Cranfieldské strasti a slasti

Protože mým dnešním posláním mělo původně být napsání mého uplynulého zážitkového týdne a ne popis toho, co se stává s pizzou se stupněm propečení well done (u tohoto stupně máte u steaku pocit, že žvýkáte gumu), tak se do toho směle pouštím až teď.

Minulou sobotu 22.8. jsme s Michalem podnikli společnou loupežnou výpravu do městečka Milton Keynes. Za prvé to je dost specifické město samo o sobě a za druhé jeho výslovnost jsme probírali na školní lekci, takže nyní po této zdařilé edukaci mohu bez studu říct, že to zní asi takhle: Miltn Kýns. Dejte si pozor na koncovku slova Milton, neboť to –ton se v Anglii díky tzv. schwa words takřka nevyslovuje a začátek Keynes vám musí hezky sladce prosvištět mezi jazykem a horním patrem vaší mordy.

Bydlím v obci Marston Moretaine, což jak už jsem psala je více prdel než vesnice, ale například autobusových zastávek tady máme dost. Ráda bych vás seznámila se systémem dopravního systému zdejších přilehlých krajů. Existuje tu síť univerzitních autobusů UNO barvy vězeňské fialové, která spolehlivě doveze lidi z Bedfordu přes Cranfield až do Milton Keynes. Pro studenty dokonce velice levně (zpáteční za 2£) a můžete využít tras linek C1, C3 a C10. To bych však nemohla bydlet v Marston Moretaine, kde projíždí jen linka C10 a o víkendu se záhadně obléká do linky C11, na kterou již zmíněná sleva neplatí. Znamená to jediné, že když se chci o víkendu dopravit někam levně, musím vykonat 30 min chůzi do vedlejší vesnice a to opravdu svižným krokem, který ovládám jen já. Taky si tady ty autobusy trochu jezdí po svém a časy jsou spíše orientační. Ostatně i zastávky jsou tu dost orientační, kupříkladu žádná ze zdejších zastávek nevládne cedulí, jak se zmíněná stanice jmenuje, což mi ostatně přijde dost divný. Ještě víc divný mi však přijde, že v autobuse není žádná mimotechnická ani technická pomůcka, jak přijít na to, jak se ta zastávka jmenuje. Ostatně řidič staví všude možně i nemožně, kde si lidi zazvoní. Zvonek je tak pronikavý, že by z hrobu vzbudil i hluchého Bedřicha Smetanu. Takže například počítání stanic podle Fahrplanu a jejich časů je ztracenou záležitostí, neboť díky tomuto systémů můžete vystoupit třeba 10 km před místem, než chcete. Na druhou stranu jsou tady řidiči milí až to není milé. Jednou mě třeba pustil s prošlým lístkem a úsměvem doesn't matter a vždycky pozdraví, se vším pomůžou a tváří se že řízení autobusu je nejlepším jobem pod širým sluncem.

Milton Keynes je město, které je stejně daleko od Londýna, jak do Oxfordu, Cambridge, Birminghamu či Leicesteru a bylo postaveno jako residenční městečko pro Londýn s rastrovou pravoúhelnou strukturou a množstvím zeleně a rybníků. Pravdou je, že město je pravoúhlé až peklo a zelená je všude, ale to je tak všechno. Naše zážitky z města bych shrnula asi následovně. Dominantou metropole je stavba připomínající atomový kryt o nadpozemské velikosti (budova od nás dostala přezdívku boule), ve kterém nesídlí nic jiného než indoorová sjezdovka pro náruživé lyžaře a snowboardisty. Prostě v pohodě. Vejdete si do této příšery a za skly můžete sledovat lidi, co si během úmorného 20 °C anglického vedra obléknou oteplováky, nasadí kulichy a obaleni péřovkami zuřivě sjíždějí asi 50 m svah pokrytý sněhovým cukrkandlem. Za všeobecného šílenství sledujete lidi, co se přezouvají z žabek a trenýrek do lyžáků a tlačí se u vchodu na vlek.

Další obdobnou miltonovskou abnormalitou je giganticky obrovské nákupní centrum, ve kterém můžete v pohodě strávit ne celou neděli, ale rovnou celý svůj život. Můžete si natahovat mezi jednotlivými pasážemi dlouhou šňůrku, ale stejně byste se ztratili. Že se někteří z vás prvně ztratili v pražském Palladiu? Nemožné. Budova připomínající bludiště totiž nemá patra a všechny své nákupní úchylky lidé uspokojují v rozlehlých chodbách, halách a pasážích, venku, uvnitř… Miliony lidí, běloši, černoši, Asiati, Eskymáci, indiáni, mořské panny, bezdomovci, děti… Čumíme na všechno jak husa z flašky, což je také naše přirovnání pro celý Milton Keynes a jsme přistiženi, jak nedůvěřivě zkoumáme stromy a palmy (živé), které si jen tak v pohodě rostou uvnitř tohoto nákupního centra. Vrcholem našeho shoppingového výletu je pláž uprostřed jedné haly, na které se můžete spokojeně vyvalit a hrát si na moře a drinky pod slunečníkem. Jedinou vadou na kráse je skutečnost, že venku zrovna svítí slunce a je výjimečně pěkně.

Tak například v parku skoro nikoho nenajdete. Mají tu dost parků, ale na 2/3 rozloze veškeré veřejné zeleně budete sami. Pusto. Opuštěno. Proč? Protože buď jsou všichni na lyžovačce nebo na nákupech, nebo v parku, ale jen na místech tomu vyhrazených – event place. Takže proto se většina lidí válí v jednom dolíku u rybníku s honosným názvem Willen Lake. Willen Lake není louže jako každá jiná. Kdo má ještě energie na rozdávání, může zkusit vodní lyže jak z Bahama Beach na monstrózním vleku, který vás vyveze doprostřed rybníka takovou rychlostí, že někteří se ho pouští v obavě o holý život. Jen kousek za lesnatým valem se nachází druhá část rybníku spojená jen malým průlivem, kde se z minuty na minuty ocitnete v pravé anglické divočině jak z obrázků zapomenuté africké savany. Stezka okolo zarostlého břehu vás dovede do krytu zarostlého liánami, kde si skrz průhledy můžete nerušeně prohlížet takřka panenské výjevy krmícího se vodního ptactva spolu se třemi důchodci, ze kterých se pološeptem derou slova jako beautiful, unbelievable a tak podobně. Ačkoliv se nemůžu zbavit pocitu, že sedím u rybníku uprostřed města nedaleko Londýna, nade mnou se prohání kolony aut na městském obchvatu a minutu chůze doleva je turistická atrakce na vodních lyží, kouzlo umu něco takového vymyslet se nedá opomenout.

Tak takhle si žijou lidé v Milton Keynes, ve městě neomezených možností a pocitu, že nemusíte z města za celý svůj život vystrčit ani nos. 

Foto by Michal&Anna