ZA TAJEMSTVÍM  BIBLE  -  POČÁTKY CÍRKVE A KŘESŤANSTVÍ

Bůh si vyvolil církev, aby se stala nástrojem ke spasení lidí. Byla založena, aby sloužila, jejím posláním je přinášet světu evangelium. Již od počátku Bůh počítal s tím, že církev představí světu plnost jeho božství a moci. Je zcela správné a důležité říci, že počátky křesťanství mají své kořeny v judaismu. Starý zákon položil základy pro Nový zákon a je nemožné plně pochopit křesťanství bez vědomosti Starého zákona.

Již v předcházejících kapitolách jsme si řekli, že Bůh si vyvolil Izrael, aby skrze něj zjevil lidem svou povahu. Přál si, aby tento národ zvěstoval světu spasení, a proto mu svěřil nebeská poselství a zjevení Boží vůle. Izraelci však ztratili ze zřetele, jak vysoké pocty se jim dostalo, když se měli stát Božími zástupci. Zapomněli na Boha a své svaté poslání nesplnili. Požehnání, která přijali, se nestala požehnáním pro okolní svět. Veškeré přednosti si přivlastnili a použili je ke své oslavě. Židovští vůdcové se domnívali, že jsou natolik moudří, že nepotřebují být poučováni, natolik spravedliví, že nepotřebují záchranu, a natolik vznešení, že nepotřebují důstojnost, kterou propůjčuje Kristus. Proto se Bůh od nich odvrátil. Výsady, které zneužili, a dílo, kterým pohrdli, svěřil jiným. Samolibým židovským učitelům nevěnoval pozornost a ke zvěstování pravd, které měly pohnout světem, si vyvolil pokorné, nevzdělané galilejské muže. Prvním krokem k založení církve, která měla pokračovat v jeho pozemském díle, bylo tedy povolání dvanácti apoštolů, které chtěl Ježíš vyučit a vychovat z nich vůdce své církve.

            Tři a půl roku byli tito učedníci vzdělávání tím největším „Učitelem,“ jakého kdy svět poznal. Osobním kontaktem a společenstvím je Kristus připravoval pro svou službu. Den co den s ním chodili, hovořili s ním, slyšeli, jak povzbuzuje unavené a vyčerpané, a viděli, jak se jeho moc projevuje na nemocných a trpících. Učedníci se měli vydat do světa, aby svědčili o tom, co viděli a slyšeli od Krista. Bylo to nejvýznamnější poslání, k jakému byl kdy člověk povolán. Měli spolupracovat s Bohem na záchraně lidstva. Stejně jako ve Starém zákoně zastupovalo dvanáct patriarchů Izrael, dvanáct apoštolů představuje Boží církev.

            Po Kristově smrti apoštoly málem přemohla malomyslnost. Jejich Učitel byl zavržen, odsouzen a ukřižován. Vyhasly jim všechny naděje, jejich myšlení bylo obestřeno tmou. Malomyslní, sklíčení a zoufalí  se shromáždili v horní místnosti. Báli se, že by je mohl potkat stejný osud jako jejich milovaného Mistra, a tak zavřeli dveře na závoru. A právě tady se jim po svém vzkříšení zjevil Spasitel.

Ještě čtyřicet dnů po svém zmrtvýchvstání pobýval Kristus na zemi, připravoval apoštoly na dílo, které měli vykonat, a vysvětloval jim to, co až dosud nebyli schopni pochopit. Získali novou zkušenost, když slyšeli, jak jejich milovaný Učitel vysvětluje Písmo ve světle všech uplynulých událostí. Jejich víra se prohloubila. Kristus před svým nanebevstoupením seznámil apoštoly s jejich úkolem. Byli pověřeni k hlásání evangelia. Neměli čekat, až za nimi lidé přijdou, ale měli jít se svým poselstvím k nim.

