Dítě zvláštnosti
Čas na zázrak
Znovu.... . Proč? Stále se to děje? Mám velký problém. Ospale otevřu své jasně stříbrné oči a zobrazí se mi bílá stínovitá místnost s černými stíny. Všichni si myslí, že jeto dar bohů mít lesklé a stříbrné oči, ale je to prokletí. Zatím se mohu vymlouvat na barvoslepost, ale jak dlouho? Nejhorší na tom je, že můj "dar" se zlepšuje o další schopnosti. Dokážu vidět budoucnost některých lidí, dokážu se ztratit v hlubinách snu a dlouho snít, možná i tisíce let a poslední schopnost... dokážu létat.Svůj dar nenávidím,ale zatím mě to neznepokojuje.Umím s tím žít.Někdy sním o tom,aby mé schopnosti zmizeli.
Zašátrám po nočním nemocničním stolku pro své brýle a zmateně se podívám na stíny, které ode mě stojí asi půl metru. Poznám, že je tu má matka, otec a dvě nemocniční sestřičky. Matka přejde k mému lůžku a opatrně mě pohladí po ruce a vezme jí do svých sukovitých dlaní. Ospale se usměji do prázdna, které před sebou vidím a zašeptám: ,,Mami, kdy už mě konečně odtud pustí?" Poznám že prudce znervózněla a její sevření se zneklidnilo. Je mi jasné, že mě odtud nechtějí pustit. Proč taky? Málem jsem spáchala sebevraždu a taky jsem málem zavraždila svého devítiletého brášku, který naštěstí nemá schopnosti jako já. Někdy mu dost závidím. Zadívám se na svého otce, cítím, jak se mu rozzářili oči a jak se na mě sladce usmál. Tohle dělá už od té doby, co jsem se narodila "slepá". Při mém nadšení jeho úsměv povadne, ale slyším, jak na mě hlasitě zavolá: ,,Všechno nejlepší princezno, neseme ti sem pár dárků." Zničeho nic zdravotní sestry odejdou z místnosti, asi usoudili, že tu nejsou třeba. Rozmrzele se na podívám na otcovu černou siluetu a zamumlám: ,,To nebylo nutné." Cítím, že oba posmutněli. Otec vzal tři tašky s dárky, které položil na mé lůžko a dodal: ,,Ale bylo beruško. No nic,mi už musíme jít. Brzy si tě odvedeme zpátky domů." Oba mě bleskurychle políbí na temeno a odejdou z pokoje. Konečně jsem sama.
Dnes je mi přesně šestnáct let, jmenuji se Krista Angel a ovládám čtyři schopností: Telekineze, Vidění do budoucnosti, Létání a Hluboké snění. Jako malá jsem se narodila slepá se svými kovově leskle stříbrnými oči, díky kterým nevidím. Vidím jen černé stíny a bílý svět, ale dokážu dobře vnímat emoce, i když jsem slepá a nevidím je. V pěti letech se u mě projevila telekineze, ukázala jsem jí svým kamarádům, ovšem teď už bývalým kamarádům. Jakmile jsem jim ukázala na své narozeniny svou novou schopnost utekli a rozhlásili to všude, naštěstí jim nikdo nevěřil. Uznejte, kdo by věřil malým usopleným prckům, kterým ještě teče mléko po bradě a nevědí,jak si poradit s životem.Od té doby nemám kamarády a jsem hodně uzavřená.V den mých sedmých narozenin jsem viděla, jak můj děda zemře. Bohužel, se tomu tak stalo, udusil se čokoládovým dortem před mýma očima, nestihli mu pomoct v čas. Tohle mě dost poznamenalo. V deseti letech jsem se ponořila do svého spánku, tehdy jsem začala věřit v Alenku z říše divů. Zamilovala jsem si jí, a zdálo se mi, že jsem v jejím snu. Bavili jsme se hodiny a hodiny. Přišlo mi,že uběhlo celé staletí,ale když jsem se probrala bylo teprve za minutu půlnoc. Nakonec poslední létání.Stalo se to,když jsem se šla projít do lesa ke skalnímu vodopádu. Chodím sem ráda, je tu čisto, nikde žádný bezďák. Jenom já, zvěř a zvuky přírody. Zahleděla jsem se na nebe a spatřila orla. Toužila jsem se ztratit v dálce jako on. Napadl mě bláznivý nápad a tak jsem se postavila na zem a rozeběhla se, jenže než jsem stihla skočit, tak mě začalo něco trhat v zádech. Škubalo to se mnou, bolelo to a drásalo se to ven. Pak mi to rozervalo šaty a já zjistila, že mám křídla. Naučila jsem se pak s nimi konečně létat,tehdy mi bylo jedenáct. Ve třinácti jsem objevila emařství, gotičství a metalickou hudbu. Stalo se ze mě něco jako metalicko-emařská-gotická kočka. Nejsem moc oblíbená, ale lidé se ke mě chovají s respektem a mají mě rádi kvůli dobrému vkusu v oblečení. Podívám se na tři velké tašky, které se nacházejí na mém nemocničním lůžku. Asi vás zajímá, jak jsem se sem dostala. Popravdě zešílela jsem, ale můj bráška taky. Stejně jako já na něco věřil a věří. Začal věřit na Petra Pana a to mě dostalo do nemocnice. Zrovna jsem procházela chodbou do svého pokoje, když jsem viděla jeho, jak se pokouší "létat". Rozpřáhnu ruce a mé pohotové reflexy zareagovali tak rychle, že než se stačil odrazit a spadnout na zem, byla jsem u něj, a tak jsem spadla já, což mi poranilo páteř. Zotavuji se rychle, jak říkal doktor, protože mám prý zrychlený metabolismus.
