Cestovní deník psala Hanka:

foto zde: https://seniorbohumin.rajce.idnes.cz/13-19.7.2018_Norsko/

Příprava začala už ke konci loňského roku, kdy mi byly neustále dávány otázky, kam pojedeme příští rok. Mé  argumenty o tom, že nejsem žádná cestovka, mi nebyly nic platné. Tak jsem tak trošku dobrovolně, trošku nuceně, začala přemýšlet. Zjišťovala jsem, oč by byl největší zájem. Nabídek bylo několik. Ze zahraničních nakonec vyhrálo Norsko.
Mám zkušenosti z několika CK. Nakonec jsem oslovila tu, se kterou jsme již 2x byli ve Švédsku. Ochota a vstřícnost pana šéfa se setkala s úspěchem. A tak to vlastně začalo.
Nadšení našich seniorů bylo ohromné. I když se nejedná o zrovna lacinou dovolenou, během měsíce ledna se přihlásilo skoro  40 lidí. To jsou víc než 2/3 kapacity autobusu.
Dostala jsem z CK první informace a zájem začal upadat. Představa, že se nejedná o pobytový ani hvězdicovitý zájezd, ale že nebudeme spát na jednom místě, mnohé odradila. No, každý sám musí nejlépe vědět, co mu nejvíc vyhovuje a jakou dovolenou si představuje.

Nakonec nás zůstalo 22. Celkem velký počet. A mně začala práce. Domlouvání termínu, ceny, dopravy, “objednávání toho nejsprávnějšího počasí“, nic z toho nebylo zcela jednoduché. Bylo mi nabídnuto, že pro nás za příplatek přijede autobus až do Bohumína. Super nápad. Nebudeme se muset nikam štráchat se zavazadly.

Je pátek 13. 7. Konstelace těchto čísel je zajímavá. Bude zajímavý i výsledek dovolené? Kufry jsou naloženy, lidé sedí na svých místech. Je 14.30 a autobus se dává do pohybu. Sedí v něm 22 našich seniorů a 4 mladí lidé, prý z Ostravy.
První zastávka je v Olomouci, kde se k nám přidávají další 3 lidé, poté Hradec Králové. Tady k nám přistupuje 8 lidí. Poslední zastávka na našem území je v Jablonci nad Nisou. Zde přibíráme naši průvodkyni a poslední pasažéry.
Cesta za dobrodružstvím začíná. Noční cesta vede přes Německo. Míříme do přístavu Rostock. Je 6 hodin ráno a naše loď, na kterou jsme se nalodili, vyplouvá směr Getzer v Dánsku. Cesta trvá necelé 2 hodiny.

Jsme v Dánsku
Dánské království leží v severní Evropě,v jižní části Skandinávie. Spolu s Grónskem a Faerskými ostrovy tvoří státní celek Dánské království. Hlavním městem Dánska je Kodaň (København). Má cca 5,6 milionu obyvatel, z toho necelých 600 tisíc žije v hlavním městě. Dánsko je nejmenší ze severských zemí. Ale neleží na  Skandinávském poloostrově. Je vytvořeno Jutským poloostrovem, ostrovy Fyn, Sjælland a mnoha dalšími menšími ostrovy.
Na východě je omýváno Baltským mořem a na západě mořem Severním. Jedinou suchou hranici má Dánsko na jihu s Německem. Ale o té se dočtete až v samotném závěru mého připravovaného cestopisu

Je sobota ráno a naše cesta vede do Kodaně. Z autobusu vidíme zábavní park Tivoli, Kodaňskou radnici, která je v jeho blízkosti.
Jdeme k přístavu Nyhavn, odkud podnikáme vyhlídkovou plavbu kolem historické části města.
Po hodinové plavbě jdeme na prohlídku města. Vstupujeme do kostela, zastavujeme se u královského paláce Amalienberg a po nábřeží přes park míříme k sošce Andersenovy Malé mořské víly, která je symbolem města. Nezbytných pár fotografií, malý pitný režim a nasedáme do autobusu.
Je 13.30 a my odjíždíme přes Oresundský most do Švédska. Z mostu vidíme 3. největší švédské město Malmo. Na hranici stavíme a probíhá běžná celní kontrola. Tak, jako je Dánsko zemí ostrovů, naopak Švédsko je  zemí tisíce jezer.

