Anselm sv. 21. 4. arcibiskup a učitel církve, germ.: ans helm = boží přílba, Boží ochrana, bojovník pod Boží ochranou, sv. Anselm z Canterbury, * 1033 Aosta v Italii, + 21. 4.1109 Canterbury v Anglii, pocházel z lombardské šlechtické rodiny, po matčině smrti se zhoršoval jeho vztah s otcem, odešel z domu k příbuzným své matky do Burgunska, v r. 1060 vstoupil benediktinského kláštera Le Bec v Normandii ve Francii, za dva roky se stal převorem a v r. 1078 po smrti opata nastoupil na jeho místo, v r. 1093 byl jmenován arcibiskupem na stolec v Canterbury, který nechal král Vilém II. čtyři roky prázdný.
      Arcibiskup prosazoval nezávislost církve na králi, s kterým se dostával do sporu, jeden z nejslavnějších církevních spisovatelů (po sv. Augustinovi a sv. Tomáši Aquinském), při prosazování reforem ho král Vilém II. poslal do vyhnanství, po jeho smrti se vrátil, znovu ho poslal do exilu nový král Jindřich I., vrátit se mohl, když se král dohodl s papežem.
      Ve své diecézi zavedl sv. Anselm svátek Neposkvrněné Panny Marie. Při vysvětlování článků víry se řídil heslem „Credo, ut intellegam = Věřím, abych porozuměl“, stal se předchůdcem scholastiky, která toto jeho heslo přejala, je nazýván Otec scholastiky: vytvořil základ o vzájemném vztahu víry a rozumu, které se doplňují, víra předchází rozum, ten vysvětluje tajemství víry, v r. 1494 byl svatořečen 215. papežem Alexandrem VI., v r. 1720 ho jmenoval 244. papež Klement XI. církevním učitelem.

 

-----------------------------------------------------------------

 

Leonid sv. 19. 6./22. 4. mučedník, řec.: Leó nidas = syn Lva, jméno z řecké Sparty, časté jméno v Rusku, sv. Leonid, otec učence Origena, umučen při pronásledování křesťanů, + 205.

 

-----------------------------------------------------------------

 

Vojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. Vojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.

 

-----------------------------------------------------------------------

 

