Jdi na obsah Jdi na menu
 


DOVOLENÁ - PÍSEK 2017

Letošní dovolená byla krásná. S Luckou jsme se rozhodly, že každý rok poznáme jedno město. Vloni to byl Olomouc, částečně Kutná hora. Letos padlo rozhodnutí na město Písek.

I když vždy raději cestuji vlakem, tentokráte jsme využily žlutý autobus. Byl levnější a rychlejší. Tedy – byl by rychlejší. Ale to bychom nesměly jet my. Na strakonické ulici se stala u Příbrami nehoda. Byla vážní a veškerý provoz byl odkloněn. Jsouc ale vozidlem velkým, museli jsme až

do Příbrami. Nicméně osádka busu to zvládla na jedničku a ani moc nebloudila. Asi dlouho budu vzpomínat na stevardku Lucku a řidiče Tomáše. Ten byl opravdu profík a jízda byla abnormálně příjemná (na autobus).

Od nádraží hotel nebyl daleko. A tak jsme zamítly taxíka i MHD, jehož systém jsem moc nepochopila. Neexistují jízdenky jen jakési legitimace pro turisty. A tak než se zdržovat rozklíčováním tajemna dopravy, směle jsme vykročily do cizího města.

Hotel nebyl daleko a k mé velké radosti byl přímo v centru mezi Velkým a Alšovým náměstím. To bylo prozatím, jediné plus. Když jsme dorazily na recepci, udivená recepční nevěděla, která bije.

A vy máte rezervaci? Já jí tady nemám“

Ano mám rezervaci na jméno Voráčová“

To je na jednu noc?“

Ne to je do čtvrtka“

A vy jste z toho obecního úřadu?“

Ne, jen tady mám rezervaci?“ to už brala moje trpělivost za své. „Mám tady mail potvrzující

mou rezervaci.“

Aha“ pravila žena, převzala papír a někam zmizela. Kam nevím, ale když se vrátila, měla najednou k dispozici dva pokoje. Jedno podkroví (kde bychom se ale uvařili) a nebo menší pokoj. Vybrali jsme menší pokoj – menší zlo. … jsme si tedy optimisticky myslely.

Pokoj byl opravdu malý. Okno ložnice bylo do zdi vedlejšího domu, předsíňka neoddělena od ložnice dveřmi a záchod protékal. Ručníky chyběly úplně. Nicméně, chtěly jsme přespat a ne tam pořádat mejdany. Takže to stačilo. Nicméně, když jsme vyrážely na první pochůzku. Tak jsem se paní recepční šla zeptat, zda jako jediní v ČR nedávají ručníky a my si je máme koupit u místních vietnamských obchodníků. Bylo slíbeno, že ručníky dodají. Což také udělali.

První co mě na městu zaujalo byla zeleň. Parky, udržované vnitrobloky, parky – zeleň. Písek je krásné město. Dýchá z něj historie i klid. Překvapilo mě množství malých dětí, množství dvojčat. Stejně tak mě ale překvapilo že přes nepochybný turismus město kolem 18 hodiny „umírá“. Restaurace zavírají, nebo nevaří a na ulicích vládne klid a ticho. Bylo to pro mne překvapení. Možná je to Pražským ruchem na který jsem zvyklá, ale byla jsem z toho trochu nesvá.

Zašly jsme si do infocentra, abychom se zorientovaly, nakoupily pohlednice a turistické upomínky. Na rozdíl od hotelu, Turistické centrum fungovalo příkladně. Velmi příjemná paní nám vše vysvětlila a my se odtamtud vydaly za potravou. Hned u infa je restaurace Pí Local Club. Bylo pozdní odpoledne, takže s nějakým poledním menu jsme už ani nepočítaly. Ale řekly jsme si že takový hamburger na chuť nemůže škodit a bude to jako chuťovka akorát. Já si dala jen salát a Lucka hranolky. Když číšník objednanou krmi nesl ke stolu, Luci nechápala můj vytřeštěný pohled. Vzápětí jí oči udělaly tentýž efekt. Hamburger o velikosti baseboolového míče, hranolek jak pro armádu a salátu podobně. Sníst to, to byl výkon hodný metálu. Ale lepší jsem asi neměla. Šťavnaté maso, velmi dobře ochucené, vlastní dip, vynikající hranolky, a v salátu oloupaná okurka! Tomu říkám jídlo snů. Doslova jsme se odkutálely.

Nicméně jsme si stačily ještě prohlédnout starý kamenný most a okolí, zjistit, že nábřeží je velmi hezky upravené pro pěší i kolaře. To by pro první odpoledne stačilo. Zbytek večera jsme věnovaly psaní pohlednic a odpočnku.

