Cranfieldské strasti a slasti

Tak jsem bez nějaké potřebné dávky štěstí tady. Je čtvrtek 20.8. Cesta autobusem proběhla docela ok, i když jsme na Florenci čekali asi půl hodiny na nějaký neidentifikovatelný problém cestujících, než se vyřeší. Mnohem zábavnější kromě debaty s Michalem, co to vlastně děláme a proč do té Anglie vlastně vůbec jedeme, byly anglo-francouzské hranice. Mediální masáž o tom, jak teď ve francouzském Calais utečenci z Afriky houfně přelézají ostnaté ploty má daleko k pravdě a nejvíc lidí tam je právě od příslušníků pořádkových služeb a celní správy. Takže uprchlíky nejvíce připomínají cikáni ze Slovenska z našeho autobusu. To na tom nemění fakt, že nás vyhnali z autobusu i se všemi zavazadly a prošli jsme si kontrolou jak na letišti, kde namátkou šacovali právě osoby trochu vzdáleně připomínající utečence. Tunel je zábavný. Náš autobus vjel do vlaku připomínající starý dobytčák a asi 35 min jsme jeli jak v metru. Jediné vzrušení této cesty byla návštěva místního WC, které je pochopitelně miniaturní s levandulovými tapetami a ještě levandulovějším odérem, černou záchodovou mísou a splachovadlem, co nefunguje.

Anglie je docela zajímavá, dokonce jsem čekala míň stromů v okolí a řízení vlevo je prostě komedie. Londýn je v zásadě monotónní s hezkou architekturou a miliony aut a lidí všech druhů barev (běloši takřka v menšině) a to a samé hlavně na autobusáku. Londýn jsme jen tak prosvištěli 20 km rychlostí kvůli traffic jam (dopravní zácpa), což je slovíčko skloňované ve všech pádech a to dokonce i v supermarketu. Pak jsme podnikli velice krátkou tour de kufr z jednoho autobusáku na druhý. Další bus, kterým jsme měli dorazit z Londýna do rezidenčního městečka Milton Keynes (o jeho výslovnosti stále vedeme debaty) řídila nějaká paní, což bylo fakt poznat a kvůli zácpě snad všude jsme měli 30 min zpoždění, takže chudák Kevin musel čekat.

Kdo je Kevin? Kevin je docela zajímavý týpek. Tak kolem 35 let - teda má už 18 letou dceru ve Vilniusu na škole, tak bude asi starší. Je holohlavý a odvezl nás jak Michala do školy tak mě domečku, kde budu teď 5 týdnu přebývat. Baráček je miniaturní a stojí mezi dalšími desítkami stejně miniaturních cihlových domečků v obci Marston Moretaine (přelož si jako Horní Dolní). Ubytovaná v pokojíku v prvním patře s okny na tu jednu silnici, co tudy vede, se díky oblibě Anglánů jezdit všude autem nikterak neliší s mým pokojem v centru Prahy nad křižovatkou. Jenom tramvaje tady nejsou. Celý ten baráček působí tak trochu smutně. Totiž evidentně tady vládne jen mužská ruka a není tady vlastně nic navíc, než je potřeba. Teda ty odporné variace tapet a barev zdí s všude přítomným kobercem (i na schodech) bych si klidně odpustila. Jediný dotek zkrášlení se vtělil asi do 3 fotografií Kevinovy dcery v obývacím pokojíku.

Kdybyste náhodou dostali chuť se taky někdy u Kevina ubytovat, vězte, že nesmíte zapomenout na tři základní věci: zamykat i když jste doma, zavírat okna při odchodu (i větračku) a vypínat zásuvky (snad i když opouštíte místnost). Posedlost obyvatele domu těmito úkony je podle mě celonárodní problém. Nemuseli byste si zamykat, i když jste doma, kdyby zvenku na dveří  byla koule a ne klika, žejo. Navíc v obci, kde se krádež stala naposled v dobách raného středověku. Představa že se někdo dobývá do mírně otevřeného okna o šířce 15 cm v prvním patře domu u silnice, kdy teď v neděli ráno jezdí jeden vůz za druhým je také na pováženou. A to že má Anglie pocit, že když nevypne manuálně zásuvku a odejde na nákup, tak vyhoří celý byt je prostě detail.

