Peru 2010

 

Tato cesta do Peru nebyla pro mne jen cestou do cizích krajů, cestou za exotikou a obyčejnou dovolenou, byla pro mne splněným snem, naplněním několikaletého velkého přání vidět tu tajuplnou zemi, o které se mi zdálo a já nevěděla proč. Tyhle 4 roky čekání byly v mém životě vyplněné různými životními zkouškami, více či  méně hodnotným poznáním a poznáváním věcí, vztahů a lidí a ve chvílích, které nebyly zrovna úplně jednoduché, se mi tenhle můj sen stal motorem, berličkou, o kterou jsem se opřela a mohla jít dál… Je dobré mít svůj velký sen, ale je zapotřebí mít sílu a nenechat si ho vzít…. Všem, kdo mne v tomhle – kdysi zdánlivě bláznivém nápadu, podporovali, velké díky a těm, kteří nevěřili a pochybovali, těm taky díky. Beru to tak, že co vás nezabije, to vás posílí a každá, i ta špatná zkušenost, je dobrá…..  A možná by se našel i někdo, kdo mi tuhle cestu doslova nepřál, ale i tahle zkušenost se hodí, je totiž nad slunce jasnější, že síla toho snu byla mnohem větší, než nepřejícnost, která se stala házením hrachu na zeď.

Každopádně, cesta byla naplánovaná dostatečně předem, bylo jasné, která místa chci vidět, která oželím, kdy kde přibližně budu  a  kdo kde  bude čekat a pomáhat… Všechno klaplo, žádný větší problém se nenaskytl, snad jen drobné potíže, které se nikomu na cestách nevyhnou a jsou vždycky řešitelné. Filip, Vláďa a Lenka, kteří se ke mně přidali se přizpůsobili mému plánu a tak jsme ve 4 vyrazili v pondělí  1.března v noci směrem do Mnichova, kde začala naše výprava do Peru. Cesta autem proběhla v pohodě a měli jsme dostatek času na zaparkování auta na hlídaném parkovišti, kde jsme si ho později – za měsíc, vyzvedli.

Jak já se těšila, až nastoupím v Mnichově do letadla do Atlanty, kde jsme měli transfer do Limy!!! Vždycky to tak mám. Začátek cesty je pro mne v okamžiku, kdy se pohodlně zavrtám do sedačky v letadle. Z toho těšení mne vytrhlo vyvolávání mého jména, když už jsme měli nastupovat.. Krve by se ve mně nedořezal!  Tedy, zkrátím tu dramatickou půlhodinku, kterou jsem strávila s německými celníky vysvětlováním, že jsem opravdu nevěděla, že „pepřák“ je v Německu považován za zakázanou zbraň a že jsem ho zabalila do báglu za účelem své ochrany při cestování v Peru a ne proto, abych snad měla v úmyslu ho použít na jejich území a bla bla bla… Ještě že mi s tím Filip pomáhal, protože němčina se mi smísila s angličtinou, sem tam jsem nerozuměla, co mi chtějí říct, snad jsem ani nechtěla rozumět… Prý když nezaplatím hned teď v Eurech, nepoletím… …Nakonec jsem zaplatila opravdu mastnou pokutu a podepsala prohlášení, jak je mi to líto (a to mi tedy bylo líto!!), které za mne napsal jeden z těch – jinak vážně sympatických celníků a jako poslední jsme nastoupili do letadla.

ATLANTA

Na transferu v Atlantě jsme se jen malinko potýkali s angličtinou, protože Vláďa je, co je týká cizích jazyků, jak nepopsaný list, Lenka trošku anglicky, já dvě trošky a nejlíp byl na tom Filip… Přes několik kontrol jsme prošli bez větších potíží a ani jsme dlouho nečekali a už se letělo směr Lima…

LIMA

Tak se to podařilo a šťastně jsme vystoupili v Limě z klimatizovaného letadla rovnou do horka a vlhka, na které jsem se tak těšila. Nejdříve jsme koupili letenky do Iquitosu, pak jsme koupili SIM kartu a podařilo se mojí lámanou španělštinou se slečnami v prodejně domluvit, že ji i aktivovali na můj mobil. Odhodlaně jsem tam stála a nemínila jsem odejít, dokud ta SIMka nebude spolupracovat s mým mobilem. A pak nastala, pro mne, nejobtížnější část celé akce – dovolat se Eládiovi do Iquitosu a sdělit mu, kdy má na nás čekat na letišti. Pokud se totiž chcete v Peru dovolat, záleží na tom, kde si SIM kartu koupíte a kam voláte, podle toho jsou, nebo nejsou před volaným číslem předvolby.. A tak, za pomoci několika místních jsem se nakonec dovolala a lámanou španělštinou Eládiovi a domluvila s ním, kdy na nás bude čekat na letišti.

Tady musím vložit vsuvku s poznámkou o tom, jak jsem se vlastně s Eládiem poznala.. Bylo to díky jedné milé kolegyni, která mne seznámila s Peruánkou Blankou, když jsem začala plánovat tuto cestu.  A protože nic není náhoda, tak Blanka , která teď žije v Otvovicích, pochází z Iquitosu a jeden z jejích příbuzných – bratr Eládio , je „ náhodou “ šaman. Tak se kruh spojil.

 

IQUITOS - Jenaro Henerro, cesty po Amazonce a jejích přítocích

Let do Iquitosu , kam se dostanete jen letadlem, nebo lodí, byl sice o 4 hodinky opožděn, ale to byla jediná komplikace. Vystoupili jsme na letištní dráze rovnou do náruče obrovského horka a vlhkosti a také Eládia, který na nás opravdu čekal . Nacpali jsme se do jednoho taxíku, což byl obdivuhodný výkon, vzhledem k našim báglům a vyrazili směrem do centra města. Všude po silnicích byly stovky barevných motokár, které za neustálého troubení kličkovaly po cestách sem a tam,  k podivu bez karambolů. Eládio naplánoval malou zastávku u své sestry  , která bydlí v příměstské části, ve slamu. To bylo poprvé, kdy jsem takové bydlení viděla detailně. Seznámili jsme se tam s dalšími členy, resp. členkami rodiny a pokračovali dál k Amazonce, nejdelší řece světa. 

Nastoupili jsme na LANCHU, což je taková obrovská několikapatrová  loď, která se plaví po Amazonce a slouží k přepravě lidí a zboží všeho druhu. Během 2 hodinek nastoupilo tolik lidí, že se procházka po palubě (jedno které) změnila v proplétání se mezi hamakami, kterých tu visely snad stovky a jak lidé přistupovali, stále jich přibývalo. My s Lenkou jsme vyfasovali kajutu s palandou, to kvůli naší bezpečnosti a bezpečnosti zavazadel a kluci se roztáhli mezi domorodci.  Byli jsme jediní cizinci, takže jsme čelili zájmu a neustálému vyptávání.  Fascinovaně jsme pozarovali v přístavech po Amazonce čilý ruch a organizovaný chaos, který zavládl hned, jak mile loď přirazila ke břehu.  Lenka si  vyhlédla nějakého místního siláka, který se živil jako nosič. Ačkoli menší vzrůstem, přesto samý sval , nosil neuvěřitelně těžké náklady, něco vynášel z lodi, hned zas nosil něco jiného na palubu… Zaplaceno dostal za množství odneseného materiálu, proto běhal s větrem o závod. No, silně jsme zapochybovali, že by u nás našel konkurenta jak v rychlosti, tak v množství odvedené práce… Nu, jiný kraj, jiný mrav.

Voda Amazonky byla v místech, kudy jsme pluli, zakalená žlutými  jílovitými zvětralinami, její okolí obklopuje neprostupný prales, v jehož bujné vegetaci se skrývá množství živočichů. Místy je tato 7 tisíc km dlouhá řeka  desítkyaž stovky km široká. Amazonka se rodí v soutoku řeky Ucayali a Maraňonu. Pramenů , ze kterých  se rodí , má několik ( prý 4), každopádně začíná někde v horách tisíce km daleko na úpatí pohoří Cordillera de Chlia v nadmořské výšce okolo 52138 m.

Plavba do Jenaro Henerro, kam jsme měli namířeno trvala asi 15 hodin, za rozbřesku nás Eládio probudil a my se s našimi bágly prodírali protiproudem  nosičů a cestujících na břeh.  Tady jsme teď měli týdenní základnu pro naše výlety po Amazonce a do džungle. Bydleli jsme u maminky Blanquity a Eládia, která se o nás vzorně starala i se svými neteřemi  a vnučkami, které byly v krásném věku na vdávání a mlsně pokukovaly po „bohatých Evropanech“, možná v naději, že je vezmou s sebou. Tentokrát jim to ale nevyšlo, přesto, že byly krásné, milé, pracovité a skromné.  No, zkuste takovou kombinaci vlastností najít u mladé Evropanky!! Mírná komplikace v bydlení v souznění s přírodou je hmyz, létající i lezoucí, který je rezistentní na většinu repelentů.  Já jsem si pořídila repelent doporučený přímo do této oblasti a ten se vcelku osvědčil. Jedli jsme místní pokrmy ze zeleniny a ovoce, rybu. Myli jsme se v lavoru a na naši počest na pozemku vykopali latrínu. Život tady je jednoduchý, nezatížený přebytkem věcí, které člověk stejně k životu nepotřebuje. (Latrína na pozemku je nadstandard.)

Dva dny za sebou jsme jezdili pronajatou loďkou po Amazonce a některých jejích přítocích, za doprovodu Eládia, jedné z jeho dcer a Hitlera, synovce (nebo to byl Miler???) Kochali jsme se krásou džungle, navštívili jsme 2 vesnice. V jedné z těch vesnic jsme dostali najíst a vydatně jsme se pobavili s hejnem dětí, které s námi dováděly, hrály fotbal a jak mohly, tak se na nás nalepily. Nejvíc se jim líbilo, když jsme jim ukazovali fotky.. to byla úžasná legrace. Kromě toho Vláďa se rozhodl, že všechny peruánce naučí česky, tak používal češtinu jako jediný jazyk k dorozumění.A se tak stal neustálým zdrojem obecného veselí, nejen tady, ale po celé cestě po Peru. Ku podivu se leckdy zdálo, že mu snad i rozumí ??? Druhá vesnice, ve které jsme přistáli, byla schovaná za úzkým přítokem k Amazonce, obrovským jezerem, které bychom v těch místech nečekali a kam jsme se museli prosekat bujnou vegetací a pěkný kus po další řece.  Měli jsme tu poznat opravdu přírodní indiány, jak sliboval Eládio. Ale čekalo nás zklamání v podobě povalujících se domorodců v džínách, kteří si dopřávali odpočinku v hamakách, protože den přesdtím prý měli fiestu, oslavovali prý až do rána. Ale přesto byla tahle vesnice exotická nejen svou vzdáleností od civilizace, ale i indiány, kteří nechávali své manželce vytetovat na obličej stejné znamení, jako měli sami (to proto, aby se poznali, asi), lahodnými a osvěžujícími zelenými pomeranči natrhanými přímo ze stromu a ukázkou výrobků korálků a korálů, z nichž jsme si domů pochopitelně přivezli pár vzorků. Vláďu jsme pomalovali přírodními barvami a tak jsme si na chvilku vyrobili vlastního indiána.