Jiří sv. 24. 4. mučedník, řec.: geos giós ergon = zemská práce, přimknutí k zemi, zemědělec = Georgius, sv. Jiří, *281 Kappadokie (Turecko), +24.4. 303 Lydda (dnes Lod v Izraeli). Pocházel z urozené rodiny. Jeho otec Gerontius zemřel mučednickou smrtí a matka Polychronia se po manželově smrti odstěhovala se synem do své rodné Palestiny.
      Byl tribun a stal se římským vojákem. Hlásal křesťanské učení a evangelium mezi vojáky. Laskavostí potlačoval jejich hrubost a násilí. Protože byl odvážný a čestný byl jmenován za velitele císařské legie císaře Diokleciána (Diocletiana).
        Když opět vypuklo pronásledování křesťanů, vyznal svou víru u císaře: „Císaři a senátoři. Jak dlouho budete pronásledovat křesťany, kteří jsou věrnými poddanými říše. Křesťané se modlí za císaře a svoji vlast, ale nemohou obětovat modlám a ctít císaře na místě Boha.“ Po této řeči ho císař přemlouval, aby se zřekl křesťanské víry. Nedal se odradit ani hrozbami a odpověděl: „Císaři! Co mi slibuješ, tím pohrdám a čím mi hrozíš, toho se nelekám.“
        Byl zatčen a vězněn ve městě Joppe (dnes Al-Khader, 5 km od Betléma). V tomto městě uzdravil sv. Petr učednici Tabithu (Sk 9,36-42).
       Jiřímu byl zavěšen na krk těžký kámen, přivázán na kolo a pak hozen do nehašeného vápna. Nakonec popraven mečem v Lyddě (Lod) v Palestině (13 km od Jeruzaléma, v době řecké nadvlády Diospolis = Diovo město). V Lyddě byl pohřben. Na jeho hrobě je řecký nápis: HAGIOS GEORGOS, OTROPAJO FOROS EPI KYRILLOY PATRIACHOY 1874 = Jiří, vojenská oběť, věnoval biskup Kyril, patriarcha, 1874. Písemné záznamy ve městě Lydda dokládají mučednictví sv. Jiřího. 
        Bojoval proti zlu a proto se zobrazuje jako rytíř, který zabíjí draka, nebo hada (ďábla). V blízkosti Jiřího bývá princezna, která symbolizuje ohroženou víru, nebo křesťanku sv. císařovnu Alexandru Priscu, manželku císaře Diokleciána. Ta byla ve vězení umučena hladem (+ 21.4.303), podle tohoto vyobrazení vznikly pohádky o rytíři, jak vysvobozuje princeznu, kterou chce sežrat zlý drak. Podle anglické legendy zabil draka u Uffingtonu (nedaleko Oxfordu) v Drakon Hill (údolí draka), kde se nachází „Bílý kůň“. Drakova krev se rozlila po údolí a vytvořila bílá místa, kde neroste žádná tráva. Bílý kůň má být kůň sv. Jiřího nebo sám drak. „Kresba“ pochází z let 50 – 100 př. Kr. a byla vytvořena křídovým útvarem.
        Nejdříve byl sv. Jiří ctěn v Palestině, Egyptě, Sýrii, na Kypru, v Řecku a v Etiopii. V r. 896 donesl mohučský biskup Hatto jeho lebku na ostrov Reichenau na Bodamském jezeře a tím přinesl úctu ke světci do Německa.
        Další úctu šířili po Evropě křižáci, kteří se vrátili z Palestiny. Proto se ve středověku stal patronem rytířů. Podle významu jeho jména se stal patronem zemědělců, od r. 1222 Anglie a Gruzie. Odtud se dostala jeho úcta do Ruska. Georgie v USA a Gruzie mají jméno podle něho. Stal se patronem Německa, Švédska, Litvy a Bosny. V r. 1908 ho R. Baden-Powell zvolil za patrona (ochránce) skautů, jako moderních rytířů chování, věrnosti, oddanosti, odvahy a šlechetnosti.
        Patří mezi 14 sv. Pomocníků (24.3. společný svátek do roku 1969). Nejznámější životopis je ve středověkém kodexu „Legenda Aurea“ (Zlaté čtení) od sv. Jakuba de Voragine (14. 7.). V Anglii patří tento svátek mezi největší. Ve východní církvi má titul megalomartyr = velkomučedník (sv. Velkomučedník Jiří Vítězný).
        V roce 494 Jiřího kanonizoval 49. papež sv. Gelasius I. V r. 1969 byl v katolické církvi zařazen mezi světce sporné existence, protože existuje málo zpráv o jeho životě. Jeho svátek zůstal v církevním kalendáři (ve světovém kalendáři svátek 23.4.). Zobrazuje se jako rytíř v brnění, jak zabíjí draka. Podobně jako sv. Michael archanděl, který však má křídla.

 

------------------------------------------------------------------------

 

