1. Náhrobky u hlavního vchodu - spodní část starého hřbitova
Do prostoru klatovského městského hřbitova vstoupíme neobarokní branou situovanou ve svahu nad Plzeňskou ulicí. V porovnání s prastarou tradicí hřbitova je brána velice „mladou“ stavbou. Vystavěna byla na počátku 20. století, v roce 1904.
Hned za vstupem nás „přivítají“ starý železný kříž a kamenná boží muka s obrázkem Piety.
Vlevo od vchodu se nacházejí jedny z nejstarších náhrobků hřbitova. U hřbitovní zdi je celkem 8 cenných náhrobků, které sem byly umístěny okolo poloviny 19. století. Vytesány jsou z jemnozrnného pískovce. Většina z nich byla vyrobena pražskou firmou F. Linn, jejíž značku lze ještě najít vyrytou ve spodním rohu některých z náhrobků.
Směrem od vchodu stojí jako první v řadě pomník inspektora koutsko-trhanovského panství, hrabat Stadiónů, Františka Dalquena. Franz Dalquen zemřel na konci roku 1834. Poté byl zhotoven náhrobek.
S trochou trpělivosti je možné ještě přečíst nápis ve spodní části náhrobku:
FRANZ DALQUEN
ju…scher Inspector und In..iziär der gräflich von Stadion
schon vereinten Herrschaften Kauth und Chodenschlos'z
geboren am 19ten July 1765
gestorben am 11ten December 1834.
Det Gattin dank, der Dank der Kinder weiht
Nicht kalter Stolz, dir diesen Leichenstein
doch für den Segen, den dein Wirken streute
Soll unsere Lieb das bessere Denkmal seyn.
V horní části náhrobku je umístěna mnohafigurální scéna truchlení nad rakví.
Vedle, pod menším náhrobkem, odpočívá asi jeho dcera Kateřina Dalquenová.
Dalšímu náhrobku v řadě chybí deska s textem a je ozdoben složitým erbem.
Čtvrtý v pořadí je pomník s nečitelným nápisem v kartuši. Čitelný je pouze letopočet úmrtí rok 1833. Nad kartuší je umístěn další reliéf se scénou truchlení nad rakví.
Jak mnohafigurální scéna z Dalquenova hrobu, tak tato skromnější scéna se z uměleckohistorického hlediska řadí k cenným dílům místního hřbitova. Pocházejí snad od některého z pokračovatelů pražského sochaře Josefa Malínského. Dílna, kterou v Praze založil, pokračovala v práci několik let po jeho smrti.
Josef Malínský (1752-1827) byl český barokní a klasicistní sochař a řezbář. V Praze si otevřel sochařskou dílnu. Zpočátku se věnoval řezbě ze slonoviny a dřeva. Později pro rod Thunů vytvořil některé plastiky v parku jejich usedlosti Cibulka v Praze – Košířích. Dále vytesal např. náhrobek Antonie Nádherné v Chotovinách na Táborsku. Další jeho náhrobky najdeme na Malostranském hřbitově v Praze. Tam je i jeho vlastní hrob. Další náhrobky vytvořil na Olšanském hřbitově v Praze, hřbitově v Mladé Boleslavi, Českém Krumlově. Významné místo v jeho tvorbě zaujímají i jeho kamenné reliéfy, sloužící jako domovní znamení. V Praze je najdeme například v Provaznické ulici čp. 397/I na domě U tří sedláků. Reliéf mužů nesoucích hrozen je na domě U modrého hroznu v Husově ulici na Starém Městě Pražském. Litinovou desku s reliéfem Krista a Samaritánky vytvořil pro dům čp.166/III U zlaté Studně na Malé Straně.
Vedle něho je opět starý pomník s křížem umístěný na vysokém podstavci. Nápisová deska je dnes ukryta pod porostem břečťanu. Je zde ale pohřben František Šak (Schak), c.k. poštmistr (1807-1873). O něm je známo, že poštmistrovství přebral po zemřelém Václavu Stadlerovi z Wolffersgrünu (viz. dále) roku 1863. Dříve dělal poštmistra v Zavlekově. Úřad zastával deset let až do své smrti v domě čp.124/I v Pražské ulici.
Vedle něho leží na zemi další náhrobek, ten již zcela zarostl břečťanem.
Další v řadě má vysoký podstavec, na kterém je umístěna dragounská přilbice.
Rodině Sandnerů patří pomník ve tvaru kmene stromu.
Poslední náhrobek má tvar jednoduché stély. Text na něm je již nečitelný.
Před těmito 8 náhrobky byl roku 1937 vztyčen památník. Tady byly pohřbeny ostatky mumií převezených sem z klatovských katakomb. V 2. polovině 30. let 20. století probíhala oprava střechy jezuitského kostela, pod kterým se katakomby nacházejí. Dělníci zasypali stavebním odpadem větrací šachty vedoucí z krypty zdivem chrámu až pod střešní římsu kostela. Tím se v kryptě narušila cirkulace vzduchu. Následkem toho byla řada mumií a rakví napadena plísněmi či škodlivým hmyzem a postupně se rozpadaly. V roce 1937 bylo do společného hrobu uloženo 140 zbytků mumifikovaných těl členů jezuitského řádu a okolní šlechty nebo měšťanů.