Cranfieldské strasti a slasti

S polskou osádkou bylo rozhodnuto, že je potřeba spáchat ještě poslední společný výlet někam do divoké přírody a tentokrát jsem bohužel status pořadatele dostala já. Můj křik nad tím, že už je zas pozdě něco vymýšlet, byl přebyt skutečností, že se pravděpodobně bude jednat o náš poslední společný výlet a tak jsem se snažila, seč mohla, aby se co největší počet lidí shodl na nějakém datu. Celá peripetie byla o to horší, že Wiktor i se svým autem pojal za své nové bydliště Newcaste upon Tyne na pomezí Skotska a odmítal přijet bez Dominika (dolina Manchesteru) a někam dál než na pomezí Peak District. A tak jsem hledala a hledala a nakonec jsme se kolektivně za křiku lidí, co neměli čas, rozhodli pro sever NP Peak District a datum 17.-19.6. Do obce Mankinholes jsme se tedy nakonec v páteční odpoledne vydali ze čtyř různých míst Anglie a přes moji počáteční nedůvěru jsme se také k večeru všichni u hostelu sešli. Tommyho auto se mnou, Elise a Katarzynou přijelo za bujarého smíchu z kampusu, zatímco Wiktor celé odpoledne sbíral lidi po Anglii. K naší sestavě se připojil Dominik a nějaká polská kamarádka z Manchesteru (jméno mi v hlavě neuvízlo). Večer samozřejmě nemohl začít ničím jiným než společnou oslavou života, která se rozjela rychlostí blesku a než jsme se kolem půlnoci nadáli, do pokoje nám vletěla taky rychlostí blesku vzteky rozlícená paní z recepce, co si jako o sobě myslíme tady řvát jak na lesy a že nás ráno vyhazuje „je-mi-jedno-kam-půjdete“. Doteď je mi záhadou, jak mohlo naše nesouvislé blábolení sedmi lidí být slyšet přes kamenné zdi tloušťky hradu, ale skoro vyděšeni rozzuřeností oné ženy jsme padli do postelí a usnuli.

Druhý den se zhmotňuje v kolektivní hrůze toho, že nemáme kde večer spát. Nadávám klukům, proč jsou tak pořád hluční a nutím je se jít omluvit. „Jste kluci a tamto je žena, bude mít pro vás pochopení!“ „Haha, blablabla,“ je mi odpovědí a já snad prvně za celý rok pociťuju hluboký vztek na polský národ a jeho bezohlednost. Jdu tedy s Elise (Francie) za paní, sypeme si popel na hlavu a paní obměkčujeme. Spílá sice něco v tom smyslu, že jestli tady večer uděláme binec, tak nás zatkne, ale radost nad tím, že tu můžeme zůstat, obměkčuje i chlapce a jsem obdařena imaginárním zlatým bludišťákem za statečnost. Plní se aspoň můj plán a jedeme k Greenfieldu na Dovestone Rocks na severní okraj Peak District, samozřejmě s povinnou zastávkou u McDonald’s a domlouváním „tak už na nás nebuď naštvaná Aničko“. Výlet na skály je docela pěkný, na červen dosti chladno, ale krmíme kachny, spíláme si do opilců do kopce, obědváme nahoře u vodní nádrže, fotíme se na kamenech a já pak všechny pěkně táhnu pořádnými bažinami, ať si taky ten Peak District užijou se vším všudy. Navečer si s Elise a Katarzynou děláme dobré pizzy a sedíme venku na lavičce. Kluci si je odmítli koupit v supermarketu a teď rozespalí po večerním ozdravném šlofíčku škemrají aspoň o kousek. Neoblomně je necháme se trýznit až do té doby než nemůžeme a pak zbytky pizzy házíme mezi ně jako holubům. Večer se nádherně rozjasňuje, bereme s holkama několik piv a Wiktora a vydáváme se na loučky obehnané kamennými zídkami za námi. Šplháme se za doprovodu ovčích stád na hřeben za námi a sledujeme nádherný západ slunce. Samozřejmě o toho nezapomínáme chytře hovořit. Večer napůl prosím a napůl spílám polskému národu, že jestli bude dělat bordel, tak už s ním do smrti nepromluvím ani slovo a tentokrát se zdráhám plnit svoji skleničku tmavým mokem tak často. Ale všichni jsou docela v klidu a já doufám, že paní z recepce tentokrát z kukaně nevyleze. Když však hodně navečer vylézám z kukaně já na záchod, vylézá taktéž i jeden osadník z vedlejší ubikace a říká mi něco ve stylu „zklapněte nebo…“ Vzteky bez sebe ani nevěda na koho, skoro neprávem vynadám klukům, že moc křičí (oni šeptali) a jdu spát do vedlejšího pokoje. To za čas chtějí i ostatní, ale jejich přesuny z pokoje na pokoj v touze najít volnou postel mě nutí aspoň Tommyho zjebat jak malé dítě a svalit ho do postele u mě v pokoji. Neprotestuje.