Když jsme se ráno probudily, docela mě potěšilo, že snídaně je až od osmi a těšila jsem se, protože jsem rozmazlena hotely kam jezdím bohatou nabídkou snídaně. Zklamání. Velké zklamání. Paní sice sympatická, ale místo aby se starala o už tak chudou tabuli kouřila před restaurací a povídala si se známými. Tak chudý stůl jsem nikde nezažila. Talíž salámu, talíř sýra, máslo, džem, jedna okurka nakrájená na kolečka a z teplého bufetu volské oko (út), palačinka (st), volské oko (čt). Na celý hotel dost chudá nabídka. O pití ani nemluvě. Džus, ledový čaj, ŘEDĚNÝ džus. Zkrátka, snídaně nebyla zrovna světlým okamžikem dne, spíš utrpením dne.

Přesto nás to neodradilo od plánů. Vyrazily jsme statečně do Sladovny, což je „Galerie hrou“. Dopoledne nás dámy varovaly, že jsou tam davy dětí a školy. Proto jsme posunuly vše na odpolední hodiny, kdy snad už nikde nebudou. Vypravily jsme se tedy do zeleně . V parku jsem potkala kolegyni, kterou jsem neviděla dobrých 25 let. Příjemné setkání. Zašly jsme na poštu odeslat pozdrav z dovolené a zamířili do cukrárny která nám byla doporučen „Mozart“ .

  • Prostředí.je pěkné a čisté. Výběr zákusku neni nijak oslnivý, ale majívafle a palačinky v několika obměnách. Zvláště v sezóně bych ale čekala čerstvé ovoce jako například jahody a nikoliv kompot. Vafle nebyla rozhodně čerstvě upečena. Na uklízení ze stolu jsme čekali dost dlouho. Velký, ale naproto nevyužity potenciál.

Prošly jsme si stezku podél Otavy a našly Putimskou bránu, což je vzhledem k tomu že o žádnou bránu nejde slušný výkon. Lucka se před ní postavila se slovy: „A to je jako vono jo?“ Přesné. Nicméně jsme prošly hradby a to bylo hezké. Zákoutí, klid.

Konečně jsme se vydaly do galerie hrou. Opět jsem čekala asi víc. Co se mi líbilo byl minigolf, který je opravdu nápaditý a zábavný. Nicméně další oddělení mi přišla chudá a naprosto nezáživná. Prostory jsou nádherné a moc se mi líbili ale náplň mě zklamala.

Přešly jsme o kus vedle do Prácheňského muzea. Návštěva nebyla špatná. Poměrně zajímavé expozice, příjemné osazenstvo, akorát rozhodně není bezbariérové. Samé schody, což mnoha lidem znemožní prohlídku. Expozice ryb a rybářství se mi líbila moc. Není velká, ale je tam poměrně klid a sledovat ryby je uklidňující. A opět tu byl hlad. Prošly jsme opět kolem Otavy a zamířily do restaurace U Kamenného mostu. Tam se mi moc líbilo prostředí a obrovský obraz Paříže s jeho dominantou. Jídlo bylo dobré, akorát pečené brambory bych ráda viděla pečené na pánvi a ne fritované. Obsluha se snažila a my byly spokojeny.

Ve středu jsme dopoledne věnovaly obchodům. Naše nákupní výprava byla velmi úspěšná. Ale peněženky zaplakaly. Kolem jedenácté jsme šly opět hledat potravu, protože nás čekalo náročné odpoledne. Volba padla na řeckou Restauraci Poseidon. Restaurace jako taková se mi moc líbila. Obsluha byla rychlá a operativní. Ale … vždy je nějaké ale když strhávám hvězdičky. V řecké restauraci bych rozhodně – byť i na poledním menu nehledala smažený květák a žampiony. Co nadělám, dala jsem si je. Lucka si dala maso, které bylo očividně i dle chuti hodně kvalitní, ale bylo tam čerstvé bazalky až přespříliš. Možná to tak má být, ale my na to nejsme zvyklé. Ale žaludek dostal najíst a mohly jsme jít odpočívat.

