Když jsem se v březnu 2004  rozhodla navštívit kočičí útulek v Radlicích a přivézt si domu chlupatého parťáka, netušila jsem, že to je láska na celý život. První jsem si přivezla kočičku jménem Margotka.        

Nebyla to láska na první pohled. Procházela jsem útulkem hodinu, stále držela v náručí přítulnou kočičku. Pak jsem uviděla kočičku, co si hověla na topení. Byla hezoučká, drobná, hned se mi začala třít o nohy, a v podstatě se mi do přepravky sama vnutila. Tak jsem si jí nakonec vzala, protože si mě vlastně sama vybrala. Byla to něžná jemná dáma. Milovala teplá místečka, v létě mezi okny, v zimě na topení. Jediné co nerada bylo chování v náručí. Margotka měla nemocné očičko. Musela jsem jí ho často utírat.  Asi po dvou letech mi kamarádka přivezla kocourka, aby prý Margotce nebylo smutno. 

Juráška, jak jsem kocourka pojmenovala, jsem si zamilovala. Oproti Margotce to byl obr. Nutno říci, že si padli do oka. Jurášek měl nepřekonatelnou touhu vše co patřilo Margotce ochutnávat. Margotka zase po něm zahrabávala podestýlku     na bedýnce. Bohužel Jurášek jak si rozuměl s Margotkou, nerozuměl si s lidmi. Nebyl to „byťáček“. Po čase na nás vrčel – a to doslova (nikdy jsem takový zvuk u kočky neslyšela) Byl jak z divokých vajec. Při jednom takovém úprku to bral hlava nehlava i přes mou osmdesátiletou babičku. Roztrhl jí ret. Pak už se ho docela bála. Po tomto incidentu jsem se musela rozhodnout. Bud dát      do útulku babičku, nebo Juráška. Vyhrála babička. Juráška jsem odvezla zpět do útulku na Sobín. I když mi paní moc nevěřila, nakonec i  ona pochopila, že Jurášek patří na zahradu a ne do uzavřeného bytu. Obrečela jsem to, ale nedalo se nic dělat. Poslední zpráva co jsem o něm měla byla, že se stal vůdcem celého útulku a byl tam šťastný. MArgotka byla pohodářka. Na silvestra si vždy vylezla na okno a sledovala barevná světla.

Margotka po více než pěti letech společného soužití přestala přijímat potravu a ztrácela se před očima. Při prvním náznaku jsem s ní běžela na veterinu. Zažila jsem ještě starého pana doktora, odborníka na kočky a kočkovité šelmy pana MVDr Svobodníka Jaromíra.  Když jsem přišla na první očkování dokonce mě zkoušel. První otázka byla, kolik má mít kočka teplotu. Já měla vše naštudováno, takže jsem sebevědomě odpověděla 38°C. Za což mě pochválil, že jsem se na péči o kočičku opravdu poctivě připravovala. Bohužel po 14 dnech , kdy jsem dělali různé testy apod. mi pan doktor oznámil, že má nějakou bakterii v žaludku a šance na vyléčení je mizivá. Bylo moje první a nejtěžší rozhodnutí. Nechtěla jsem aby Margotka trpěla. A tak jsem jí naposledy pohladila ….  Pan doktor mě ještě informoval, že pokud si budu brát novou kočičku, měla bych alespoň měsíc počkat a pak teprve si po měsíční karanténě vzít novou kočičku. To byl prosinec 2009.

Uhodil měsíc a já jsem si jela v lednu pro další kočičku. Kamarádka mi doporučila útulek http://www.kocici-utulek.cz/?kocky-hledaji-novy-domov,25  na Smíchově. Vybrala jsem si na stránkách útulku bílou kočičku. Můj doprovod do útulku mi říkal, že první pohled mi padl na velkou mourinku hovící si poličce. Seznámila jsem se s bílou kočičkou a zjistila, že pro mne není vhodná. Tak jsem se rozhlížela dál. Přistoupila jsem k flegmatické mouře. Obrátila se ke mně a nechala se hladit, pak se převrátila na záda a nastavila bříško. A bylo…. Když se dost nabažila drbání, otočila se zase  hlavou ke zdi. Asi věděla, že má vyhráno.