Teď tu trčím a předstírám, že jsem úplně normální. Teď už o mě víte zcela všechno, nedokážu se zatím hýbat, ale to neznamená, že mi to vadí. Jsem ráda, že tu můžu být sama a přemítat o životě a o mých schopnostech. Zadívám se do prázdna a uvidím něco zvláštního. Jelikož mám zvláštní vidění a dokážu vidět pouze bíle vybarvený prostor a černé matně vykreslené věci v něm,teď ale vidím něco zvláštního. Zadívala jsem se na východní zeď a viděla jsem, jak se od bílé zdi trhají malinkaté částečky bílého prachu a mění se na něco, co jsem nedokázala určit, co to je. Trhání se začalo zrychlovat, ale přidalo se k němu čím dál hlasitější bzučení. Zacpala jsem si uši a čekala, až to přestane. Asi po deseti minutách toho šílenství se všechno zastavilo a místností se prohnal obrovský třesk. Skoro se až bojím otevřít oči. Co když mi přibyla nová schopnost, kterou nebudu moct kontrolovat a ovládat? A co když mé schopnosti tím třeskem zmizely? To mi dodá naději a já pomalu začnu otevírat oči. Nevěřím svým očím!Já konečně vidím, rozhlédnu se po pokoji a všechno uvidím ve směsicích všech barev, které jsem doposud nemohla vidět. Nemůžu tomu uvěřit,už nejsem "barvoslepá". Konečně už nemusím nosit ty brýle. Musím se štípnout do paže, abych zjistila, že nesním. Blaženě klesnu pod peřinu, jenže v tom mě najednou něco zaškube v páteři, že bych měla ještě jednu schopnost? Škubání se zesílí a s ním i vzrůstající bolest. Přerývavě dýchám a snažím se bolest zmírnit, ale nevím, co mám dělat. Najednou se dostanu jedním sklouznutím z peřinu na podlahu, kde se křečovitě zachytím opěrky svého lůžka. Co se to se mnou sakra děje? Poté se bolest zmírní a já konečně otevřu oči.Co se to stalo? Vstanu a vlezu si zpátky do postele. Počkat,počkat,počkat! Opravdu jsem si teďka zvládla stoupnout a lehnout si zpět do postele? Vstanu z lůžka a udělám pár základních cviků a poté se rozeběhnu se na chodbu,kde se nemocniční sestřičky věnují svým pacientům. Rozeběhnu se mezi ně a zařvu: ,,Jsem v pořádku!!! Mám zdravou páteř!!!!!"
