Smrt
Smrt, pitevna, krematorium a pohřeb... Tak to obvykle chodí a tak to také bude nejspíše i s námi. Není to téma ke společenské konverzaci, ale každý už nad svým koncem někdy přemýšlel. Mysleli jste při tom někdy i na ty, kteří se o vás po smrti postarají? Jsou to dělníci i lékaři, ženy i muži, staří i mladí. Se svým povoláním se nechlubí, ale strávíte- -li s nimi chvíli času, zjistíte, že je to práce jako každá jiná. Skoro.
Smrt může přijít kdykoli. Může nás naprosto zaskočit, může se ohlásit měsíce dopředu, může mít jasnou příčinu nebo také nemusí. Říkáte si, že vám to pak už bude asi jedno? Máte pravdu, ale smrtí to končí jen pro vás. Právě v tu chvíli totiž startuje proces, na jehož konci si vaše tělo pokojně odpočívá dva metry pod zemí anebo je z vás jen několik hrstí popela.
Obchod s mrtvými je dobrý byznys. Stačí si vybavit pár let starý skandál z polské Lodži, kde záchranáři a lékaři prodávali ještě čerstvé nebožtíky spřáteleným pohřebním službám. A to se navíc objevilo podezření (nikdy nepotvrzené, ale dostatečně podezřelé), že někteří lidé byli záchranáři dokonce zavražděni, aby lékaři mohli shrábnout provizi. Ta dělala v přepočtu až osmnáct tisíc korun za "kůži", jak zesnulé v hantýrce označovali. Nic nenaznačuje, že takové poměry panují i v tuzemsku. Přesto i některé české pohřební služby spolu občas svádějí svérázné konkurenční boje a závody o nezaopatřeného nebožtíka. Klid, neděste se - není to tak hrozné. Ale pro ukázku, že i na mrtvole se dá dobře vydělat, to jistě postačí.
Pokud už musíte umřít, nejlépe by vám bylo asi v rodinném kruhu a klidné atmosféře. Rozhodně to ale není nejjednodušší. Nejméně práce je totiž s nebožtíky, kteří zesnou v nemocnici. Zpravidla pak není nutná pitva, protože příčina smrti bývá nasnadě. Pokud zemřete mimo nemocnici, stejně tam doputujete - na patologii. V chladicí místnosti vaše tělo vyčká zdravotní pitvy, aby lékař určil příčinu úmrtí. Děje se tak u každého, i u stařenky nad hrobem, protože vždycky existuje možnost, že mohla sejít rukou netrpělivého dědice. Patolog při pitvě prohlédne vaše tělo zvenčí, rozstřižením hrudního koše se dostane k orgánům, určí příčinu smrti, odebere vzorky tkání pro pozdější prozkoumání v laboratoři, tělo zašije, sepíše zprávu a pošle vás dál.
V pomocných pracích, jako je otevírání či zašívání těla, pomáhá patologovi zřízenec. "Měl jsem takového kamaráda. Vychodil jen základní školu, ale od té doby, co začal dělat na patologii, ho to chytlo. Brzy byl schopný tělo dokonale připravit, odebrat vzorky a patolog už si snad ani nemusel oblékat rukavice. Časem to šlo tak daleko, že si můj kamarád pořídil i sbírku nádorů a potratů ve formaldehydu. Nějak jsem ho pak už přestal chápat," potvrdil nám muž, který si však pochopitelně nepřál být jmenován.
Pokud jste své pozůstatky předem výslovně neodevzdali k lékařským účelům, nemusíte mít strach, že se na vás budou zacvičovat studenti při tzv. "anatomické" pitvě. Pitvu smí totiž provádět jen patolog se dvěma atestacemi anebo na ni musí alespoň dohlížet. Ještě složitější situace nastává, pokud se stanete obětí trestného činu. Pak neprojdete jen obvyklou "zdravotní" pitvou, ale dokonalejší pitvou "soudní", kterou nařizuje policie. S výjimkou soudní pitvy a několika zákonem vymezených případů nejasných úmrtí lze pitvu odmítnout. Musíte na to však pamatovat ještě před smrtí, a to písemně. Nebo mohou zákaz vydat vaši nejbližší příbuzní. Tak či tak, jste mrtvý a vaše další cesta vede opět do mrazáku.