V domečku bydlí ještě obyvatel Simon, rachitický, brýlovitý týpek co pracuje u Nissanu. Snad mě bude někdy vozit do školy, protože moje škola je vzdálená 1,5 hod chůze a pochopitelně chci šetřit na lístkách na autobus. Vynesl mi kufr do mého pokoje, ačkoliv jsem měla pocit, že bych se s tím na tom liliputském schodišti popasovala líp.

Dalším bizarním okamžikem byl styk se spotřebiči v koupelně. Po důkladné prohlídce tohoto domečku, kde smím tedy snad všechno kromě výše zmíněných a zaplacení nájemného (dost mi snížil i zálohu, je fakt hodnej) se vydávám do koupelny. Jasně že splachovadlo se vymyká všem globálně pochopitelným druhům splachovadel, takže moji nadílku byl pak nucen Kevin sprovodit ze světa sám. Dnes, den třetí si již se splachovadlem v koupelně takřka rozumím. Ono je totiž mírně rozbité a v případě nespolupráce je potřeba mu jemně domluvit v protitahu. Stejně tak jako konfrontace s vanou a sprchou. Proč potřebují na zapnutí vody tolik čudlíků, které ještě nejsou evidentně kompatibilní s obecně zažitými zvyky? Prostě když dáte stop, voda si zvesela teče dál a škála teplosti vody od 1 do 10 funguje spíše jako důvod ke vzteku než rozumná představa o vlastnostech vody. Odcházím z koupeny vyčerpána boji se spotřebiči a ulehám mrtva k zemi.

                Den druhý vstávám poněkud zčerstva. Mám dopoledne domluveno, že mě Kevin sveze do vedlejšího městečka Bedford na nákup jídla. Kevin ale pracuje v noci. Vlastně doteď nevím, co dělá, i když jsem se ho ptala. Moc jsem to totiž nepochopila. Ptala jsem se, jestli pracuje doma, na to mi řekl že ne. Ale auto stojí přes celou noc před barákem, a vzhledem k tomu, že on se nikam nedopravuje jinak než vozem mi toto nedává moc smyslu. V každém případě vstává pozdě. Třeba v 11 hod dopoledne. A tak si ten pátek vstane, jde se na hodinu naložit do vany a pak ještě líně žehlí jedny kalhoty asi milion minut. Že si je koupil v Primarku a v říjnu jede na dovolenou do Thajska, takže super věc ty kalhoty. Já mezitím také líně překlikávám kanály na TV od Formule 1 po hloupou talkshow a říkám si, že asi ten zápis ve škole mezi 14.00-16.00 mírně nestíhám. Přesto jsme okolo dvanácté v Bedfordu, kde teda rozpoznávám statut města v tom, že oproti Marston Moretaine město tvoří ulice. Domy jsou stejné. Kevin mě dovede před Lidl, hurá, jdu si nakoupit. Na pokoji už mi zbyla jen jedna houska z domova a pytlík želé bonbónů Sugerland. Jaké je však mé překvapení, když první, co mé zraky uzří při vstupu do supermarketu, je totožný pytlík bonbónů Sugerland. Tak si říkám, not sou bééd. A tak dále pokračuju mezi regály, toustovými chleby, sušenkami, nějakou zeleninou a pak to končí. Říkám si, že nejdříve nakoupím takový ty těstoviny, rýži, čočku a tak zuřivě chodím po obchodu, až najdu jeden kouteček s jedním druhem těstovin a dvěma druhy rýže s podivným balením červené čočky. Všechno. A tak si tak zoufale říkám, co ty lidi tady asi jako jedí? To že jedí fazole v konzervě vím, ostatně i v mém košíku těch konzerv pár je, ale co sakra dál? Když teda do košíku přibude rýže a těstoviny, usoudím, že nákupní košík je malý a jdu si jako ostřílený matador anglických supermarketů ven pro nákupní vozík.

