A Petra Černocká (61) zcela určitě také pro svou rozkošnou, usměvavou vnučku Olivii Coco zůstane půvabnou a zvídavou Saxanou.

Nejen o tom jsme si povídali i s její dcerou a novopečenou maminkou, zpěvačkou Barborou Vaculíkovou (30).

Jak se vám s nejpopulárnější filmovou čarodějnicí celá ta léta žije?

Petra: Ale docela dobře. Už jsem si zvykla, že na mě občas nějaký chlápek přátelsky volá: A kde máte koště, paní Černocká? Děti zase chtějí vědět, jestli fakt umím udělat tu dlouhou ruku, a dámy mého věku se ptají, jestli jsem se nenaučila nějaké kouzlo, když tak dobře vypadám. No, a to fakt potěší!

Jan Hrušínský jako Honza Bláha a čarodějnice Saxana (Dívka na koštěti, 1971)

Foto: Kirké

Nakonec by byl ryzí nevděk stěžovat si, že už mě to trochu otravuje, i když tohle období jsem taky měla, když vidím, kolik cizích lidí mě má rádo za tu jednu vydařenou roli. Dnes už jsme se Saxanou dobré kámošky.

Bára: Se Saxanou jsem prožila celé dětství a vlastně i můj dospělý život. Myslím, že ji na rozdíl od mámy dodnes umím nazpaměť repliku po replice a vlastně se na ni pokaždé v televizi těším.

Jak se pamatujete na svou první filmovou premiéru?

Petra: Moc dobře, protože jsem pak byla týden nemocná. Konala se v letním kině a byla pěkná kosa. Deku jsem s sebou neměla, a tak jsem to odmarodila.

Co můžete prozradit z pokračování Saxána a Lexikon kouzel?

Petra: Bude na co koukat, protože ten film pracuje s animací, která se u tohoto tématu šikne. Všechny fantaskní postavičky z pohádkové podzemní říše jsou opravdu půvabné.

Já a Honza Hrušínský jsme ti, kteří propojují starý příběh s novým coby rodiče malé Saxánky, velmi neposedné školačky, která prožívá své dobrodružství, když se shodou náhod ocitne v podzemní říši. Nechybí ani dáma pohádkově velmi zkušená, Jiřina Bohdalová, poněkud praštěná tetička, co s dějem často razantně zamíchá.

Věříte na kouzla?

Bára: Teď po porodu rozhodně v zázrak stvoření, který k sobě připoutá budoucí rodiče tak, aby vznikla nová a naprosto jedinečná bytost. Často bez toho, abychom si té fatality stačili všimnout. Pro mě se tím definitivně potvrdila existence Boha.

Petra: Snad jen na kouzlo osobnosti, které někdo má a jiný po něm jen beznadějně touží. No a největší kouzlo je láska, která nás vlastně všechny proměňuje v kouzelné bytosti.

Kdy jste slyšela dceru poprvé zpívat?

Petra: Tak Bářina premiéra mě vyloženě zaskočila, protože ona své zpívání dlouho tajila. Pak mě pozvala na sólové vystoupení s kapelou a já užasla. Do té doby jsem fakt nevěděla, že je na jevišti tak přesvědčivá.Byl tam tehdy i její táta, který taky nestačil žasnout. Po letech to ale Báře oplatil. Byl to jakýsi vzpomínkový večer, kde perfektně vystřihli čtyřhlas v písničce bez kapely, a to zase zírala Bára, která netušila, jak dobře táta zpívá.

Čím jste chtěla být jako malá?

Bára: To je jednoduchý. Zpěvačkou. Jako máma. Žádný jiný povolání jsem si ani neuměla představit.

Petra: Někde jsem četla, že naše paměť je ošidná věc, která si opravdové zážitky kombinuje s tím, co kdysi řekl nebo zažil někdo jiný, s našimi tajnými tužbami a kdoví s čím ještě. A my pak opravdu věříme, že to tak bylo. Já jsem si ale naprosto jistá, že jsem vždycky chtěla zpívat, nakonec to byl můj jediný, opravdu přesvědčivý talent, který mi pánbůh nadělil.