Krásnou, plynulou jízdou jedeme k prvnímu místu našeho ubytování. Ze všech stran koukáme na spoustu lesů, které jsou  oplocené. Říká se tomu LOSÍ PLOTY.  Oplocení je z jednoduchého důvodu - ochrana zvěře před střetem s dopravními prostředky. Sluníčko krásně svítí a my jsme spokojeni.
Nikde nevidíme žádné radary. Přesto všichni řidiči dodržují rychlost.

19.30 přijíždíme k penzionu Anneberg, kde se pro dnešní noc ubytujeme. Pan vedoucí se svou ženou nás vítají, dávají nutné pokyny a zvou nás na večeři. První teplé jídlo. Dobrý pocit.
Venku stále ještě svítí sluníčko. Někteří se jdou koupat do blízkého jezera, jiní jdou na procházku po okolí a ostatní myslí na pitný režim. Při skleničce vína či piva sedíme ve skupinkách a dlouho do noci si povídáme.
Před chvílí jsme po dlouhé cestě šli spát a už je neděle, 4 hodiny ráno. Mobil nás svou písničkou nutí ke vstávání. Rychlá ranní hygiena, do batohu naložit věci nezbytně nutné pro dnešní den a hurá na snídani. Možnost výběru ze salámu, měkkého i tvrdého sýra, paštiky, medu, džemu, chleba, černého či ovocného čaje, kávy, těstovinového salátu, byl opravdu dostatečný.

Je 5.30 ráno, sedíme v autobusu, máváme p. vedoucímu i jeho paní a vydáváme se za dalším poznáváním.

Přejíždíme most do Norska, 61 m nad Fjordem..a věříme, že se  vyhneme tropickým vedrům, která hrozí u nás. Začíná cesta Norskem. Zemí fjordů, vodopádů, ledovců. Je 4x větší než naše republika a 8. největší země v Evropě.

Domky s balkony, obsypané květy, čisto, upravené trávníky, to vše je v Norsku asi samozřejmostí.
A cesty? Vždycky, když z nějakého zájezdu u nás se vracíme domů, to, že se blížíme k Ostravě, si uvědomíme ihned, jakmile začneme po silnici jet jako po mořských vlnách. Takové, ani trochu podobné jsme nikde nezažili. Cesta bez výmolů či děr, může tedy být velice plynulá.
Ovšem - čím výše jedeme, tím jsou užší a užší. Místy tak úzké, že se na ně vejde jen jeden dopravní prostředek. Ale jsou zde jakási  "vyhýbací" místa, která dovolí předjetí dalšího vozidla. Občas se cesty klikatí kolmými cestami vzhůru, časté serpentiny ve skalách, tady všude smekáme před našimi řidiči, kteří vše bravurně zvládají.
Mezi největší svátky patří 17.květen, kdy mají tzv.  DEN VLAJKY - jedná se o oslavy norské vlajky a ústavy. V čele Norského království stojí Herold 5.  Jeho moc je omezena ústavou.

Na chvíli se zastavujeme  u památky UNESCO.  Vitlycke muzeum  u města Tanumshede. Je to vlastně muzeum pod širým nebem, proslavené skalními rytinami z doby bronzové. Rytiny ve skále jsou velice zajímavý úkaz. Byly objeveny v 80tých letech minulého století.
Některé rytiny jsou lépe viditelné ve dne, jiné v noci a některé, když jsou mokré….Jsou zde kresby ze života lidí, ale i zvířat, kresby, které symbolizují lov, život i milostný akt. Je tady i muzeum, ve kterém se nachází expozice o životě lidí, ale to bylo zavřené, takže jsme vevnitř nebyli.
Nádherné počasí  a dobrá nálada všech přispívá k tomu, abychom se na dnešní den těšili.