                Z mého netaktizovaného takřka 90 min nakupování usuzuju jediné. Že u Kevina v lednici budu se zelím, bramborami, vajíčky, jogurtem a máslem jako exot a proto těstoviny, rýži a kukuřičné lupínky radši ukryju do skříňky při zemi. Jako pravej nefalšovanej Anglán kupuju nekonečně obrovské balení toustového chleba o velikosti plátku průměrných stájových vrat a jednu mraženou pizzu. Pak u pokladny vytrpím paní přede mnou, co nakupuje tak pro celou válečnou frontu a má potřebu u toho mluvit asi 15000 slov za minutu bez nadechování, takže u toho pochopitelně nezvládá nakládat ten nákup do vozíku a pak už jen obtěžkána nákupem dávám sraz s Kevinem a jedeme na barák. Kevin je však gentleman a odváží mě do školy na zápis. Cestou sleduju, že po trase, kudy jsem chtěla do školy chodit/jezdit na kole to není až taková paráda a říkám si no to né.

Kampus školy je fenomenální. Upravený, luxusní, čistý, neuvěřitelný. Jdu si teda na zápis na anglický kurz, vstupuju do nekonečně luxusní budovy a koukám, že na zápis několika málo studentů se dokážou zaměstnat 4 lidi. Vystřídám 3 z nich, všichni jsou milí až tomu nevěřím a výsledkem je kartička s mojí fotkou, na které se tvářím jako debil a lísteček se zprávou, kam mám v pondělí dorazit. Dávám sraz s Michalem a jdeme si projít kampus. Zavítáme i do mého budoucího školního ubytování a po prohlídce zlatem obkládané recepce prchám s pocitem, jestli náhodou nejsem v hotelu. Naše trasa pak končí v místním školním pubu, kde si chceme dát pivo. Tak trochu nesměle říkáme barmanovi o 2 piva. Evidentně v nás poznal nové studenty, proto mi tak medově položí otázku, zda mám ráda pivo světlé (ukáže prstem na půllitr) nebo tmavé (rozhodí ruce). Kdyby chlapec věděl, z jakých krajů pocházíme.. Bereme dva Carlsbergy natočené zdatnou technikou jako sběr ranní moče a za 3 libry ochutnáváme zlatavý mok. Jojo, po pivu se stýskat bude.

Jdeme ještě projít přilehlou stejnojmennou vesnici Cranfield, do které se nakonec dostáváme místními stezkami Public footpaths, kde podle mě takřka nikdo nechodí. Indikátorem jsou ostružiníky obtěžkané svými voňavými plody až k nevíře. Později zjišťuju, že indikátor není tak směrodatný, neboť ostružiny nesbírá nikde nikdo a já se pak vydávám na svou první strastiplnou štreku ze školy do baráku. Orientace mezi poli, na placaté zemi s ploty všude a mezi identickými vesničkami je docela challenge, proto bez mapy konám trochu nesmyslnou trasu mimo můj směr. Pak zjišťuju dle západu slunce, že potřebuju na východ a ne na západ, proto se už směřuji lépe a po dost dlouhé cestě, kdy objevuju a zase ztrácím místní stezky mezi poli, dorážím do baráku vcelku zmožena. Simon na víkendu jezdí domů a Kevin mi oznámil, že je přes noc někde fuč. Je to pravda, auto tu není a tak si jdu užít sama doma.

Mám obrovský hlad, tak si jdu vařit. Při dnešním nakupování jsem si řekla, že si nekoupím sůl, neboť to je surovina, kterou mívá doma každý a tak jsem ji hledala tak dlouho v tý miniaturni kuchyni až jsem ji fakt nenašla. Vůbec mi rozum přestává stát, co tu místní jedí. Lednice je plná krabiček s polotovary, které si Simon a Kevin jen ohřejí a jdou jíst. Takže se tu válí rýže ve sladkokyselé omáčce, další rýže, koupený sendvič, hnus 1, hnus 2, hnus 3 atd. V kuchyni jsem našla jednu nechutnou prastarou krabičku čajů, kterou si fakt neudělám a asi jsem byla jediná, kdo tady v tom baráku přemýšlel, že si někdy koupí mléko…