Nahé tělo, čistá duše...
Nazí jsme před tváří své čisté duše...
Pokud si naivně myslíme, že zahalit tělo drahým šatem z nás činí lepšího člověka, mýlíme se. Jsme stejní, stále stejní, jsme to pořád my, jen oblečeni v pokrytecký šat, který halí naše tělesné chyby. Má vyvolat zdání, že jsme štíhlejší, než pravda jest, nebo naopak silnější, svalnatější, s většími rameny, než stín nám praví. Lžeme sobě, lžeme lidem blízkým i lidem cizím. Jaká to šalba halí nás.
A přeci nelze pravdu dále skrýt, neb duše naše vidí nás, v kráse nahé, jenž stíhá nás, den co den, noc za nocí, v temnotě naší mysli. Však přál bych Vám, i sobě, vidět nás tak jak z lůna matky vyšli jsme, oděni jen v úsměv náš. Lhát však prosté je a mnohdy krásné, vždyť nebolí a oko žasne, jak mnozí z nás té pravdě, obrazu v zrcadle uniknout se snaží.
Lesem kráčel jsem a srny neviděl, halit tělo své, do kapradin, ptáky z nebe létat v plášti z travin, ryby v řekách strojit se do šatů z řas. však člověk bázní zas, v perleť oděn, kráčí jak bůh Odin. K smíchu zve mne, člověk plachý, jenž nahotu svou skrývá, však v nitru rád by nahý, na mezi se v rose pás.
A přeci stačí málo jen, svobodu si přát, na tělo odít vánek a s ránem slunce přivítat. Na holé kůži cítit chlad, vždyť není za co stydět se. V srdci máme tento hlad, po životě v pravdě, jenž pálí nás jak květy růží v stráni mráz. Proč nepřiznat si, že v kráse těla pravda jest. Co mnozí mají za klam, to šaty naše jsou, zaprášené z mnohých cest.
Co ještě tady nyní říct, vše podstatné již pravil jsem, já nechci říkat skoro nic, vždyť matkou je nám naše Zem. Ta krásná matka vidí nás, když rodíme se, nazí jsme. Když smrt nás vydá v lůno zas, Zem, ta matka hladí nás a tělo nahé jest, nač šat nám, když duše v nebi bude přec.
autor článku: Rafael
Krása
(Václavka, 22. 4. 2017 22:59)