Ayahuascový rituál - Chacra

Jednoho dne ráno se na dvorku u Eládia objevil vlký kotel a Miler , jeden z dětí nějakého příbuzného do vroucí vody lámal liánu… Byla to  Ayahuasca, královna medicíny z Amazonie.

Měli jsme před sebou cestu do džungle, kde má Eládio, mistr šaman , ve svém vlastnictví kus půdy a zde, v lůně přírody, dělá ayahuascové rituály pro místní, ale sem tam i pro nějaké ty turisty. A protože to bylo poměrně daleko, nasedli jsme do objednaných motokár a vyrazili, cestou necestou…  po předchozích nočních lijácích se ceta často ztrácela v obrovských kalužích bláta. Drkotající motokáry, které pod tíhou našich maličkostí, byly evidentně vybaveny jen slabými motory a tak to chvílemi vypadalo , že ohlušující řev motoru je předzvěstí  blízkého konce. Kupodivu ale tyhle přibližovala vydržela jak váhu nákladu, tak i cestu plnou hlubokých výmolů a bláta, ale i další  obrovské nerovnosti, jejichž zdolávání se velmi podobalo jízdě po horské dráze a bylo vskutku adrenalinovým zážitkem . Pochopitelně, že mladíci, kteří motokáry řídili, se dohadovali o cenu za odvoz, kterou zdvojnásobili oproti původní ceně, protože netušili, koho povezou a jaká bude cesta.  Nakonec jsme vystoupili a mě se opravdu ulevilo, atrakce tohoto typu si opravdu moc neužívám, obzvláště, když mám pocit, že mi jde o život.

Došli jsme k chatě uprostřed mýtiny v džungli, byli jsme v „Čakře“.  Kousek pod chatou tekl potok, jehož dno bylo pokryto červeno hnědými zbytky listí a kmenů, ale voda byla naprosto průzračná a lákala k zaslouženému osvěžení.. Pochopitelně, že to bylo to první, po čem jsem v tu chvíli toužila, možná jsem nebyla dost opatrná a tak jsem uklouzla po blátivém břehu a  spadla po hlavě do té skvělé lázně. Pocit blaha ale okamžitě překryla šílená bolest a když jsem se vynořila nad hladinu, bylo mi jasné, že mám problém. Moje levá paže  totiž bezvládně visela,  ramenní kloub opustil bezpečí svého pouzdra a nacházel se tak 10 cm od místa, kde by měl být. V tu ránu mi hlavou problesklo všechno, co mne asi čeká, tenhle úraz už jsem jednou měla na druhé ruce a nemám na něj ani jednu hezkou vzpomínku. Lenka, která to viděla, zavolala Eládia, přiběhli i ostatní, ale já si jejich přítomnost opravdu nepřála. Poslední, co člověku pomůže, je poslouchat, jak je to strašný, jak to hrozně vypadá a „ježiši, co budeme dělat??!!“  Ale já vážně nechtěla mít zkaženou dovolenou a tak jsem se odevzdala do rukou osudu, zahleděla se do džungle a nechala Eládia, ať se pokusí s tím něco udělat. Kdo zažil, pochopí. Dnes mám tuhle vzpomínku na vracení ramena na místo v jakémsi oparu a pamatuji si, jak jsem se snažila vytěsnit tu bolest vírou v dobrý konec. Podařilo se, ruka byla na svém místě a večer ještě přišla léčitelka z vesnice, kterou Eládio zavolal, aby mi  pomohla. Olga, tak se ta skvělá paní jmenovala, mi masírovala a různě natahovala rameno tak dlouho, dokud bolest nepolevila a já pak mohla pokračovat ve své cestě, nosit bágl na zádech a fungovat.  Při mém prvním úrazu tady jsem měla měsíc sádru, půl roku rehabilitaci a ještě po roce omezený pohyb. Srovnání metod léčby a výsledku není potřeba.

Během dne jsme odpočívali , pospávali v hamakách a připravovali jsme se na rituál. Dostali jsme jen lehkou polévku s nudličkami a povídali jsme si se šamanem o tom, co nás čeká. Nastal večer, setmělo se, ayahuasca se dovařila a najednou se objevili další lidé, aby se také zúčastnili rituálu. Tihle lidé přišli proto, aby se něco dozvěděli o sobě, aby dostali odpověď na otázky, se kterými si nevěděli rady.  Nepřišli si pro drogový zážitek. 

Cituji z internetu :

Ayahuasca (čte se ajauaska s přízvukem na třetí slabice) je jméno rychle rostoucí tropické liány Banisteriopsis caapi a znamená v překladu z jazyka kečua “liána duše”, “liána předků”, či “liána mrtvých”. Našli byste ji však i pod jinými jmény, jako např. jahé, daime či oni.

Liána je domorodými obyvateli velmi ceněna (ne-li “uctívána”) pro její potenciál léčit jak tělesné, tak psychické obtíže. Připravuje se z ní nápoj stejného jména. Liána se většinou vaří spolu s další rostlinou jako např.Chacruna (Psychotria Viridis) či Chagropanga (Diplopterys Cabrerana), využívají se však i mnohé další méně známé příměsi (Mapacho, Toé,Guayusa, Chuchuhuasi a další).

Tento nápoj je připravován tradičními léčiteli, z nichž mnozí liánu považují za “matku rostlin” (la madre de las plantas) či “královnu rostlin” (la reina de las plantas), a to i v prostředí pralesa, kde jsou díky obrovské biodiverzitě využívány tisíce léčivých rostlin s mocnými účinky. Nápoji se také přezdívá la purga (”očista”).

Magický nápoj

Nápoj, který se zmíněnou přípravou získá, se používá při holistické metodě léčení těla, mysli a duše. Na fyzické úrovni jsou z těla vypuzeny nečistoty (ANO, TO U NÁS PROBĚHLO), na úrovni mentální a spirituální probíhá hluboký proces hojení emočních traumat (ANO, TO NĚKTEŘÍ PROŽILI), strachu, neklidu a deprese.

V průběhu několika hodin trvajícího zážitku(U NÁS ASI 6 HODIN – od 9 večer do 3 hodin ráno), který nemusí být ve všech jeho částech příjemný(ASI NA TÉ FYZICKÉ ÚROVNI TO NENÍ NIC MOC, ALE DÁ SE TO PŘEŽÍT), má pacient možnost prozkoumat podvědomé procesy svého psýché a analyzovat svůj přístup k životu(JÁ TEDY ANALYZOVALA O 106!! ). Intenzivně si uvědomuje, jak se tento přístup odráží ve vztazích k ostatním (JO JO, TY VZTAHY)a ke světu. Poznává přítomné bloky, které mu brání v tom plně se rozvinout (různé tzv. “stíny”) a má rovněž možnost přestat se s nimi identifikovat a vypudit je spolu s tělesnými nečistotami. Pocit po sezení s Ayahuascou je většinou takový, jakoby z člověka spadlo obrovské břímě, rovněž pociťuje energii, lehkost a chuť do dalšího života(TO JO). V každém člověku se probouzí vrozený umělec a mnozí začínají poprvé v životě zpívat, malovat či jinak tvořit(V KAŽDÉM NE!!).

Ayahuasca je medicína pro ty, kteří chtějí podstoupit nelehký a náročný proces celostního ozdravení těla i duše, najít své pravé já a místo na planetě Zemi, probudit své tvořivé schopnosti a schopnost užívat prosté existence “tady a teď“(KDO CHCE JEN MÍT ZÁŽITEK, MŮŽE USTRNOUT NA PRVNÍ FÁZI - FYZICKÉ OČISTY…). Ayahuasca je dokonalý nástroj pro práci s nánosy “stínů na duši” a zároveň i lék pro tělo, které posiluje, pročišťuje a prokazatelně zbavuje závislostí (NO, TADY BY TO CHTĚLO OPAKOVANOU APLIKACI PRO TĚŽŠÍ PŘÍPADY..JÁ TŘEBA KOUŘIT NEPŘESTALA.. ).

Chemie Ayahuascy

Liána Banisteriopsis Caapi je zdrojem alkaloidů harminu, harmalinu atetrahydroharminu, které v těle působí jako tzv. inhibitory monoaminooxidázy. Liána samotná je silným pročišťovadlem těla, nedokáže však iniciovat proces léčení s tak velkou účinností, jako s asistencí dalších tzv. “světlo-nesoucích” rostlin.

Rostliny jako Chakruna [čakruna] či Chagropanga [čagropanga] jsou nositelky N,N-dimethyltriptaminu (DMT), látky, která je přirozeně produkována podvěskem mozkovým v tělech savců včetně člověka. Výzkumy vedené Dr. Rickem Strassmanem naznačují, že je tato molekula zodpovědná za změněné stavy vědomí, při kterých dochází k uvědomování si běžně nepřístupných informací (Strassman 2001).

Liána ruší chemickou bariéru (monoaminooxidázu) a tělo má tedy možnost vstřebat DMT, které by bylo při požití samotné Chakruny či Chagropangy rozloženo. Je-li Ayahuasca připravena znalcem rostlin, dochází k harmonickému účinku všech látek a léčivému účinku.

Je Ayahuasca droga? (MYSLÍM, ŽE BÍLÝ MUŽ BY Z NÍ DROGU UDĚLAL… RÁD)

V mnoha rozvinutých zemích světa (včetně ČR) je chemický komponent DMT obsažený v tomto nápoji považovaný za drogu, aniž by existoval jediný vědecký doklad tohoto tvrzení. Ve skutečnosti je Ayahuasca opravý opak drogy: Během výzkumů v Brazílii se podařilo prokázat, že Ayahuasca nezpůsobuje závilost (McKenna DJ et al. 1998). Právě naopak, bylo prokázáno, že používání Ayahuasky v ritualizovaném prostředí pomáhá v léčení závislostí na drogách, a to i v případě těžkých závislostí na kokainové pastě. Dokladem mohou být zavedená centra v Jižní Americe, která se specializují na léčbu závislostí (Mabit 2002).

Pokud má mít Ayahuasca výše popsaný léčivý účinek, je potřeba, aby byla pečlivě připravena a užita v léčivém kontextu, nejlépe tradičním léčitelem (šamanem) či zkušeným facilitátorem. Ayahuasca je mocný nástroj a mělo by se s ní nakládat podobně jako s ostatními “zázračnými” nástroji jako skalpel, rentgen či kardiostimulátor – pečlivě, opatrně a s respektem.

Léčebný potenciál Ayahuascy je obrovský a mnoho lidí každý rok cestuje do zemí Jižní Ameriky, aby zde prošli ozdravným procesem v některém z ayahuascových center, případně na vlastní pěst hledají místní léčitele. Každoročně je také v peruánském Iquitos pořádána konference o šamanismu, na které se setkávají vědci, šamani a zájemci o léčení.

