מנחם בן יעקב בן סרוק

Věhlasný jazykovědec a lexikograf, jehož díla využívali židovští učenci Východu i Západu; jeho díla využívaly dokonce takové osobnosti jako Raši.

Slovník, který dokončil v roce 950, je znám pod názvem מחברת, a na rozdíl od jiných podobných děl, obsahuje i taková gramatická pravidla, kterých si jeho předchůdci nevšimli.

On a jeho rival Dunaš ben Labrat významně ovlivnili západní židovskou literaturu, protože jako první začali užívat ladný a libozvučný styl a pravidelné rýmování.
Menachem ben Jákov ben Saruk převyšoval Dunaše ben Labrat v próze, Dunaš ben Labrat zase převyšoval Menachema ben Jákov ben Saruk v poezii.
Menachemův styl prózy byl tak elegantní, že mnohdy překonal i prózu Sahla ben Macliach ha-Kohen abú al Sarí, proto je po právu považován za nejlepšího prozaika hebrejské literatury.

Kdo ale byl Menachem ben Jákov ben Saruk?
K jakému táboru patřil?
Patřil k táboru karaimskému nebo k táboru talmudistickému?

Na tyto otázky nám může dát odpověď jeho tragický životní příběh a jeho dílo. ¹⁾

¹⁾ Viz Grätz - Dějiny židů; svazek II, str. 357 a Pinsker str. 170 a přílohy str. 157 

Menachem ben Jákov ben Saruk se narodil roku 910 chudým rodičům v katalánském městě Tortosa.
Obdařen zvídavou myslí a vysoce nadprůměrnými schopnostmi, získal již jako mladík hluboké a mnohostranné znalosti, jimž převyšoval své vrstevníky.
Menachem ben Jákov ben Saruk neměl žádný majetek ani žádné jiné prostředky na živobytí, tato velmi nezáviděníhodná situace ho v dospělosti donutila putovat z jedné země do druhé, a nabízet zde své znalosti a schopnosti; všude se ale setkal s chladným přijetím a neochotou.

Nakonec si ho všiml bohatý a štědrý Izák ben Ezra, otec slavného Chazdaje ibn Šaprut, ministra kordóbského chalífy Abd ar-Rahmána III.   

Izák ben Ezra rozpoznal, jaký se v tomto chudém muži ukrývá talent, a z obavy, aby v něm strádáním a útrapami tento plamének básnického talentu nezhasl, vzal Menachema ben Jákov ben Saruk k sobě, poskytl mu zázemí, plně ho zabezpečil a dal mu možnost se plně věnovat studiu a poezii.
Nesmrtelnosti Menachemova jména z velké části pomohlo právě Izákovo mecenášství.
Po smrti Izáka ben Ezra složil vděčný Menachem ben Jákov ben Saruk na počest svého patrona nádherný a srdceryvný žalozpěv, který místní komunita zpívala po všechny dny smutku.

Když Izák ben Ezra nechal vystavět synagogu, napsal Menachem ben Jákov ben Saruk na jeho počest chvalozpěv, který byl následně zarámován a v této synagoze vystaven.

Po smrtí Izáka ben Ezra, nenechal na holičkách Menachema ben Jákov ben Saruk ani Izákův syn Chazdaj ibn Šaprut; vřele pozval oblíbence svého otce do Córdoby.
Není divu, že chudý Menachem ben Jákov ben Saruk Chazdajovo pozvání přijal a s vděkem mu napsal:
Nejsou to tvé dary, co mě zajímá, a ani tvá velkorysost; je to má láska co mě k tobě přitahuje a hluboká úcta dává mým nohám křídla.

Krátce poté co Menachem ben Jákov ben Saruk dorazil do Córdoby, stal se Chazdajovým dvorním básníkem.
Pln obdivu ve svých básních svého významného dobrodince vychvaloval pro jeho velké skutky.

A když zemřela Chazdajova matka, požádal Menachema ben Jákov ben Saruk, aby složil na její počest žalozpěv.
Chazdaj ibn Šaprut byl hluboce dojat, když svého dvorního básníka zastihl, jak ještě pozdě v noci sedí a skládá verše žalozpěvu.