Ráno se hrůzou obávám zjevit před paní, ale ta evidentně během noci nezaznamenala žádnou zvýšenou kriminalitu na ubytování, proto se balíme a kluci ji prosí, jestli si tu nemůžeme nechat zaparkovaná auta, než se vrátíme z výletu. Neprotestuje. Vydáváme se trasou jako večer předtím a míříme na hřebeny nad Mankinholes, kde se tyčí obrovitý Stoodley Pike monument. Ten okupujeme jak zevnitř tak zvenčí a nakonec se ještě rozhodujeme pro prodloužení trasy a mizíme ve zdejším malém lesíku. Tam konáme travní bitvy a pak se vydáváme mimo jakékoliv stezky skrz podmáčené louky k vodnímu rezervoáru, hodnotíme znale, že bude pršet a míříme zpět k hostelu. Ve chvíli, kdy první z nás dosahují parkoviště, dává se do slejváku a nepřestává ani, když se vyloďujeme o pár hodin později zpátky na kampusu.

Na výletě při znovudobytí vrchu Snowdon jsme se s Pepou rozhodli, že přece jenom ještě jeden volný víkend v červenci zbývá, než já odjedu do Norska a je potřeba ho tedy zneužít. Já mám sice všeho už plné kecky, ale nakonec se rozhodujeme, že víkend 2.-3.7. si nezaslouží nic jiného než návštěvu NP New Forest a přilehlého okolí. Michal věnuje tentokrát svůj víkend společnosti diplomky a mě Pepa za pokročilejšího anglického letního rána nabaluje do malého bílého autíčka z půjčovny. Jedeme na jih! Naším víkendovým plánem je procházka národním parkem New Forest, který snad konečně slibuje volně prohánějící se stáda exmoorských poníků a nekonečné prastaré lesy. Asi tak napůl cesty do New Forestu potkáváme kromě dopravní zácpy ještě ceduli na Stonehenge. Tak co, chceme tam, nechceme? Jelikož Stonehenge leží na dostřel od silnice A303 a my vidíme, že tam je vyšší počet skupinek lidí než samotných šutrů, fotíme ty šutry a ty lidi přes okýnko auta a moje odvěké přání spatřit legendární Stonehenge se rozpouští stejně tak rychle, jako mizí obrys kamenů ve zpětném zrcátku.

Lyndhurst je městečko v srdci národního parku a my netoužíme jinak než zaparkovat tam auto a vydat se se stanem do lůna pralesa. Zjišťujeme, že název New Forest nemá nic společného s lesem, nýbrž s latinským „nova foresta“ označujícím nová pastviště a parkujeme po jistých logistických obstrukcích na parkovišti za městem. Cedule poukazující na zákaz parkování přes noc dává jasně najevo, že stanem si můžeme právě tak akorát vytapetovat interiér vozu a návštěva webových stránek národního parku nám naše děsivé podezření potvrzuje. Nene, děcka, dneska stanování nebude, leda tak v kempu! Naštvaní a vyflusaní míříme do nejbližšího kempu a kupujeme si dva lístky do areálu asi miliardy dětí a jejich rodičů. Kroužíme areálem v nekonečných kruzích najít aspoň malý kousek neobydlené země a tak se nám také za pomoci samotného Boha anglických lesů o pár dlouhých chvil poté děje. Poměrně rychle mizíme za areálem kempu v lese a vydáváme se konečně na vytouženou procházku. Prales je nádherný, protkaný bažinami a spoustou steziček a za doprovodu zamračených mraků konečně objevujeme stáda divokých exmoorských poníků. Pak zcela natěšení ztrácíme mapu a bloudíme tak lesy až si leháme pod starou borovici a pracujeme opět na ginu značky Babička Bombay London. Večerní západ slunce ladí s nádherným výhledem na honící se poníky na loukách a my vlastně docela chápeme, proč tady zakázali všude stanování formou zákazu parkování aut přes noc. Fikané. Večer si děláme večeři za areálem kempu, kde nezapomněli označit ani assembly pointy a pak padáme za vlast.

Druhý den se rozhodujeme, co dál a míříme do Southamptonu. Nadšení z toho, že tam bydlela Jane Austenová vystřídá fakt, že tam bydlela jen dva roky a my procházíme staré město se starými hradbami a přilehlým přístavem. Pak přemlouvám Pepu, že musíme do Brightonu, kde už jednou byl a tak procházíme jeho ulicemi s běloskvoucími budovami. Nejnadšenější jsem z bývalého královského paláce Royal Pavilion, který byl inspirován architekturou Indie a Orientu, kde nutím Pepu setrvat co nejdéle. Je pravé nefalšované anglické léto a my procházíme brightonskou pobřežní promenádu za doprovodu spalujícího vedra a gigantického počtu dalších lidí. Je to paráda. Navečer ještě sjíždíme kousek na východ ke křídovým útesům Seven Sisters, jež jsou součástí NP South Downs a za blankytně modré oblohy konáme procházku okolo nádherného zálivu a šplháme se na útesy. Doverské bílé útesy jsou sice o něco větší, ale tyto zase působí o mnoho romantičtěji. Fotíme osvícenou nádheru a vydáváme se zpět k autu.

Tak v podstatě končí moje výlety po krásách Anglie nepočítaje pozdně srpnovou návštěvu našeho přítele Chrise v Leedsu, kde jsem opět prozkoumávala nádhery kraje yorskhirského. A tak hodnotím moje roční britské výletování slovy „něco na té Anglii přece jenom bude“.