Je 11.30 a my přijíždíme k největšímu jezeru Mjosa. Leží na jihu Norska, asi 100km od hlavního města Oslo. Měří 365 km čtverečních a nejhlubší místo je 468m. Na délku měří 117 km a nejširší místo měří 15 km.
Dojíždíme k jednomu z nejzajímavějších a nejvýznamnějších norských lyžařských středisek Lillehammeru. Leží nedaleko jezera Mjosa.
Roku 1994 se zde konaly zimní olympijské hry. Je tu známý skokanský můstek, ale i místa pro další zimní sporty. Představujeme si, jak zde hoří olympijský oheň, a je nám krásně...
Naše poznávání ještě nekončí.
Před námi je norský skanzen Maihaugenu, kde máme možnost si prohlédnout více než 170 starých budov z Lillehammeru a Gudbrandsdalenu. Mimo jiné vidíme starou poštu, železnici, lékárnu, nejrůznější prodejny, zvonici nebo školu. Skoro všude nás norská průvodkyně o všem informuje a naše průvodkyně ochotně a plynule překládá. Ve škole zažíváme i spoustu legrace.
Z budovy vychází „paní učitelka“  s rákoskou v ruce.
„Postavte se do řady“, křičí na nás silným hlasem, hned, když se objeví ve dveřích. Někteří poslechnou, jiní ne. Snaží se dovnitř dostat co nejdřív. „Do řady, řekla jsem. Jste žáci 1.- 5. třídy, tak musíte poslouchat. Kluci vpravo, dívky vlevo!“
Usmíváme se a snažíme se srovnat. Přesto p. učitelka ty, co v řadě nestojí, posílá úplně dozadu. Některým to vadí, ale jedná se přece o legraci. Nebo snad ne??
„Máte čisté ruce?“ ptá se paní učitelka znovu. Všichni kýváme souhlasně hlavou.  P. učitelka nevěří a ruce kontroluje. „Co to je? Umýt!! Jsi žačka 1. třídy!“ ,zvyšuje učitelka hlas na paní s nalakovanými nehty!
„Sundat, kolikrát mám říkat, že věci rodičů se do školy nenosí“, rozčiluje se na ženu s prstýnky na rukou.
Když nakonec všichni slibujeme, že už budeme opravdu hodní, můžeme jít dovnitř. V naší skupince máme 22 žen a 2 muže. „Kam si to sedáš, ty nevíš, že kluci sedí vlevo a děvčata vpravo???!!!
Jak dlouho vám to mám vysvětlovat“- opět se zlobí p. učitelka. A naše průvodkyně velice pečlivě a ochotně vše překládá.
Dovídáme se, jak to kdysi chodilo, co se děti musely učit apod. Jeden muž ze dvou (srandista) něco povídá kolegovi. Je napomenutý. Když ruší podruhé, také je napomenutý. Při třetím rušení se p. učitelka zlobí a posílá ho do kouta. Muž „hraje" její hru a sedá na lavici v koutě.
“Řekla jsem stoupnout, aby tě všichni viděli. Sedíš v první lavici, jsi prvňáček. Co z tebe vyroste???“  Prvňáček se kaje a slibuje, že už bude hodný. Ale klečet ani stát nebude, protože ho bolí koleno. Odsouhlaseno.
Pokračujeme dál. Jsme zkoušení ze čtení, počítání, ze znalosti desatera  přikázání, ze zpěvu…Bylo to velice hezké. V žádném skanzenu jsme něco takového nezažili.
Vycházíme ven, děláme fotečky a míříme k dalším zajímavým budovám.
Po odpočinku nasedáme opět do  autobusu, přejíždíme údolím Gudbrandshalen a kolem řeky Lagen míříme do Vandrerhjemu. V malinké obci Sjoa nás čeká ubytování.
Stejně zvaná řeka pramení v ledovci a patří pro raftaře k nejpopulárnějším.
Sjoa (Šoja) znamená třpytivá. A taková tato řeka opravdu je. Mezi skalami vytváří divoké soutěsky.
Ubytování je ve čtyřlůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením. O takovém ubytování jsme byli informovaní předem, takže nás nic neudivuje.
Trochu se najíme a jdeme na procházku - prozkoumat okolí. Přímo nad námi se tyčí obrovská skála, v blízkosti slyšíme hučení řeky. Je podvečer a venku stále svítí sluníčko. Teplota určitě kolem 30°C. Kolem 22 hodiny již většina lidí po dlouhé, únavné cestě spí, či odpočívá ve svém nebo i snad v cizím pokoji.