Marek sv. 25. 4. evangelista a mučedník, řec. martnamai = bojuji, lat.: martius, marcus = velký bojovník (válečník) jako bůžek války Martus (Mars), pokud byl válečník menší postavy, říkali mu Marcellus (malý Marek, Mareček, ve výslovnosti Markus a Markelus, Marcel).
       Sv. Marek (židovským jménem Jan. Sk 12,12. Sk 15,37.), * v Jeruzalémě, + 68 / 75 Alexandrie v Egyptě. Jeho matka Marie byla majitelkou domu, kde se konala Ježíšova poslední večeře. Od r. 44 společně cestoval se sv. Pavlem a sv. Barnabášem (jeho bratranec. Kol 4,10.), s kterým přišel na Kypr.
       Od r. 61 se přidal k sv. Petrovi v Římě, podle jeho vyprávění napsal druhou zprávu o Ježíši Kristu – evangelium, sv. Petr ho nazývá svým synem (1 Pt 5,13) a poslal ho do Egypta, kde v r. 65 založil církevní obec v Alexandrii a stal se jejím prvním biskupem – patriarchou.
       Podle legendy byl přepaden obyvateli města a uvězněn. Ve vězení se mu zjevil Kristus a řekl mu: „Pax tibi, Marce, evagelista meus = pokoj tobě Marku, evangelisto můj“. Tento nápis je na Bibli, kterou drží okřídlený lev, symbol sv. Marka.
     Z jeho života je zaznamenána tato zajímavá legenda: Po smrti sv. Petra odešel do Alexandrie. Jednoho dne šel k ševci Aniánovi, aby si dal spravit rozbité boty. Švec se při opravě bot bodl šídlem hluboko do ruky a bolestí zvolal: "Můj Bože!" Marek měl radost, že švec nevolá pohanské bohy, ihned se pomodlil za uzdravení vážného zranění a začal mu vyprávět o Pánu Ježíši. Rána se uzdravila a švec prosil Marka, aby zůstal v jeho domě. Pak se nechla s celou rodinou pokřtít. Brzy v Alexandrii vznikla živá církev a Marek se stal jejím biskupem. Anián se stal jeho nástupcem.
     Sv. Marek byl usmýkán k smrti lanem, přivázaným kolem krku. Podle legendy se ve chvíli jeho smrti přihnalo krupobití s velkou bouří, ve které věřící odnesli jeho mrtvé tělo a pohřbili ho. Ostatky v r. 828 / 836 převezli benátští kupci do Benátek, kde byly uloženy v v nově postaveném chrámu s jeho jménem (původně palácová kaple sv. Teodora, dnes katedrála sv. Marka).
     Koptský alexandrijský patriarcha, nástupce sv. Marka používá podle tradice titul a oslovení jako římský biskup – papež (Jeho Svatost). Sv. Marek se znázorňuje s okřídleným lvem, protože začíná své evangelium životem sv. Jana Křtitele na poušti (lev obývá pouště, Zj 4, 7–8), stal se patronem Benátek a jeho symbol – okřídlený lev se stal benátským městským znakem.

 

---------------------------------------------------------------------

 

Kletus sv. 26. 4./13. 7. papež a mučedník, lat.: clitus, clitellae = sedlo, řec. anekletos = bezúhonný, sv. Anakletus pocházel z Atén, sv. Petrem posvěcen jako výpomocný biskup na předměstí Říma, v r. 76 byl zvolen 3. papežem, nechal r. 80 postavit malý kostelík nad hrobem sv. Petra, sestavil první seznam papežů v díle Proti všem bludům, rozdělil Řím na 25 církevních obvodů (farností) a přidělil jim presbytery (kněze), za císaře Domitiana byl umučen, + r. 88, po své mučednické smrti byl pohřben u sv. Petra, 13. 7. samostatný svátek, 26. 4. společný svátek s 29. papežem sv. Marcelínem.

 

----------------------------------------------------------------------

 

 Zita sv. 19. 9./27. 4. vyznavačka, panna, * 1212 Monsagrati u Luccy, italsky: zitta = tichá, domácké označení pro služku ze jména Felicita = šťastná, sv. Zita, pocházela z chudé zemědělské rodiny, přišla ve 12 letech jako služebná v Lucce, kde sloužila 50 let, v rodině Fatinelliovů, svou laskavostí si získala panovačnou paní a prchlivého pána, měla dar vidění, pomáhala chudým a ze svých skromných úspor dávala potřebným, jednou si vyprosila plášť od svého pána a dala ho žebrákovi u kostela, po mši žebrák zmizel, za několik hodin se vrátil se zlatým pláštěm a dal se poznat, že je sám Ježíš. + 27. 4. 1272 Lucca, pohřbena v kostele v Lucce, kde její neporušené tělo, 243. papež Inocenc XII. ji v r. 1696 svatořečil.