Hluboce dojatý nejvyšší úředník chalífátu slavnostně odpřísáhl, že nikdy a za žádných okolností na básníkovu oddanost nezapomene. 
Brzy však zjistíme, jak je pozornost těch, co vládnou vrtkavá.

Chazdaj ibn Šaprut povzbuzoval Menachema ben Jákov ben Saruk, aby se věnoval studiu svatého jazyka, zkoumal jeho formy a smysl jednotlivých hebrejských slov.
Výsledkem bylo sepsání výše zmíněného gramatického slovníku.

Menachem ben Jákov ben Saruk žil v prostředí, kde mělo moudře a harmonicky napsané či řečené slovo velkou váhu, a tak není divu, že si i tento gramatik z Tortosy vysoce cenil daru slova a nejvíce pak svatého jazyka.

Menachem ben Jákov ben Saruk říkával: Bůh chtěl vyvýšit člověka nad všechna stvoření, proto ho stvořil krásným a daroval mu schopnost pěkně a barvitě mluvit. Podobně jako Bůh odlišil člověka od ostatních tvorů darem slova, odlišil i Lid Izraele a jeho jazyk od ostatních národů a jazyků. ²⁾

²⁾ Úvod gramatického slovníku מחברת. Viz Grätz str. 358

Menachem ben Jákov ben Saruk přesně identifikoval základní kořeny hebrejských slov a zbavil je nadbytečných hlásek; jeho předchůdci identifikovaly kořeny slov méně přesným způsobem, to bylo příčinou krkolomnosti a nesouladu některých jejich hebrejských veršů.

Ve svém gramaticko-výkladovém slovníku uvedl u každého slovního kořene (velmi podrobně a s ohromným citem pro duch jazyka) slova z něj odvozená a jejich různé gramatické formy, včetně jejich významu.
Při výkladu biblických veršů využíval jak svůj intelekt tak i svůj vytříbený styl psaní, což byl v té době v exegezi zásadní posun vpřed.

To, že se Menachemovy názory neshodovaly s názory jeho okolí je patrné z jeho děl.
Talmud, Mišna, Midraš, Agada ani další díla talmudistických rabínů jako pro něj neexistovala a jakoby o nich nikdy neslyšel.
Pokud jde o výklad částí Zákona, které jsou předmětem sporu mezi karaimy a talmudisty, zastával Menachem ben Jákov ben Saruk názor karaimů a dané části vykládal v karaimském duchu.
Například verš Zákona: Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. (5M 6:8), nevykládal talmudistickým způsobem, tedy doslovně, ale chápal ho obrazně jako básnický obrat; to znamená, že nezastával názor talmudistů, že verš přikazuje vykonat během modlitby obřad připevnění koženého pouzdra תפלין na čelo a ruku vymyšlený rabíny talmudistů.

Menachemovi ben Jákov ben Saruk se dařilo skvěle do doby, dokud se v Córdobě neobjevil jeho rival a génius zla Dunaš ben Labrat.
Do jeho příchodu Menachem ben Jákov ben Saruk zažíval léta blahobytu, nabyl ohromného bohatství, připoutal k sobě místní komunitu a získal věhlas jako geniální básník, exegeta a gramatik.
Ještě před svým příchodem do Córdoby sepsal Menachem ben Jákov ben Saruk knihu námitek vůči názorům Sa’adji al Fajjúmí ספר תשובות.
Tato kniha se stala jakýmsi předvojem jeho příchodu do Córdoby.

Když Dunaš ben Labrat v Córdobě spatřil Menachema ben Jákov ben Saruk, kterého si pamatoval jako chudáka, jak se utápí v poctách v domě jednoho nejvýznamnějších velmožů z Lidu Izraele, moc radosti mu to neudělalo.
Je tedy patrné, že ani jeho genialita ho nedokázala zbavit lidských slabostí.
Dunaš ben Labrat netoužil získat pozornost v salónech a budoárech nevědomých boháčů; chtěl se stát básníkem, který by na sebe obrátil pozornost salonu nejvýznamnějšího velmože. 
To bylo důvodem, proč rozpoutal vůči Menachemovi ben Jákov ben Saruk dehonestující kampaň, díky níž se chtěl prodrat na jeho místo.
Jak bylo zamýšleno, tak bylo i učiněno.