Nám se dovnitř nechce. Stále je velice příjemné teplo, jasno jako v poledne, nikde ani známka po tom, že by měla být noc. Najednou koukáme na vzdálené kopce a vidíme neskutečný úkaz. Kopce začínají žloutnout. Jako by zde právě rozkvetly lány řepky. Nevěříme svým očím. Koukáme jako zaraženi a jsme nadšeni touto krásou. Někoho se nám daří  vzbudit, jiní o tento úkaz přišli. Ale každý strůjcem svého štěstí…
Do postele jdeme v 1 hodinu ranní za plného světla. Podle informací některých, kteří se v noci vzbudili, ve 2 hodiny bylo trošku šero, ale ve 3 už zase bylo zcela jasno. Už chápeme, proč mají na oknech žaluzie. Jinak by se asi nevyspali...
Ráno máme dostatek času. S sebou bereme jen batoh s nezbytnými věcmi pro dnešní den. Společná snídaně je velice bohatá. Je nám doporučeno, abychom pokud možno ochutnali vše, co je nám nabízeno. A je toho opravdu víc než hodně. Salámy, teplá i studená vejce, rybí speciality, ale zajímavý je i hnědý sýr, ten se porcuje škrabkou na tenounké plátky. Vyrábí se ze syrovátky, ke které se přidává mléko nebo smetana a vaří se tak dlouho, dokud se většina tekutiny nevyvaří. Dělá se z kozího i kravského mléka a je velice chutný. Bylo nám doporučeno jíst ho s marmeládou.
V 9 hodin vyrážíme na turistický výlet po stezce norského skřítka Peer Gynta. Jedeme do horské krajiny nejstaršího národního parku Rondane.  
Byl založen r. 1962. Je zde zajímavá přírodní scenérie - Velikáni, jezera, holé stráně…
O této oblasti píší rádi norští spisovatelé. Nejznámějším dílem je však hra Henrika Ibsena  Peer Gynt. Část této hry se odehrává právě na území tohoto národního parku. Na vycházku se dáváme od chaty přímo u vstupu do parku. Máme možnost z několika výběrů procházky. Každý si vybírá tu, která mu nejvíce a nejlépe vyhovuje. Jdeme po kamenité cestičce se zajímavým značením. Nenajdeme tu ani zelenou, ani červenou či žlutou turistickou značku. Nějaká tečka a toť vše. Přesto zde nikdo nemůže zabloudit. Protože je opět víc než teplo, využíváme  blízkosti jezera Rondvatnet, zouváme boty a chladíme unavené nohy. Ach, to je požitek. Co víc si přát.
V tomto parku se údajně vyskytují i divocí sobi. Bohužel vidět je se nám nepodařilo.
Nikdo se neztratil, nikomu se nic nestalo, asi po dvou  hodinách můžeme pokračovat zpět k našemu ubytování.
Ti, co mají odvahu, chuť a dostatek peněz, si k večeru mohou  vyzkoušet rafting. Jedná se o 16 km dlouhý sjezd na řece Sjoa s profesionálním instruktorem. Zpět na základnu se všichni vracejí velice nadšeni a spokojeni. Den pomalu končí, noc se krátí, zítra jedeme jinam.
Po snídani jdeme k autobusu se sbaleným kufrem. Dnes budeme spát jinde. Odjíždíme do národního parku Romsdalen. Nejvyšší bod tohoto národního parku je ve výšce 2286 m.
Při cestě údolím se kocháme pohledem na řeku Raumu. Údolí tvoří zubatý masiv s horou Trollryggen. Její severní stěna je známá jako Stěna trollů. Je vyhledávána horolezci z celého světa a je považována za nejvyšší skalní stěnu Evropy.
Žijí zde sobi, rosomáci či pižmoni. Tyto v podstatě chlupaté krávy se dožívají až 35ti let a jsou velice nebezpečné.
Jedeme magistrálou do oblasti, ve které se nachází Domov obrů. Je 10hodin a zastavujeme v městečku Dombas, kde máme možnost si něco nakoupit. Někteří chleba, sýr, jiní ovoce. My si kupujeme na ochutnání velrybí a losí salám. 20 dkg za 69 NK. Ale co, jsme na dovolené a víckrát tu už určitě nepojedeme!! Snad bude chutnat.