Pojmenovala jsem jí Lucy. Když jsem jí domu přivezla, byla trochu nervozní. Byla hrozný flegmatik. Na Silvestra jen zvedla hlavu ve stylu „co otravujete s tím randálem, tady se nedá spát“. Zažila s námi stěhování, malování… balkon bez sítě, protože se prostě uvelebila na polštáři. Nikdy neskákala po výškách. Koneckonců také by ani to mohutné tělo do výšky moc nedostala. Jediné kam vyskočila byla moje postel. Spala se mnou tak, že jsem jí měla pod peřinou. Popravdě, ne vždy to bylo optimální, protože měla chronickou rýmu a měla sem tam strašné záchvaty kýchání. A to pak „osprchovala“ vše v okolí tří metrů.

Lucy byla fanouškem pevného řádu. Věděla že má spolubydlící chodí domu mezi 20-22hodinou. Vždy stála u dveří a čekala. Byl to takový balda. Nejraději se prostě povalovala, nejlépe u kamen nebo na sluníčku.  Pak přišel jeden den v březnu 2016, kdy Lucy celý den spala. Byla zpomalená. Na mojí spolubydlící ani nečekala u dveří Jen se ztěžka dotáhla k pokojovým dveřím. Bylo mi to hodně divné, ale ráno normálně jedla, tak jsem myslela že je to jen únava . Ale pak nevyskočila ani na mojí postel, když jsme šly spát. Zvedla jsem jí na postel, ale seskočila a pak.. na ten pohled se nedá zapomenout … jako by ochrnula. Byla půlnoc, když jsem už bezvládnou Lucy naložila do přepravky a jela na pohotovost. Tam udělali sono, RTG, odběry a nechali si jí přes noc na pozorování. Lucy jsem pohladila a věřila, že si jí druhý den vyzvednu. Ráno jsem na veterinu zavolala. Paní doktorka mi sdělila že Lucy pul hodiny po našem odchodu zemřela. Když jsem šla zaplatit účet, paní doktorka mi vysvětlila, že Lucy měla nádor, který parně při nějakém skoku nebo pohybu praskl. Břicho měla mimo jiné plné tekutiny. Ten bucifálek ale neměl naštěstí bolesti. Alespoň to. Protože byla diagnoza jasná, našla jsem hned útulek, kam jsem chtěla jet pro kočičku.

Byl březen 2016 a já se vypravila do Modřan. Tamní útulek mi byl doporučen jinou fanynkou kočiček. http://www.santakocici.cz/kategorie/kocky-k-umisteni/ Musím říci, že tamní útulek mě asi oslovil nejvíc z těch, které jsem kdy navštívila. Opět jsem měla vybranou krásnou bílou kočičku. Než jsem dojela, kočičku již někdo adoptoval. Ale já už byla v klidu. Věděla jsem že si kočička stejně spíš vybere mě než já jí.

