AKADEMIE VŠESTRANNÉ SPORTOVNÍ PŘÍPRAVY

Tak i naše matička Praha se dočkala té pocty být dějištěm závodu Spartan Race. V České republice je to první městský závod, čímpak asi bude výjimečný? Osobně jsem vsázel na přeskok tramvaje, nebo výběh na Petřín, ale moje touhy se naštěstí nenaplnily. Závod našel své zázemí v prostorách holešovického výstaviště, což se ukázalo jako ideální varianta, protože to nebyl zrovna decentní závod, co se návštěvnosti týká. Bylo nás tam přes 8000…

Hned po vyběhnutí jsme si užili první překážku v podobě smradu z dýmovnice, který spolehlivě naši vlnu zadusil a tak po pár metrech běhu zase jdeme krokem. TrojIci dřevěných překážek podlez-přelez-prolez považuji za rozcvičku, občas se někdo nechá unést a začne nahlas říkat, že je to o ničem. Tady si to nikdo ale nedovolí, protože všichni viděli, co nás čeká, až doběhneme zpět na výstaviště, kde je podstatná část překážek. Pro diváky to muselo být takto velmi atraktivní. No ale to má ještě čas, my jsme výstaviště sotva opustili a hurá přeskočit zeď a pak do Stromovky! Co tam? Memory test! To jsem zvědavý, jaké jméno budu mít schované v kódu, který si mám teď zapamatovat. 4BG5XE… ???!!! WTF??? Nikoho takového neznám!
Melu si pořád do kola ten nesmysl a přeju si, aby na mě nikdo nepromluvil, jinak jsem v háji. První, kdo na mě mluví je až dobrovolník, který mi říká, že si mám hodit na záda pytel s pískem a mazat na kopec. Souhlasně mu odpovím svůj kód (nic jiného teď ani nedovedu vyslovit) a nechápeme ani jeden. Nevadí, tak honem nahoru, ať jsem zase zpátky. Docela zajímavý pocit, pochodovat si takhle po pražské vycházce s pytlem na hrbu. Naštěstí neběžíme až do nebe, takže to kolečko bylo celkem příjemné. A pak další, ještě vyšší stěna – také příjemné a tím příjemné věci konči, protože kolíky. Ať tuhle překážku nenávidím sebevíc, tak ji pořád nemůžu zdolat a to i přes vydatnou podporu od dobrovolníků. No nevadí, jdu otevřít svůj účet prvníma 30 anglánama a říkám si, že to dneska bude ještě hodně mastnej účet.

Aby mě pořadatelé na chvilku od počítání angličáků odpoutali, tak dali na cestu cargo síť ve tvaru písmene A, což aspoň trochu zvedlo náladu před další balanční překážkou, chůzi po kladině. Už jsem se přesvědčil, že tahle překážka není tak nezdolatená, jak vypadá, tak jsem se do toho s chutí pustil. Stejně tak i několik dalších závodníků a společně jsme dovedli celou konstrukci překážky rozvlnit. A to docela dost – tedy dost na to, abych z ní sletěl, takže nastal čas přihodit další třicítku. A pak hned další, protože oštěp. Škoda, že se nehodnotí způsob, jakým překážku závodník zvorá, protože tady u sebe vidím obrovský progres. Jenže to bohužel nikoho nezajímá, takže zase 30.

Aby se mi zcela nezhroutilo sebevědomí, tak máme po cestě další zeď a pak zase líbat beton u traverse wall. Sice mám něco na stěně nalezeno, ale od té doby, co jsou menší chyty se na této překážce nechytám. Můj účet tak dosahuje trojmístných rozměrů. Končí závod, začíná ostuda. Naštěstí ne na memory recall, kde jsem z hlavy s pomocí boží vysypal ten nesmysl, co jsem tam pracně nacpal před pár kilometry v parku. No ale to bylo zase jen tak, aby jsem se z fleku nerozbrečel, protože pak přišel vylepšený monkey bar. Ten rovný je asi moc jednoduchý, takže teď budeme ručkovat do kopce a pak z kopce. No jenže místo druhé tyče jsem nahmatal vzduch a trochu mi to po něm uklouzlo. Takže zase burpees.