Léčitelé, církve a kruhy

Jak již bylo zmíněno, Ayahuasca je hojně používána šamany. Tradičnímu léčiteli, který se specializuje na ayahuascovou terapii, se říká ayahuasquero[ajauaskero], yachak [jačak] či taita. Léčitel může při sezení využít různé techniky, které stimulují ozdravný proces a pomáhají pacientům překonat těžké momenty. Především to jsou léčivé písně (POKUD PŮJDE, PŘIDÁM SEM I PÍSNĚ, KTERÉ MI ŠAMAN NAZPÍVAL.. JSOU MOC KRÁSNÉ) icaros[ikaros], dále zvuk a vířivý pohyb metličky z listůchacapy [čakapy](VELMI POMÁHAL URYCHLIT PROCES FYZICKÉHO ČISTĚNÍ.STAČILO, ABY NAD VÁMI ŠAMAN ZAVÍŘIL A UŽ TO JELO), časté je i použítí vykuřovadel a vonných esencí, které pomáhají odhánět nežádoucí energie a napomáhat léčení. Mnozí léčitelé pracují s tělem či provádějí léčbu foukáním kouře tabáku.

Ayahuasca byla také úspěšně adoptována do obřadů některých církví. Mezi nejznámější patří původně brazilské církve Santo Daime či Uniao de Vegetal, které kombinují Ayahuascu s křesťanstvím. Členové církví žijí vekologicky provozovaných vesničkách v odlehlých částech Brazílie, mnoho z nich je však roztroušeno ve všech koutech světa. Při obřadech Santo Daime, které se pořádají i v některých evropských zemích (např. v Holandsku, Španělsku a tajně i v Anglii a Francii), se většinou zpívá a tančí.

Z informací dostupných na internetu je zřejmé, že v současné době Ayahuascu používá mnoho větších či menších kruhů k léčivým účelům a seberozvoji. Užití rostlin bez zkušeného terapeuta či “šamana” však může vyvolat obtížně zvládnutelné situace a není některými zdroji doporučováno jako ideální cesta užití Ayahuascy.

Budoucnost Ayahuascy

To, jak se Západní kultura postaví k poznání, že zde existuje takto mocná medicína, záleží čistě na lidech. Budou nadále slepě zakazovat použití tradičních léčivých rostlin, nebo najdou způsob, jak je začlenit do zdravého života? Mnozí hovoří o Ayahuasce jako o zázračném léku, který má potenciál vyvést lidský rod ze slepé uličky, ve které se ocitl a která směřuje k destrukci života na Zemi. Díky schopnosti účinně léčit “stíny na duši”, poskytovat hluboké vhledy a ukazovat nečekaná řešení problémů může být Ayahuasca prostředkem ke znovunabytí zdravé rovnováhy mezi lidmi a přírodou a cestou k pokojnému životu v harmonii s vlastním já, ostatními lidmi a vším živým.

Já za sebe dodávám, že to byla dobrá zkušenost plná emocí, které jsem buď nikdy nepoznala, nebo jsem je v sobě potlačovala.  Mohla bych tady detailně popsat všechny zážitky a stavy, ve kterých jsem se nacházela, vyprávět o fantastických barvách, energiích, myšlenkách, které přicházely, jakoby ve vlnách  a přitom mne nezbavily povědomí o tom, kde jsem, co dělám a proč. Salvador Dalí by mi záviděl, i když ho stejně podezírám, že než nakreslil nějaký obraz , tak si zcela jistě srknul ayahuascy. Postupně doznívají zážitky z rituálu a dávají se do souvislosti s realitou. Některé z nich zásadně ovlivnily můj přístup k životu , některé zůstaly jen úsměvnou vzpomínkou.  Jak to mají ostatní z naší skupinky, nevím, snad to pro ně byl také zážitek, který má hlubší smysl …  v to doufám..

Druhý den ráno jsme si ještě dali bylinkovou koupel, což bylo omývání nahého těla takovou těžce identifikovatelnou směsí vody, ovoce a  různých éterických olejů (mělo to brčálově zelenou barvu ).  Prošli jsme se podžungli a poznali nějaké rostliny a plody, ale největším zážitkem byla „koka“, která tu roste be ohledu na to, že na ni Evropané nahlížejí, jako na nebezpečnou drogu. Filip měl z tohoto nálezu tak velkou radost, že se s tím pokladem nechal dobrovolně vyfotit a dokonce se na fotce i usmívá. Pak  jsme se vrátili do Errera, kde jsme v pohodě s rodinkou Garciových strávili příjemné poslední  odpoledne, než jsme nasedli na velkou loď do Iquitosu.

 

A pokud někoho zajímají moje vlastní zážitky z rituálu ... tak tady jsou :

 

Odpoledne jsme nastoupili zas na velkou loď, na lanchu  a vraceli se přes noc do Iquitosu. Tentokrát nebylo spaní v hamakách na palubě mezi stovkami dalších cestujících,  ale měli jsme kabiny, což bylo opravdu prima… V noci krásně pršelo, tedy lilo jako z konve,  byla bouřka, která nás  příjemně osvěžila, protože přes den bylo pekelně horko, urcitě hodně přes 30°C. V pondělí jsme se po necelém týdnu nabitém zážitků vrátili do Iquitosu, kde jsme přistáli   kolem 6 hodiny ráno a hned  jsme vyrazili do hotelu, který doporučoval průvodce Lonely Planets – byl to  levný hotel  s koupelnou (to bylo vážně nutné,  po těch několika dnech,  se umýt v tekoucí sprše), blízko centra. Dali jsme si vyprat pár věcí do lavanterie a vyrazili courat po městě.

 V jednom bufetu, který se líbil hlavně Vláďovi,  asi pro svoji naturální autenticitu, jsme vyzkoušeli místní pivka, vyhrál Pilsen!

A pak jsme se rozhodli, že se podíváme na místni trh a prošli jsme jím až do nejchudší části města, kde jsme se začali opravdu cítit velmi nejistě. Tedy já jsem se začala cítit nejistě. Argumenty typu : nemůže se nám nic stát, protože s sebou nic nemáme mne neuklidňovaly, protože ti  místní lapkové, kteří se na nás cestou nalepili a  na které nás upozorňovali lidé u stánků pokřikováním „ladrones, ladrones!“ o stavu našich peněženek neměli nejmenší ponětí. Pro ně je cizinec bohatý zdroj, v každém případě existuje něco, co se mu dá ukradnout. Naštěstí si nás také všiml  mistni policajt (Marcelo se jmenoval) a ten nám pak dělal osobní doprovod. Najali jsme si barku a jeli se podiíat na plovouci komunitu - Belén. Další velký zážitek ! Tisíce domků a domečků postavených a stlučených z prken na vorech. Velmi, velmi chudé Benátky, jak tomu tady říkali. Neoficielně prý tady žije okolo 7 tisíc lidí. Jak Amazonka stoupá a klesá, stejně tak i toto městečko… Marcelo jel celou dobu s námi, pak jsme ho pozvali na pivko, což neodmítl, i když byl ve služběa pak si řekl, abychom mu zaplatili motocaro zpátky do té bezútešné části města, kde hlída hlavně turistykteří se nenechají poučit doporučením Lonely Planets, aby taková místa raději nenavštěvovali…

V Iquitosu jsme se stravovali v cenově přijatelných restauracích, jedli jsme na lanche jídlo od prodejců, kteří vždy , když loď zastavila, vtrhli na palubu a snažili se prodat ryby, kuřata, smažené banány, co měli na tácech, v Henarru Herreru se o potravu starala mamita Rosa.   Jídlo bylo vynikající, nic jsme si neodepřeli  a dosud bylo všechno v pořádku. Jestli jsme pili u Rosy vodu ze studně, tak nám rozhodne neublížila. I když jsme dostali varování od Hanze, který tam byl pár let před námi, ať ji raději nepijeme, abychom se vyhnuli velkým zdravotním nepříjemnostem, které ho tam postihly.. My měli štěstí.  Mimochodem, Rosa, mamita Blanquity je neuvěřitelně vitální, běhá jako čamrda a je moc moc milá… A vůbec, cela rodina se o nás starala , jako o vlastní a bylo to s nimi fajn, i když ke konci už jsme se  přestali orientovat, kdo je kdo a kdo je čí strejda a kdo či dcera… Nádhera je, jak celá ta veliká rodina drží pospolu a jak se všichni maji upřímně rádi. Tedy, alespoň já to, se svojí vrozenou naivitou ohledně lidských duší, tak viděla.

Pili jsme balenou vodu,nebo  co nám dali v Jenarru Herreru, sem tam pivko nebo Inca Colu (chutná jako rozpuštěné BonPari). V Iquitosu jsem ochutnali „čiču“, což je kukuřičné pivo. Když se někde vaří, tak to poznáte podle tyče obalené červeným hadrem, která viditelně trčí nad vchodem do domu, kde se připravuje.

Hlavně ze začátku cesty mezi nami panovala výborná nálada, hrozná legrace, Vláďa je rozený komik a je ho na ty piškoty  pro psy, co vyrábí a prodává, škoda… měl by se věnovat jiné činnosti… napřiklad by z něj byl dobrý učitel češtiny… na všechny a všude mluvil svojí mateřštinou a domluvil se. Peruánci se zubili od ucha k uchu a nakonec mu vyhověli … Pravda, když chtěl támhleten klobouk, tak si trochu pomohl ukazováčkem, takže nebylo pochyb o tom, co si přeje…

 

 

PISCO

V Iquitosu jsme se rozloučili s vlhkem a nesmírnym vedrem a odletěli do Limy, odkud jsme se velmi hladce přesunuli autobusem do Pisca, resp. na zastávku  autobusu, která byla přímo na Panamerické magistrále několik km od města. Cestou z Limy jsme jeli sice kolem oceánu, ale pohled vpravo z okna byl dost neutěšený … horko, až se vzduch tetelil, všude poušť, písek a vlevo zas hory.. šedé, bez zeleně, kde evidentně velmi dlouhou dobu ani nekáplo.

Vzali jsme si taxi, opět, jako vždy vyhrál ten, který měl největší kufr a za pár solů jsme se přepravili do centra  města, které  nás na první pohled velmi zklamalo. Východiskem k výletům je město Pisco, pojmenované stejně jako tradiční peruánská vinná pálenka. Jedná se o typické přístavní městečko, nad kterým se po většinu roku převaluje pobřežní mlha a od přístavu se šíří nevábná vůně ryb. 15. srpna 2007 postihlo celou oblast poměrně silné zemětřesení, díky kterému je spousta staveb dosud poničená a kolem měst se rozlézají provizorní domky, což ještě dodává krajině na pochmurnosti. Před pár lety tu bylo veliké zemeětřesení a i když se všichni velmi snaží ,  opravují a budují, přesto  to tu vypadá jako  jedno velké zaprášené staveniště.  Kupodivu se tady taky nenechal sehnat levnejší hotel….   Přesto to ale stálo za to se tu stavit, protože odsud jsme jeli do Národního parku  Paracas a viděli všechna ta zvířata, pinquiny, lvouny, lachtany a tisíce ptáků rozličných druhů. Krásný a jedinečný výlet za cenu jednoho noclehu a neutěšené pouště, která byla všude kolem…

Peruánský poloostrov Paracas a ostrovy Balestas bývají často přirovnávány ke Galapágám. Díky příznivým přírodním podmínkám, které představuje zejména živiny přinášející studený Humboldtův proud, jsou zdejší pacifické vody plné vodních živočichů a ptactva. Výhodou je i jejho snadná dostupnost.