Procházela jsem útulkem a průvodkyně mě informovala o svých svěřencích. Tak jsme došli do jedné místnosti, kde bylo černo. To není rasistické. Prostě tam byly černé kočičky. Pět? Šest? Nevím. Ta nejvíc vypelichaná mě nevím čím zaujala. Vzala jsem jí do náruče se slovy „půjdeš ke mně“?  Šla. Přitulila se, nebála se mě, nechala se drbat. A bylo opět rozhodnuto. V útulku jí říkali osmička. Když jsme dosedli do auta, první jméno bylo Čertík. Vypadala to tak. Ale mě se moc nelíbilo. A tak jsme to zkrátili na ČIKY. Trochu připomínala poloviční Sfinx. Díky věčným přesunům měla velmi olysalou srst. To se ale více méně do několika týdnů spravilo. Nebyla zrovna moc chlupatá. Ale o to větší se z ní stal mazel a společník. Pravda, museli jsme dát síť na balkon, protože na rozdíl od své předchůdkyně byla opravdu čiperná a zvědavá. Zvědavá byla neskutečně. Cokoliv jsme vzaly do ruky, otevřely, u toho musela asistovat. Balkon milovala v každém počasí. Měla tam vyhlídku, pozorovala okolí, povalovala se na parapetu, kde se velmi ráda vyhřívala. Ale nejvíc milovala mou postel. Naučila se se mnou usínat. Měla své rituály a byla velmi čistotná. Na rozdíl od Lucy požadovala velmi často vybírat toaletu. Pokud jsme to nepochopily a zaváhaly, využila odpadu ve vaně. Hlasitě se dožadovala krmení, vybrání, nebo nočního klidu – což znamenalo zahnat nás do postelí, uspat mě a pak začít řádit. Byla spolehlivější než budík, protože věděla dobře, že vstáváme v 5:00 a tudíž ve 4:50 po něm začala lézt, protože bylo 10 minut na mazlení. Pak raději nechci vědět co doma dělala. Milovala cokoliv co měla jako kočička zakázané. Běda, kdybychom něco zapomněli na stole. Kobliha okousaná, vanilkové rohlíčky snědeny a olízány, rohlík okousán, ožužlán. Dávaly jsme si velmi pozor na to, aby neměla příležitost. A nejednou v noci jedna z nás vyskočila z postele a letěla, protože si vzpomněla na něco, co jsme na stole zapomněly. Nutno říci, že na to měla Čiky radar. Naštěstí se to stávalo málo. Co Čiky milovala bylo serfování na čemkoliv. Otevřená krabice, igelitka, … cokoliv na co mohla s rozběhem skočit a jet na druhý konec pokoje. Jednou to zvládla přes pokoj a celou předsíň. V březnu 2022 Čiky hodně jedla. Pak z ničeho nic jíst přestala. Ihned jsem se objednala na veterinu. Viděla jsem že hubne, ale Čiky byla vždy drobeček. Při vážení jsme ale zjistili, že zhubla skoro kilo, což je na kočičku hodně. I na tak štíhlou jakou Čiky byla. Vyčítám si, že jsem doma její stav neviděla, ale opravdu ne. 22.3.2022 Na veterině při prohlídce měla úplně žlutou kůži pod srstí. Lékařka pak hmatem našla nádor. Čiky neměla šanci. Byla to jako rána kladivem. Čiky byla moje nejmilejší kočička. Ležela mi u televize na břiše, na boku, u PC za krkem, v posteli lehala vedle mé hlavy a stále prošlapávala a  tulila se. Lékařka sice nabídla, abych si jí vzala domu a přišla s ní třeba na konci týdne, ale odmítla jsem to. Týden bych se na ní jen dívala a brečela. Kromě toho nebyla jistota, že by nezačala mít bolesti a to bych jí nikdy neudělala. A tak jsem svojí nejmilejší černou krásku nechala odejít v klidu a bezbolestně. Ne tak pro nás. Ještě týden jsem brečela a slyšela její tlapky a čekala kdy mi zase skočí na břicho nebo na záda.  Po tom, jak Čiky odešla jsem už nechtěla něco takového znovu prožít. Ale to rozhodnutí mi vydrželo přesně den. Prostě už nedokážu bez čtyřnohého parťáka být. Takže za pár dní „se jedu nabídnout“ další kočičí společnici nebo společníkovi. Už teď se těším. Mám předvybrané tři kandidáty, ale … kdo ví.

Micina byla kočička majitelky bytu, který jsem „zdědila“ Kočičku si vzala mamka. Když maminka zemřela, taťka jí měl jako společnici.  Pomáhala jsem jí paní v útulku v Dolních Měcholupech vybrat. Útulek je čistý a příjemný. Mají k dispozici lékaře. Ale … o kočičích svěřencích toho moc nevědí. Prostě je tam mají. Micka byla milá mazlivá kočička. Na balkon nepotřebovala síť. Byla to pohodářka.

Davídek byl adoptivní kocourek na Moravě. Byl to PAN kocour. Elegantní, mazlivý, svérázný.

Byl zvyklý být venku i v domě. Zajímavé bylo, že domu chodil na kočičí záchod. I když byl venku. Chodil domu zásadně oknem.

MARGOT

MARGOT

MARGOT

 JURÁŠEK

JURÁŠEK

LUCY

LUCY

ČIKY

ČIKY

ČÍKY

MICINKA

DAVÍDEK

DAVIDEK