V blízkosti je krásný dřevěný kostelíček, který pochopitelně chceme také vidět.  Protože se zde platí vstupné a navíc máme celkem málo času, dovnitř nejdeme. Procházíme se kolem, obdivujeme zajímavý hřbitůvek a jdeme se kouknout do velikého  infocentra. 
Pochopitelně děláme i pár zajímavých foteček s nejrůznějšími Trolly. Troll má 4 prsty, červený nos a dlouhý ocas. Dokáže se proměňovat v cokoliv a v kohokoliv.  Jen ocas mu vždy zůstane. Norové se k Trollům chovají uctivě, protože věří, že jim pomáhají. Mnohdy pro ně nechávají venku dárky nebo jídlo.
Opouštíme Dombas, město plné trollů, a míříme dál. Kocháme se pohledem na vodopád Slettafosse na řece Rauma a míříme ke Trollí stěně.
Čeká nás  slavná Trollí stezka. Naši řidiči jsou opravdu zkušení. Jedenáct neuvěřitelných zatáček bravurně zvládají a my se dostáváme do nejvyššího bodu 858 m. n. m. Nádherná podívaná na krajinu, která se rozprostírá před námi, stála i za případný strach. 
Poté následuje krátký trajekt do Eisdal, který nás zavede na Orlí cestu s panoramatickou vyhlídkou na jeden z nejkrásnějších fjordů Norska - fjord Geirangerfjord - ten je na seznamu UNESCO od roku 2005.  Fotoaparáty cvakají, kamery  filmují a oči se kochají při pohledu na tuto opravdovou přírodní krásu.  Jsme nadšeni. Sluníčko nádherně hřeje a nám všem je velice dobře na těle i na duši.
A protože nám počasí přeje i nadále, můžeme absolvovat další výlet. Tentokrát  vyjíždíme na Dalsnibbu. Silnice byla zprovozněna r. 1939, komerčně se využívá od r. 1945.
Je to skalnatá plošina  - vyhlídka - ve výšce  téměř 1500m nad fjordem. Koukáme na ojedinělou krajinnou scenérii.  Před námi v údolí se třpytí jezera, žasneme pohledem na Geirangerfjord.  Vidíme šedomodré ledovcové splazy a vrcholy pokryté množstvím sněhu. Nadšením zatajujeme dech. Opravdová nádhera.
Spokojeni odjíždíme kaskádou různě dlouhých tunelů ( např. Grand tunel měří 3700m ) do Hjeledolen, kde máme zajištěné vlastní grilování a další ubytování.
Dnešní den bude opět zajímavý. 8.35 a my vyjíždíme k nejznámějšímu ledovci v oblasti - Briksdalsbreen. Z parkoviště jdeme na cca 2,5 km vycházku. Máme možnost využít  za celkem velkou sumu i jízdu vláčkem. Ale je nádherné počasí, tak to nikoho z našeho zájezdu ani nenapadá. Vláčky využívají hlavně Japonci. Ti  chtějí a potřebují mít jakýsi svůj komfort. Ve vláčku potřebují kolem sebe dostatek místa, na lodi nechtějí být v kajutě 4. Jejich fotoaparáty cvakají neustále a všude…
Míjíme velice dravou řeku a docházíme k ledovci. Ten rok od roku stále ubývá. Jsme tedy rádi, že tuto nádheru  máme možnost vidět, dokud ještě existuje. Vrchol ledovce je ve výši 1700 m, tloušťka ledovce je asi 300 m. Cestou ke splazu jsou tabulky, kde je značeno, jak ledovec ubývá. Jezero pod ledovcem je křišťálově průhledné a láká k vykoupání. Toto nečiníme. Jen ochutnáváme chuť vody, o které jsme informováni, že je pitná. Důležité fotografie míst, kam už se nedostaneme. Ti, kterým se tato možnost třeba ještě někdy podaří, budou vidět ledovec určitě v jiné velikosti než my. Cestou zpět vidíme před sebou 2 nádherné duhy a třetí se tiše plazí po zemi. Takový úkaz jsem opravdu nikdy nezažila.
Cestou máme možnost vyfotit a kochat se ještě naposledy krásou hor a ledovců. které můžeme vidět z poslední vyhlídky.
Další prosluněný a dobře prožitý den opět pomalu končí.
Ješté se zastavujeme u dřevěného kostelíčka v obci Lom.  Tento jeden z nejstarších kostelíčků má na střeše vyřezávané draky, kteří slouží jako ochrana.
Naposledy se ubytováváme v městečku Sjoa, kde jsme byli nedávno.

