Marcelin sv. 2. 6. kněz a mučedník, a Petr. Lat.: Marcellus, Marcellin = patří Markovi, Markův, pokřtil rodinu jednoho římského žalářníka, byl za to uvězněn a umučen s přítelem akolytou Petrem, oba zemřeli popraveni mečem r. 299/303 v Černém lese (Silva Nera) v Římě.
       Svědectví o jejich smrti zapsal 37. papež sv. Damasus, který ve svém mládí slyšel od kata o jejich smrti a díky tomu se stal křesťanem. Hrob si před smrtí museli sami vykopat. Místo však nezůstalo v dokonalé tajnosti. Poměrně brzy se o něm dozvěděla Římanka Lucilla, která se postarala o důstojný pohřeb. Hrob se nalézal u třetího milníku římské cesty Via Labicana a císař Konstantin Veliký dal nad ním postavit basiliku ke cti mučedníků. Do hrobky v basilice nechal uložit i svoji matku sv. Helenu. Společný svátek se sv. Petrem akolytou a exorcistou.
       Jejich basiliku dostal v roce 2012 pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka.
       Podle německé legendy byla jejich těla ukradena a přenesena do Steinbachu v Německu. V r. 827 přeneseni do Seligenstadtu nad Mohanem (Německo). První kostel na místě stávajícího chrámu sv. Marcelina a Petra v blízkosti hrobu obou světců vybudoval papež Siricius ve 4. století.
       Ke kostelu náležel hospic, který se stal centrem poutníků. Bazilika sama patřila mezi prastaré tituly a podle zápisu ze synody papeže Symmacha v roce 499 nesla jméno „titulus Nicodemi“. V 8. století by kostel zničen, ovšem v roce 1256 byl na jeho místě vystavěn kostel nový, kam byly z rozhodnutí papeže Alexandra IV. přeneseny ostatky světců Marcelina a Petra. Kostel byl přestavěn neoklasicisticky za Klementa XI. v roce 1751. Přestavba mu mu dala půdorys řeckého kříže. 

 

-----------------------------------------------------------------

 

Karel Lwanga sv. 3. 6. mučedník, a druhové, * 1865 Bulimu v Ugandě, + 3. 6.1886 Rugbay u Namugongo v Ugandě. Patřil mezi 27 pážat z družiny domorodého krále Mwangy, který podporoval evropské misionáře. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn. Ten vypověděl anglikánské a katolické misionáře, vydal nařízení o trestu smrti pro křesťany a nechal je zatýkat.
     Karlovi bylo 20 let, nejmladšímu Kizitovi 13 roků. Otec jednoho z pážat byl královským vojákem, kteří měli pážata upálit a prosil syna, aby poslechl krále. 14 chlapců byli katolíci, 13 chlapců anglikáni. Společně se modlili a vytrvali ve víře. Jejich mučednická smrt získávala nové křesťany. Král byl bezmocný a viděl, že si jejich smrtí nijak nepomohl. První černošští mučedníci v Africe byli v r. 1920 blahoslaveni 259. papežem Benediktem XV. 18.10.1964 svatořečeni 263. papežem bl. Pavlem VI.

 

-----------------------------------------------------------

 

František Caracciolo sv. 4. 6. řeholník, sv. František Caracciola, *13.10.1563 Villa Santa Maria v Itálii, +4.6.1608 Agnona u Neapole v Itálii, pocházel ze šlechtické rodiny, po uzdravení z kožní nemoci, rozdělil svůj majetek chudým a v r. 1587 byl vysvěcen na kněze.
      V r. 1588 založil řád Menších řeholních kleriků CCRRMM, zvaní karačiolíni a přidal čtvrtý slib, že se nebudou ucházet o žádné hodnosti, hlavním duchovním úkolem řádu byla adorace před Nejsvětější Svátostí, na které se řeholníci střídali ve dne a v noci, jejich povoláním bylo starat se o zločince na galejích a duchovně připravit před popravou zločince odsouzené na smrt, stal se druhým představeným řádu, zemřel v předvečer slavnosti Těla a Krve Páně (Boží Tělo) 252. papež Pius VII. ho svatořečil 24. 5.1807 

 

----------------------------------------------------

 