Pacienti se na mě začnou nechápavě dívat a sestry se za mnou zneklidněně rozeběhnou, aby mi dali uspávací injekci. Zrychlím tempo a vrhnu se doktorovi přímo do náruče a zapištím: ,,Jsem zdravá, konečně se můžu ohnout! Děkuji pane doktore." Se zájmem se podívá na mojí páteř a vztyčí ruku do vzduchu na znamení, aby se sestry zastavili. Poklepe si brýlemi, aby se podíval o něco lépe na mojí páteř a odborně prohlásí: ,,Nevím, jak je to možné, ale opravdu jste zdravá. Provedeme ještě dnes jisté testy, zda-li jste připravená se vrátit domů, když budou pozitivní, můžete se s námi již zítra rozloučit." Nadšeně přikývnu a vyletím zpátky do svého pokoje. Nejlepší na tomhle všem je, že už se mi konečně vrátil zrak, trpěla jsem tím od narození a nikdo nikdy nevěděl, že mám i jiné schopnosti, až na tu barvoslepost. Ty obroučkové brýle, které leželi na mém stolku jsem konečně mohla zahodit. Byly fialové, což začínala být má nejoblíbenější barva. Stále jsem si nemohla zvyknout, že vidím všechno normálními barvami, bylo to skvělé. Podívala jsem se dnes už znovu na tři fialové tašky, které mi přinesli rodiče. Nadšeně jsem nakoukla do první a zjistila jsem, že je v ní oblečení, na to se podívám až doma. V druhé byly malířské potřeby a fialový deník s ladící barevnou tužkou, která změnila barvu podle předmětu, bráškův vynález. V poslední tašce se skrývali líčidla, šperky a další oblečení. Všechno oblečení,jak jsem tak koukala zatím odpovídalo mému stylu, i když teď když jsem viděla jaké barvy a styl nosím, přišli mi nevkusné. Je čas na změnu.
Prohlídla jsem si celý obsah a našla jsem ještě malou krabičku s bílým iPhonem. Ihned jsem se do něj zamilovala. Máma mi už i do něj napsala jejich číslo a já se rozhodla, že jím zavolám. Po třetím vyzvoněním to máma zvedla a zněla velmi mile překvapeně: ,,Ahoj,líbí se ti dárky?" Pousmála jsem se a odpověděla: ,,Hrozně moc, mami mám velkou novinku, zítra mě pustí z nemocnice! Zpravila se mi páteř a taky už nepotřebuji brýle. Moc vám děkuji za dárky, ale můžu mít prosbu?" Poslední slovo jsem řekla trošičku posmutněle, ale to mámu nevytrhlo z úžasu, který zněl v jejím hlase: ,,To je skvělé, zítra pro tebe přijedeme okolo osmé a pak s námi budeš celou polovinu prázdnin. Ano? Copak bys chtěla?" Nervozně jsem se usmála a řekla s klidným a rozesmutnělým hlasem: ,,Nemohli bysme to oblečení vyměnit za jiné? Cítím, že gotičství už není můj styl a chci o něco víc být normální a taky zapadnout." Mamka se rozveselila ještě víc a rozesmála se do telefonu: ,,To víš že ano. Zítra půjdeme nakupovat a uděláme z tebe něco jiného. Já už budu muset, zlatíčko. Papa." Rozloučila jsem se uklidila věci zpátky do tašek. Už jen zítřek. Zvedla jsem se z lůžka a šla se trochu opláchnout do koupelny. Poprvé jsem se podívala, jak doopravdy vypadám v zrcadle. Měla jsem černé dlouhé, husté a rovné vlasy, které byly u konečků zvednuté nahoru, malé ale výrazné stříbrné oči, které se leskly při každé emoci stále a tou samou barvou, malý lehce zvednut nos, který měl dokázat, že i já jsem trochu arogantní, sobecká a především drzá puberťačka a nakonec malé, ale smyslné a svůdné rty. Zamžikala jsem do zrcadla a všimla si velkých nedostatků. Pod očima se mi dělali velké kotouče vrásek, rty jsem měla popraskané, mastné vlasy, má kdysy krásná olivová barva kůže teď vypadala tak suše a k tomu jsem vypadala jako zombie. Holka, musíš se s sebou něco dělat.