Cestovní agentury nabízející zájezdy, se nacházejí na hlavním náměstí. Liší se jen názvem, cenou, ale program je vždy stejný. Dopolední část výletu je věnována Islas Ballestas, zatímco odpoledne se jezdí na poloostrov Paracas.

V přístavu jsme se nalodili na člun a vyrazili k ostrovům, které se nezřetelně rýsovaly na obzoru. První zastávka byla u obrazce Candelabre, který je vyryt do jednoho ze skalisek. Má podobu tří křížů, někomu připomíná postavu či kaktus. Zajímavé je, že na jeho vznik existují různé teorie, které se ale značně liší ve stáří, které obrazci přisuzují. Podle jedné jej vyryl generál-osvoboditel José de San Martin v 19. století, podle jiných jej vytvořily již předincké kultury.

Po necelé hodince jsme konečně dorazili k ostrovům. Mají podobu dvou skalisek, čnících nad hladinu. Na ně nesmí turisté vstupovat, takže prohlídka probíhá z lodí. Pár napůl rozbořených staveb zde ale stojí: jednou za sedm let přijíždějí sběrači guana, ptačího trusu, který se používá jako přírodní fosfátové hnojivo. Spory o tuto surovinu poznamenali chilsko-peruánské vztahy, jelikož Chilané údajně guano sbírali i z ostrovů, které jim nepatřily.

Ostrovy jsou doslova posety tisíci ptáků – několika druhy kormoránů, pelikánů, racků a různých druhů kachen. Velmi atraktivní jsou malí tučňáci Humboldtovi. V moři žije spousta ryb a kromě nich i lachtani a lvouni, z nichž se někteří líně rozvaluvalují na skaliskách.

Zatímco na Islas Ballestas se jezdí za zvířaty, poloostrov Paracas nabízí spíše geologické pozoruhodnosti. Na rozdíl od ostrovů je od roku 1975 rezervací, která má vybudované i informační muzeum.

Hlavní atrakcí jsou vysoké útesy – hladinu Tichého oceánu převyšují až o 300 m. Skaliska, tvořené převážně mořskými usazeninami, vyzvednutými ze dna dávného moře, mají jasně žlutou barvu, na některých místech je ale červený písek, což ostře kontrastuje s kameny porostlými zelenými řasami, modrozelenou barvou oceánu a bílou pěnou příboje.

Přes poněkud depresivní první dojem představuje tato oblast atraktivní místo, jehož návštěva rozhodně stojí za to. Tomu nahrává i poloha na hlavním tahu mezi jižní části země (např. Arequipou) a hlavním městem Peru Limou. Nedaleko leží například Ica, proslavená okolními obrovskými písečnými dunami.

NAZCA

Když už tu nebylo nic k vidění, tak jsme se rozhodli, že odjedeme do Icy. A protože přímo z Pisca nic nejelo, opět jsme se museli dostat na Panamerickou magistrálu , tam předběhnout  50 lidí, kteří čekali u silnice a čekali na autobus ….Nakonec  po cestě dozrál plán, že Icu oželíme a pojedeme rovnou do Nazcy. kde nás čekalo  krásné město, balzám na oči i duši..                           A všudypřítomné horko.

Čeho jsme si v Peru všimli , bylo neustálé uklízení a zametání na ulicích a náměstích, které jsme snad jen v Piscu neviděli. Zato v Nazce náměstí vydlážděné žulovou dlažbou přišla paní s koštětem a hadrem  a začala náměstí dokonce i vytírat!!! Muy interesante…

V hotelu jsme se poptali na možnost  zajištění přeletu na Nazskými liniemi, ale dostali jsme zaručenou odpověď, že v neděli nemáme šanci, že se tu v neděli prostě nelétá. Tak jsme si druhý den vzali taxi a jeli se podívat na Nazské pohřebiště Cementario de Chauchilla, které se pyšní pozůstatky staré Nazkanské kultury z doby 200 – 800 n.l., jíž dokládají nálezy nádob s rostlinnými a zvířecími motivy, hroby s mumiemi, bohužel značně poškozené vykradači hrobů, hacqueros.

Do podzemí předinckých i inckých akvaduktů klikatících se pod zemí ze 100 km vzdálených hor (!) lze nahlédnout “oky”, šnekovitými závrty, na jejichž dně je přístup k pitné vodě. To je jediný zdroj vody pro Nazcu a okolí!!!

 Cestou zpět jsme se domluvili s taxíkářem a zastavili jsme se na letišti a  - pochopitelně – lety bylo možné domluvit i na neděli. Chvilku jsme se potýkali s dohadováním, jestli si let zakoupíme u té sympatické slečny, nebo od toho fešáka z agentury naproti, což bylo jediné kritérium výběru , protože všechny agentury na letišti  nabízely stejné ceny, podobná letadla, vyzvednutí v hotelu a odvoz zpátky do města. 

 

Centrum Nazcy bylo nádherné, ostatně jako v každém městě v Peru (kromě Pizca), přepychové náměstí a jeho okolí, půvabné uličky. Zaznamenali  jsme však i nepěkný pohled na koryto řeky, které po 4 letech, kdy tu nezapršelo, se stalo skládkou. A na obrázky pořízené z letadla si udělejte vlastní názor - linie a mezi nimi obrazy kolibříka, stromu, žáby, mimozemšťana, atp.. protnuté Transamerickou magistrálou.

A kdo se pozorně podívá na fotky uveřejněné na www.puwan.eblog.cz , uvidí, kam někteří místní opatrníčci parkují svoj WW Brouky..  Mj. jsou tam fotky Vládi v obchodě, kde pro přátele kupoval  klobouky, já s Lenkou na náměstí s dědou, který se rád fotí za 1 Sol.

 

 

13.3.2010  ráno jsme si přivstali a vylětěli si nad obrazce, nad nazské linie, jak se tady tomu říká. Zdálo se, ze jediná jsem neměla potíž, když se letadélko naklánělo do pravého úhlu, tu doprava, tu doleva…. Dokonce i komikovi výpravy na chvilku došel humor …

Ale rozhodně to zase stálo za to… vidět  z výšky a nejen obrazce, ale i hory, PanAmerickou magistrálu, která to všechno protíná a sem tam bylo vidět i kousek zeleně, což ze země neuvidíte…

Ja si o liniích myslím, že to rozhodně jsou navigace pro mimozemšťany, pokud vás zajimá můj názor……

A Wikipedie o Nazských liniích říká toto :

Obrazce na planině Nazca patří mezi tzv. geoglyfy. Na náhorní plošině jihoamerického Peru se nachází více než 300 obrazců, tvořených světlými liniemi, vzniklými odstraněním tmavšího vulkanického povrchu. Jednotlivé obrazce jsou zřetelné až při pohledu z letadla nebo balonu a dodnes není jednoznačně prokázáno, z jakého důvodu byly vytvořeny.

Náhorní plošina Nazca o rozloze asi 500 km² je dnes pouštní oblastí, ale je zřejmé, že v období přibližně 200 př. n. l. – 800 let n. l. byla zemědělsky intenzivně využívána Indiány kultury Nazca. Naše znalosti této kultury jsou poměrně skromné, protože se nedochovaly žádné písemné památky a samotný zánik této civilizace není zcela vyjasněn.

Z dodnes ne zcela jasných důvodů vytvořili tito Indiáni na pouštní ploše více než 300 obrazců, většinou o rozměrech až několik desítek metrů. Obrazce znázorňují nejčastěji zvířata, hmyz, ryby a ptáky (například velmi známý je geoglyf zobrazující kolibříka), nalezneme zde i lidské postavy, geometrické obrazce, spirály a poměrně často dlouhé rovné linie o délce až několika kilometrů.

Samotný způsob tvorby těchto obrazců je velmi prostý a jednoduchý. Stačí odstranit 10-20 centimetrů povrchové tmavě zbarvené horniny a objeví se světle zbarvený vápencový nebo pískovcový podklad. K vytvoření jednoho obrazce je potřeba pouze několik hodin práce menší skupiny lidí.

Předmětem úvah je však metoda, kterou byly tyto obrazce přesně vyměřeny, a především smysl těchto obrazců. Z povrchu země jsou tyto obrazce nerozlišitelné a v moderní době byly objeveny až ve 20. letech 20. století při leteckém průzkumu oblasti. I dnes používají turisté, kteří chtějí tyto geoglyfy pozorovat, buď letadla nebo vrtulníky.

Je zřejmé, že ani sami tvůrci obrazců je nemohli pozorovat v celku, i když někteří badatelé vyslovili domněnku, že Indiáni kultury Nazca mohli používat například jednoduché balony na teplý vzduch nebo velké draky, které by mohly unést jednoho člověka. Tak by bylo možné jak dirigovat tvůrce obrazců, tak pozorovat vytvořené dílo.

Hypotézy o účelu obrazců

• Patrně nejvíce přijímanou teorií je to, že obrazce mají rituální náboženský význam a slouží jako způsob komunikace s nadzemskými bohy nebo jako obětina božstvům.
• Jiné vysvětlení tvrdí, že ve skutečnosti jde o gigantický astronomický kalendář a jednotlivé dlouhé linie směřují k významným bodům na obloze.
• Objevila se i teorie, že jde o zbytky zavlažovacího systému, ale ta nevysvětluje, proč by kanály měly mít nelogické uspořádání ve tvaru opice nebo pavouka.
• Další vysvětlení uvádí, že jde o označení míst s výskytem podzemní vody použitelné pro zavlažování.
• Existují i teorie o mimozemském původu (jako první ji vyslovil Erich von Däniken), kdy čáry měly být vytvořeny samotnými návštěvníky z kosmu při přistání nebo měly tyto návštěvníky naopak upoutat a vyzvat k přistání.

 

 

A pilot byl sympaťák ….

AREQUIPA

Na další cestu jsme se vydali zase na noc, které přinášelo tu výhodu, že jsme ušetřili za nocleh. Pro nás to byla krásná zastávka na cestě od moře do Cuzca a základna pro první “velký ” trek do caňonu Colca, který je od Arequipy necelých 160 km.

Tohle město je architektonický skvost, jedna budova krásnější, než druhá, jeptišky v kostele u St.Cataliny při mši zpívají pekelně falešně a nad tím vším se tyčí zasněžené vrcholky hor….