Čtvrtek
Je 8.30 a přes Lilehammer  míříme do hlavního města Norska - Oslo. Cesta ubíhá příjemně, na obloze v plné síle svítí sluníčko. Řítíme se dálnicí, která je z obou stran obklopena lesy. Ty jsou z pochopitelných bezpečnostních důvodů oploceny. V pravidelných vzdálenostech - asi 200m od sebe nad vozovkou vidíme mosty, určené pro přechod zvěře z jedné strany na druhou. Mosty jsou buďto kovové nebo betonové. Zatímco kovové jsou prázdné, na betonových roste tráva. V 9 hodin vjíždíme do tunelu, ze kterého vyjíždíme po téměř 5 minutách. Teploměr v tunelu ukazuje 22°C. Pádíme po dálnici E6. Na tabuli čtu -Oslo 256 km. Po levé straně lesy a odpočívadla, po pravé voda, voda, voda…před námi po dlouhé době 1. obec a povolená rychlost 50km/hod.
Míjíme obrovskou vodní plochu se spoustou nejrůznějších pláží. Mageli Camping - neuvěřitelné množství karavanů. A těch lidí…
Je skoro půl desáté a neustále jedeme kolem vodní plochy. Stále nevím, zda se jedná o velkou řeku nebo obrovské jezero. Konečně vidím, že se voda dává do pohybu…
Oslo - jedno slovo sestavené ze dvou.  OS znamená BŮH a LO je LOUKA. Tato metropole má asi půl milionu obyvatel. Mezi nejkrásnější a nejzajímavější místa údajně patří:

Královský palác  - pro zajímavost -  z královské farmy dodávají zdarma mléko do škol a školek.

Dále  Parlament, divadlo, velká cihlová radnice.  Zde se každoročně předává 10.prosince Nobelova cena míru.  Tají se nám zde dech při pomyšlení, kolik chytrých lidí tutu cenu mělo čest obdržet.
Procházíme se zámeckým parkem, sledujeme zámeckou stráž, která v tom vedru stojí jako socha. Překvapuje mě skutečnost, že na otázku, zda si ho můžeme vyfotit, se usmívá  a kývne souhlasně hlavou. Vždy určitou chvíli stojí na stráži na jednom místě, pak se dává do pochodu. Po asi 10 metrech se obrací a postaví se na původní místo. Marně přemýšlíme, z jakého důvodu toto činí. Snad se musí hýbat, aby v tom vedru neomdleli.
Zajímavé je i divadlo. Má 4 jeviště a vejde se tam 800 lidí.

Oslo je známé tím, že jsou zde nejvyšší ceny, je zde nejdráž z celé země. Velice zajímavým mistem je Vigelandův park. Veliká, čistá, upravená zahrada s 200 nejrůznějšími žulovými a bronzovými plastikami známého norského sochaře Gustava Vigelanda. Ty znázorňují koloběh lidského života, ale také citové vztahy mezi jednotlivými lidmi.
Uprostřed parku stojí asi 12timetrový obelisk – Sloup života s množstvím lidských postav v nejrůznějších polohách či postojích. Koukáme na sochy znázorňující milování, zrození, dětství, mládí, stáří i smrt. Velice zajímavý a asi určitě nezapomenutelný útvar. Tři sochaři tuto nádheru sochali 14 let.
U mostu vidíme 58 bronzových soch včetně symbolu, kterým je malý chlapeček, kterému se říká Vzteklík. Stejně, jako v našich Františkových Lázních, i tady se chlapeček na jednom místě leskne zcela jinak a více.
Poloostrov Bygdoy
Kdo by zde nenavštívil legendární muzeum Fram? My pochopitelně ano. FRAM znamená v překladu KUPŘEDU. Byla by opravdu škoda si tuto návštěvu nechat ujít. Lodí, která je zde vystavena, pluli při svých objevitelských cestách  za poznáváním Arktidy a Antarktidy pánové Roald Amundsen a Fridtjof Nansen. Celou lodí se dá kompletně projít.  Vidíme zde nejrůznější exponáty, fotografie, miniatury. Zajímavá je i filmová projekce. Vůbec nevadí, že nerozumíme jazyku…
Na loď Amundsen údajně naložil 30 psů,11 poníků a motorové saně. Plul  k severnímu pólu, kam po 600 mílích  dorazil jako první 14.11.1911.
Muzeum je opravdu velice hezké, a to jak zvenku, tak i zevnitř. Kousek od muzea Fram stojí další - muzeum Kon –Tiki. Je věnováno norskému cestovateli Thoru Heyerdahlovi.
Zde máme možnost si prohlédnout  zbytky slavného voru Kon-Tiki. Na něm se kdysi plavili mořeplavci, přepluli Tichý oceán  z Peru  až do Polynésie. Člun byl postaven z balzového dřeva.
Také obdivujeme papyrusovou loď  RAII. Zde si mnozí uvědomujeme, že být námořníkem, mořeplavcem, je jen pro opravdové chlapy, kterým nechybí odvaha a chuť za každých okolností přežít.
Dovolená končí. Je 18 hodin, pomalu odcházíme k přístavu.  Zhruba po půl hodině jsme na místě. Průvodkyně  jde vyzvednout palubní lístky a před 19.hodinou vstupujeme na desetipodlažní loď.
Máme pokoj 5009. Podbalubí. Malá čtyřlůžková kajuta se sociálním zařízením, bez okýnek. Postele jsou poschoďové.
Ukládáme příruční zavazadla - kufry máme v autobusu, bereme foťáky, peníze a platební karty, něco málo k jídlu a hurá na palubu. Sluníčko nádherně svítí, sedáme na lavičky a kocháme se pohledem na moře. Po 20.hodině se pomalu dáváme do pohybu. Naše 12tihodinová cesta na otevřeném moři začíná.
Po chvíli se přesouváme jinam. Ke stolečku na židličky. Pitný režim dnes máme poněkud zanedbaný, tak to musíme napravit. Bufet nabízí cokoliv. A vše téměř za jednotnou cenu. Dáme pivo za hříšný peníz? Dáme! Peníze budou a nás nebude!!!   Aspoň nám zůstanou krásné a zajímavé vzpomínky. Nabízeno je asi 5 druhů piv. Které, když všechny stojí stejně? Jen u jednoho čtu, že obsahuje alkohol. Proč nezkusit.  Němčinou se snažím domluvit a prosím o 2 piva. Na otázku, které, krčím rameny. Pak odpovídám  - Mit alkohol. Číšník kouká jak z nebe. Mit alkohol?,ptá se znovu. Když odpovídám, že slyšel dobře, sděluje to kolegovi. Ten se směje - Frau und mit alkohol? Je mi trošku trapně, ale odpovídám rychle, že tu mám manžela. Drahá piva čepují do umělohmotných kelímků, my je s úctou bereme do rukou a sedáme si ke známým, kteří také sedí u stolečku.
Dva metry před námi je zpěvačka, posloucháme živou hudbu a je nám velice příjemně.
A nebojte - neopili jsme se. Pivo bylo na úrovni snad naší desítky. Možná i méně.
Posloucháme hudbu, zpěv, kocháme se pohledem na moře, na nastávající západ slunce nad mořem a nabíjíme se energií. Je nám víc než dobře.
Jakmile se setmí natolik, že už se přesouvá dovnitř i zpěvačka, přesouváme se i my. I když někteří už dávno spí, pro nás je noc ještě mladá. Jsme na dovolené, tak si dovolujeme…Vyspat se můžeme doma. Tam bude na to čas.
Procházíme se lodí, pak opět přicházíme ke zpěvačce. Občas ji vystřídá Karaoke. Někteří opravdu umí!! Do lodní postele lezeme před druhou hodinou a tiše doufáme, že jsme neprobudili spolubydlící. V 6 musíme vstávat. Krátce po sedmé hodině opouštíme loď a míříme k autobusu. Naše cesta dnes povede po souši a zcela jinam.