Urgentně jsem si vlezla pod sprchu a na hlavu si nakydala polovinu šamponu. Po koupeli jsem si do koupelny přinesla tašku s makeupem a rozložila veškeré své zbraně na poličku přidělanou k obrovskému zrcadlu. Nanesla jsem si na rty velmi účinný balzám a kruhy pod očima jsem zamaskovala korektorem. Pokračovala bych dál, ale k čemu by to bylo, když za mnou nikdo nejde? Nechala jsem zbraně na svém místě pro pozdější použití. Neochotně jsem si na sebe vzala gotické věci a vyrazila ven. Pod pojmem "gotické věci" si představte toto: Dlouhé triko s černými a fialovými pruhy, černé dírkované a těsné džiny a černou mikinu, která měla zezadu napsáno: ,,Dont worry, we're DEATH. Nechápu, jak jsem mohla mít ráda metal a gothický styl, nemám proti tomu nic, ale přijde mi to divný. Teď vyděsím polovinu kliniky a všichni si budou myslet, že jsem se zbláznila. Děkuji světe, stále jsem ráda, že zde jsem a že stále můžu děsit lidi svým hrozným outfitem. V duchu jsem si sama za tohle nadávala. Nechala jsem svůj bývalý styl, stylem a pokračovala neviditelně po chodbě, sice bylo šest odpoledne, ale bylo tu hrozný mrtvo. Neumřel primář? Zaplašila jsem tuto myšlenku a bloumala bezcílně po chodbách, dokud jsem nenarazila na dětské oddělení a knihovnu, která byla naproti bufetu. Maličko jsem nakoukla na ty uzlíčky radosti a starosti a pokračovala ke knihovně. Když jsem byla gotička a nemohla jsem vnímat barvy, tak jsem cítila, že mám nadání kreslit.Vnímala jsem dobře i pocity postav v knize, aniž bych se s tou knížkou nezcítila do děje, který nesouvisí se mnou. Proto jsem byla "podivnínský goticko-emařsko-metalistický knihomol, co hltal knížku za knížkou, aniž by si všiml, že každý na něj civí, jak když mají v Kauflandu slevy a ženou se tam vlny a vlny důchodců.
Opatrně jsem otevřela dveře do knihovny a vešla neslyšně dovnitř. Mé oči zuřivě těkaly po názvech různých uliček s všelijakými kategoriemi. Zaujala mě rubrika o fantazii. Vydala jsem se tou uličkou a koukala na různé knihy ,které měli pomoct zoufalcům. Zaujala mě jedna knížka s nápisem: "Věda o magii, aneb kouzla ještě existují". Autor, či autorka nebyli uvedeni, ale bylo zde vše důkladně popsané, kletby, kouzla, atd. .Zničehonic se v chodbě objevila jedna paní a řekla: ,,Ah, tak ty si jí našla! Tahle je přesně na výhoz, nikdo jí už nechce. Chceš jí?" Zmateně se podívám na rozzářenou ženu a sebevědomě pokývnu hlavou. Žena se rozzáří ještě víc a zamává na mě rukou. Opatrně zvednu ruku a křečovitě jí to oplatím. Potom zmizí a nechá mě tu s asi sto let nepoužívanou a zaprášenou knihovnou. Nadechnu se a povzdechnu si: ,,Huh, chtělo by to tu vyleštit." Odejdu s knihovny a zamířím do stále otevřeného bufetu. Objednám si tři různé muffiny a horké kakao. Zadívám se do okna a zjistím, že se venku odehrává noční bouřkový souboj s blesky. Jako malé mi blesky nevadili, dokázala jsem si i venku v nich hrát. Tehdy jsem ještě měla s kým. Ukousnu kousek jahodového muffinu a zadívám se na svou novou knížku. Kniha má bílý, elegantní a jednoduchý obal. Na hřbetu knihy se ladně vlní růžovým písmem název knihy. Na obálce je z přední strany namalovaná blonďatá žena s tajuplným úsměvem a ledově modrými, ale usměvavými oči. Ze zadní strany obálky je uveden titulek, cituji: ,,Chcete se stát mocným kouzelníkem? Toužíte po pomstě, chcete, aby se vaše světlá i temná přání vyplnila? Tato knížka, představuje malý úsek, který vám splní vaše sny a vaše velké naděje. Najdete zde všechno: Úvod do magie, magické potřeby, řeč potřebnou k rituálu, kouzla zla i dobra a také pár ochranných kouzel. Nemusí ve vás být ani kousek magické stránky, bohatě vám postačí tato čarovná a mocná knížka." Vsadím se, že tohle psala určitě kterákoliv potrefená, magicky nadšená a šeredná babizna, podobná těm, které vystupují v těch pohádkách.
