Ani malby, ani sochy a ani hudba nedokážou vyjádřit povahu nějakého národa tak dobře jako jeho literatura; slova dokážou vyjádřit a popsat veškeré jeho myšlenky stejně jako jeho společenský způsob života.
Proto jsem se rozhodl seznámit již v první části mé knihy čtenáře s literární činností těch karaimských autorů, kteří byli v první části zmíněni.

Je zcela jasné, že touto formou mohl být čtenář seznámen s myšlenkami a učenými díly našich předků pouze ve značně omezené míře, a nebylo mu tedy umožněno nahlédnout za oponu skrývající naší slavnou minulost.
A já jsem se rozhodl poodkrýt tuto oponu zejména proto, že většina mých souvěrců se touží seznámit s duchovním bohatstvím našich předků.

Je potřeba zdůraznit, že se naší literaturou již dlouhou dobu zabývají i významní učenci, např. Pinsker, Jost, Fürst, Grätz ale i mnozí další.

Každý z těchto učenců čerpal ze stejného zdroje, a to ze sbírky rukopisů našeho zesnulého karaimského archeologa Avrahama Firkoviče, který nejeden vzácný dokument zachránil před zetlením.
Sbírka nebyla dostupná každému, proto jedni čerpali informace přímo ze sbírky, druzí pouze z druhé či třetí ruky.
A není potřeba zdůrazňovat, že ti kdo čerpali informace z druhé a třetí ruky, přijímali kromě původních informací i nepřesné, zkreslené a chybně interpretované informace a chybné závěry.
Proč bychom ale my karaimové měli na věky přehlížet urážky a neoprávněnou kritiku tohoto našeho učence (Avrahama Firkoviče), fanaticky milujícího své souvěrce?!

Literatura národa představuje jeho myšlenky, a není přínosem jenom pro samotný národ, ale i pro celý civilizovaný svět.
Proto žádná myšlenka, bez ohledu na formu jakou byla sepsána, neměla upadnout do zapomnění.

Naše karaimská literatura, jejíž kolébkou byl v osmém století křesťanského letopočtu Východ, a která zaujímá významné místo v pokladnici myšlenek lidského rodu, se zrodila v samém centru tehdejšího vzdělaného světa, byla jím silně ovlivněna a sama pak přispěla k jeho rozvoji.

Význam karaimské literatury ocenili zejména němečtí učenci, kteří jí věnovali mnoho svých prací, a kteří s jejím bohatstvím seznámili své čtenáře.
Pokud jde o ohlas v našem domácím ruskojazyčném prostředí, je spíše mizivý, ale je možné, že v budoucnu dojde k pozitivní změně.
Než se tak stane, rád bych své čtenáře seznámil, jak to jen bude nejlépe možné, s tímto ne nezajímavým tématem.
Je mou povinností předem upozornit na skutečnost, že u některých autorů budou chybět data jejich narození či místa jejich působení.

Nechť mi tedy čtenář odpustí, pokud se s tímto vynecháním v mé práci setká.

A jak jsem se již zmínil v prvním díle mé knihy, naše karaimská literatura o sobě dala poprvé vědět prostřednictvím děl našeho reformátora Anana ben David ha-nasi a proto musím opět začít své vyprávění v jeho době.

Naše karaimská literatura vychází ze sloganu našich spisovatelů: Vše pro Písmo Svaté a vše na základě Písma Svatého!

Karaimská literatura používá jazyk zděděný po praotcích a prorocích; jazyk, který si vybral Věčný Bůh, a kterým vyjádřil svou vůli.

V dobách kdy měli talmudisté ještě jen velmi omezené znalosti gramatiky jazyka svých praotců, sestavovali naši karaimští učenci rozsáhlé gramatiky, lexikony a encyklopedické slovníky hebrejského a arabského jazyka.
Znaje dokonale oba dva zmíněné jazyky, přeložili nejednou celou Bibli do arabského jazyka, který byl v té době na Východě obecně užíván a zprostředkovali tak Slovo Boží i méně vzdělaným masám našeho lidu.

Lidem, tak důvěrně obeznámeným s Biblí nebylo těžké si představit, že pokud bude každé slovo Písma Svatého vykládáno doslovně, mohlo by se stát, že Věčný bude spojován s materialismem.
Aby tomu zabránili, komentovali slova Zákona následující větou: Zákon vždy mluví k lidem jazykem, který je pro ně srozumitelný!

Pokud tedy prorok říká: Věčný se rozhněval, neznamená to, že Bohu připisuje nechvályhodnou lidskou vlastnost - hněv.
Jedná se pouze o básnický obrat, kterým prorok vyjadřuje skutečnost, že lidé se chovali tak špatně, že kdyby se Věčný podobal pozemským králům z masa a kostí, rozhněval by se a tyto svévolníky by přísně potrestal.
Obdobné analýzy slov a frází týkajících se Boha vedly ke vzniku naší rozsáhlé teologie.
Mnoho našich učenců se velmi důkladně zabývalo právě tímto vědním oborem; a dá se říct, že jen těžko najdeme národ, který by dokázal napsat tak velké množství významných teologických děl jako karaimové.
Teologie přivedla některé z nich k filozofii.

Karaimští učenci projevili zájem o arabskou filozofii, neboť arabští filozofové zaujímali přední místo v tehdejším učeném světě, a postupně se seznámili se všemi arabskými filozofickými školami.
Cizí jim nebyla ani řecká filozofie, se kterou se seznámili díky arabským překladům.

Ne každý z našich učenců dokázal uvést do souladu filozofii s náboženstvím, někteří přijali chybné myšlenky a několik jedinců dokonce následovalo učení epikurejců.