PO SMRTI SE CHCI STÁT POPELEM
Všichni, kdo s mrtvými pracují, mají nebo by alespoň měli mít společné jedno: pietu. To tělo, které leží před nimi, bylo totiž ještě nedávno také živým člověkem. Pieta je tu nejen pro něj, ale snad především pro pozůstalé, zlomené bolestí a zármutkem. Pietní chování či obličej si většinou každý umí na chvíli nasadit, ale představte si, že byste to měli denně dělat každé ráno a vydržet tak osm hodin pracovní doby. Těžký úděl. O to víc mě ovšem překvapilo, že jiné tváře v krematoriu snad ani nezahlédnete.
Do krematoria v pražských Strašnicích jsme s fotografem vešli bočním vchodem pro zaměstnance a rázem jsme se ocitli mezi rakvemi a věnci k nejbližším obřadům. Čile tu pobíhalo několik mladíků i mladá žena - obřadník, řečnice a aranžér katafalku, jak jsem se dozvěděl později. Naše první cesta totiž vedla k pecím do suterénu.
Strašnické krematorium má pece dvě. Jsou plynové, stejně jako naprostá většina všech moderních kremačních pecí. Dříve se používaly koksové, naftové či elektrické, nejlépe se ale osvědčil plyn. Uvnitř pece vytvoří žár kolem 800 °C, který si poradí s nebožtíkem i s rakví zhruba za hodinu. "Záleží na velikosti těla," vysvětlil nám přímo na místě ředitel Pohřebního ústavu hl. města Prahy Julius Mlčoch, pod něhož spadá kromě krematoria ve Strašnicích i to v Motole.
"Ne, množství tuku nerozhoduje," vyvrací ředitel Mlčoch jednu z pověr, s níž jsme přišli. "Tuk určitě hoří lépe, ale to není důležité. Jde o vodu v těle. Ta se nejprve musí odpařit, aby tělo hořelo."
Podzemí krematoria vůbec nevypadá děsivě. Krátce sice cítím ve vzduchu slabou vůni popela, ale za chvíli ji ani nevnímám. Velká hala s pecemi pokrytými nerezem a velkými displeji vyvolává spíše dojem velmi moderní kotelny. Všude je čisto a kupodivu také ticho, přestože obě pece jedou na plné obrátky.
Obsluha už si ze své nezvyklé profese jistě nic nedělá - dva metry od pece stojí lednička a automat na pitnou vodu. Vidím křesílka, televizi i akvárium se želvičkou a mé hrůzostrašné a morbidní představy o zákulisí krematoria blednou. Poslední mýtus padá, když se ptám na údajný "tanec nebožtíků" v peci. "Především v peci nic nevidíte. Je tam kouř a sytě červené spaliny, takže pověsti o tom, jak se těla v peci hýbají, by snad mohly pocházet z dvacátých let minulého století. Tehdy se používaly koksové pece. V nich nebyla ideální teplota, šlachy mohly pracovat a mohlo to být i vidět. Takové pece ale už dávno nikde nenajdete," vysvětluje Julius Mlčoch.
Dříve do pece nesměly také kardiostimulátory. Jejich baterie v žáru explodovala a navíc se kardiostimulátory používaly opakovaně. V současné době je zapovězený už jen hliník, který bývá někdy součástí výzdoby rakve. "Když se pak popel vysypává do nerezové nádoby, roztavený hliník vyteče také, vznikne izotermická reakce o teplotě tří tisíc stupňů a všechno se taví," popisuje ředitel Mlčoch. Popel, který se vysype z pece, ještě není úplně zpracovaný a putuje do "kremulátoru", což je vlastně mlýn na drcení. Výsledným produktem je už sypký jemný popel s případnými zbytky endoprotéz či zlatých zubů. Endoprotézy putují do společného pohřebiště při krematoriu, pokud se najdou zbytky zlata, odesílají se k soudu do pozůstalostního řízení.