Z opadávajícím nadšením sem nahlédla do knihy. Každá stránka, která na sobě měla název kapitoly byla v růžové barvě a ty ostatní v černé barvě. Někdo si tu pohrál s barvami. Jakákoliv knížka, by asi vypadala líp. Krom toho, nemyslím si, že takhle knížka má někoho naučit všechno o magii. Znovu se zakousnu do muffinu a nevěřícně usrknu trošku kakaa. No, proč ne. Za pokus nic nedám, sice mě ta knížka zajímá ze všech, co jsem kdy přečetla nejmíň, ale s něčím novým se začít musí. Rychle přejedu bez jakéhokoliv zastavení úvod a podívám se na trošku zajímavější název:
Kouzla lásky
Určitě se každá z vás holek, někdy zamilovala, zavítali jste na tuto kapitolu, protože vám nebylo přáno. Naše první jednoduché kouzlo, vám toho šťastlivce přivede a to klidně i na bílém koni a v rytířské zbroji.(Jo,vážně?Jen to ne!)
Sežeňte si: kámen, papír, tužku, zapalovač a lepící hmotu
Příprava: Kouzlo se musí provést na osamělém místě, kde nikdo není a za úplňku. Na papír napiš jméno osoby a přilep to na kámen. Při světle měsíce si představuj jeho tvář a poté z kamínku odtrhni papírek a zapal ho se slovy: ,,Modlím se k měsíci, za svou nehynou lásku, modlím se, aby seslal tebe, abys mi vyznal věčnou lásku." Toto zopakuj třikrát a rituál je hotov. Výsledek poznáš po třech dnech.
________________________________________________________________________________________
Tak takto funguje magie? No to je tedy ....zajímavé. Zakřením se a napiji se kakaa. Nevěřím na tyhle kouzla, a ani ten podtitulek mě nenadchnul. Sním další muffin a dopiji kakao. Porozhlédnu se okolo a znuděně pozvednu poslední muffin. Najednou moji pozornost od muffinu upoutá jeden tmavovlasý doktor. Je přibližně stejně starý jako já a celou dobu mě pozoruje. Mile se na něj usměji a zamávám na něj. Ohlédne se okolo sebe a nakonec mi oplatí úsměv a zamává zpět. Stydlivě se zakřením dojím poslední muffin. Zvednu se odejdu s nádobím k bufetu. Při cestě na pokoj jsem si všimla, že mi chybí knížka,ale bylo mi trapné se pro ní vracet. Na pokoji jsem se převlíkla do nemocničního pláště a vytáhla si malířské potřeby. Rodiče vždycky chtěli vědět, co ke mě patří, jenže nikdy na to nemohli přijít, protože jsem své talenty zatajovala (jak ty nadpřirozené, tak i ty přirozené). Věděla jsem,že mám talent na styl, proto, i když jsem byla jako gotička, tak jsem nosila něco víc, než ostatní. Všichni mě zavrhovali, i když jsem vypadala líp než oni. Můj další talent je smysl pro kreativitu, vcítím se do nálady a podle toho vypadá i dílo, sice mé díla nevládla optimistickými barvami, ale vždycky byla něčím záhadná. Můj další talent o kterém ví pouze můj brácha, umím zpívat. Sice z hudebky jsem měla vždycky za dva, ale víte jak je těžké s tím jak vypadáte ukázat, že něco neumíte s čím by řekli, že vypadáte jinak a nejste to co jste? Mám talent si rozumět s každým, ale to jsem zatím neodhalila nikomu, ale vím o něm a můj poslední talent. Výtečně se vyznám v psychice člověka. Mám talent po matce, proto ze mě i bude psycholožka. Když už jsme u těch zaměstnání, tak můj otec je spisovatel, což nevím, jestli jsem po něm zdědila, ale můžu to pak zkusit.
Trapné přemítání přeruší silné zaťukání na dveře. Obrátím se na svůj obrázek a hlesnu: ,,Dále." Mlčky začnu dělat obrys a nevšímám si postavy co právě přišla. Postava mezitím přejde až k mému lůžku a nervózně zachraptí. Vzhlédnu od svého obrázku a zjistím, že je to ten kluk v bufetu. Zaskočeně ho pozdravím a odložím svou kresbu na stůl. Věnuje mi nervozní úsměv a řekne: ,,Ahoj, tohle sis zapomněla v bufetu," odmlčí se a pak s šibalským úsměvem řekne: ,,Netušil jsem,že se vyznáš v magii." Nervozně se usměji a řeknu: ,,Tak to není, jen mě ta knížka upoutala."
,,Aha, to je potom jiná. Jak se jmenuješ?"
,,Krista, ale přátelé mi říkají Krista, nebo Kristí, a ty?"
,,Jmenuji se Christopher, ale kámoši mi říkají Chriss."
,,Těší mě Chrissi."