O “Bílém městě” -(něco převzato  z internetu…)

Panamericana, hlavní dopravní tepna jihoamerického kontinentu, prochází celým Peru podél nepříliš přívětivé pobřežní poušti. Na jihu země najednou odbočí a začne stoupat do hor, aby se u města Arequipa zase stočila zpět k pobřeží. Arequipa leží na andské poměry ve velmi příjemné nadmořské výšce asi 2300 metrů a žádný návštěvník Peru by neměl toto Bílé město, jak mu přezdívají místní, na své cestě opomenout.

A tady jeden pohled na mimoradne krasne namesti Plaza del armas …

Hlavní náměstí je typicky pojmenované Plaza de Armas a směrem k bělostné katedrále je  v dálce vidět  dominanta okolní krajiny - pravidelný kužel vulkánu El Misti (5822 m) a jeho zasněženou špičku. Pokud je viditelnost dobrá, v dálce jsou vidět další dvě vysoké sopky: Chachani (6075 m) a Pichu Pichu (5571 m). Úbočí těchto sopek vydalo v devadesátých letech nejedno pozoruhodné tajemství. Byly zde objeveny četné incké mumie, díky klimatu ve vysokých nadmořských výškách téměř dokonale zachované. Nejslavnější z těchto mumií je známá a často fotografovaná Juanita, ledová princezna, objevená v roce 1995 pod vrcholem Ampata (6380 m), která je k vidění v jednom z místních muzeí, ale my jsme ji, bohužel neviděli.

Původní obyvatelé země věřili, že sopky jsou božstva, schopná trestat své okolí svými erupcemi, a proto je čas od času uklidňovali lidskými oběťmi. Stopy po podobných obětech jsou v Andách poměrně běžné, ale nálezy v okolí Arequipy patří k těm nejlépe zachovaným. Juanita byla pět set let uložena v ledovém hrobě pod vrcholem Ampata. Při jednom oteplení sníh a led ustoupil a mumie se posunula o něco níže, kde byla později objevena. Tento nález byl mimořádný i vzhledem ke skutečnosti, že to byl první případ, kdy bylo nalezeno tělo dívky.

Nejpozoruhodnější památku Arequipy je však třeba hledat nedaleko hlavního náměstí, v ulici Santa Catalina. Celý rozlehlý blok je ohrazen vysokou a silnou zdí, za kterou se nachází klášter svaté Kateřiny, Monasterio Santa Catalina. Je to místo s nezapomenutelnou atmosférou a zcela osobitou historií. Tento konvent představuje jakési uzavřené město ve městě, jež žilo po staletí svým vlastním životem a teprve v nedávné době se otevřelo vnějšímu světu.

Klášter založila v roce 1580 bohatá bezdětná vdova María de Guzmán, jako útočiště pro druhorozené dcery z bohatých kreolských rodin. Zasvěcen byl svaté Kateřině ze Sieny. Dominikánské řeholnice budovaly svůj konvent (s podporou města, mecenášů i biskupa z Cusca) po několik desetiletí. Hlavním zdrojem příjmů však bylo věno, které přinášely novicky, vstupující do kláštera. Jednalo se o poměrně vysoké sumy, které byly využity pro rozvoj kláštera a nemluvě o tom, že rodina budoucí jeptišky se musela postarat i o její výbavu a postavit ji v areálu kláštera malý domek. Do tohoto obydlí se ale adeptka kontemplativního života nastěhovala až po složení řeholních slibů, první čtyři roky trávila ve zvláštním oddělení pro novicky.

Klauzura byla v klášteře velmi přísná: jeptišky mohly hovořit se svými příbuznými pouze přes neprůhlednou mříž a nesměly nikdy v životě opustit zdi kláštera. Neznamená to však, že by dcery z bohatých rodin naprosto rezignovaly na život v pohodlí, na který byly zvyklé. Domky za mohutnou zdí kláštera, uspořádané do malebných úzkých uliček, jsou dnes oázou klidu. Jejich zdi mají pastelové, oku lahodící barvy, všude je plno rostlin a ptáků. V minulosti však uličky obytné části kláštera kypěly životem. Každá jeptiška (bylo jich zde kolem sto padesáti) obývala domek s několika místnostmi a kuchyňkou, kde se o její potřeby staralo služebnictvo. Obydlí byla sice skromná, ale jejich majitelky se nezříkaly ani zábavy a různých setkání, zvaly si hudebníky a vůbec pokračovaly ve způsobu života vyšších vrstev, který neodpovídal v plné míře strohým řádovým předpisům. Na konci devatenáctého století si této pozoruhodnosti všiml i Vatikán a papež vyslal do Arequipy novou představenou, jejímž úkolem bylo s touto praxí skoncovat. Mise se zhostila sestra Josefa Cadena, která poslala všechny klášterní poklady do Evropy, propustila služebné a otroky (některé z nich vstoupily do řádu) a obnovila striktní klauzuru.

V roce 1970 dolehla modernizace i na starobylý klášter. Sestry se rozhodly stáhnout do malé severní části kláštera a otevřít své království pro veřejnost. Dnes jich žije v Santa Catalině asi dvacet, klauzura už dávno není tak přísná jako v minulosti, a tak je možné je při procházce mezi starými domky zahlédnout. Jejich hlavním příjmem se stal turismus.

Návštěvníci si mohou prohlédnout všechny důležité části kláštera: vstupní nádvoří, hovornu, nádvoří s celami pro novicky s pozoruhodnými výjevy z Bible na zdech, klášterní kostel (ten je přístupný obyvatelům města, pro jeptišky je v něm vyhrazeno místo oddělené dřevěnou mříží) a především labyrint uliček, kde jeptišky dříve žily. Jednoho dne ráno, když ostatní ještě spali, jsem si zašla do kostela na mši a zahlédla jeptišky za  dřevěnou mříží. Zpívaly tak falešně, až jsem se tomu musela smát…No, není divu, když není z čeho vybírat, tak musí zpívat všechny. Některé domky jsou přístupné a je možné si prohlédnout jejich původní vybavení. Jiné jsou zavřené a personál kláštera v nich chová morčata, oblíbenou místní pochoutku. Bez zajímavosti není ani venkovní prádelna, kde sestry praly prádlo v důmyslné soustavě velkých rozpůlených amfor, napojených na pramen vody.

 

Caňon COLCA

V následujících řádcích je pár zážitků  z caňonu Colka, kam jsme podnikli 3-denní trek … jeden den dolu, jeden den mírně nahoru a mírně dolu do “Ráje na zemi” a třetí den nahoru…. 

.na tuhle vesnici jsme se koukali pri sestupu a následující den jsme ji procházeli…

 

Takže v pondělí ve 3 ráno..!!! jsme vyrazili směrem k městečku Chivay, které je asi 160 km vzdálené od Arequipy. Nakonec jsme nejeli po vlastní ose, ale koupili jsme v Arequipě, přímo v hotýlku, neuvěřitelně levný trek s dopravou a průvodcem.

 

… osli mají být pri uhýbání vždy blíže srázu….je lepší, když dolu spadne osel, než vy..to se dá  aplikovat i v jiných oblestech života…

..díky všem, kdo mne seznámili s hůlkami, věnovali mi je a chodili se mnou…na vás jsem při sestupu hodně myslela, bez hůlek by to moje kolena odnesla….

Tenhle caňon byl donedávna považován za nejhlubší na světě, nedávno objevili , že je ještě jeden hlubší o 163 m, také v Peru, kousek od de Colcy. Těžko vypovědět tu krásu a nádheru, caňon plný svěží zeleně a okolo všechny ty 5 - 6.tisicové hory,  a kopce.  Nejvyšší horou je Coropuna, kt. je 6425 m vysoka, hned vedle sopka Mismi , kt.měří 6318 m . Mezi nimi spoustu dalších 4-5 tis.kopečků… 

..bylo to naprosto bezpečné…Filip statečně šlapal, ale při výstupu, když už doufal, že ta 1001 zatáčka je ta poslední a ono se ukázalo, že jich bude ještě hodně, tak už si málem stopnul mulu… ale pak to vydupal na jeden nádech..

… dole to bylo stejně krásné, jako nahoře…

První den jsme sešli do kaňonu - asi 4 hodiny, 8 km a 1200 m v úporném vedru po cestičkách necestách…. Opravdu zátěž na kolena, ale odměnou nám byla malá vesnička, na kterou jsme celou dobu koukali z protějšího kopce, z výšky asi 3300 m. Zde jsme přespali v kamenných bungalovech na velikých postelích vybavených velmi, ale opravdu velmi těžkými dekami z lamí vlny, pod kterými bylo sice v mrazivé noci teplo, ale člověk se nemohl moc pohybovat. Při průzkumu vesnice jsme s Lenkou a Vláďou , jednou Američankou z Californie a Francouzem potkali miniaturní stařenku s nádherným kloboukem, který jistě už hodně pamatoval. Nechtěla se nechat vyfotit, což bylo docela běžné v odlehlejších částech Peru. Ale když člověk zacinká solíky v kapse, hned se začne smlouvat a nakonec se obvykle podaří za pár korun získat fotku a zásady místních jdou stranou a tak i naše stařenka prodala svou duši za 1,5 Solu, což byla cena vysmlouvaná z původních 5 za obrovského veselí, kdy se tak srašně smála, že u toho začla poprdávat , což jí ještě více rozesmívalo a celý ten proces se několikrát opakoval. Byl to ten nejúsměvnější zážitek z celé cesty a moc ráda na něj vzpomínám .

Druhý den ráno jsme se vydali s celou skoupinkou asi 8 lidí na celkem krátký a nenáročný (po ostatních zkušenostech už to tak můžu říct)  trek do oázy Paradise.. Představujete-li si ráj na zemi, obklopený vysokými skalami, tak to jste se svou fantazii na tom dobře. Spali jsme opět v kamenných bungalovech s bambusovými střechami, kterými občas i zapršelo,  a kdyby se zrovna docela dost neochladilo, díky jedné dešťové přeháňce,  mohli jsme se i cachtat v luxusním bazénu…

..tudy jsme sešli….

Třetí den jsme vyrazili ráno v 5.30 nahoru , převýšení asi jako když se koukáte ze země na hvězdy.. 1000 m, 6 km délka a výpravy toto stoupání prý zvládají průměrně 3-4 hoďky, nejdéle 5 hodin a nějaký cvok to prý vyběhl za hodinku a něco… My jsme to šli 2 a půl a já 2 a 3/4  hodiny (nebo 3 ?? vážně už nevím přesně), ale měla jsem nárok na zpoždění, jednak jsem byla nejstarší členkou naší výpravy, druhak mám objektivně nemocná kolena a hlavně jsem se chtěla víc kochat,fotit a užívat si toho skvělého pohledu na protější vrcholy, než soutěžit).