Začal tím, že se přehrabával ve slovníku מחברת a pokud našel nějakou drobnou nepřesnost, napsal o ní posměšně-urážlivý pamflet.
V úvodních větách pamfletu si se svou obětí jen tak jemně zahrával, pak jí ale zarazil téměř smrtící úder.
Zde je ukázka:
Já tě velmi dobře znám, bratře můj, a jsem si jist, že mě (svého kata) miluješ!
Neboť jsme povinni milovat svého bližního.
A pak následuje:
Kdybych si nebyl jistý tím, že tvé dílo uškodí studentům a takzvaným učencům, a že jim vštěpí zvrácené myšlenky, mlčel bych!
Dunaš ben Labrat dosáhl svého cíle tak, že z jedné strany krutě a bezcitně utočil na nebohého Menachema ben Jákov ben Saruk, a z druhé strany se podlézavě vlichocoval do přízně vlivného, bohatého a mocného Chazdaje ibn Šaprut.

K dosažení cíle mu pomohla i další okolnost (a je velmi pravděpodobné, že byla také v jeho režii), a to pomluvy, které o Menachemovi ben Jákov ben Saruk šířili někteří rádcové Chazdaje ibn Šaprut.
Grätz spekuluje o možných důvodech pomluv.
Mě se ale zdá, že důvody pomluv jsou nadmíru jasné.
Menachem ben Jákov ben Saruk byl chudý básník, který našel svou cestu a který si dokázal v domě Talmudisty vydělat prostředky na spokojený a svobodný život v hojnosti; o jeho myšlenky, názory a přesvědčení se nikdo nestaral, a on neměl potřebu je veřejně ventilovat.
Vše šlo hladce až do doby, než Dunaš ben Labrat v textech Menachema ben Jákov ben Saruk neodhalil jeho nadšení pro učení karaimů.
Když tato záliba v učení karaimů vyplula na povrch, začal Chazdaj ibn Šaprut Menachema ben Jákov ben Saruk nenávidět, vyhnal ho od sebe a porušil tak přísahu, kterou v minulosti vyřknul, tedy že nikdy a za žádných okolností na Menachemovu oddanost nezapomene.
Chazdaj ibn Šaprut vydal rozkaz své židovské stráži, aby Menachema ben Jákov ben Saruk z jeho domu.
Stráž splnila rozkaz bezezbytku, Menachem ben Jákov ben Saruk byl sražen stráží na zem a vyvlečen za vlasy na ulici, stalo se tak o Šabatu v předvečer svátku Pesach.
Zachoval by se snad Chazdaj ibn Šaprut o Šabatu v předvečer svátku Pesach stejně pokud by se jednalo o talmudistu?!
Něco jiného ale je pokud by šlo o karaima!

Když se Menachem ben Jákov ben Saruk snažil u svého bývalého patrona dovolat spravedlnosti, ten mu dal následující odpověď: Pokud jsi vinen, tak jsem tě potrestal po právu, a pokud jsi nevinný, tak jsem ti svým nespravedlivým trestem zajistil věčnou blaženost (zajímavá logika)!

Ó jak se to podobá jezuitství, které lidstvu přineslo svým pronásledováním osob a skupin jiné víry a přesvědčení tolik utrpení!

A nyní si poslechněme co o Menachemovi ben Jákov ben Saruk a jeho nešťastném osudu píše Simcha Pinsker: Když se začteme do díla Menachema ben Saruk, nemůže nám uniknout skutečnost, že šel cestou karaimských učenců, a že přijal jejich učení, tak jako to naznačuje už Šadal. *
Když závistivci Menachema ben Saruk udali Chazdajovi, ten začal Menachema ben Saruk nenávidět, nechal ho vyhnat ze svého paláce; Menachem byl zbit a byly mu vyrvány vlasy; vyhozen a ponížen byl o Šabatu v předvečer svátku Pesach, a vše co mu patřilo, si trýznitelé ponechali.