V této fázi závodu se nacházíme na střeše Křižíkových pavilonů, což má za následek to, že se cítím o něco hustěji, než obvykle. Ale ono to zase rychle přešlo, protože pár metrů potom se pro změnu zase plazíme pod nohama návštěvníků, kteří si tohle podlejzání patřičně užívají. Trať nás pak zavádí zase do pravé pražské přírodní divočiny, kde si potaháme pytel na kladce. S úsměvem jsem zavzpomínal na mistrovství Evropy v Lomnici, kde si pytel potahal mě. Pokud se někdo chystáte na těžší úroveň Spartan Race, tak vězte, že tohle bylo jen na ochutnání, toho písku se do pytle vejde mnohem a mnohem více!
Jestli něco zůstalo ze zimní sezóny jako nové pravidlo, pak je to zatraceně nízký ostnatý drát. Sotva jsem se tam vešel a dal to válením sudů. To je přesně ten okamžik, kdy jsem vděčný za své přiléhavé oblečení, takže jsem se o dráty chytil jen 3x. Jsme jako prasata, ale to nevadí, protože je před námi koupel. Jen ta stěna mohla být kapku níž, vždy mě náramně bavilo sledovat některé závodníky, jak se snaží tuhle překážku přechytračit tak, aby se nemuseli potopit. Stejně jim na konec nic jiného nezbyde. Ale dost mudrování, jde se šplhat! Vzhledem k tomu, že už lana použilo několik tisíc závodníků a já mám v sobě už 150 kousků, tuším, že přihodím dalších 30. Sahám po laně a… bere krásně! Podivil jsem se! A najednou jsem u zvonku, ani jsem se nestačil dodivit.

Převracení pneumatik bývá dost oddychová překážka, tady ale dala zabrat. A nejvíc asi hlavě, protože ta musela vymyslet, jak tu zatracenou gumu chytit tak, aby jsem ji uzvedl. Prostě nebylo za co vzít. Takové teda nemusím! Dobrovolník byl ale rychlejší, než moje zabržděné myšlení a poradil mi jak na to. Tak šup převalit, zpět a hurá do cíle! Teda do cíle, co by to bylo za cíl, abych si tam nedal 30 u multiringu, ze kterého jsem šel poměrně rychle, protože jsem neudržel upatlanou tyč. Tady už se skáče jedna báseň, když vím, že to mám za pár. Ale 180 celkem? To je ostuda. Já věděl, že ten účet bude mastnej.
Tak a je vymalováno! Rozhýbat se ještě do běhu, přeskočit oheň, protože to se prostě musí za běhu, jinak je to málo Spartan a pak už si jen vybrat slečnu, která dostane smradlavé, zabahněné obejmutí a za to já dostanu půl kila medailí. A jsou opravdu krásné! Musím uznat, že polovička medaile z dvojzávodu Praha-Košice se opravdu povedla a nedivil bych se, kdyby to někoho aj nakoplo k výletu na Slovensko, aby si tuhle parádu dodělal do konce.

Každá strana má dvě tváře. U sportu, závodů to není jiné. Pokud jde o děti, jde ještě o větší porci adrenalinu a emocí. Sobotní překážkový závod Spartan Race, který proběhl v Praze, to jen potvrdil. V Holešovicích na trať vyběhlo přes sedm tisíc lidí, dětí bylo okolo osmi set. Ty měly svoji speciální trať a překážky. U jedné jsem šest hodin stál. Jak vypadá závod z druhé strany?


Nástup v půl desáté ráno u cíle dětského závodu. Sraz tam, kde vše končí, ale tady den pro desítky dobrovolníků začíná. Někteří poznali přípravy už pár dní předem. Všichni jako jeden zástup procházíme kilometrovou dětskou tratí, postupně se skupinka drolí, jak se zůstává na jednotlivých stanovištích. Pneumatiky, podlézání, přelézání, dřevěné stěny, pytle na přenášení a mnohem více. A také balíky slámy, které jsou přes metr vysoké. Povel zní jasně. Tady zůstávají silní, budou bolet ruce. Ruka generála Jana Jirkala ukazuje na mě.