Obě jste zpěvačky, každá jiného žánru. V čem se váš hudební vkus liší a v čem je stejný?

Petra: Co nás opravdu spojuje, je láska k melodii a pak je už styl jaksi vedlejší. Bára zná úplně všechny moje staré i nové písničky, bývaly doby, kdy kamarádům na večírek přinesla moje nahrávky a měla s tím velký úspěch, i když to pro ně bylo vyložené retro. Nebo právě proto. Dodnes se zajímá, jakou novou písničku jsem složila, a neomylně pozná, když se mi nějaká povede.

Třeba když slyšela poprvé Jednou si otevřu cukrárnu, tak se v místech, kde to bylo vtipné, usmála, a já věděla, že je to v suchu. Dovede mi ale říct, kde se jí melodie nezdá, nebo kde se mi text moc nevyvedl. Mně se její písničky líbí, protože jsou modernější, mají zajímavější melodickou linku a já vím, že tam už moje nápady nesahají.

Bára: Když zpívám česky, často si přijdu jako máma. V angličtině mám ale myslím úplně jiný výraz a skládám úplně jinak. Tam někde se překračují generace. Snad se nám někdy podaří dát dohromady něco, co zkombinuje to nejlepší z nás obou.

Malá Olivie Coco má jedno jméno „shakespearovské“, druhé „chanelovské“. Kdo tuhle kombinaci vymyslel?

Bára: Olivie se nám s partnerem líbila oběma čistě zvukomalebně, i když já jsem protežovala jen Olivu, což je taky oficiální jméno, ale neprošlo mi to. Jméno Coco je vážně po autorce parfému Chanel. Měla ho na sobě paní doktorka, která nám slavnostně potvrdila, že to bude holčička, i když jsem to vlastně dávno věděla. Dokonce se mi jednou přišla ukázat ve snu. To jsem ještě netušila, že jsem těhotná.

Jaké dialogy nejčastěji vedete v rolích maminky a babičky?

Bára: Myslím, že naprosto běžné. Jen o hlídání si zatím neumím moc dobře říct, takže se snažím maminku většinou nadchnout, co už umíme nového. Nebo si maloučko stěžuju, třeba na ztuhlá záda a ptám se, jestli se matičce po nás nestýská.

Petra: A pak že si neumí říct o to, abych pohlídala! Umí a pěkně mazaně, abyste to napsala černé na bílém! Z Coco jsem naprosto nadšená a taky je pravda, že Bára mě pořád informuje, jaké už malá dělá pokroky, pravidelně mi posílá fotky, třeba když se poprvé vědomě usmála, nebo jak už se staví na nožičky.

Přiznávám ale, že jsem z takhle malého miminka trochu vyplašená, vždyť já měla takové mrně v náručí naposledy před třiceti lety. Takže zatím chodím pouze na návštěvy a užívám si Coco, jen když je její matka v bezpečném dohledu. No, vidím, že budu muset najít odvahu a pohlídat ji občas sama.

Co byste Coco přály od sudiček?

Petra: Jedna by jí mohla nadělit půvab a inteligenci. Druhá, aby byla múzická a tvořivá. Ale hlavně aby jí některá ta zlá a šeredná nenadělila lenost. Protože od pohodlnosti se odvíjejí všechny špatné věci v životě, které nás potkají. Jo a taky by jí jedna sudička mohla říct, že by měla jednou ctít své staré příbuzné, třeba babičku.

Bára: Zdraví, lásku, porozumění, tvořivost a aby měla v sobě jasno. Zlato v hrdle a pytel štěstí by se ale taky šikly.

Jste úspěšné, soběstačné ženy. Kdy jste se „osamostatnily?

Bára: Já jsem byla v osmnácti spíš tak nějak nedobrovolně osamostatněna. Byl to trochu šok, ale dnes jsem za to mámě vděčná, že už mi nechtěla dělat hotel. Velká jsem byla ažaž. Hodně jsem se naučila a taky jsem si to parádně užila.

