Osada Amarillo

  Ahoj lide osadní! ;-)

                             Chci tímto podpořit osadní stránky webové a pokusit se přenést vzpomínky na mládí do nich....a tak jsem dle vzoru mistra Menšíka zakoupil pár sešitů a tužek, zasedl k počítači a zamyslel se, čím vším obohatím naše stránky....a zjistil jsem, že si pamatuju úplný hovno! :-D  Ale něco jsem přeci jen vyšťoural a poslal našemu kronikáři Smrkovi...

                       Po prozkoumání dostupných dokumentů, jsem objevil toto. Naše chata byla založena v roce 1932 Otou Lexou. V padesátém třetím jí odkoupili manželé Žežulkovi a posléze, dle papírů, jsem jí koupil v roce 1975 s tehdejší manželkou Hanou já. Tímto končí úřední popis...

           Když se nad tím zamyslím, na Žežulkovic chatu jsme s tátou jezdili od mých osmi let. Táta by šikovnej chlap, pomáhal jim s údržbou. Spalo se u nich na palandách. Posléze jsme vypomáhali i při stavbě sousední chaty Cihelkům. To spaní na palandě byl sám o sobě zážitek! Chata měla dvě palandy dost široké, aby se tam jeden plus jeden vyspal. Spalo se na starých slamnících - žádné Dormeo, nebo molitan na roštech. :-D

.                                                   

          Byla to doba, kdy se nekoukalo na nějaké pohodlí, ale na to, užít si sobotu a neděli.  Odjíždělo se z Vršovic v sobotu ve 12,05. Kolik stálo jízdné si nepamatuji, ale později, když ta naše "anglická sobota" začínala už v pátek, odjíždělo se ve stejném čase a začala se používat jízdenka rekreační...

                                                                    Kdopak dneska ví, co byla „rekreační“? Byla to zpáteční jízdenka, která platila so a ne a později i v pátek od dvanácté hodiny a stála 3,- Kčs. ;-)

                                                              *     *     *

                                                       *     *     *

                               Jako dorost jsme na osadě makali jako blbci, hlavně na stavbě chajdy u Cihelků. :-))) Před náma nebyl žádný kámen dost dobře schovaný. Vše se dávalo do podezdívky.

                              A pak, když byla chata postavená, jsme u nich mohli používat pelech, který byl v patře. Bylo to takové letiště, akorát pro dva. Mám na to jen krásné vzpomínky, které bohužel nejdou nijak doložit...:-/                              

                                                           *      *     *

                                        Tenkrát nebyla osada Amarillo ještě spojená v jednu, to vše začalo až později. Dost let se osada dělila na horní a dolní. Ke spojení došlo asi před 40ti lety, vono to hrozně letí.

                              Začala se dělat elektrika a později i potoční voda a tím se osada utužovala. Myslím, že tenkrát se osadníci snažili víc kamarádit a našel se nějakej osadní ,,duch"! Byla radost se seznámit a prožít si ten čas vesele bez rozdílu, kdo co má. :-)

                               Hlavně se o to zasloužil Venca Cihelka (na fotce se zednickou lžící :-D), náš první šerif. Kdyby to k něčemu bylo, tak bych mu postavil aspoň šutr na památku.

             No, každá sranda jednou končí…dneska mám pocit, že je osada jen panelák na ležato. Všechna čest Honzovi, že se to snaží změnit...;-)

                                                                     Největší sranda byla, když jsme dělali vodu. Petrov nám nejdříve nabídl obecní studnu, která se prvně musela vyčistit a pak se za odměnu šlo do hospody k Jiřině (U Valešů)...ale, jak už to tak bejvá, práce na vodě byla záminka si pokecat po dobře odvedené práci a něco popít. Většinou se pak končilo na chatě u Štikouna 

                                                  Pro nás to byla obrovská prdel, když se hledal zdroj pitné vody, i když tu pila jen ženská část osady a chlapi, ti samozřejmě "jeli" na pivo! :-)))

                                                      *     *     * 

                                                                                                          *     *     * 

                               To už ale dal Venca Cihelka osadu celkem do kupy a od té doby se Amarillem linuly veselé tóny sprostonárodních písní. Jirka Kadlik Krejča na kytaru, Vašek Bízek na harmoniku a všichni ostatní nějaké to brumendo, protože si nikdo nepamatoval slova. Moc hezké vzpomínky.

            Každej z nás má v údolí svůj „tobogán“, kterým zahučel do rokle, jako třeba Venca Bízek, kterej při pádu ještě tahal měchy svojí heligonky.

                 Nebo Franta Kočí, když se po večírku u Bergrů zřítil zrovna na tom nejblbějším místě rokle. Po vyproštění a omytí potoční vodou požádal mojí Helču, ať mu zašije rány. Ta ho poslala (prvně do háje a pak) na pohotovost v Jílovém, kde ho nakonec sešili 56 stehy po celém těle! No, naše játra tenkrát plnila na 137,5 % jako Stachanovci v Sovětském svazu! ;-p)))

                                 Jak šel čas, převzal hvězdu Mirek Doležal a zase to bylo úplně jiné. Jedna akce stíhala druhou, poutě, dražby, frcy...;-)

                                                 *     *     *

                                                    *     *     * 

                                       Jak jsem už řekl, každá sranda jednou skončí. No a u nás to bylo postupným odchodem starších osadníků na nebeské pláně. Nepamatuji si v jakém pořadí, ale to není důležité.

                             Míla Salač, Honza Pokorný, Jirka Štička, Růženka Cihelková, Vašek Cihelka, Pepa Feinermann, Jarda Podhradský, Mirka Doležalová, Mirek Doležal a poslední a to doufám, že na dlouho Franta Kočí. Nene, už i Marta Štičková s nima řádí nahoře.

                                                   *     *     *  

                                  No a na konec jsem jako ŠRF skončil já, Jaromír Podhradský toho jména druhý. Ale doufám, že se brzy najde nástupce, neb vyhasínají mé pistole, klouby bolej, o hlavě nemluvě…

                       Takhle asi ve zkratce si já pamatuju život na osadě...a dalo by se vzpomínat do nekonečna. Jenže, KDE JE TO NEKONEČNO..?!