Kremace je v tuzemsku už po několik desítek let asi nejoblíbenějším způsobem pohřbu. Podle ředitele Mlčocha se například v Praze nechává zpopelnit devět z deseti nebožtíků. Je to také nejlevnější řešení. Samotná kremace stojí 1200 korun, k tomu je však nutné připočíst několikatisícové náklady na rakev a obřad. Na rozdíl od těla se však další nakládání s popelem neřídí žádnými předpisy. Svého blízkého tak můžete mít doma na skříni nebo ho o dovolené vysypat třeba do moře. Ředitel Mlčoch je sice šéfem pohřebního ústavu, ale chmury na něj z toho nepadají, a dokonce ani nevěří na posmrtný život. "To je otázka víry. Já si myslím, že po smrti nic není. Po smrti je jen krematorium..." Laik se možná podiví, ale nejhorší práce v krematoriu je paradoxně práce se živými.
Na mrtvé si rychle zvyknete, ale proti čemu nikdy neotupíte, je bolest pozůstalých. Proto jsou nejohroženějšími profesemi například obřadník, který jako první přichází s pozůstalými do kontaktu při dojednávání obřadu, nebo řečník či fotograf. Nezřídka takoví lidé po několika letech začnou trpět syndromem vyhoření a svou práci musí opustit. Ondřej Procházka je obřadníkem tři roky a zatím nijak velký nápor na nervy nepociťuje. "Několik let předtím jsem pracoval jako kurýr. U toho jsem si nervy zničil, ale tady jsem si je paradoxně vyléčil. Samozřejmě nejsem cynik, jsou pohřby, co vás opravdu dostanou. Třeba když je to dítě nebo nedávno dvě rakve páru, co ho srazil opilec autem," tvrdí Ondřej Procházka. Zamýšlí se nad smrtí? "Ale ano. Nejsem věřící v klasickém smyslu, ale jsou mi blízká východní náboženství. Věřím v posmrtný život a věřím, že je docela dobře možné, že se člověk na tento svět znovu narodí."
Podobnou víru zastává i "dvorní" strašnický fotograf František Jirásek. V krematoriu pracuje dvacet let a jako fotograf prošel už ke stovce tisíc obřadů. I on potvrzuje, že nejvíce vysilující je kontakt s pozůstalými. Jasně to ale shrnul aranžér katafalku Dušan Anděl, který ve Strašnicích pracuje už dvanáct let: "Musíte trochu získat nadhled, ale nestát se cynikem. Není hrozné potkávat se s mrtvými, na to si snadno zvyknete. Nejtěžší je potkávat se s lidským smutkem."
DĚKUJI, DO PECE NECHCI...
Tvrdí se, že pohřbu do země v českých poměrech dnes holdují jen katolíci, světští a Romové. Zdaleka to není pravda. Převažují sice pohřby žehem, ale stále je posledním přáním spousty lidí, zejména na venkově, spočinout v zemi.Rozhoduje při tom zřejmě spousta faktorů, ale nejdůležitějším předpokladem je mít hrob. Původně jsem se naivně domníval, že "mít hrob" znamená vlastnit svůj poslední a nejmenší domov - několik kubíků hlíny v zákoutí hezkého hřbitova. Ale omyl, práce na reportáži mě přesvědčila, že všechno je trochu jinak! Předně je nutné si ujasnit terminologii. Hrob je místo, kde se rakev zasypává zeminou. Půda patří hřbitovu a nebožtík je pouze jejím dlouholetým nájemcem. Jeho jediným majetkem je tzv. hrobové zařízení, tedy všechno, co se nachází nad zemí. Hrobka se od hrobu liší tím, že je vyzděná a rakve se nezasypávají hlínou. Hrobkou je tedy i na první pohled obyčejný hrob, který je však pod zemí vyzděný. Zcela zvláštní kategorii tvoří hrobky kaplové. To jsou ty zvláštní domy a domečky na některých hřbitovech. Po právní stránce jde o nemovitosti, ale pozemek pod nimi opět patří hřbitovu, takže je nutné si ho dlouhodobě pronajmout a předem zaplatit.
Zvláště nádherné kaplové hrobky lze spatřit na Olšanských hřbitovech. Slovo "nádherné" vypadá možná nepatřičně, ale schválně to vyzkoušejte - zdaleka nejde o morbidní výlet.
Mezi prastarými hroby jsme s fotografem potkávali nejen pozůstalé, ale třeba také maminky s dětmi v kočárku na procházce. "Ano, tenhle trend pozorujeme. Hřbitovy bývaly za totality často zpustlé a depresivní, ale to už neplatí. Aspoň o těch pražských. Teď jsou to nejen zelené plíce města, ale i pěkné pietní parky a místa klidu. Studenti se sem chodí učit, maminky s kočárky procházet, důchodci odpočívat a posedět na slunci," vypráví mi ve své kanceláři vedoucí hřbitova v pražských Ďáblicích Ladislav Máj. Tento hřbitov je jediným kubistickým hřbitovem ve střední Evropě a parkem se skutečně dá nazývat. Má zhruba 30 hektarů a je tak po Olšanech druhým největším hřbitovem v Praze.
