ZPĚVAČKA PETRA ČERNOCKÁ

Přestože je to už hezká řádka let, co si Petra Černocká zahrála ve filmu Dívka na koštěti sympatickou čarodějnici Saxanu, dodnes je právě pro tuto roli milována dětmi i jejich rodiči, kterým připomíná jejich vlastní dětství.

Díky oblibě této skvělé pohádky se připravuje i její pokračování, kde tehdejší teenageři Petra s Honzou Hrušínským se představí v rolích rodičů. Ale Petra Černocká už dávno není jen Saxanou, je i úspěšnou zpěvačkou, textařkou, skladatelkou i moderátorkou. Na svém kontu má i řadu stejně úspěšných desek.

V které roli se cítíte nejlépe? Jako zpěvačka, herečka či moderátorka?

Dnes mohu tvrdit, že mou základní domovskou profesí je zpívání. Na druhé místo bych zařadila možnost dělat rozhovory, protože jako poměrně upovídaný člověk dovedu dobře improvizovat i reagovat. Přiznám se, že když mě teď znova čeká filmování, nemohu své pocity jednoznačně vyjádřit třeba slovy „že se moc těším“. Je to v podstatě kolektivní práce, na kterou nejsem zvyklá a vlastně mám do jisté míry i obavy, jestli jsem už z regulérního hraní trochu nevypadla a nebudu někdy tak trochu zdržovat ostatní. Když jsem na jevišti sama za sebe, tak případnou chybu mám na svém triku já sama, a co si budeme povídat, už v tom je i trocha rutiny, která mi nedovolí být nejistá natolik, že by to vůbec někdo poznal. Přesto všechno se ale na novou Saxanu - jako film, samozřejmě těším.

Kde nejčastěji vystupujete?

Často vystupuji v různých klubech, kde hraji a zpívám většinou už jen vlastní písničky, které si sama skládám u piana nebo kytary a proto také zní dobře jen za doprovodu kytary, na kterou hraje můj muž. Mnohé z nich mají vysloveně komorní charakter. Přestože mne těší, když se o mou muziku zajímají i mladší posluchači, cítím, že společnou řeč nacházím nejlépe se svou generací. Možná jsem staromódní, ale pořád si myslím, že text má o něčem vyprávět a má mu být rozumět. V tom, co dělám, je to nezbytné. Nemám nejlepší pocit z obsahu některých písniček pro generaci dnešních „náctiletých“, kterým někdy stačí pouhý slogan nebo opakování několika slov bez jakéhokoliv významu. Těší mě, když třeba po představení přijde paní, která tvrdí, že v písničce „Krásná a hloupá“ jsem přesně vystihla to, co zrovna prožila.

Které Vaše písničky patří k nejvíce žádaným?

Jestli se nemýlím, tak stále patří k nejoblíbenějším písničkám Koukej, se mnou si píseň broukej, Náklaďák a Saxana.

Vidíte, té Saxaně stejně neutečete – ani v těch Vašich komorních recitálech… Mezi Vašimi posluchači bývají často děti. Jací jsou jako publikum?

Tvorba pro děti je daleko těžší, než si lidé myslí a určitě by se jim neměl kazit vkus. V tomto směru jsou to bezbranní tvorové, protože jako školáci chodí na školní představení, a proto pokud „jdou“ na mne, cítím docela velkou odpovědnost. Děti dnes koukají doma většinou jen na televizi a chybí jim přímý a živý kontakt s jevištěm. Takže se skutečně snažím - zvu je na jeviště, kde mohou soutěžit a předvést, co umí. Sama pro ně písničky skládám, ale současně si myslím, že je někdy podceňujeme a pak jsme překvapeni, co poslouchají a čemu rozumí. Abychom se tedy v nich nemýlili! Dnes jsou děti ohromně informované, a tím pádem i náročnější, než byly v době strýčka Jedličky.

Co považujete za svůj životní úspěch?

