Cranfieldské strasti a slasti

Se svými „horskými“ kamarády domlouváme další výlet. Jaro na krku, Velikonoce na krku, stejně tak finále group projectu a času nám všem značně ubývá. Vedeme dlouhé ústní i internetové debaty, jak vyčlenit asi tak dva dny na společný výlet a možná více dílem náhody než nějakého řízeného plánování, pátek a sobotu 18-19.3. můžeme strávit na výletě. Po další krátké debatě, kam budeme chtít jet, zase prosazuju svoji touhu navštívit Yorkshire Dales NP, který je poměrně blízko (pár hodin jízdy) a už nám nic nebrání dalšímu dobrodružství. Ir Simon jakožto britsko-irský světák vykouzlí nějakou chatu jeho prarodičů kus od místa, kam chceme na výlety a ve čtvrteční večer symbolicky na irský svátek Saint Patrick’s Day opouštíme potemnělý kampus. Simon samozřejmě po odpoledním pivním slavení rychle umdlévá a po tom, co slunce zapadne za obzor úplně, a já dožvaním nějaké nesmysly, upadám do kómatu taktéž. Ono totiž s Valentinem za volantem nejde moc dobře nic dělat, protože buď můžete vzhůru s hrůzou pozorovat jeho sebevražedný styl jízdy a tu a tam se snažit jeho silniční zuřivost zchladit nebo se můžete u jeho jízdy poblít. Nejlepší variantou je však spát anebo dělat, že spíte a kontinuálně se přitom modlit nebo jen doufat, že za pár hodin vystoupíte živí. A poblít se až pak.

Někdy k půlnoci slyším další z Valentinových „crap, crap (sračka, sračka)“ a tentokrát pootvírám oči. Před námi je cedule Diverted traffic, což je jedna ze dvou dopravních cedulí, která dokáže opravdu nasrat. Tou první je cedule „když vidíš červenou, stůj“, kde jsem ani po roce nepochopila, jestli to myslí vážně, nebo si dělají z lidí prdel, no a tou druhou já právě odklon trasy. Vězte nebo ne, objížďky kdekoliv na světě dávají větší smysl a ještě jsou k tomu značené. V Anglii nikoliv. V Anglii neexistuje jediný smyslný argument, proč vůbec na silnici dají tuto ceduli a už vůbec nedává smysl provedení odklonu trasy. Vrcholem této situace je to, že se prostě Angličani rozhodli ve čtvrteční noc uzavřít hlavní tah země, kterým je M1 spojující Londýn a Leeds. Už se ale nikdo nenamáhal nějak to objížďku označit, takže se z ničeho nic během několika minut ocitnete z tříproudé monstrózní dálnice na polňačce někde v Horní Dolní a jediné co vám svítí na cestu je měsíc v úplňku a okno staré chalupy. Zcela právem vykolejená GPS zuřivě hledá trasu, přepočítává a vám nezbývá nic jiného než ji věřit. Za deset minut se záhadně ocitnete zase před cedulí Diverted traffic na zcela jiném místě a tak to chodí pořád dokola. Kdyby GPS mohla křičet, křičí a nedělá nic jiného než „přepočítávám…“. Sice pořád ukazuje stejný čas dojezdu, ale že mezitím uběhla celá hodina, ji nezajímá. Spletitými silničkami se stále se záhadně objevujícími cedulemi ukazující „tudy ne“ se dostáváme do kamenné chatky někdy hluboce po půlnoci zcela vyčerpáni. Jediné, co na tomto celovečerním zážitku kvituju je to, že při hledání sjízdné cesty byl Valentin nucen snížit rychlost na maximální povolenou a mě se mírně oddychlo, protože tím se snížila i pravděpodobnost úhynu v našem autě. Pocit blití po vystoupení snad tentokrát nepocítil ani náš nový spolucestovatel André z Portugalska.

Ve strašidelném anglickém kamenném domečku zatápíme, Simon nás ujišťuje, že jsme první návštěvníci v této ubikaci po dlouhé zimě a do druhého patra si jdeme hledat nějaký prostor ke spánku. Hlásím, že nehodlám spát sama v tom strašidelném pokoji a můj oblíbený Španěl Ander hrdinně navrhuje, že mě zachrání a bude se mnou spát v pokoji. Ander mi projevuje náklonost, ale já už se pár měsíců nemůžu zbavit pocitu, že je to gay a vlastně mě tento výlet v tom ještě utvrzuje.

V oblasti Yorkshiru existuje oblíbený běžecký závod Yorkshire Three Peaks Challenge a my máme v pátek namířeno na nejkrásnější vrchol z nich – Ingleborough. Yorkshirská krajina je nádherná, oble zvlněná s ohromnými údolími a náhorními plošinami. Plná ovcí a kamenných zídek oddělující pozemky. Úplně oproštěná od obydlí a jen s málem uzounkých silniček, které se nebezpečně vinou mezi zídkami a nedávají žádnou šanci chybovat. Valentin rychlostí závodní formule na zkušebním okruhu řeže zatáčky a my se mu marně snažíme vysvětlit, co se stane, až se stejnou tenzí na nás vykoukne auto za rohem. Nehledě na to, že asi polovinu cesty trávíme ve stavu beztíže a pak samozřejmě ani aplikace brzdného systému nezachrání nic.