,,Hezky maluješ." Podívám se na svůj obrázek a trochu se zakřením.
,,Děkuji, ale to nic není."
,,Já si myslím,že máš talent."
,,Děkuji, ale nemám." Podezřívavě si přeměří můj obličej a pak řekne: ,,Stejně si myslím své." Nepoučitelný chlap. Za krátkou chvilku odejde, ale ještě mi stačí napsat svoje mobilní číslo ladným a úhledným rukopisem. Nedá mi to a přičichnu si k jeho vizitce. Voní po třešních a vanilce, hříšně a sladce zároveň. Zakázané ovoce. Odložím vizitku a vrátím se ke svému náčrtu. Po necelé hodině je můj obrázek hotov. Moje první dílo, které hraje optimistickými barvami a vdechuje mi do žil novou krev. Tohle je nový začátek. Tohle jsem já v novém provedení, i když ne tak docela. Odložím své dílo a podívám se na hodinky. Je 21:25. Unaveně se převalím na bok a zamžourám do tmy. Stále si nemůžu zvyknout na to, že konečně můžu vidět barvy. Podívám se na stolek kde leží mé fialové brýle a pousměji se. Konečně se aspoň něco na mém "daru" přilepšilo. Zašátrám v tašce pro mobil se sluchátky a zjistím, že mi přišla SMS od mé bývalé nejlepší kámošky Sam:
Ahoj zlato, rodiče mi řekli, že zítra razíš domů. Konečně!
Zaraženě si SMS přečtu ještě jednou a pak odpovím: Jo, jedu domů. Jsi v pořádku?
Ani neuplynou tři sekundy příjde mi další zpráva: Jo, jsem. Hele spory nechme stranou, zítra to probereme. Rodiče mi řekli všechno a zítra probereme i to ostatní. Čau.
Nenamáhám se s odpovědí, jenom nechápavě odložím telefon a nervozně se zatřesu. Vůbec nic nechápu. Zavřu oči a konečně usnu.
Všechno bude normální
Ospale otevřu oči a podívám se do vycházejícího slunce. Oblohu lemují nafialovělé a růžové obláčky, obloha je zbarvená do žlutooranžová. Toto jsem naposledy viděla, když mi bylo pět. Tehdy mi babička řekla, že je to nový začátek. Od té doby tomu tak opravdu bylo, změnila jsem se na gothičku a všechno mi bylo ukradený. A proč? Toho dne mě opostustili kámoši. Pak se ze mě stal samotář. Pro celou školu jsem byla vyvrhel, i ten nejhorší na celé škole se ode mě držel dál. Pamatuji si, že všichni říkali, že jsem čarodějnice a taky mě jednou nazvali smrtí. Smáli se mi, vzhlíželi ke mě, respektovali mě, ignorovali mě a pomlouvali mě. Dneska se to ale změní. Je ze mě jiný člověk. Vyhoupnu se s postele a zamířím do koupelny. Podívám se na svůj včerejší outfit, který jsem včera hodila ke sprše a ohrnu ret. Díky bohu, že jdu dneska nakupovat. Hodím si rychlou sprchu a podívám se do zrcadla, co je třeba udělat. Pleť vypadá bez chybně, oči by potřebovali trochu probudit a ústa trošku zvýraznit. Vytáhnu zubní kartáček a pastu a narychlo si vyčistím zuby. Zuřivě si vykartáčuji své dlouhé černé vlasy a potom si zvýrazním oči a ústa. Mé koučové líčení a třešňově rudá rtěnka perfektně sedne k mému nevkusnému oblečení. Přejdu ke svému lůžku a vezmu si s sebou do rukou deník a svůj Iphone a sluchátka, na které jsem náhodně narazila ve se svých džínách.
Když vejdu ze dveří svého pokoje, čeká na mě milé překvapení. Vidím svojí blonďatou nejlepší kámošku, která v ruce drží malou orchidej. Omluvně na mě upře své oříškově hnědé oči a zadívá se na špičku svých šedivých kecek. Promnu si ruce a rozevřu je v otevřenou náruč. S ubrečeným úsměvem ke mě vhlédne své oči a přiběhne ke mě. V objetí zašeptá:
,,Je mi to líto. Všechno je mi hrozně líto." Konejšivě jí pohladím po vlasech a špitnu:
,,To je v pohodě, je to minulost.Nákupy?"