To, co se mi asi nejvíce povedlo, je moje dcera, a pak to, že dělám práci, která mě opravdu baví. To ale není moje zásluha, že jsem se narodila obdařená jistým talentem. K nejúspěšnějším rokům počítám sedmdesátá léta. To byli Cardinálové - Zdeněk Merta, dueta se Zdeňkem. To jsme se krásně sešli a já věřím na takovou jakousi chemii. Víte, co myslím? Tehdy se prostě sešla doba s mým myšlením. Všechno bylo věrohodné, i když třeba občas naivní, sedělo to a my byli slavní. Teď si vážím toho, že jsem se udržela v oboru až dodnes a dobře se živím. Není problém být úspěšná zpěvačka ve dvaceti, když máte tu základní výbavu - jste pohledná, zpívá vám to a všichni jsou vám nakloněni. Problém nastává tehdy, když vám je padesát. Možná jsem v jistém slova smyslu sobec, protože největší radost svou tvorbou a vystupováním si vlastně dělám sama sobě. Napsat písničku, zazpívat, natočit desku - to je můj život. Teď jsem velmi pyšná na moje nové CDSouhvězdí střelce, protože jsem si tam hudbu i texty napsala sama. Přizvala jsem ke spolupráci dva vynikající muzikanty ze skupiny Vlasty Redla, a myslím, že vzniklo moc příjemné, až trochu folkové album. Myslím, že si tam každý objeví nějaký ten svůj životní příběh.

Vy jste ale známá i svou šikovností, se kterou renovujete staré věci…

Víte, to začalo tím, že jsem se poměrně často stěhovala a vždy, když jsem se stěhovala do nějakých nových prostor, mívala jsem předsevzetí, že si tam konečně udělám takový velký čistý prostor, na zdech jen pár obrázků, a že na krásně nalakovaných parketách bude moderní nábytek a že konečně bude byt nestaromilný. Ale vždy to dopadlo stejně, protože najednou jsem se nedokázala zbavit některých starožitných kousků, zas jsem pověsila oválný obrázek od mé kamarádky Ivy Bittnerové, sem tam přibyl nějaký roztomilý předmět z bazaru, a už to zase všechno směřuje k tomu domku pro panenky. Asi je to ve mně. Mně fascinují ne ty opravdové starožitnosti, ale především ty z období první republiky, které si navíc mohu sama opravit nebo vylepšit. Už to má náběh na starožitnost, ale ještě může sloužit, přinejmenším jako dekorace.

Nesouvisí to s nějakou Vaší magií?

Kdož ví! Nevím, proč mne přitahují právě dvacátá a třicátá léta. Možná jsem v té době žila některý ze svých předchozích životů. Já nevím jestli i ta Saxana - přestože to je filmová postava - v sobě nemá prvky určité magie. Je to v podstatě zázrak, že jsem vlastně natočila jeden film a ten film lidem tolik učaroval. Ale ráda přiznávám, že je mi milé, když mi lidé říkají, jak ho milují a že mne mají rádi. Dokonce jsem si poctivě za ta léta sehnala hodně knížek o magii a čarodějnictví, abych na té Saxaně neprofitovala bez znalostí z oboru. Dokonce jsem se naučila vykládat Tarotové karty.

Vy se kamarádíte ale i se zvířaty. Co Vás na nich přitahuje?

Jsem člověk, který má kdesi zakódováno, že domov je úplný, až když tam žije i nějaký pes, kočka, nebo alespoň křeček. Zvířata jsou milá všechna, zábavní jsou i vrabci, ale mně vždycky byli pro svůj roztomilý fousatý čumák sympatičtí lachtani. Jednou jsem v televizi plácla, že bych si chtěla zaplavat s lachtanem a z ústecké Zoo zavolali, že mi to umožní. Vlézt do vody za nimi jsem se sice neodvážila, ale zato jsem se stala jejich kamarádkou a jednoho z nich dokonce adoptovala. Když pak umřel, stala jsem se patronkou nádherné obrovské orangutanice s krásnýma očima, která když se na vás výmluvně koukne, zamrazí vás až v kříži. Na zvířatech je sympatické i to, že lidi jaksi polepšují. Rozhodně nám rozšiřují citový obzor.

Můžete nám prozradit, jaké je Vaše životní krédo?

Všechno, co dělám - dělat poctivě a pokud možno nenudit. Největší dar člověka je, že má smysl pro humor. A tak je třeba ho používat. A to lidské krédo - neprovádět jiným lidem věci, které nechci, aby okolí dělalo mně! I když to není tak úplně přesné, jakoby v tom totiž byl i jistý kalkul. Takže snad stačí chovat se pokud možno slušně a mravně, což není málo. Dnes už se to moc nevidí.