 

------------------------------------------------------------

 

 Petr Chanel sv. 28. 4. kněz a mučedník, * 12. 7.1803 Cuet (Potiére) ve Francii, deset let působil jako farář v sousedství sv. Jana Maria Vianneye, stal se profesorem teologie, vstoupil do řádu maristů SM a v r. 1837 odešel na misie na ostrov Futuna, kde byla silná pohanská tradice a několik let zde působili misionáři metodisté.
        Za 18 měsíců svého působení pokřtil 4 dospělé a 16 dětí, domorodci ho nazývali „muž s nejlepším srdcem“, když ho požádal o křest princ, následník trůnu, dostal král Nuiliki strach o své panství a nechal kněze zavraždit, za několik měsíců po jeho smrti se dal pokřtít panovník a postupně i jeho poddaní se stali všichni katolíky, první mučedník Oceánie a Polynésie, + 28. 4.1841 ostrov Futuna v Oceánii, 261. papež ct. Pius XII. ho svatořečil 13. 6.1954.

 

 

Ludvík Maria Grignon sv. 28. 4. kněz a misionář, sv. Ludvík Maria Grignon de Montfort, * 31. 1.1673/4 v Montfortu ve Francii, stal se knězem v r. 1700, vedl nemocnici v Poitiersu (Poatie) a v r. 1715 založil řád Dcer Moudrosti (montfortské sestry), ctil Pannu Marii a byl velkým šiřitelem mariánské úcty, papež Klement XI. ho jmenoval apoštolským misionářem ve Francii, pracoval s plným nasazením, vysvětloval věrouku proti jasnsenismu, zemřel vyčerpáním ve věku 42 let, + 28. 4.1716 St. Laurent sur Sévre, po jeho smrti vznikl mužský řád montfortská Mariina společnost SMM, 261. papež ct. Pius XII. ho kanonizoval 20. 7.1947.

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

                       

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               

 

 

 

 

                             

 

                                                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              

 

 

             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 
 

 

 

                                  

                                      

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

                 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          

     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Když se všech lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z neb se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ (Lk 3,15-16.21-22)