Nadšeně zahvízdá a podá mi orchidej. Přičichnu si k ní a o nos se mi otře malé věnování, na kterém je napsáno:
,,Je mi to líto." Pousměji se a dám ji znamení, aby mě následovala. Zamíříme do bufetu a vyberem si pár dortíků a dva šálky kakaa ke snídani. Jakmile si sedneme ihned se navzájem zahrneme spoustou otázek a započneme dlouhou hodinovou debatu o našem životě za těch jedenáct let, kdy jsme spolu nepromluvili ani jedno slovo. S každou minutou cítím, jak se naše přátelství zpevňuje a vrací do normálu. Zjistím dokonce, že si ani nepamatuje, proč jsme se spolu přestali bavit a že chtěla naši bývalou partu už dát do kupy dřív, ale když viděla, jak vypadám a chovám se, tak s tím chtěla počkat, ale po telefonátu mých rodičů se definitivně rozhodla a Všechno bude skoro jako dřív. Dneska se taky sejdu s mojí partou, ale prve musíme počkat na rodiče a pak půjdu nakupovat s Terezou. Tereza se od malička chtěla stát modelingovou ikonou a vím že na styl, vlasy, nehty a to ostatní je prostě expert.
Po lehké snídani jsem jí zavedla do svého pokoje, aby mi pomohla sbalit. Mezitím mi přišla od rodičů SMS. Stálo v ní: Ahoj princezno, jak se dneska těšíš domů? Věřím, že hrozně moc. Až přijedeš tak tě dám na starost Tereze a ta si tě vezme do parády a abychom nezapomněli, tak po obědě pro tebe přijedeme. Po přečtení té zprávy mě Tereza vzala do koupelny se slovy:
,,Je čas se podívat na to,co je na tobě potřeba změnit" Postavila mě před zrcadlo a koukala se na mě pohledem pravého experta. Poté spráskla ruce a pronesla:
,,Musíme na tobě změnit všechno od shora až dolů, hlavně styl a barvu vlasů. Teď je léto,chce to výhradně neonový barvy,něco co se hodí ke všemu a hlavně to chce zpátky tvoje vlasy. Zajdeme na manikůru a uděláme ti gelovky na super krátko. Tak, máme s tebou co dělat holka. Potřebuješ taky být fit na to, abys mohla ukázat své přednosti, takže ode dneška si tě každý den si tě budu od rodičů půjčovat na cvičení a jógu a nakonec v pátek budeme mít společné nákupy." Nadšeně vypísknu zandám do tašky poslední věci.
,,Tohle mi chybělo, sice jsem to nikdy nezažila s kamarádkou, ale mamka mě vždycky brala na nákupy. Vždycky jsem se sice tvářila jako kyselý citrón, ale vždycky ve mě hořel takový malí plamínek vášně a radosti. Nakonec s tím přestala.",dodala jsem rychle.
Na oběd jsme znovu zašli do bufetu. Tereza si u přepážky objednala dietní salát s přírodním řízkem a obyčejnou minerálku. Nebyl čas se rozhlížet po jídelníčku a tak jsem si objednala bezmyšlenkovitě to samé. Cestou ke stolu, kde seděla Tereza, jsem se okolo sebe rozhlédla, zdali tu nebude ten přitažlivý doktor ze včerejší noci. Rozesmutněle jsem si sedla, ale jídlo mi vrátilo do žil potřebnou energii na dnešní nakupování. Překvapivě mi tahle dietní strava chutnala. Po jídle jsme se vydali zpátky na můj pokoj,ale cestou jsme narazili na ještě milejší překvapení, než když se u mě objevila Tereza. Přišli za mnou moji rodiče! Okamžitě jsem k nim přiběhla vroucně jsem je obejmula. Máminy hřejivé paže mě obejmuli okolo ramen a otec mi radostně položil ruku na rameno.Poprvé za svůj život jsem se na něj rozzářeně usmála a jeho sladký úsměv se dvojnásobně zvětší a věnuje mi další obejmutí okolo ramen.
,,Tolik jsi nám chyběla,princezno.",pronesou oba v tomhle rodinném objetí. Doktor nám věnuje přívětivý úsměv a s radostí řekne:
,,Všechno je v pořádku. Vaše dcera je zdravá a všechny testy dopadli výborně. Můžete jí sbalit věci a odvést si jí domů. Prozatím na shledanou." Rozloučíme se s doktorem a společně s mýma taškami se vracíme k naší rodinné Kie Milti-S.