..zeny tu jeste chodi v tradicnich krojich, nerady se foti, nektere i utikaji pred fotakem, ale tahle se za 1 sol nechala vyfotit i s miminem…

 

Všechen pot, puchýře a bolavé svaly byly bohatě vykoupeny tou nesmírnou krásou, která nás obklopovala , vysoké hory nadosah, zasněžené vrcholky koupců, o kterých jsem si nemyslela, že někdy uvidím tak zblízka…. Prostě nádhera !!!!!!!

Vyšlapali jsme do krásné vesnice Cabanaconde, kde jsme si dali snídani a odjeli minibusem zpátky do Chivay, kde jsme si neodepřeli zaslouženou a báječnou koupel v termálních pramenech…. Zde jsem si také dovolila sundat moje trekové boty, které jsem pak týden nechala odpočívat, protože puchýře nedovolily jejich znovuobutí.

 

Nejvyšší bod, který jsme  dosáhli při cestě minibusem byl 4910 m  – docela výška, pro normálního smrtelníka.

Vrátili jsme se do Arequipy, kde jsme strávili ještě jednu noc a pak jsme se vydali směrem do vyšší části And – do Puna.

V Arequipě jsme začali pravidelně pít  čaj z cocy, který nás neuváděl do žádných transcendentálních stavů, jak se mnozí nezasvěcení domnívají, ale pomáhal, aby se nám nemotala hlava, abychom se cítili lépe  a vůbec… je to dobrý zelený čaj…

 

PUNO

V Bílém městě jsme po ránu naskákali do  do 2 taxíků- jeden už nám totiž nestačil, vzhledem k nabývajícímu obsahu báglů - a jeli na terminál Terestrial a opět jsme měli štěstí -  autobus do Puna měl vyrazil  hned za pár minut.. Ale, abychom také měli nějaké zážitky z druhého konce, počáteční radost byla vystřídána dlouhým  čekáním, než autobus  opravdu vyjel…Místní  pasažéři křičeli na řidiče, ať už jedeme a někteří se domáhali odjezdu i  mlácením pěstí do oken..Asi spěchali. Nakonec se ale vzdali ti největší křriklouni. Další zpoždění jsme pak nabrali cestou  kvůli opravdu ošklivé dopravní nehodě 2 kamiónů.. Fronta aut, náklaďáků , autobusů se táhla kolem hor až do nedohledna… Takže do Puna jsme dorazili za tmy, vzali si taxík, naštěstí, protože ulice jsou tu strmé jako v San Francisku.. Tentokrát jsme se nasoukali do kombíku, takže cesta do kopce dala autu pořádně zabrat. Řidič povídal, že prý  sme těžký pasažéři..Kdepak, povídám mu, to my ne, to naše bágly jsou tak těžký…Všechny nás to pobavilo, protože i když nějaké to deko jsme už měli dole, stejně jsme byli ti“ GORDO GRINGOS“ ( tlustí běloši).

Ubytovali jsme se v hotelu, který nám doporučili v Arequipě u sympaťáka Ricarda, který nám dával docela dobré rady a typy. Hned ráno jsme se vypravili na celodenní výlet na jezero Titicaca, nejvýše položené sladkovodní jezero na světě. Přes den je tu velmi slunečno a slunce má mnohem silnejší účinky, než dole u moře. Odpoledne už tu všichni chodí v zimních bundách a kabátech, což vyzpadá legračně, když všude okolo je léto… Ale i my už jsme sáhli na dno báglů a vytáhli něco ze zimní výbavy, Lenka si dokonce vzala i ponožky!!

Rákosové ostrovy UROS jsou unikátní záležitostí, kteráurčitě stojí za zhlédnutí, i když my  jsme byli zklamaní komerčností celé té návštěvy. Nakonec ,  tohle se děje všude, na celém světě, krojované domorodkyně se nechají za solík vyfotit, zatáhnou vás do svého příbytku, navléknou do kroje a vy se necháte také vyfotit v celé té nádheře, aby jste měli čim ty doma pobavit… Já také takovou fotku mám, ale zveřejňovat ji nehodlám po té, co jsem ji ukázala jedné kamarádce a viděla jsem její reakci, tak nehodlám dalším lidem usilovat o život.. I když, možná je lepší umřít smíchy, než jinak…anebo, proč ne... 

Dostalo se nám vysvětlení jakým způbem a jak často se musí rákosové ostrovy obnovovat, protože uhnívají ze zdola .  Abychom podpořili příslušníky kmene Uros, tak jsme koupili nějaké cajky a dál jsme jeli další 2 hoďky lodí na pevný ostrov Taquile. Tady už to bylo o poznání sympatičtější, i když i zde  se na turisty vrhají haldy dětí a vnucují svoje náramky a někdy jsou až protivné, když jim nechcete vyhovět a něco koupit, nebo dát. Na tomhle ostrově  je sympatické, že si domorodci zachovávají svůj životní styl a tak, jako se kdysy oddělili od výbojných a útočných Inků a Atamayů, tak i dnes si snaží zachovat svoje tradice, naříklad potkáte na ulici sympaťáka, jak si za pochodu plete svou čepici z alpaky, protože tady je to stále, pánové, prestižní záležitost… Podle barevnosti čepice a bederního  pásu poznáte, zda je muž ženatý, svobodný, nebo vdovec.

Puno leží  okolo 3830 m nad mořem a  i když nic neděláte, může být každý pohyb provázen dýchacími obtížemi.

V Punu jsem navštívili  park Huajsapata, kde je socha prvního Inky Manco Capaca, která zhlíží z kopce dolů na město a jezero Titicaca, prý na svou rodnou půdu. Konečně – první vlašťovka -proto jsem jela do Peru,  nejvíc jsem se těšila právě na Incké památky…. Odpoledne jsme jeli asi 22 km za město do vesničky Cutimbo, nad kterou se nachází naleziště Chullpas (nebo také Tumbas), což jsou kamenné hrobky oválného, nebo čtvercového tvaru, kam Inkove pohřbívali své drahé… Toto nalezištš je na  vršku vulkanického  kopce, kterých je tu několik. Jsou neuvěrřtelně rovné, jako stvořené pro tyto stavby.  

Na noc jsme odjížděli do  Cuzca, museli jsme opustit hotelové pokoje, tak jsme po Punu  jen tak zevlovali , už pěkně v zimních bundičkách, ošlehaní neuvěřitelně silným sluncem, které pálilo, i když bylo úplně zataženo. Počasí tady se měnilo po minutách, chvilku horko a slunce naplno, za chvili zataženo, dešťové přeháňky , rychlé a prudké a tak pořád dokola….

V Punu jsme si také dopřáli povezení v rykšách, takových vozítkách s lidským pohonem, ale vzhledem  k naší  velikosti a hlavně váze  nás naložili každého do jedné a před kopcem nás raději vyložili… i po rovince toho měli hoši plné kecky…

Cuzco 22.3.2010

Cuzco a incké památky bylo  naplánováno jako to nejlepší na konec.. I když jsme viděli a navtívili krásná, i méně krásná města a místa, Cuzco mne prostě chytilo za srdce a asi už mne nikdy nepustí… Města nejsou to, co bych vyhledávala, ale tohle si mohu procházet kžížem krážem,  na každém kroku je něco, co mne uchvátí a zaujme , a kdybych měla fotit všechno, co bych Vám chtěla ukázat, tak by mi mých 5 karet 4-8 GB nestačilo.

Stejně ale můj velký foťák stávkoval, dokonce se zdálo, že toho už má dost a nebude fungovat vůbec, ale umoudřil se a fotil dál,  ale už mne nepouštěl do spojení s PC. Po návratu jsem ho reklamovala, prože jednak nefotil, jak by měl, ale také mi zmizely fotky na jedné kartě – obrázky z valné části cesty. Někdy se mi děly věci, které bych nečekala : různé pády, drobné úrazy a nakonec i foťák... jako by mi padaly při té mé vysněné cestě záměrně překážky pod nohy. Jenže já se nedám, tak i ty ztracené fotky byly zachráněny a i já jsem se vrátila živá a zdravá, plna dojmů , zážitků a emocí.

V Punu jsme se na internetu podívali na počasí a trošku nám zamrazilo při té předpovědi – 12°C přes den, ale naštěstí místní předpovědi fungovali asi tak, jako ty naše, takže nakonec tam bylo krásně slunečno, jeden večer sice byla bouřka,  která ale osvěžila vzduch a nebyla na škodu. Vždy večer se ochladilo  a v noci byla opravdu zima.

Na příští odpoledne jsme si domluvili schůzku s koordinátorem a ředitelem Nadace INKA  Josem. U čaje jsme probrali podrobnosti návštěvy mého kmotřence Juana Alvareze, který bydlí se svou rodinou v horách, asi 130-150 km od Cuzca. Velmi jsem se na to setkání těšila, protože jsem chlapce zatím viděla jen na jedné fotce a měl to být  zase vstup do obyčejného života prostých lidí žijících mimo turistický ruch, nefalšovaný a opravdový vhled na život v Peru.

Lenka s Vláďou se rozhodli, že se tohoto osobního setkání neúčastní a vybrali se samostatně na 4 denní trek , Filip jel se mnou.

A tak se následující den naše cesty rozdělily a my se vypravili spolu s Josém, který nás laskavě doprovodil do Mocoquallty, na ruiny Raqchi.

 

 

 

 

 

Nejdříve  jsme , po ránu,  vyrazili  do města,abych  nakoupili dárky pro rodinku. José nás vzal na příměstské tržiště, které nebylo evidentně pro turisty a neustále nás popoháněl a hlídal, pořád koukal, jestli si pořádně držíme svoje batohy, zjedvně měl strach, aby nás někdo neokradl. Vybrali jsme nějaké potraviny, cukr a rýži, kafe a kondenzované mléko, hygienické potřeby (to na výslovné přání našeho průvodce, který asi věděl, proč nám to radí). Chvilku jsme věnovali nákupu bot pro Alvara, což byl zase můj neodbytný nápad a byl to dost těžký úkol, když jsme ani náhodou netušili, jak velké ty boty mají být. Nakonec jsme si řekli, že když nebudou dobré, tak si s nimi rodina nějak poradí, za něco je vymění, nebo tak něco. Koupili jsme  fotbalový míč a nějaké další věcičky, bombóny pro děti a pod.  Bedna s nákupem musela vážit nejméně 20 kg, Filip si zamaloval další modré okénko, když se toho zhostil, co by nosič nákladu. 

Autobusem jsme se dopravili do Combapaty, což je městečko asi 130 km od Cuzca směrem na Puno. Cestou se náš autobus málem čelně střetl s náklaďákem díky nějaké vyšinuté vesničance, která se evidentně bavila tím, že vbíhala projíždějícím autům přímo pod kola. V Combapatě jsme využili minibus, který jako by čekal právě na nás, popojeli pár km do kopce a nechali se vysadit na křižovatce do Mosoquallty… Trošku jsme váhali, jak odneseme ten 20 kg balík, měli jsme ještě vlastní bágly, i když jen zpola plné… Ale José to nějak zařídil a za chvíli pro nás přiběhl Carlos, Alvarův taťka , hodil balík na záda a už jsme šlapali…. Pěšky do vesnice to trvalo asi půl hoďky. V okolí jsou přenádherná jezera - 3 sladkovodní jedno slané… a vše obklopeno neuvěřitelně šťavnatou zelení v asi 1000 odstínech, která právě v tomto období pokrývá všudypřítomné  hory a kopce (José měl GPS - je to 3830 m.n.m.)