Petra: Moje generace se osamostatnila velice brzo. Naši nic neměli, takže nám taky nemohli nic dát. Pokud jsme toužili po lepším životě, museli jsme se hodně snažit. Já odešla z domova ještě jako studentka konzervatoře a nastěhovala jsem se ke svému budoucímu manželovi Janu Vaculíkovi do malého bytečku, který měl po rodičích.

Petra Černocká s partnerem, kytaristou Jiřím Pracným

Foto: Jiří Janoušek

Pěkně jsem si ho vlastnoručně vylepšovala. Když jsem si koupila svoje první ojeté autíčko Fiat 500, tak jsem se cítila jako hvězda. Bylo to krásné období, na které dodnes nostalgicky vzpomínám. Samostatnější už jsem pak taky nikdy nebyla.

Byla jste vdaná dvanáct let. Byl váš rozvod nějak dramatický?

Petra: Rozvod je vždycky neúspěch a já to věděla. Na konci našeho manželství jsme se s Honzou podíleli oba. Paradoxně to byla do jisté míry i výhoda, protože každý, s máslem na hlavě, jsme se necítili jednoznačně ukřivdění a rozvedli jsme se slušně. Dodnes jsme dobří přátelé. Zrovna nedávno nám Bára říkala: A že vy byste dnes mohli být klidně spolu?

V jistém smyslu měla i pravdu až na to, že dnes už oba máme fajn partnery, které bychom za žádnou cenu nevyměnili. Kdybychom se ale měli jednou sejít v nějakém zařízení pro umělce seniory, tak bych si vzala pokoj hned vedle „pana Vaculíka“, protože s ním vždycky byla legrace. No a Bára s Coco by ty návštěvy mohly vzít při jednom.

Snáší váš pohledný tatínek označení dědeček, nebo se mu brání?

Bára: Nedávno jsme spolu na chalupě grilovali a zrovna pěkně na „dědečka“ prskal. Ale pak ráno naopak učil Coco dě-dě-dě. Máma taky snáší spíš novotvar pra-maminka, který si sama vymyslela.

Co byste svému partnerovi nemohla odpustit?

Petra: Nudu. Život se má žít celý, až do konce, se vším všudy. Jinak je to jen přežívání.

Bára: Nevím, doufám, že ne třeba nevěru. Ale to by se vidělo. Před bitvou je každý generál. Odpuštění a nelpění ale vnímám jako naprostý základ všech vztahů.

V čem je podle vás tajemství ženského půvabu?

Petra: Já vlastně nevím. Půvaby některých i velmi uznávaných modelek mi občas naprosto unikají. Asi vždycky platí i nějaký společensky uznávaný úzus, jak má vypadat půvabná žena. To jsme ovšem jen u vzhledu. Pro mě je půvabná žena ta, v jejíž společnosti je příjemné a inspirativní pobýt.

Bára: V sebelásce, něze a vnitřním světle, které září i pro druhé.

Věříte tomu, že zázračným nápojem mládí je taky pracovitost?

Petra: Samozřejmě. Na aktivní ženy, které mají dobré nápady jak v rodině, tak v práci, je radost pohledět.

Bára: Matička je toho důkazem i mým vzorem. Jen nezahálet!

Kdybyste měla hodnotit samu sebe, jaký je s vámi život?

Bára: Trochu itálie, trochu francouzská riviéra v posteli s vínem a dobrým filmem, trochu africká savana u ohně při západu slunce, i když je ten ohýnek třeba za barákem na Letné, ale hlavně každý den trochu jiná pohádka.

Petra: Někdy lehoučký jako peříčko, jindy těžký jako práce v dole. O tom třeba můj manžel ví hodně. Ale není to tak vlastně vždycky? Ten, koho máme rádi, nás umí nejlépe potěšit, ale i nejvíc naštvat. Kdyby nám ale na něm nezáleželo, tak s ním nebudeme.