Pokud se vám zamlouvá představa pohřbu do země, musíte si u zdejší správy vyjednat místo nebo koupit starší opuštěný hrob.
Nájemné se bez výjimek stanovuje na deset let, protože to je zákonem určená minimální doba pro tlení lidského těla. Pak většinou v hrobu zbydou už jen stehenní kosti a lebka. V případě zrušení či prodeje opuštěného hrobu se s vašimi ostatky bude pietně zacházet a skončí ve společném pohřebišti.
Nájemné za hrob není nijak horentní a živí by ho mohli závidět mrtvým - na deset let vás průměrný hrob bude stát zhruba čtyři tisíce. Za dalších dvanáct stovek si můžete předplatit údržbu hrobu na celý rok. A na personál se můžete spolehnout. "O hrobnících mají lidé spoustu předsudků, ale je to povolání jako jiné. Hrobníky máme proškolené, dokonce i s certifikáty od soudních znalců. Ti lidé se musí umět chovat, mají svůj etický kodex a dokonce i slavnostní uniformy. A žádný alkohol, i když si lidé myslí opak," tvrdí Ladislav Máj. Hrobník je těžké a nevděčné zaměstnání. Musí být schopen vykopat hrob i v zimě, postarat se o zeleň, opravovat cesty, prostě udržovat celý hřbitov. I pak ale při obřadu čelí stejnému smutku pozůstalých jako kolegové v krematoriu. "Člověk není kámen a rutinu si tady nevybudujete. Už jsem tu viděl plakat i drsné chlapy," říká o svých podřízených vedoucí Ladislav Máj.
Podobně jako obřadník v krematoriu je na tom i Jana Hudečková z ďáblického hřbitova. Právě k ní míří pozůstalí jako první, aby dohodli detaily obřadu: "Když tu bolest vidíte, máte někdy taky co dělat, abyste to zvládli. A pravdou je, že se po jednání s klienty slzám občas taky neubráním. Otrlost vůči smrti tu nezískáte a ani na odchod vašich blízkých vás to tu nepřipraví. Když se to stalo mně, byla jsem stejně sesypaná, jako bývají lidé na druhém konci mého stolu.
Nejslavnější spalovač mrtvol a Společnost přátel žehu
Patrně nejslavnějším "spalovačem mrtvol" je pro každého našince paradoxně herec Rudolf Hrušínský. Ve filmu se s ním však objevuje i Spolek přátel žehu, který dodnes skutečně existuje a letos oslaví 97 let trvání. Podle údajů spolku dnes kremaci vyhledává 76 % Čechů. Nebylo tomu ale tak vždy. O toto právo museli přátelé žehu tvrdě usilovat. Křesťanství totiž tento způsob pohřbu zavrhovalo.
Oficiálně byl v Československu žeh povolen až roku 1919, ale katolická církev se dlouho stavěla proti těmto "pohanským zvykům" a výslovně zakazovala popel ukládat na svých hřbitovech a vystrojovat církevní pohřby zpopelněným. Už v roce 1936 soud rozhodl, že takové jednání je nepřípustné, ale církev se nadále k žehu stavěla odmítavě. Postoj změnila až po druhé světové válce a k úplnému povolení pohřbívání žehem dospěla teprve roku 1962. Prvním oficiálně zpopelněným Čechem byla manželka významného politika Augusta Braunerová. Kremaci měla 18. října 1890 v krematoriu pařížského hřbitova Pere Lachaise.
Komentáře
Přehled komentářů
Ano, dnes už sú tie zlaté chrupy viac-menej pod dohľadom. V minulosti tomu tak nebolo a tak každá alebo takmer každá starsia hrobka na Olšanoch je vykradnutá prav. samotnými hrobármi. Toto je empirický AXIOM samozrejme v rozpore s alibistickými blábolmi správy Pražských hřbitovu...
zlaté chrupy
(ondrej jajcaj, 25. 9. 2008 12:58)