Neprotestuji, tušil jsem, že rozlévat vodu nebudu a medaile rozdávat také ne. Jednoduchými počty před startem rychle počítám, kolik nazvedám dneska kil. Beru průměrnou váhu dítěte dvacet kilo. Je deset hodin, blíží se start první nedočkavé vlny. Kolik dnes nazvedám dětské radosti?

Na úvod rozráží vzduch parta, která má ještě daleko do školních lavic. Přeskákat pneumatiky, pak už my. Je nás šest na dvojité balíky slámy v řadě. První zátaras a první čekání, překážka je vyšší než nažhavená parta dychtivých špuntů.

Snaha, úsilí, dvakrát třikrát se rozeběhnout a další pokus. Tady většina nemá šanci. Na řadě jsou naše ruce. Připravit, odrazit, hop, postrčit. Připravit, odrazit, hop, postrčit. A takto dokola. Na druhé straně slámové barikády jede v kvapíkovém tempu Lenka. Za balíky snižuje zase rychlost dopadu z výšky Lucie. Všichni bereme vždy toho nejbližšího. Před námi další trojice na "hradbách". Za pár sekund zjistíte, že to jsou skoro všechny děti. Mezitím se někteří rodiče nedokáží odloučit od svého dítka a stávají se neoddělitelnými asistenty přímo na dráze. Scénář, který se opakuje několik hodin. Čekání na příval, nic nedělání, poté uragán. A stále dokola.

Při vlně starších jsme jen pozorovateli, kteří jen kontrolují, tato věková kategorie už o pomoc nestojí, někteří i opovrhují. „Nepotřebuju pomoc." „Já sám". Desetiletí a starší už vidí jasný cíl, úspěch, být lepší. Mladší ne. Občas i brečí, ale jdou nakonec dále.

Při šesti hodinách poznáte i rodiče. Většina fotí, povzbuzuje, drží palce, jsou více nervózní než děti. Ale je tu i skupina, která ve svých šestiletých ratolestech vidí něco více. „Neunavuj se, skoč si to jen jednou, šetři síly," ladí tatínek syna před závodem. „Nepomáhat, on to překoná sám," spustí na mě jiný otec, který vše pečlivě natáčí na kameru. Patrně sběr materiálu budoucího českého reprezentanta. „To dáš, odraz se, sem dej nohu, znovu, zkus to, to půjde," cvičí zase jiný tatínek dceru, která bojuje, ale balík je nad její sílu. Nakonec jí přece jen pomůže.

Svoji kategorií mají i vozíčkáři. I oni si procházejí upraveným závodem. Jejich odhodlání a nefalšované dětské nadšení je jiné, nejde nahradit, obalamutit. Je opravdové. Většina dobrovolníků se jejich závodů účastní osobně, doprovází je, povzbuzují. Někteří se při jejich snaze neubrání slzám.

Další vlna, ještě, ještě, vložená vlna, očekávaná vlna. Po třetí hodině odpoledne je na řadě poslední zástup. Pamatuji si přesně, poslední jdou přes balík slámy růžové tepláky. Šichta končí, ruce vytahané, právě nazvedaly asi pět tisíce kilo dětské radosti a soutěživosti. Spartan Kids v Praze doběhly do cíle a dostaly medaile.

Aroo.

... v sobotu jste byli naprosto S.K.V.Ě.L.Í. a věřte, že jste si to náležitě užili nejen vy, ale i my, co jsme vás mohli filmovat, fotit, fandit a hlavně tleskat tomu, s jakou vervou jste se do všech těch zajímavých překážek s každou další stovkou uběhnutých metrů víc a odvážněji vrhali. Je jasné, že se SPARTAN RACE tímto stává nedílnou součástí naší Akademie. Jste rádi?

AROO!

AROO!!

AROO!!!