 Ve vesnici už na nás čekali, na dvorku naší rodinky se to hemžilo místními maminkami a spoustou dětiček, všichni nás vřele přivítali, paní domu jsme poznali podle  nejvřelejšího objetí. Alvaro byl ještě v liceu, kotel s polévkou se vařil a tak jsme využili času a šli se projít k jezeru a od Carlose jsme se  trochu  dověděli o tom, jak rodina funguje. Živí se zemědělstvím, pěstují brambory, kukuřici a dalši produkty, které pak prodávají aby měli např. na cukr a rýži…. Kromě toho sem tam chytí nějakou tu rybu, a v kuchyni jim po podlaze běhá plno morčat, která se jí při zvláštní, nebo sváteční události.

Carlos pozval Filipa na takový minivor,že ho sveze, ale po dvou metrech už to začalo vypadat na utonutí, tak si výlet na voru po jezeře rychle rozmysleli… No jeden Peruánec není to samé, jako dobře stavený kladenský gringo…

Vrátili jsme se do vesnice, abychom přijali pozvání na oběd, což byla polévka, uvařená na dvoře ve velikém kotli, za asistence plno sousedek… A druhý chod  morče, opečené brambory a ještě nějaká šedá zelenina,  nevím, co to bylo, neměla žádnou chuť, snad to připomínalo velmi moučnaté brambory… Určitě velmi sváteční jídlo pro velmi vážené hosty.. Pustili jsme se do jídla a já se pořád pokoušela nemyslet na svou týdenní dietu, která těmto hodům předcházela po velké nevolnosti, která mne přepadla po omeletě v Nazce a také na svoje dětská léta, kdy jsem doma chovala morčata, jako domácí mazlíčky a nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že budu jíst jejich peruánské kamarády.  José mi vůbec nepomáhal, protože si neustále dělal legraci z té známé reklamy : tady máte svého BÓBIKA, což bylo o to hroznější, ze mám doma mopse !!! Jediné, co jsem si vymohla, že mi dali morče bez hlavy a bez paciček.

 Naštěstí se právě ve chvíli mých největších dilemat nad porcí morčete Alvaro vrátil ze školy, tak jsem mu po velkém a srdečném přivítání, které mi připadalo naprosto přirozené, s velkou radostí mohla dát půlku své porce (tu větší ;-) ). Morče bylo předvařené, naplněné nějakou aromatickou zeleninou a dopečené na ohni… Ptáte se, jak to chutnalo? Trošku tužší králík, nebo  kuře ?

Po jídle jsme se dali do rozdávání dárků, Alvaro hnedka přišel na to , jak vyndat ježka z klece, kterého jsem mu přivezla z Kladna  a bylo vidět, že už se těší, jak se s ním předvede kamarádům.. Boty mu budou tak na podzim … Snažili jsme se i zahrát si karty, ale z venku na nás pokukovalo spoustu dětí, které by se do malé místnosti z kamenů spojených hlínou, ve které byj jen stůl a pár seslí a jedna lavice, nevešly. A tak jsme začali rozdávat bonbónky a fotit se  při tom , snažili jsme si se všemi popovídat (tedy kam až sahala naše španělština!!) .. Všechny maminky a dětičky z nadace Inka, které byly zrovna doma, se přišly podivat na kmotru z Čech, tak jsme je  vyfotili pro další kmotry u nás doma.

Probíhalo to v pohodě a byla i legrace, hlavně když jsme se začali navlékat do dárků, které jsme naopak dostali my od rodiny… Já takovou klasickou vyšivanou kamizolu do pasu, se kterou asi měli problém, aby našly tak velkou, aby mi byla přes prsa  a Filip vyšívanou vestu a pletenou šmoulovskou čepici…  Taky jsem se snažila se od dětí dozvědět nějaké to kečua slovíčko, ale je to vážně těžké… ale pro ně to byla ohromná legrace.

Odpoledne jsme se rozloučili s tím, že druhý den pojedeme na ruiny Raqchi, což je odsud asi 30 km… Bylo mi líto, že Alvaro nemůže jet s námi a tak jeho maminka řekla, ze ho omluví ve škole a přijedou za námi… A tak jsme s Josem došli zas na silnici a stopovali směrem do Combapaty. Zastaví vam opravdu každé auto a ochotně vás za 1.5 Solů sveze, kam zrovna jede. Ale moc těch aut tu nejezdilo a když zastavil jeden kombík, museli jsme se smát… Bylo v něm totiž 9 lidi - 3 vepředu, 4 na zadních sedadlech a 2 v kufru… Řidička zastavila, koukla dozadu do kufru a zakroutila hlavou, jako že tohle opravdu asi nepůjde….

Nakonec jsme stopli auto, kde seděli samí intelektuálové, nějaký starší pan profesor seděl schoulený do koutku na zadním sedadle, a který se mnou chtěl rozebírat poválečné vztahy s Německem…Musela jsem mu, ač nerada přiznat, že na tuhle debatu moje slovní zásoba nestačí.. Měli jsme štěstí, protože tohle auto jelo az do Tinty, kde jsme strávili noc v centrále Nadace Inka, což je takový menší domek, o který se stará rodina Josého z nadace .  V noci se dost ochladilo a lilo jako z konve.

Po ránu, než jsme vyrazili do Raqchi jsem mohla pozorovat, jak to chodí, než se děti vypraví do školy. Do velkého lavoru natočí vodu , jinou, než tu ledovou nemají, pochopitelně a do půl těla se umyjí. Něco málo pojí a vyrážejí v krásně čistých školních uniformách , že by jste nevěřili, že žijí v hliněném domku, na hliněné podlaze si hrají a když zaprší, tak se jejich dvorek podobá pořádnému blátivému poli.

Po snídani v podobě smažených vajec a chleba jsme přešli městečko, kde nás na nádherném malém náměstíčku neminul místní trh a  minibusem jsme nabrali směr San Pedro do Raqchi, kde se nachází unikátní ruiny největšího inckého chrámu  boha Viracochi v Peru. Úžasný a nečekaný zážitek, který jsme díky Josému mohli mít… A prima bylo, že asi hodinu za námi dorazili k ruinám i Rosa s Alvarem a nejmladším členem rodiny - asi 2-letým špuntem Rinaldem… Mohli jsme tak s nimi strávit dalších několik  hodin. Zastavili jsme se u dalši maminy z nadace, která tu bydlí. Její dcera Fany studuje v Praze na univerzitě. Dostalo se nám tady příjemného uvítání a báječného oběda pro všechny za slib, že až budu doma, pozdravím Fany od její rodiny a pozvu ji na oplátku na oběd k sobě, což jsem po svém návratu mileráda udělala.

Po obědě jsme společne stopli dodávku, která jela až do Cuzca a po cestě jsme v Combapate vysadili rodinku. Loučení bylo fakt dojemné… obzvlášť když se Alvaroro vrhnul Filipovi okolo krku a řekl mu : Feliz viaje papa….. A se mnou se rozloučildokonce  2 x …/slza ukápla, Filipovi ne…/.

Po cestě jsme už jen zažili buzeraci místní policie, které se nelíbilo, že někdo místní veze gringy, ale po vysvětlení, že jsme jeli do hor navštívit kmotřence a že jsme z nadace Inka, nás nakonec nechali nastoupit zpátky do dodávky a my se odpoledne šťastně vrátili do Cuzka .

 

 

 

HUCHUY QOSQO

Jestli mám z celé cesty určit nejkrásnější zážitky, tak rozhodně to byly také ty z cesty do Huchuy Qosqo …. žádné fotky nevyváží pocity, které člověk má na místě, kde kdysi býval čilý ruch, kde žili Inkové, kteří své slabé tělem i duchem, zločince, alkoholiky a vůbec všechny, kteří se nějak vymykali jejich ideálu, házeli bez milosti ze skály. Zdá se to být kruté, ale nedovedli vše, co dokázali, právě  díky 100 % disciplíně ??? Všude, kam se člověk podíval, byly pozůstatky incké kultury, hory pokryté ještě neodhalenými terasami, pořád ještě funkční zavlažovací kanály a opěrná zeď, která stovky let udržela potok ve svém korytu.A ty pohledy na protější stěny vysokých kopců, jejichž vrcholky byly ještě zasněžené !!!!Na to se nedá zapomenout!

 

 

 

 

 

 

 

 

V pátek ráno jsme tedy vyrazili na dvoudenní trek - nemělo to být nic náročného, ale podle toho, jak Filip nadával, jako špaček, že tohle je jeho druhý a poslední trek v životě, tomu tak nebylo. První den jsme šli asi 8 hodin s jednou půlhodinovou přestávkou na sváču - cestou necestou, po horách , nahoru dolu… Alan, náš průvodce, který nám byl asi do pasu a nesl dvounásobný náklad, by tuhle cestu uběhl za 5-6 hodinek… Není divu, narodil se tady, řídký vzduch mu nepůsobil vůbec žádné potíže, za to já jsem nemohla v těch 4 tisících metrech dýchat a místy jsem přemýšlela, proč tyhle dýchací potíže mám zrovna já ?? Nakonec se vše k dobrému obrátilo, když jsme začali sestupovat do posvátného údolí, otevřená krajina, kde jsem ocenila, že s sebou nosím čepici a rukavice, se změnila, nádherné pohledy na všechny strany, ruiny všude, kam se podíváš, všudypřítomný duch Inků.. Nakonec, po 16 km,  jsme dorazili k ruinám Huchuy Qosqo, což je název v kečua a znamená  Malé Cuzco. Tyhle ruiny nejsou ani v Lonely Planets, ale jsou nádherné a náš průvodce se smutkem poznamenal, ze diky medializaci Machu Picchu nejsou peníze na opravu podobných skvostů, jako jsou tyto a rozhodně by si zasloužily více pozornosti…

Postavili jsme stan uprostřed ruin a Alan nám uvařil na koleni báječnou večeři. Jestli něco bylo silný zážitek, tak tohle.. To jsem v plánu neměla a nečekala jsem, že si pospinkám uprostřed takové nádhery s výhledem na 6-ti tis.hory. Měla jsem tady nádherný sen, že ruiny povstaly do své původní podoby a lidé, Inkové v dobových šatách  mne tam vítali, jako bych se vrátila domů …

Druhý den ráno jsme si ruiny prošli a dostali podrobný výklad, kde co a na co sloužilo - leckdy, vlastně často jsou to jen dohady, dodnes je plno věcí týkajících se Inků nejasných…. byli to filutové…

Pak jsme několik km sestupovali dolu, do vesnice Lamay, kde nám Alanova maminka uvařila polévku /morče nabízeli, ale nějak už jsme nechtěli/… Po cestě jsme měli ještě adrenalinovou zastávku na vyhlídce, odkud Inkové pozorovali údoli a dávali světelná znamení  v případě nebezpečí.