* Samuel David Luzzato (1800 - 1865) italsko-židovský učenec známý pod akronymem Šadal שד"ל - poznámka překladatele

Šadalovi slouží ke cti, že se snaží Menachema ben Jákov ben Saruk zbavit podezření z názorové blízkosti karaimům, jeho úsilí je ale marné; jediné co lze tvrdit je, že Menachem ben Jákov ben Saruk proti-talmudistické myšlenky nehlásal otevřeně a veřejně.
Tvrdit ale, že Menachem ben Jákov ben Saruk nezastával vesměs názory odporující učení Talmudu, by bylo obelhávání lidí a šíření nepravdy.     
Můžeme namítat, že Raši, Rambam a někteří další talmudisté vykládali Písmo Svaté také doslovně; lze je tedy srovnávat s Menachemem ben Saruk?
Rozhodně ne, neboť jejich hlavní činností bylo studium Mišny a Talmudu, a po většinu svého života se věnovali právě Mišně a Talmudu.
Menachem ben Saruk se ale věnoval něčemu zcela jinému!
Jeho jediným zdrojem informací bylo Písmo Svaté, a lze dokonce tvrdit, že dokonce nebyl vůbec obeznámen s tradiční halachou.
Autor, který ve svém díle názory rabínů ani nenaznačí, a který tyto názory zcela očividně ignoruje, je buď vůbec nezná a nikdy o nich neslyšel, nebo s nimi otevřeně nesouhlasí a zastává názory jejich oponentů; za koho jiného můžeme takového autora považovat, když ne za karaima od A do Z?!
Nemůžeme se tedy divit, že poté co tuto skutečnost Dunaš ben Labrat odhalil a informovat o ní Chazdaje, že ten Menachema ben Saruk podezíral z odpadlictví ke karaismu, odsoudil ho a tvrdě potrestal.³⁾

³⁾ Viz. לקוטי קדמוניות příloha strany 163 a 164

Chazdajem ibn Šaprut ponížený velký spisovatel a básník zaujal čestné místo mezi našimi autory.

Nechám na ctihodném čtenáři, ať si sám odpoví na otázku, do jakého tábora Menachem ben Jákov ben Saruk patřil.

Menachemovi ben Jákov ben Saruk se postupně svými dopisy podařilo uhasit plamen hněvu svého mecenáše; nicméně již nikdy nezískal jeho předchozí přízeň.
Jeho další osud je nám neznámý.

Po smrti Menachema ben Jákov ben Saruk pokračovaly hádky a spory mezi jeho stoupenci a stoupenci Dunaše ben Labrat.
Každá ze stran se ze všech sil zastávala svého učitele a snažila se předčít druhou stranu elegancí své prózy a libozvučností své poezie.

Dunašovci kromě jiného napsali Menachemovcům: 
Postarali jsme se o to, abyste nenašli odpověď ani u tanaitů, ani u přívrženců Mišny a ani u karaimů.
Podobáte se divochům a opicím sedícím v korunách morušovníků.
Jeden z menachemovců napsal samotnému Dunašovi ben Labrat:
Nemysli si, že s tebou komunikoval pouze proto, abych obhájil Menachema a jeho učení. 
Ne, mým záměrem je odhalit tvou hloupost a nevědomost obsaženou v tvých textech!
Tvé srdce zpychlo a tvá drzá ústa se otevřela, aby urazila mudrce a učence Španělska, tím že o nich řekla, že jsou všichni hlupáci, kteří pozbyli rozum a že mezi nimi není nikdo, kdo by stál za řeč, nikdo kdo by ti byl schopen dát uspokojivou odpověď.
Předkládáš jim verš Písma Svatého popisující porážku Goliáše: Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. (1 Samuelova 17:51)
Chceš tím snad říct, že spolu s Menachemem byli poraženi i všichni ostatní učenci Španělska, že se rozprchli a ukryli?!
Věz, že jsem plný slov, má duše je pobouřena, nenajdu klid, dokud nepokořím tvé myšlenky, dokud nepochopíš, že ve Španělskou jsou stále lidé moudří a mající zdravou mysl a úsudek.
Vstaň a postav se mi!
Odpověz, pokud jsi schopen odpovědi!

Literární soupeření mezi Dunašovci a Menachemovci pokračovalo ještě dlouho po smrti představitelů obou znesvářených skupin, tato válka slov naučila západní židy psát pravidelně (harmonicky) rýmovaným veršem; také jejich próza se zbavila různých deformací a nabyla lehkosti a ladnosti.

V první polovině desátého století se na scéně objevil další jazykovědec a lexikograf Ali ben Sulejmán.