Cranfieldské strasti a slasti

Moji polští kamarádi se jednoho krásného dne vyslovili, že když tak hrozně často jezdím na výlety, tak taky jednou můžu jet s nimi. Inu řekla jsem, že to rozhodně můžu a bylo mi taky hned jasné, že výlet budu vymýšlet já. Čas plynul a kluci řekli, že teda někam chcou jet a začali vyjmenovávat všechny ty nudný okolní města, co okolo sebe máme – Oxford, Cambridge, Londýn a tak. Pak dokonce zkusili i národní park Peak District a mysleli si, že mě trumfnou. Nic naplat, oznámila jsem jim, že jedem do Bathu a naštěstí všichni s nadšením souhlasili.

Je 13.2. sobota brzo ráno a nic nenasvědčuje tomu, že někdo z 10 lidí, kteří jedou zítra na výlet, budou schopni dopoledne stát na svých nohou. Co víc, to že těch zbylých 8 lidí je někde našrot mi je vcelku buřt, ale moji milí řidiči Wiktor a Tommy celému tomuto gangu vévodí. A já se přiznávám, že nejsem pozadu. Noc se pomalu přehupuje k ránu a já už takticky pomalu střízlivím. Však jsem taky ne poprvé dostala svízelný úkol a to kontrolovat přísun alkoholu do hrdel řidičů. Musím říct, že složitější úkol si na cranfieldském kampusu v pátek večer jen stěží umíte představit, neboť zrovna výše zmínění kluci mají všechno jen ne soudnost. Litry vodky a whisky prokládané pivem jim večer nedělají sebemenší obtíž. Co mě vždycky pořád a pořád uvádí v údiv je to, že ranní vstávání po propité noci je sice bolestivé, ale kocovinu v jejich očích hledáte marně. Musíte je ale dostat z té postele a to je ten takřka neproveditelný úkol.

Je tedy sobota ráno a je mi jasné, že logistika a management odjezdu bude zas jen a jen mojí záležitostí, a proto po dlouhých třech hodinách spánku začínám obcházet pokoje a budit. Wiktor mě vyhlásí legendární větou „go to your room“ ve volném slovanském překladu „běž do prdele“ a Tommy se pro jistotu ani neozve. Odcházím nasupeně do jídelny, dávám si svoji oblíbenou ranní slaninku a přemýšlím, kolik volných ranních hodin asi mám. Jsem ovšem překvapena, když kolem desáté dopolední se začíná odevšad ozývat šramot a začíná mi cinkat mobil, takřka všichni vstali z postelí! Moje radost je zažehnuta a po nezbytných stech ranních kilometrech po mitchellovských chodbách asi v 10.30 všech deset lidí usedá do dvou vozů a naše posádka je připravena vyrazit. Za moji statečnost a jako odměnu za nejhorší pozici „ranního budiče“ získávám v jednom voze velikosti obrovského pick upa přední sedadlo a prvně jedu ještě legendárnějším autem dzik (česky zvaný kanec). Kluci z motosportových oborů jsou milovníci aut, takže od tohoto dne mám pocit, že můj francouzský kamarád Valentin svoje auto řídí jako v rukavičkách. S tělem narvaným do sedačky stěží odlepuju hlavu od náhlavníku a rozjíždíme vysoko levelovou polskou hudbu. Všeho všudy, je to trochu slovanský výlet, protože kromě Polska, Česka a Běloruska už jede jenom jedna Indka.

Vzhledem k tomu, že jeden vůz potřebuje nutně doplnit zásobu plynu.. ano, doposud jsem nevěděla, že něco takového je nutno do vozu… tak stavíme na benzince. Možná proto, že to není standardní surovina dodávaná do automobilů, stane se, že na takovýchto benzinkách stavíme asi ještě šestkrát a pořád neúspěšně. Takže se z toho našeho výletu trochu stává road trip, ale naštěstí v autě nemáme vůbec nudu, tak to nevadí. Samozřejmě venku chčije.

Bath je město v jihovýchodní Anglii a jak jméno napovídá, několik van tam opravdu najdete. Stále funkční koupele od doby římské skýtají na anglické poměry docela líbezné lázeňské městečko. Po úvodních obtížích najít nějaké smysluplné parkovací místo, neboť dle slov kamarádů „nepotřebujeme najít nejlevnější parkovací místo předem, my v tom městě ani stavit nebudeme abychom ušetřili“ konečně za doprovodu dešťových kapek opouštíme sedačky vozu. Bandu rozjívených studentů jsme se rozhodli s českou Zuzanou zkrotit po svém a nahlásily jsme, že kdo chce z města něco vidět, ať nás nespouští z očí. Centrum městečka je opravdu docela pěkné a my si to náležitě užíváme aneb asi více na fotkách.

Ke konci našeho vyhrazeného času pro prohlídku města dle automatu na parkovišti dělíme naši skupinu na ty, co umírají hlady a na to co neumírají. A tak se Zuzanou opouštíme skupinu a jdeme se projít po místních obchůdcích. Nejlepším zážitkem je pro nás obchůdek se svíčkami všeho druhu, kde zcela bezostyšně chodíme od regálu k regálu a očmucháváme svíčkové dózy jako čoklové. „Hele koukej s příchutí tiramisu nebo tady borovicových šišek!“ „No počkej, tohle si ještě nečuchala…“ Bizarní obchůdky s ještě bizarnějším sortimentem střídá nákup šátku s ovečkami pro Zuzanu a než se nadějeme, musíme běžet dál. V nákupním centru chceme navštívit jen záchody, ale samozřejmě ze tří záchodků funguje jenom jeden a kilometrová fronta nám dá za pravdu. Zaposlouchávám se do hovoru žen a přemýšlím, jestli by se něco takového mohlo stát v Česku. Představte si ženy, co se můžou počurat v nákupním centru čekajíc dlouhou frontu. A představte si, jak si o tom vesele vykládají, že to je smůla, že nefungují a jak žertovná tato situace je. Ano, jste v Anglii a toto je realita. Nikdo nenadává.

Dalším bodem našeho výletu je město Bristol poblíž, kde teda kromě takového visutého mostu přes ostře zaříznuté údolí nic zajímavého není, ale všichni oznámili, že bez Bristolu se do Cranfieldu nevracíme. A tak za únorového soumraku míříme ještě do Bristolu, kde za tmy stíháme vystoupit jako snobové před místní katedrálou, pořídit dva snímečky a zase zalízt do auta. Krátkou procházku konáme jenom přes zmíněný most, který možná za světla může mít docela působivý výhled, ale mi za celodenního chcance jeho nádhery tak neoceňujeme.

A čeká nás zase road trip zpět. Celkově vzato, zábavný výlet se vším všudy, i když nebyl na horách!