      Zdislava měla mladší sourozence: Eufémii, Alžbětu (Eliška), Petra a Libuši. Provdala se za syna děčínského purkrabího Markvarta pana Havla rytíře Jablonského z Lemberka z rodu Markvarticů, předního českého velmože, pobočníka krále Václava I. Měli 4 děti: Havel *1240, +1270 (v r. 1265 nejvyšší číšník království českého, od r. 1254 rytíř českého krále Přemysla Otakara II.), Markéta, Jaroslav z Turnova (*1245, dříve byl pokládán za kronikáře Dalimila), Zdislav (Zdeslav) ze Zvířetic *1251, +1319 (1272–1284 purkrabí Pražského hradu). Havel byl často v královské družině, Zdislava spravovala rozsáhlé panství.
      Podle vzoru sv. Anežky České zakládala klášterní špitály v severních Čechách (Jablonné v Podještědí, Turnov), kde sama pomáhala ošetřovat nemocné a chudé. Spolupracovala s řádem dominikánů. Seznámila se s blahoslaveným Česlavem, polským dominikánem (žákem sv. Dominika) a to byl pro ni podnět, že se stala dominikánskou terciářkou. Spolu s manželem Havlem pozvali dominikány do Jablonného a do Turnova, kde pro ně založili kláštery a chrámy. Vzdělávala a vychovávala hradní služebnictvo. Ošetřovala ve špitále, který založila pro nemocné, chudé, bezdomovce a válečné uprchlíky. Byla to doba tatarských vpádů do střední Evropy.
      Zmínky o sv. Zdislavě jsou v Dalimilově kronice: „Roku 1252 po zrození milého Jezu Krista odešla ze světa Zdislava, paní vzácná, počestná a čistá, jež pomáhala bědným povstat z már, slepcům kouzlem zrak zpět vracela, maláty uměla docela vyhojit, léčila mrzáky a konala četné zázraky. Pět mrtvých mocí Boží vzkřísila, mnohým slepým zrak navrátila, chorých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“
      Zemřela ve věku 32 let a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí. V r. 1731 byly její ostatky umístěny do nové rakve.
      Nejstarší písemné záznamy o sv. Zdislavě pocházejí ze začátku 14. století, z doby 500 let po její smrti, v Dalimilově kronice a ve Žďárské kronice.
      Česká patronka, ochránkyně rodin, patronka Lužických Srbů, Poláků, Slováků a Němců.
      V roce 1947 zahájil kardinál Štěpán Trochta, biskup litoměřický, diecézní proces svatořečení. Blahořečena papežem sv. Piem X. 28.8.1907. Dne 21.5.1995 ji společně s bl. Janem Sarkandrem svatořečil papež sv. Jan Pavel II. při své návštěvě v Olomouci.
      Ke svatořečení přispěl zázrak uzdravení lékaře Františka Straka na přímluvu bl. Zdislavy. V září 1989 v nemocnici v Novém Městě na Moravě při lékařské poradě zkolaboval chirurg. Bylo mu 49 let a mnoho let se léčil se srdeční chorobou. Přes dvě hodiny ho kolegové resuscitovali, ale nedařilo se ho oživit. I když byl podle lékařů mrtvý, nechali ho na žádost rodiny napojeného na přístroje.
      V té době nastoupila službu zdravotní sestra Stanislava Vondálová, která se připojila k modlitbám rodiny a za lékaře se začala modlit k bl. Zdislavě, vytvořila modlitební řetězec a požádala další známé o modlitbu. Umírajícímu lékaři se začaly vracet životní funkce a ještě ten den otevřel oči a reagoval kýváním hlavy. Druhý den byl lékař František Straka při plném vědomí. Jako těžký kardiak žil ještě 7 let. Toto uzdravení uznala Kongregace pro svatořečení za zázrak a papež sv. Jan Pavel II. prohlásil blahoslavenou Zdislavu za svatou. Na přímluvu svaté Zdislavy se událo asi 80 uzdravení, jedno z nich bylo i uzdravení herce Františka Peterky, 1922-2016 (Krkonošské pohádky).
      24.10.2000 byl kostel v Jablonném papežem sv. Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor (menší) s titulem „sv. Vavřince a sv. Zdislavy“ a ona prohlášena za hlavní patronku Litoměřické diecéze. Od roku 2002 je sv. Zdislava patronkou Libereckého kraje. Atribut: stará se o žebráka (žebráky), má u sebe čtyři děti. 