S pocitem výhry loterie Sportky parkujeme v obci Horton in Ribbesdale, kde není kromě železniční stanice, mostku přes říčku  a cedule zákazu psího sraní na trávník zhola nic a vydáváme se do kopce. Počasí je nádherné, ale vrcholy kopců slibují další dávku neprostupné mlhy na všech horních kótách a tak si alespoň užíváme dočasných výhledů, nekonečných stád ovcí a já znova se zapůjčeným foťákem zuřivě fotím. Tentokrát se pasuju na vrchního fotografa ovčích portrétů a nezbývá mi než celou dobu dobíhat své kamarády, co se mnou toto hobby nesdílejí. Přemlouvám je aspoň na fotografováních vápencových škrapů a rozvrásněných plošin a libujeme si, jaký pěkný pátek jsme si to udělali.

Vrch je samozřejmě zahalen do peřiny mlhy a stejně tak do ledové náruče, proto se příliš dlouho nezdržujeme, fotíme nezbytné snímky „hádej, kde jsem to byl - v pokoji před bílou stěnou?“ a taktéž se nám málem nepodaří sejít správnou trasou z kopce dolů. Obdivujeme aspoň poslední zbytky sněhu.

Vzhledem k tomu, že Yorkshire je plný záhadných údolí, jeskyň a vrtů, potkáváme obrovskou bezednou díru do země jmenující se Gaping Gill, kterou z uctivé vzdálenosti pozorujeme. Házíme do ní šutry v touze zjistit její hloubku a marně počítáme a počítáme. Když se dopočítáváme asi dvaceti, usuzujeme, že šutr musel vypadnout někde na druhé straně zeměkoule a vzdalujeme se – co kdyby náhodou. Doma zjišťuji, že bezedná díra má celých 98m a na konci díry je jedna z největších anglických jeskyní. Plácáme se pak po travnatých svazích pozorujíce ovce, já fotíce ovce až se nám povede docela dobře sejít ze stezky. Mezi vrchy obkrouženými kamennými zídkami voláme civilizaci a až po notné chvíli se nám povede zase napojit na zpáteční cestu. Před vesničkou Horton objevujeme starý lom se zatopenou lagunou azurově modré vody a navzdory zákazům vstupu přeskakujeme drátěný plot a svačíme u břehů. Azurově modrá voda vystlaná bílým sedimentem působí jako zjevení z vesmíru, vědecky mudrujeme nad tím, jestli je to voda extrémně kyselá nebo extrémně zásaditá a pak se hádáme, koho by to sežralo za živa rychleji – ženu nebo muže. Pak ještě honíme ovce po louce a docházíme k názoru, že si na večer asi místo jehněčího uděláme tradiční těstoviny. Po cestě domů ještě stavíme u nádherného Ribblehead viaduktu z konce 19. století, přes který stále dennodenně jezdí vlaky. No a na večer kupujeme v místním šopu pakly piva v předtuše atraktivního večírku, ale po uvaření mamutí dávky těstovin a vypití dvou piv končíme docela rychle tam, kde jsme v domečku skončili i předešlého dne. Ještě před líbezným spánkem podnikáme samostatné nájezdy na místní koupelnu, kde neteče teplá voda. S pocitem že ta voda může jen stěží odtékat z kohoutku v tekutém stavu jen horko těžko zabraňuju vyděšeným výkřikům, a ostatní kamarádi se ve výsledku těmto výkřikům ani nebrání.

Druhý den míříme k turisticky atraktivní Malham Cove, což je vápencová skalní stěna vytvořena táním ledovců, která zároveň slouží místním skalním lezcům za dobrou tréninkovou stěnu. Plató nad skalní stěnou posloužilo například jako kulisa pro jeden z posledních dílů Harryho Pottera a jeho věčnému souboji s Lord Voldemortem. My si pak ještě tvoříme delší okruh po zdejších údolích a kopcích a po zpáteční trase procházíme nádherným zaříznutým údolím a skalní průrvou Gordale Scar, ze které prýští působivý vodopád. Fotíme jako zběsilí, slézáme poměrně prudký terén a já jsem v sedmém nebi. Nejvíc to asi oceníte na přiložené fotogalerii. Já samozřejmě po dobu celého výletu nezapomínám fotit ovce, zatímco kamarádi zas fotí mě a máme se moc fajn. K pozdnímu odpoledni směřujeme k autu a procházíme skrz prastarý lesík s Janetiny vodopádky a já se už poněkolikáté podivuji nad tím, proč anglický národ shledává nadšení v zapichování drobných mincí do spadlých kmenů.

Ačkoliv byl náš výlet s touto skupinkou lidí do Yorkshire Dales tím posledním, neskromně poznamenávám, že to byl asi ten nejkrásnější!