 Dojdete tam takovou uzoulinkou stezkou zarostlou trávou ahustým porostem vysokých žlutých květin, která je asi 90 m nad strží nad údolím. Mimochodem kousek odsud bylo vězení a z tohoto místa házeli dolů nepohodlné, nemocné, postižené lidi, alkoholiky a nenapravitelné zloděje…. Když se prý někdo náhodou zachytil na skále, tak ho dobili. O tom svědčilo množství kosterních nálezů dole pod skálou. Byli důslední, tihle Inkové.

Tohle bych možná nikdy neviděla, kdyby bylo otevřené Machu Picchu, které zrovna v tu dobu bylo nepřístupno veřejnosti, protože abnormálně vysoké srážky strhly tuny hlíny a stezka vedoucí k tomuto divu světa byla zavalena nánosy hlíny a kameny. Bohužel, odnesly to i některé vesnice v okolí a lidé z nich pak žili v provizorních stanových táborech, které jsme několikrát viděli z autobusu, když jsme projížděli po inckých památkách.   

Pár volných dnů v Cuzcu jsme věnovali poznávání inckých památek ve městě a v okolí . V Peru je poměrně jednoduché si vyhledat cestovku, která zajistí jakýkoli výlet, na který pomyslíte. Využívali jsme ale kontaktů v penzionech, kde jsme bydleli. Nabízené zájezdy a treky nebyly dražší, než kdybychom si je zakoupili v nějaké cestovce  (leckdy byly dokonce výhodnější), kterých v každém městě bylo nepočítaně. Kromě toho zájezd zakoupený v hotelu má tu výhodu, že vás vyzvednou přímo tam a zas vás odvezou zpět. V Cuzcu to ovšem nejde, vzhledem k obrovské členitosti a výškovému převýšení, k mnohým místům vedou nekonečně dlouhá schodiště, nebo uzounké uličky, kam se žádný dopravní prostředek nedostane. A tak turisté čekají na hlavním náměstí před impozantním chrámem, sedí na obrovských schodech a čekají na nějakého zástupce cestovky až přijde a začne vyvolávat jejich jméno. Jednou jsme čekali skoro hodinu, než přišla slečna  a vyvolávala jméno vzdáleně se podobající tomu našemu. No, ale na to se v Jižní Americe člověk  musí připravit, čekání a nedochvilnost, nic zvláštního. Žádný shon, proč taky?

 Mimochodem, zkoušela  jsem všechny možnosti jak se dostat na Machu Piccu , i když oficiálně bylo sděleno a všeobecně známo, že to bude možné až po 1.dubnu, přesto jsme našli cestovku, která by nám klidně prodala trek na M-P , který nebyl zrovna levný!!! Takže, pozor na ně, je lépe si všechno nejdřív ověřit a pak teprve platit.  Kupodivu jsem nebyla moc zklamaná, ani zdrcená, že ten div světa neuvidím, je to tady tak nádherné a viděli jsme i bez M-P plno nádherných míst  a nakonec - alespoň se sem budu muset vrátit, což udělám hrozně ráda… Tohle místo miluju…

Lidé jsou tu nádherní, milí a vlídní, pohodoví, parádička… Ale : naučíte se tu rychle říkat ne a kdo to neumí a nenaučí se to, tak ho může otravovat věčné nabízení všeho možného, od zápalek po drobné šperky, nebo – a to je ještě nepříjemnější - žebrání.. Nejlepší je pochválit,žze je to pěkné a pak pěkně razantně říci,že si to nekoupíte, protože nemáte peníze… to většinou rychle zafunguje, i když, někdy člověk narazí na obzvláště urputného prodejce, který opravdu nechce vzdát svůj lov na turistu a v tom případě musíte opustit pozice a rychle se někam přemístnit. Pamatuji se na jednu takovou paní v Cuzcu, která prodávala čepice a rukavice a byla tak vlezlá a neodbytná, až jsem se jí záměrně začala vyhýbat.

Jeden den, po ránu jsem sama strávila asi půlhodinku v katedrále na Plaza de Armas,  kde hrály varhany a neuvěřitelně nádherně tam zpíval nějaký chlápek. Znělo to jako překrásná mantra a já se nemohla odsud utrhnout. Pak jsem asi hoďku poseděla na hlavním náměstí a jen tak vnímala tu krásu a vstřebávala pohodu, která tady panuje a určitě panovala už za dob Inků.  Někdy může být obrovským zážitkem i to, když se nic neděje, tak tomu bylo i v tuto chvíli.  No, tohle město stojí za to vidět, zažít …

2 dny jsme věnovali inckým památkám, které jsme objížděli s jednou nepovedenou cestovkou, která nám trošku otrávila mezičas zastávkami na tržištích a pod… ale to zajímavé, incké památky… to nemělo chybu … Posledním bodem byl Pisac, nádherné obrovské ruiny… a tady zasáhla příroda a my je viděli za záclonou obrovského lijáku…. Jinak to ale stálo za to promoknutí - nádhera…..

Kromě velkého bronzového Pacha Cuteca, a „velikého“ Incy muzea v Cuzcu jsme ještě viděli …

- pevnost OLLAYTAYTAMBO která měla střežit údolí Urubamby před vpádem pralesních kmenů a pravděpodobně zde měl sídlo někdo z Inkovy rodiny. Legenda praví, že jméno je odvozeno od generála Ollantaye, který, byť prostého původu, se zamiloval do dcery Inky Pachacuteca, princezny Cusi Coyllur, a chtěl se odtud Inkovi postavit na odpor. Naproti na strmé skále, kde neustále profukuje vítr, byly vybudovány sýpky a do skály vytesán profil stvořitele Virakoči. Pevnost na strategickém místě a v mimořádně úrodném údolí nebyla kvůli vpádu Španělů už nikdy dokončena

- CHINCHERO, které pro Inky je „rodištěm duhy“. Zde jsme dověděli něco o zpracování vlny z lam a alpak a prošli jsme si obrovský trh, který nás ohromil svými barvami. Koloniální kostel zajímal našeho průvodce víc, než nás, tak jsme se oddělili od skupiny a raději se věnovali ruinám.

- SACSAYHUAMÁN- krásné, úžasné naleziště v blízkosti Cuzka, které překvapí obrovskými kameny, z nichž ten největší má zhruba 300 tun.

- QENCO – leží asi 4 km od Cuzca.Toto místo sloužilo jako svatyně určená k obřadnímu obětování  ´čičy´ a snad i krve

- PUCA PUCARA – „červená pevnost“ – odsud je úchvatný pohled do okolí

- TAMBO MACHAY – zde turistu uchvátí nádherné incké kašny, z nichž vytéká křišťálově průzračná voda. Toto místo je spojováno s inckým kultem vody.

V Cuzcu  měl Filip  zážitek… neměl už asi sílu na odhánění různých nabídek,  nechal se ukecat a tak mu místní týpek - původně prý za 2 Soly, vyčistil boty.. No, byl to lesk, jako blesk a Filip se ještě několikrát během dne podivoval tomu, jak ty boty vypadají jinak…No, taky si náš čistič za tu práci nakonec řekl 25 Solů, což opravdu přehnal, i když práci mu to tedy dalo… Dostal 6 a všichni byli spokojeni. A velmi dlouho to vypadalo, že má Filip nové boty…

A přišla ta chvíle, pro mne velmi smutná, kdy jsme se vydali na cestu směřující k domovu. Cesta autobusem do Limy mohla trvat 18, ale trvala 26 hodin, díky různým karambolům na cestě a rozbitému autobusu, díky němuž jsme vysoko v horách čekali 4 hodiny pod hvězdnatým nebem a měsícem v úplňku, který umocňoval můj smutek z odjezdu.

Občas se ale cesta proměnila v několikahodinovou jízdu na horské dráze, protože - a to bezpochyby - silnice z Cuzka  - minimálně do Nazky takovou horskou dráhou je…. To je tedy jízda, přátelé!!!  Kdo má rád adrenalin, doporučuji nějaký vysoký úzký autobus, sedačky nahoře (jsou levnější, protože tam se více umírá, když je nějaká nehoda) hned vpředu.. a jedééééémmmm….. nu, možná ještě zapůsobila na styl jízdy i skutečnost, že řidič se platonicky zamiloval do Lenky a ve chvílích, kdy se neřítil serpentinami, ji zprostředkovaně vyznával lásku – a to hned lásku na celý život. Vůbec mu při tom nevadilo, když mu Lenka říkala, že je zasnoubená, že má přítele… to se prý lehce může změnit…. :-)

31.3.2010 _ LIMA

V Limě, na autobusovém nádraží, se nás ujal sympatický taxikář a pomohl nám najít přijatelný hotel v ceně a kvalitě, jak jsme si představovali… Večer jsme se ještě jukli na oceán a dali si prima večeři…. a já usnula, jak když mne do vody hodí.

Poslední den v Peru jsme strávili couráním po Limě, resp.po části Miraflores, která patří k těm luxusnějším a nachází se na skalisku nad oceánem. Bavili jsme se pozorováním surfařů, kteří si vášnivě užívali příboje.

Navečer jsme vyrazili na můj vkus moc pozdě, celá Lima se proměnila v jedno velké parkoviště a já měla opravdu strach, aby nám neuletělo letadlo. Malinko atak na nervy podpořil i řidič taxíku, který ve chvíli, kdy se kolona konečně pohnula, zastavil a začal opravovat stěrače a při vjezdu na letiště musel podplácet policajty, protože neměl platné povolení k vjezdu do objektu. Dal jim 20 Solů.

V Atlantě Vláďa narazil na celního úředníka, který neměl náladu na jeho lekce češtiny a nechal ho zatknout a odvléct někam do kanceláře, kde ho bez přítomnosti překladatele celkem zbytečně vyslýchali, protože jediné, co jim mohl říci bylo, že jim nerozumí. My jsme zatím čekali v tranzitu, jestli Američané Vláďu vydají, či ne… Nakonec si asi sami uvědomili, že bude nejlepší ho pustit a on se asi po 40 minutách vynořil a my jsme mohli bezproblémově odletět do Mnichova a vrátit se domů.

Je mi líto, že jsem na konci svého vyprávění, protože návraty do těch úžasných míst v Peru, i když jen v mysli, mne vždycky hodí do takové krásné pohody a probudí se emoce, které jsem tam měla.

Každopádně tahle cesta do Peru byla pro mne hlavně důkazem, že sny se mohou splnit, když jim člověk věří. Takže rychle si nastavit další velký sen, dokud to funguje, i když … jeden už by tu byl, ještě jednou se vrátit do Cuzca.

Díky všem, co mne podporují v mém sebevyjádření.