     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    VVojtěch sv. 23. 4. biskup a mučedník, slovan.: voj tiech = útěcha vojů, zástupů, davu lidí. Sv. Vojtěch Slavníkovec, *956 Libice nad Cidlinou, +23.4.997 Cholin v Rusku. Otec Slavník (*920?, +18.3.981), matka Střezislava (sestra sv. Václava, Boleslava I. a Přibyslavy), pravděpodobně synovec zličského knížete Radslava (jeho manželkou byla další sestra sv. Václava). Podle jiných pramenů byla manželkou Radslava kněžna Střezislava.
     Podle Brunona z Querfurtu byla Vojtěchova babička Hedvika Saská dcerou císaře Jindřicha I. Ptáčníka Saského (rod saských Luidolfovců). Kníže Slavník, Vojtěchův otec byl jejím synem. Vojtěch měl staršího bratra Soběslava a mladší sourozence: Spytimíra, Pobraslava (Bobraslav), Bořeje, Čáslava (podle něho jméno města) a nejmladšího Radima.
    Od dětství býval Vojtěch často nemocný a rodiče slíbili, že pokud se uzdraví, stane se knězem. Modlili se k Panně Marii a svůj slib splnili. Jeho vychovatelem byl učitel kněz Radla. V pěti letech byl biřmován na Libici (LIVBVZ) magdeburským arcibiskupem Adalbertem (+981) a jeho jméno si dal jako své biřmovací. To se stalo v západním světě synomymem pro jméno Vojtěch. Arcibiskup Adalbert se zastavil na Libici, když se vracel přes Čechy do své diecéze.    
    V letech 972-981 studoval Vojtěch na škole v Magdeburgu. Po návratu působil jako podjáhen u pražské kapituly. S ostatními členy kapituly byl při smrti 1. pražského biskupa Dětmara (+2.1.982). 19.1.982 na hradišti Levý Hradec byl Vojtěch ve 26 letech zvolen druhým pražským biskupem. Nejdříve nechtěl volbu přijmout. Pamatoval biskupa Dětmara, který litoval své povolnosti a ústupků před zákony. Byl vysvěcen na kněze a odjel do Verony v Itálii za císařem Otou II. Ten mu předal prsten a berlu (investitura). Na svátek sv. Petra a Pavla 29.6.983 byl vysvěcen na biskupa mohučským arcibiskupem Willigisem. Ve Veroně se sešel s opatem sv. Majolem z Cluny (11.5.). Po návratu do Čech se snažil uvést do veřejného života křesťanské ideály, ale nebyl pochopen. Kníže Boleslav II. s ním měl spory, protože on i obyvatelé žili pohansky. Přežívalo mnohoženství, prodej otroků, sňatky mezi příbuznými, trhy znesvěcovaly neděle a svátky, nedodržovaly se dané zákony. Mravně nežili ani kněží, kteří se v té době mohli ženit. Měli několik konkubín a zanedbávaly vlastní ženu.
    Pro neshody se zemany a nedodržování zákonů odešel se souhlasem mohučského arcibiskupa s bratrem Radimem r. 988 z Čech do Říma. 138. papeži Janu XV. chtěl složit úřad a odejít do Svaté země. Při zastávce v klášteře na Monte Cassinu vstoupili do benediktinského kláštera. Tam byla volná morálka a tak přešli do řeckého kláštera Valle Lucca. Odtud v r. 989 přišel pod opata Lva na římský Aventin do kláštera do kláštera Panny Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia. Tam Vojtěch složil 17.4.990 sliby a stal se benediktinem. Jeho bratr přijal jméno Gaudentius (radostný, Radim).
    Pražskou diecézi řídil v letech 988–990 míšeňský biskup Volkold (+990). Poměry poškozovaly pověst Čech, proto bylo v r. 992 vypraveno knížecí poselstvo, v čele s učitelem Radlou, a mnichem a kronikářem Kristiánem (syn Boleslava I., Vojtěchův bratranec). Na žádost českého poselstva se Vojtěch v roce 992 opět ujal diecése. Do Čech s ním přišlo 12 mnichů, kteří založili břevnovský klášter. Cestou domů se v Cáchách setkal Vojtěch s budoucím císařem Otou III. Do Čech přišel v neděli a hned v Kostelci (Plzeň-Doubravka) uviděl velký trh. Do Prahy přišel bos v plátěném oděvu kajícníka. Byl nadšeně vítán knížetem, duchovenstvem a davy lidí. Všichni slibovali nápravu.