Bonifác sv. 5. 6. arcibiskup a mučedník, lat.: bonus facis = dobrý čin, skutek, obrozenci toto jméno překládali jako Dobroděj, sv. Dobroslav, Bonifác, * 672/5 na zámku Krirton v Devonu v jižním Wessexu, Anglie, vlastním jménem Winfrid (Winfríd, Winfrith), bratr sv. Vunny (7. 2.), anglické královny, studoval v klášteře v Exteru, stal se benediktinem v klášteře v Nurslingu, věnoval se vědě, napsal latinskou gramatiku, básně a výklad Bible, odešel v r. 716 jako misionář do pohanské Frísie v Německu, v r. 719 se setkal v Římě s 89. papežem Řehořem II. Velikým, ten mu dal jméno Bonifác (Dobroslav, dobrodinec), protože den po svátku sv. mučedníka Bonifáce, 15. 5. 719 ho vyslal jako misionáře do Durynska a Bavorska, třikrát odjel do Říma podat zprávu o svém působení, na druhé cestě do Říma byl v r. 722 vysvěcen na biskupa a v r. 732 na arcibiskupa, v r. 738 se stal apoštolským legátem pro Franskou říši, v r. 744 založil se sv. Sturmem (17.12.) klášter ve Fuldě, v r. 747 se stal 1. arcibiskupem v Mohuči, založil biskupství ve Freising, Pasov, Řezno a Salzburg, ve svých 80 letech se vydal na další misijní cestu do Friska (Frísie), kde byl se svými 51 společníky misionáři přepaden a brutálně umučen (sv. Adalar, sv. Eoban), zemřeli na svatodušní svátky u řeky Borne, + 5. 6. 757 (754) v Dokkumi v Holandsku, jeho žák sv. Sturm ho za několik let přenesl a pohřbil ve Fuldě v Německu, kde si přál být pohřben, od 16. století zvaný apoštol Němců a Německa, patron Anglie a Německa.

 

.--------------------------------------------------------------------

 

 Norbert sv. 6. 6. arcibiskup, germ.: nord beracht = severní zářivá sláva – slavný Seveřan. Sv. Norbert, * 1082 Xanten, Severní Porýní-Vestfálsko, + 6. 6.1134 Magdeburk, Sasko-Anhaltsko. Pocházel ze šlechtické rodiny.
    V tehdejší uvolněné kázni žil i jako podjáhen poměrně lehkomyslným životem. V r. 1115 při jízdě na koni do něho udeřil blesk a omráčil ho. Dal slib, že změní svůj život a vstoupil do kláštera Siegburg. V Kolíně nad Rýnem byl vysvěcen na kněze. Rozdal svůj podíl na dědictví a když nemohl změnit kázeň v klášteře, odešel jako chudý misionář kazatel s několika druhy z kláštera. Vydali se hlásat evangelium přes Německo do Francie, kde vyčerpáním onemocněl. Na žádost biskupa zreformoval laonskou kapitulu.
    Pro založení kláštera mu biskup nabídl několik míst. On se rozhodl pro údolí Prémontré (Pratum monstratum = louka pod horami, Premonstráti) 20 km od Laonu u Remeše. Se svými žáky a s přítelem Hugem z Cambrai-Fosses se zde usadil a r. 1121 založil řád premonstrátů s řeholí sv. Augustina. Měli za úkol pracovat hlavně v oblasti apoštolátu a eucharistické úcty a praxe. Měl velkou úctu k Nejsvětější Svátosti.
    Se sv. Bernardem prosazoval reformy mezi lidmi. Z rukou papeže 164. Honoria II. přijal v roce 1126 potvrzení řádu, ale zároveň byl jmenován proti své vůli magdeburským arcibiskupem a kancléřem říše. Předal vedení řádu příteli Hugovi (10. 2.), z pokory přišel do města bos, srdečně oslavován obyvateli, kteří si ho velice vážili. Jeho reformy pokleslého náboženského života mu přivedly i nepřátele, bylo na něho spácháno několik atentátů.
    Před svou smrtí řekl tato slova: „byl jsem u dvora, žil jsem v klášteře, stál jsem ve vysokých úřadech církve, a všude jsem se naučil, že není nic lepšího, než se úplně odevzat Bohu“.
    Kanonizován (svatořečen) 227. Řehořem XIII. v r. 1582. Roku 1597 dostali klášter luteráni. Aby nebylo jeho tělo zneuctěno v době třicetileté války, strahovský opat Kašpar z Questenbergu pod záštitou císaře Ferdinanda II. odvezl 3.12.1626 tělo do Doksan a připravil mu důstojné místo na Strahově. 2. 5.1627 bylo jeho tělo přivezeno a pohřbeno v premonstrátském klášteře v Praze na Strahově.
    Byl zařazen mezi české patrony. Atribut: monstrance s Nejsvětější Svátostí, opatská berla, mitra, u nohou ďábla v lidské podobě – muže. 

 

--------------------------------------------------------

 

Nejsvětější Srdce Ježíšovo

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

                       

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               

 

 

 

 

                             

 

                                                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              

 

 

             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 
 

 

 

                                  

                                      

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

                 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          

     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)

      Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
      Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
      Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
      Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
      Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
      Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
      V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
      Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
      V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
      24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti. 

     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    VVojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. vvvvv rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska.