Osobitá zpěvačka Petra Černocká bilancující
Petra Černocká není zdaleka jenom filmová Saxana. Je to především osobitá zpěvačka s osobitým repertoárem, která nás těší už od konce 60. let
Vzniklo tak příjemné vzpomínkové album, stejně pohodové, jako sama Petra Černocká.
Na albu jsou původní i převzaté písně; sympatické je, že u těch z ciziny jste nikdy nekopírovala originál …
V době mých začátků se hodně přejímaly cizí hity a pro mě bylo vždy výhodnější nesnažit se kopírovat původní nahrávku, protože můj hlas má určité mantinely. I tak jsem určitě pár převzatých písniček poněkud zkazila. Někdy ale vzniknul tak dobrý český text, že dal písničce u posluchačů nový, zajímavý rozměr. Třeba Náklaďák se s textem Pavla Žáka povedl moc.
Vybírala jste si převzaté písničky sama?
Zpočátku mi je vybíral, a velmi dobře, můj bratr Pavel, který měl opravdu přehled, protože byl diskžokejem. V podstatě ale stačilo sledovat cizí hitparády a najít písničku, na kterou jsem si mohla troufnout. Myslím že k těm povedeným patřila třeba nahrávka Jedou vozy.
Kterého svého supraphonského alba vážíte nejvíc a proč?
Dodnes mám nejraději album Ten kluk už dávno se mnou není. Tam už jsme spoléhali na vlastní tvorbu, bylo tím pádem ucelenější a ve stylu, který vlastně držím dodnes. Byly tam pěkné romantické a hodně kytarové písničky, i textaři byli výborní.
Výběr písní pro Pop Galerii je, myslím si, citlivý a reprezentativní.
S dramaturgem alba Jiřím Brodským jsme nakonec konstatovali, že se nám podařilo sestavit album ucelené, až na jednu nebo dvě velkokapelové skladby pěkně v jednom stylu. Já jsem se vždycky bála velkých aranžmá, orchestrů, kde zněly všechny dechové nástroje, a výsledek byl jaksi festivalový. Když jsem měla zpívat s velkým bandem, tak se mi vždy klepala kolena. Můj typ prostě na festivalech nikdy nemohl zazářit. Přesto se ale za ta léta objevilo pár písniček, třeba s Vlachem, které populární byly a na tohle album patří.
Co tedy pokládáte za svoji doménu – písně něžné a lyrické, country, cover-verze či náznaky rocku?
Kdepak rock, zvláště ten český, který je hodně úderný a do jisté míry i stereotypní! Ale pozor, Kabáty si ráda poslechnu, mají i moc dobré texty, což u takových kapel moc není zvykem. Můj hlásek by ale do takového žánru nemohl nijak zasáhnout. Takže: folk, country a nebo jen dobrá, melodická písnička. Když si ale sednu k piánu, nikdy nevím co mě zrovna napadne, protože výrazně vyhraněný styl zas nemám.
Jak jste spokojená s tím, jak dnes hrají vaše písně rádia?
Jsem na tom stejně, jako všichni příslušníci mé zpěvácké generace. Nám se hrají ty staré fláky a novým zpěvákům ty nové, protože staré nemají. Dramaturgové v rádiích jsou už opravdu stereotypní v odpovědích, že posluchači přece chtějí ty staré, které si oblíbili. Jak by si asi mohli oblíbit nějakou písničku z mého posledního alba, když ji nikdy v rádiu neuslyší. Ach jo, na tomto hrobě my všichni léty zavedení zpěváci bez výjimky pláčeme.
Berete své nedávné kulaté narozeniny jako nějaký předěl či záminku k ohlédnutí se a bilancování?
No to si pište, že bilancuji, ne že bych cítila sama potřebu nějak hodnotit svou dosavadní existenci, ale média to prostě chtějí. Mají ráda extrémy, rekordy a výročí, takže ani já jsem tomu neutekla. Nevadí, jsem ráda, že si mě všímají. Jen aby za mnou nepřišli zas až za deset let, to by mě mrzelo. Doufám, že budu mít ještě co nabídnout, mám rezervy třeba na poli moderátorském, tak uvidíme. No a v příštím roce přece bude ještě premiéra filmu Saxana, pokračování Dívky na koštěti, tak to bude taky fajn.
Náhledy fotografií ze složky Petra Černocká současnost