V Matoušově evangeliu v kap. 28, verš 19.-20. čteme: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Nyní měli být učedníci připraveni, měli však být vybaveni novou mocí, měli v plné míře obdržet Ducha svatého, který je měl utvrdit v jejich poslání. „Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní. Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“(Sk 1,5.8.) 

Když nastal čas, aby Kristus vystoupil ke svému Otci, zavedl své učedníky až k Betanii. Zvedl ruce, aby jim požehnal, a pomalu se od nich vzdaloval. „A když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe.“(L 24,51.) Kristovo nanebevstoupení bylo znamením toho, že jeho následovníci dostanou slíbené požehnání. Měli na ně vyčkat, než se pustí do svého díla.

„Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.“(Sk 2,1.2.) Duch sestoupil na čekající apoštoly v takové hojnosti, že se dotkl každého z nich. „A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“(Sk 2,3.4.) Byl to symbol daru, který učedníci obdrželi. Podoba ohně naznačovala, jak horlivě budou apoštolé pracovat a jaká moc bude provázet jejich dílo. Nyní mohli hlásat pravdy evangelia i v cizích zemích.

Také Petr jasně a mocně svědčil o Kristově smrti a vzkříšení. Jeho posluchači se nyní dozvěděli, že ukřižovali Božího Syna. Moc, s jakou řečník pronášel svá slova, je přesvědčila, že Ježíš byl skutečně Mesiáš. Zmocnila se jich úzkost a pocit viny. „Byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům:  Co máme dělat, bratři?“ (Sk 2,37) „Petr jim odpověděl: Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostane Dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám i vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Sk 2,38.39.) „Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.“(Sk. 2,41.)

Zákonici, farizeové a představitelé židovského národa se domnívali, že Ježíšovo dílo skončilo jeho smrtí. Namísto toho se stali svědky úžasných událostí, k nimž došlo o letnicích. Učedníci mohli o Ježíši hovořit s jistotou. Vždyť byl jejich přítelem, Mistrem a Pánem. Když o něm vydávali svědectví, hovořili s velkým nadšením, dokonalou, hlubokou a nevýslovnou laskavostí, že byli ochotni jít až na konec světa a svědčit o Kristově moci. Z celého srdce toužili pokračovat v díle, které Kristus začal. To, co hlásali apoštolé, bylo radikálně odlišné od toho, co učili židovští zákonici a rabíni. Ježíš byl židovský Mesiáš (pomazaný král), který měl přijít, aby naplnil Zákon, a měl zavést novou Smlouvu založenou na Jeho smrti. Díky úsilí apoštolů se k nové církvi přidávali vyvolení lidé, kteří přijali pravdu a zasvětili své životy v poslání předávat druhým naději, která je naplnila pokojem a radostí.

            Od doby, kdy apoštolé ustali ve své práci, již uplynulo dvacet století. Záznamy o jejich úsilí a obětech, které přinesli pro Krista, však stále patří k nejvzácnějším pokladům církve. I v dnešní době používá Bůh svou církev k tomu, aby oznámil tomuto světu svůj záměr.

Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž křtem a osobním přijetím určitého vyznání víry a životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna, uznávají křest a další svátosti, věří v odpuštění hříchů a očekávají druhý příchod Kristův. Věří, že Ježíš zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen……

Tuto křesťanskou víru a etiku máme zaznamenanou a shrnutou v krédu –  apoštolském vyznání víry. Proto můžeme jednoznačně říci, že církev je viditelné společenství křesťanů jednotných ve víře a svátostech pod nejvyšší autoritou papeže, který zde zastupuje Ježíše Krista.

Ve Skutcích apoštolů kapitola 5, verš 38.-39. čteme:

„ …….Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo. Pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu“.

av

Použitá literatura: Ekumenický překlad Bible

                             Katechizmus katolické církve                          

                             E.G.Whiteová :Poslové naděje                                     

Příště:Raná církev