Cesta probíhá mlčky, protože se nikomu nechce mluvit. Teri mě šťouchne do ramene a pošeptá mi do ucha, ať si vytáhnu mobil. Po vytáhnutí mi ukáže, že si budeme psát, ale nebudeme si to odesílat, ale ukazovat. Přikývnu a konverzace začne probíhat takto:
J: Co dneska budeme dělat?
T: Nákupy, nákupy, nákupy a nákupy s přáteli.
J: Už se těším a moc.
T: Já taky, Tom, Lindsey, Austin a Kelly taky.
J: Počkej, kdo je Austin?
T: To je jeden takový hezoun, patří do naší party. Je u nás nový a taky i na škole, je s námi ve třídě. Patří i k oblíbeným, ale nezajímá se o ten post, spíš chce víc zapadnout mezi normální.
J: Řekni mi o něm něco víc.
T: Ok, je z Anglie,je to velký gentleman. Je hrozně sympatický, zábavný, milý, ochotný, sexy a přátelský. Řekla bych víc ale to bysme tu byly dvě hodiny, sama ho poznáš. Nosí brýle, což mu přidává na jeho supermega velký inteligenci a je mu zatím 17.
J: Aha, to zní,...lahodně.
T: Lahodně? Spíš k sežrání. No sama posoudíš.
J: Jo, to máš pravdu. Změnilo se v naší partě něco?
T: Jo, máme jinou klubovnu, už nemáme jenom domeček na stromě ale už máme rovnou byt na stromě, děcka by nám to záviděla. Sami to kluci postavili před dvěma roky. A my holky jsme se postarali o design. Lidi se nezměnili, jen ještě musíme udělat pravidla našeho klubu a něco vymyslet za tyhle pitominky.
J: Jo, chápu. Pomůžu vám s tím.
T: Jo,to by jsme potřebovali, ale prve budeš potřebovat pomoc ty. Ukážeš mi tvůj pokoj, je třeba s ním něco udělat a dneska jdeme tě hodit do jiného, přece nechceš vypadat jako, bez urážky,feťák.
J: No, to teda opravdu ne, to máš pravdu. Takže mi rozhodně pomůžeš, a to se vším.
T: Se rozumí. Už budeme u tebe. Tak to radši vypni.
Vypnu svůj iPhone a podívám se z okna na naší ulici. Nic se tu nezměnilo. Všechno je stejně kouzelné, trochu rozpadlé, ale to téhle ulici přidává na svém kouzle. Auto se zastaví u předposledního bytu v naší ulici a všichni z něj vystoupíme. Rodiče popadnou moje věci a já si detailně prohlížím ulici. Ne, jak se snažím, tak se snažím ale nikde nic nového nevidím. Otočím se k domu a napochoduji si to rovnou ke dveřím. Otevřu je a začnu hledat, co je naopak u nás doma nového. Znovu zjistím, že nic. Mávnu na Terku a obě se vydáme po schodech do mého pokoje. Tohle poschodí má celkem šest pokojů. První dveře naproti schodům jsou mého brášky, vlevo se nachází naopak můj pokoj a v pravo od něj pokoj rodičů. Poslední dveře po téhle straně jsou nejvíc na pravo a to je pokoj pro hosty. Na obou dvou koncích téhle strany jsou hned na proti dvoje dveře a to jsou koupelny. Nakonec jsou tu ještě schody na půdu. Otevřu dveře mého pokoje a dychtivě nakouknu dovnitř. Nic se tu nezměnilo. Na černých zdech jsou mojí rukou nakresleneny bílou barvou pírka,vrány a netopíři. Bylo to celkem těžké nakreslit, když vidíte všechno černě nebo bíle. Černé skříně vypadají téměř prázdně. Zdá se, že po mém včerejším telefonátu máma vzala věci do svých rukou a prohrábla mi věci. Věci co nevyhodila, dala na můj stůl, na němž se teď nacházel skicáky, krabice s malováním, různé diáře a ještě použitelné negotické oblečení.
,,Wow, netušila jsem že to s tou gotikou bereš až tak moc vážně." Prohodí Tereza a hupsne na mou postel.
,,Chce to změnu." Hlesnu a přejedu rukou po mých kresbách na zdech.
PS: Doufám, že se vám můj příběh zatím líbí, tohle je jen první kapitola. Zanechte prosím komentík, pokud chcete tak i napište a napíšu vám příběh.