    Své příjmy rozdělil na 4 části: 1) na vykupování otroků, 2) pro chudé, 3) pro chudé samotné kněze, 4) pro sebe a svou družinu. Kníže Boleslav II. vydal 14.1.993 zakládající listinu břevnovského kláštera (u nás byl jediný klášter benediktinek u sv. Jiří na Hradě). V r. 994 se Vojtěch stal svědkem vraždy v kostele sv. Jiří na Hradě. Šlo o rodovou krevní mstu Vršovců na cizoložné ženě, která se využila azylu a držela se oltáře, kde ji uťali hlavu. Vršovce dal do klatby, žádal na knížeti nápravu a ten se mu vysmál.
    Protože poměry se nijak nezměnily odešel s bratrem Radimem v roce 994 opět do Říma k papeži Janu XV. (985–996), kde se spřátelil s mladým císařem Otou III. Cestou se zastavil v Gaboltově na východním Slovensku (kde vytryskl pramen, u kterého byla postavena kaple), pokračoval do Dolních Uher, kde pokřtil syna vévody Gejzy Vajka jménem Štěpán (pozdější 1. uherský král sv. Štěpán I. Uherský).
    Vrátil se na Aventin, kde se stal zástupcem opata Lva. Na svátek sv. Václava 28.9.995 sloužil v basilice sv. Petra mši svatou s papežem Janem XV. V ten den došlo na Libici k vyvraždění Slavníkovců (Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav s rodinami). Přežil Vojtěch, Radim a Soběbor (Soběslav). Ten vedl vojsko proti pohanským Obodritům (Bodrcové v severním Německu), později byl ve vojsku Boleslava Chrabrého a padl v boji o Prahu 4.9.1004. Při této mši se Vojtěch dostal do bilokace (zdvojení). Ve stejnou dobu pohřbíval příbuzné na Libici a stál u oltáře ve svatopetrském velechrámu v Římě.
       V roce 996 zemřel papež Jan XV. a nastoupil nový 139. papež Řehoř V. Ten spolu s metropolitou Willigisem trval na Vojtěchově návratu do Čech. Vojtěch si dal podmínku, že ho český národ přijme jako biskupa. České poselstvo, které přišlo do Říma a informovalo o jeho přítomnosti na Libici, ho odmítlo přijmout jako biskupa. Se souhlasem papeže v Římě a arcibiskupa Willigise v Mohuči, odešel v r. 996 jako misionář do Pruska.
    Vydal se s bratrem Radimem a mnichem Benediktem na cestu a dopluli do Hamburku. Tam se na něho místní pohané obořili, ať od nich odejde, jinak ho zabijí. Vojtěch jim řekl:„Jsem Slovan Vojtěch, mnich a dříve biskup. Přicházím k vám, abyste opustili modly a přijali pravého Boha.“
      Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli je lodí na místo, kde později vyrostlo město Pilava (dnes Baltijsk). Po vylodění odsloužil mši a chtěl pruským Sambijcům vyložit evangelium. Pohané po něm začali házet kameny. Vojtěch se chtěl skrýt v lese zvaném Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným hájem. Poblíž hradiště Cholin (Fischhausen, Primorsk) se v posvátném pohanském háji v Tentikkenu (Fischhausen, dnes Primorsk) v kraji Sambia (Samland) uložili ke spánku. Ještě spící je ráno přepadli pohanští Sambijci (Prusové) a svázali. Odvedli Vojtěcha z lesa na vrchol hory, kde mu pohanský kněz Sikko probodl srdce. Dalších sedm bojovníků ho probodlo svými kopími a utloukli vesly. Jeho hlavu nabodli na kůl, kolem kterého tancovali. Byl zavražděn na břehu Baltského moře. Zajali i Vojtěchova bratra Radima a mnicha Benedikta, které později propustili.
     Takto je zapsána smrt sv. Vojtěcha v listině Codex diplomaticus Regni Bohemiae (díl I. sv. 371 č. 378) z roku 1144.
    Polský král Boleslav I. Chrabrý vykoupil jeho tělo stejnou vahou zlata. Dal ho pohřbít v klášteře v městě  Trzemeszno (Třemošín), ale 20.10.997 přenést a pohřbít ho v kostele (katedrále) Panny Marie v Hnězdně (Gniezno–hnízdo). Na bronzových reliéfech na bráně katedrály je vyobrazen život sv. Vojtěcha.