Odpolední program byl daný dlouho před příjezdem. ZEMSKÝ HŘEBČINEC. Samozřejmě jsme promokly, protože po cestě tam začalo pršet. Jako na potvoru se k naší exkurzi ještě připletla škola, takže já, Lucka, a děti – kdo mě zná, chápe že to dohromady moc nejde. Ale šlo o koně a to jsem schopna i lecos překousnout. Třeba puberťáky. Prohlídka hřebčince mě nadchla. Po hodně dlouhé době jsem se mohla zase podívat do těch úžasných velkých moudrých očí ušlechtilého tvora. Byla jsem na měkko. Děcka ani moc nezlobila a já si pobyt mezi koňmi užívala. Připomínalo mi to šťastnou dobu dětství a raného mládí a moje oblíbené koně (pro Lenku a Petra: Elána, Fujara, Bajaju, Faraona, Helipa, Korneta a Rolfa. Jeden kůň mi dost připomínal Talafuse). Zavzpomínala jsem si. Bylo to překrásné a příjemné odpoledne. Na cestu zpět do centra nám už nádherně svítilo sluníčko. Pobyt jsme chtěly zakončit v restauraci. Při té příležitosti jsme zjistili, že večer je město opravdu „mimo provoz“ . Ale i díky tomu jsme skončily ve vyhlášené restauraci „U Reinerů“. Typická česká kuchyně, na nic si nehrají, porce obří, bohatý leč přehledný jídelní lístek. Měla jsem chuť snad na všechno, ale skončily jsme obě u SMAŽÁKU. Ať si Polreich rve vlasy, ale bylo to za celý pobyt nejlepší jídlo a nejvíc jsem si na něm pochutnala. I na takové jednoduché věci se dá dost zkazit, jak jsem se mnohokrát přesvědčila. Já si dala smažák opět se salátem, Lucka doufala v pečené brambory. Lucka se dočkala. Byly vynikající!!!! Stejně jako sýr a domácí tatarka. I balkán na salátku byl velmi dobrý. Někdy je to nejjednodušší taky nejlepší. Když jsem viděla jaké porce nosí k okolním stolům, tak porce jsou nefalšovaně hojné a nešizené.

Ve čtvrtek ráno už zbývalo jen zabalit, „posnídat“ (pokud se tomu tak dá říct a rozloučit se s příjemným městem, co nás v něčem opravdu nadchlo a v něčem hodně zklamalo. Co opravdu oceňuji je velký počet veřejných toalet (čistých), dobrá zmrzlina, co jsme ochutnaly, a hodně zeleně a laviček všude. Na náměstí, parcích. Nábřeží Otavy stojí za procházku. Takže výlet se povedl. Začínáme losovat město příštího roku. Ale to se nechte překvapit.

 

 

 

Písek je město v Jihočeském kraji, 44 km severozápadně od Českých Budějovic, na řece Otava. Historie města sahá do raného středověku, zhruba do poloviny 13. století, kdy vzniklo jako osada u rýžovišť zlatého písku na levém břehu Otavy. Odtud také pochází jeho jméno. Později zde bývala trhová ves s královským dvorem. V roce 1254 tu založil Přemysl Otakar II. královské město. Za jeho vlády Písek nabyl na velikosti i na významu. Nad brodem přes Otavu byl vybudován hrad, byl založen klášter, postaven děkanský kostel a kamenný most přes řeku. Koncem 13. století zde vznikla mincovna, později přestěhovaná do Kutné Hory.

Od roku 1308 byl Písek svobodným královským městem a v polovině 14. století byl povýšen na sídlo Prácheňského kraje. Za vlády Karla IV. byla v Písku založena solnice a sklad obilí, tehdy největší v Čechách. Již roku 1641 byl znovu povýšen na královské město a v 18. století se město opět stalo střediskem Prácheňského kraje. Proslulo zejména zdejší školství. V roce 1860 tu vznikla reálka, 1884 revírnická škola, 1899 vyšší škola lesnická. Po staletí bylo město Písek držitelem největšího městského panství v Čechách, zejména lesů.

Jádrem města je rozměrné náměstí, rozdělené zřejmě hned po založení města blokem domů na dvě přibližně stejně velké části - západní část, k níž přiléhal hrad, a východní část, která sloužila jako tržiště. Nedaleko náměstí je od roku 1902 otevřeno městské divadlo, dnes Divadlo Fráni Šrámka. Dodnes se dochovaly zbytky městského opevnění, které v 19. století zaniklo - pozůstatky známé Putimské brány, část hradeb při Otavě a věž Baba. Písecký hrad, založený spolu s městem, je významnou památkou začínajícího českého gotického stavitelství.

Raně gotický kamenný most postavený koncem 13. století přes řeku Otavu je po zničeném mostě Juditině v Praze druhým kamenným mostem v Čechách a jedním z nejstarších dochovaných mostů v Evropě.

Dominantou města je děkanský kostel Narození Panny Marie, který byl založen současně s městem na nejvyšším místě městského jádra. Tehdy byl také založen klášter s kostelem Povýšení svatého Kříže, dnes v jihozápadním rohu Velkého náměstí. Klášter byl v roce 1787 zrušen. Původní kostel byl zničen za husitských válek, obnoven a upraven byl v letech 1636 a 1716. K jednolodnímu chrámu přiléhá hranolová věž z roku 1641.

