pospravované. (Za celou týdenní výpravu jsme viděly 4 spravené díry na jediném místě trasy. Byla to skoro kulturní památka, co stála za fotku. Bohužel jsme ji nepořídili :-(.) Po této „silnici“ jsme se dodrncali asi v půl druhé ráno do vesnice, kde bysme Toyoty a jiné vozy na silničních gumách parkující u dřevěných chalup opravdu nečekali. I naše auta měla problém. Oproti místním jsme byli však žabaři, což se nám mělo potvrdit ještě mockrát.

Za vesnicí měl dle Tapírova rozpisu začínat cituji „excelentní offroad“. Měl být na cestě, jež je údajně v místních mapách značena, jako silnice první třídy. Když jsme vjížděli na tuto stezku smrti (co to je za trasu jsme v ten moment pochopitelně netušili), byla jsem již velmi unavená a říkala si, „za chvilku jsme nahoře“. Bože, jak já se mýlila! Borec co popisoval tu trasu, kterou Tapír dal do itineráře, byl totiž buď zhulený nebo masochista se sebedestruktivními sklony. Ta „silnice nižší třídy“ byla bahnito-kamenitá brázda lesem, na níž se dalo pohybovat rychlostí asi tak 5km v hodině maximálně. Pomalé stoupání přes kořeny, šutry bezpočtu velikostí, bahno, větve, zase šutry, kořeny, hroudy a díry probíhalo velmi opatrně a pomalu. Přesto stále šlo jakš takš postupovat vzhůru. Zastavila nás až překážka, na kterou nebyl připraven nikdo z nás, a která mě probrala lépe, než by to svedlo hejno vos stříkajících po mě energy drinkem.

Cesta prostě končila. Končila tři metry hlubokým a na délku 4m dlouhým příkopem. Tato průrva byla překryta dvěma starými, bahnem pokrytými kládami umístěnými tak na rozchod kol (asi aby byl příkop krásně vidět na obou stranách i mezi kládami). A přes ty shnile vypadající klády jsme evidentně měli přejet.

Opičák: Co to sakra je?

Tapír: Moment, moment, … mě se točí hlava!

Tele(já): To myslíte vážně?

Přecházeli jsme pěšky klády a věděli, že zpět prostě nemůžeme. Prolítlo vzduchem pár klasických citátů s "volem" a "to si děláte zvíře"...Ale přejet jsme to museli. Představa, že by klády tíhu aut nevydržely, byla docela živá. Mohli jsme se spolehnout, že do příkopu se auta vejdou bez problémů. Land Rover byl první.

Opičák na mě: Budeš navigovat!

Tele: Co oo? Ne eene! Ne....Ne! NEEE!

Nikdo se mnou ale nediskutoval, tak jsem si splihle a s baterkou stoupla na druhou stranu příkopu. Opičák ztlumil světla, a na kurtu (aby ho Tapír mohli když tak stáhnout zpět, kdyby pod předními koly začaly klády praskat) se blížil ke přes příkop ke mně. Upřímně ten kurt byl spíš jen tak "pro pocit" než, že by kluci věřili, že je spasí.

Mé navigování proběhlo naštěstí úspěšně. LR i Nissan přejeli v pořádku a klády to nějakou záhadou vydrželi. „Silnice nižší třídy“? Stezka odvahy HADRA! Ve stejném, ne, o hodně horším duchu než před příkopem pokračovala cesta vzhůru. Přejížděli jsme bahnitý potok s kluzkými kameny a klacky co pod koly praskaly a auta po nich málem sjela do stráně. Několikrát jsme museli podkládat kola, několikrát hodnotit a navigovat, vystupovat z auta a svítit. Já už se od určitého momentu do auta skoro nevracela. Po vlastních to stejně bylo bezpečnější. Šutry se směrem k vrcholu zvětšovali a les houstl. Bylo mi záhadou, jak a kde se tam vzaly stopy kol. Asi si to tudy místní opravdu drandí do práce. V tom případě my jsme saláti vyšší třídy.

Komunikace vysílačkami byla velmi jednoduchá. Před každou překážkou (cca každých 10m) jsme zahlásili nějaké o sprosté slovo s vysvětlivkou „je tu díra jako prase/je tu šutr jako kráva/jsou tu koleje jako sviňa….“. Občas se stezka větvila, takže jsme se jednou půl hodiny škrábali jednou cestou, abychom zjistili, že nevede nikam, a museli se couváním vracet. V itineráři se o odbočkách cesty nepsalo. Nicméně kdyby zhulený masochista napsal, "jeďte po červené turistické značce", ušetřil by nám to vracení se a spoustu času stráveného průzkumem, která z těch dvou cest se tváří méně smrtonosně.

Nakonec začalo svítat a my si na cestu aspoň nemuseli svítit baterkami. Asi hodinu po svítání se cesta začala tvářit zase jako cesta. Sice drsná, ale cesta. Na navigaci se vylouplo zmiňované jezírko, a vypadalo to, že se k němu blížíme. (navigace v té oblasti žádnou cestu samozřejmě neukazovala, byly jsme v lese. Byl tam zelený flek=les, tečka=my a pak i modrý flíček=jezírko) A protože to začalo vypadat nadějně, ozvalo se z vysílačky něco, co nás málem složilo všechny.

Tapír: Já nemám telefon!

To bylo, jak dostat facku. Drahý dotykáč, nad kterým jen tak nemáchnete rukou, když je to pojítko s civilizací. Co teď? Jet zpátky nešlo. Jít zpátky pěšky? Všichni a nechat tam na cestě auta? Poslat Tapíra samotného? Nechat někoho u aut samotného? A kde vůbec ten mobil hledat? Pod šutrem? V bahně? V lese? Mohl být kdekoli. Opičák se tvářil, že by snad Tapíra nejradši zabil, ale věděl, že jemu je mnohem hůř.

Tapír: (do vysílačky) Prozvoň mě, pls.

Opičák ho vytočil a my v tichu čekali, ani nedutali.

Tapír: Už to vyzvání?

Opičák: Jo.

Tapír: Já ho neslyším, ho fakt nemám!

Já: (v duchu) Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!

Já: (nahlas) Vypni si rádio, a poslouchej! Třeba je někde zahrabaný.

Další minutka ticha...

Tapír: Jsem chuj, byl v přihrádce!

Všichni: UUUUUFFFFFFFFFFFF

mohli jsme se škrábat dál o kámen na srdci lehčí. Trvalo to snad už jen chvilku a vyjeli jsme na palouček vedle jezírka. Pohled za milion hřiven. Na paloučku ohniště, pár laviček i stříška tam byla. Nádhera! I ta hromada odpadků opodál nám připadala jako malebná dekorace.

Hladoví a zmožení jsme si připravili spaní a na jednorázovém grilu si udělali steaky k snídani, neboť večeři jsme museli z výše popsaných důvodů vynechat. Mrtví, ale živí jsme usnuli snad dřív, než jsme si lehli. Byl to opravdu "excelentní offroad".