    Na žádost císaře Oty III. v roce 999 svatořečen 140. papežem Silvestrem II. Císař Ota III. postavil k jeho poctě chrám v Cáchách. V 10. století mu byl zasvěcen kostel na Tiberském ostrově v Římě (později zasvěcen sv. Bartoloměji), na studni (křtitelnici je nejstarší vyobrazení sv. Vojtěcha. V kapli kostela postavené papežem Juliem III. (1550–1555), je uložena relikvie s označením Corpore S. Adalberti Episcopi et Martyri = tělo sv. Vojtěcha biskupa a mučedníka.
    V r. 1000 byla vyhlášena, za účasti císaře Oty III. a knížete Boleslava Chrabrého, papežem Silvestrem II. hnězdenská arcidiecéze (s biskupstvím v Krakově, Kolobřehu–Kolobrzeg a Vratislavi–Wroclaw). V r. 1010 dal postavit král sv. Štěpán I. (16.8.) v Ostřihomi katedrální chrám Panny Marie a sv. Vojtěcha (1. arcibiskupem se stal břevnovský opat Anastasius). V r. 1039 byly nad Vojtěchovým hrobem přečteny Břetislavovy dekrety (nejstarší český zákoník), kde se Češi odřekli všech zlořádů. Kníže Břetislav I. dal vyzvednout ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti bratrů (Benedikt–průvodce sv. Vojtěcha, Matouš, Jan, Izák a Kristin +12.11.1003/1005) a odvezl (ukradl) je do Prahy.
    Poláci si stěžovali u papeže a kníže musel za pokutu postavit chrám sv. Václava ve Staré Boleslavi (svátek sv. Benedikta s bratřími se slaví v den přenesení ostatků, do r. 1969 Přenesení sv. Vojtěcha, Radima a Pěti bratrů – In Translatione Ss. Adalberti, Gaudentii et V. Fratrum).
    V r. 1060 byla nová basilika na Hradě knížetem Spytihněvem I. zasvěcena sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu (zasvěcení obnovil 23.4.1997 pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk). V r. 1127 rozhlásil polský kníže Boleslav Křivoústý, že ostatky sv. Vojtěcha jsou v Polsku, protože byly dobře ukryty před českými uchvatiteli a byly nalezeny.
    Ve starší literatuře je uvedeno, že lebka sv. Vojtěcha je uložena v Praze, v Hnězdně a v Cáchách. Měl sv. Vojtěch tři hlavy? Pouze lebka v Praze patří sv. Vojtěchovi a má krevní skupinu A. Lebka v Cáchách má skupinu 0 a lebka v Hnězdně nebyla zkoumána, protože Poláci nedali souhlas s výzkumem.
    V roce 1974 potvrdil antropologický průzkum MUDr. E. Vlčka pravost českých ostatků sv. Vojtěcha s porovnání s ostatky sv. Vojtěcha v Římě.
    V rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska. vvvvv rodišti sv. Vojtěcha na Libici byl v 10. století postaven kostel sv. Bonifáce (5.6.), kostel vysvětil sv. Vojtěch), od 14. století do r. 1832 byl kostel zasvěcen sv. Jiří, od r. 1832 sv. Vojtěchovi. 29.4.2000 posvětil královéhradecký biskup Dominik Duka bronzové sousoší sv. bratrů Vojtěcha a Radima (Návrat na Libici, autoři manželé Adamcovi). Sousoší stojí před základy tehdejšího kostela Panny Marie, vedle kterého jsou základy knížecího paláce. 23.4.2005 posvětil biskup Duka kamenný oltář v presbytáři původního kostela Panny Marie.
    Apoštolským listem Praga Urbs z 26.11.1965 ho prohlásil 263. papež bl. Pavel VI. hlavním patronem pražské arcidiecéze.
    Kronikář Kosmas uvádí v proroctví kněžny Libuše, že „na Pražském hradě vyrostou dvě zlaté olivy, jedna z nich se bude nazývat Více slávy a druhá Vojů útěcha, které svými vrcholky proniknou až do nebe. A budou je ctít mnohé národy, aby skrze ně došly své záchrany.“ (Více slávy = Václav. Vojů /zástupů/ útěcha = Vojtěch. V latinském originále – maior gloria = větší sláva a exercitus solatio = vojsk útěcha.
    Atribut: berla, mitra, kniha, pádlo, kopí, štít pražského arcibiskupství, staroboleslavské Paladium (obraz Panny Marie ze Staré Boleslavi).
     Patron arcidiecéze pražské, Čech, Slovenska, Maďarska a Polska.