V západní části Velkého (spodního) náměstí stojí barokní radnice z let 1737 - 1764.

Při Otavě je kousek od centra v bývalém Podskalském mlýně stará elektrárna. Sestrojil ji František Křižík v roce 1888 a byla první elektrárnou v Čechách určenou pro účely veřejného osvětlení. Dnes je elektrárna opět v provozu a je v ní umístěno muzeum.

V hradu je umístěno Prácheňské muzeum s bohatými sbírkami mineralogickými a archeologickými a s expozicemi o historii města a těžbě zlata na Písecku. Zvláštností je expozice historie rybářství s několika akvárii s živými rybami.

 

 

Zemský hřebčinec

Novodobější historie chovu koní v Písku začala v roce 1902, kdy byli do současného nově vystavěného hřebčince poprvé umístěni plemenní hřebci, první zmínka o stanovišti hřebců v Písku je již z r. 1811, dříve byl hřebčinec ve “Švantlově dvoře“ ve městě.

Areál současného hřebčince byl řešen s ohledem na vzdušné, prostorné a světlé stáje plemenných hřebců. Součástí areálu je prostorná krytá hala a venkovní jízdárna, objekt pro potřeby inseminačního střediska, izolační stáj a samozřejmě honosná správní budova s byty, celý areál hřebčince je zahrnut do souboru kulturních památek. Jediným problémem bylo, že k areálu nepřiléhaly žádné další pozemky, kde by bylo možno pracovat se hřebcem v terénu. Slavné písecké jezdecké dny se musely pořádat na pastvinách hříbárny v Novém Dvoře.

V době založení současného hřebčince měla na chov koní rozhodující vliv armáda, a proto ještě v té době byli jako ošetřovatelé hřebců vojáci a to až do roku 1924, kdy hřebčinec přechází plně do civilní správy.
Úkolem hřebčince bylo vždy zabezpečovat plemenné hřebce pro potřeby chovatelů, které se měnily dle využití koní, ať to byla armáda, nebo zemědělství. K pokrytí těchto potřeb zajišťoval hřebčinec vhodné plemenné hřebce jednak z domácího chovu, k čemuž sloužily hříbárny, které byly součástí hřebčince, dále pak tyto potřeby byly zabezpečovány dovozem plemenných hřebců a to jak mohutných teplokrevných hřebců oldenburských, hannoverských anglonormanských, tak chladnokrevných hřebců, provenience belgické a norické.

Dovozy

Zde platí staré pravidlo, které znali již naši předkové a to je nutno mít na paměti i v dnešní době: „Kůň je produkt hroudy“, z tohoto důvodu je jasné proč mnoho dovozů plemenných hřebců se nesetkalo s kladným dopadem v chovu koní v našich podmínkách, docházelo u potomstva ke snižování mohutnosti, tvrdosti, zhoršování kvality kopyt, atd. Tyto záležitosti je nutno mít stále na zřeteli, neboť v dnešní době dochází k dovozům koní a to za účelem zvýšení sportovní výkonnosti, ale již ne tolik pozornosti se věnuje výživě mladých koní a výběru vhodných lokalit, kde by se měl provádět odchov těchto jedinců, rovněž při dovozu dospělých koní by měla být věnována dostatečná pozornost dovezeným koním, hlavně v optimalizaci jejich výživy. Jako jeden kladný příklad můžeme uvést odchov hřebečků ze hřebčínů bývalého Rakouska – Uherska, kdy v roce 1903 – 1907 byli na hříbárně Nový Dvůr odchováváni hřebečci z těchto hřebčínů a bylo jednoznačně prokázáno, že hřebečci odchovávaní na N. Dvoře byli v kostře mnohem lépe vyvinuti než jejich vrstevníci odchovávaní v domovských hřebčínech. Proto již rakouští úředníci věděli, že “novodvorské“ pastviny mají schopnost tvořit kvalitní kostru, a že ne každá půda tuto schopnost má.

Vraťme se však k historii současného hřebčince, který byl svědkem dvou světových válek a mnoha dalších revolučních změn, přesto zůstával samostatným státním podnikem až do konce roku 1960, kdy nastaly následující změny v jeho začlenění:

  • od r. 1961 byl začleněn pod Státní plemenářskou správu,

  • od roku 1966 byl začleněn do Plemenářského podniku Veselí nad Lužnicí,

  • od roku 1973 byl začleněn do Plemenářského podniku Kladruby nad Labem,

  • od roku 1989 byl začleněn do Plemenářského podniku Netolice,

  • od roku 1991 se stává samostatným odštěpným závodem Státního plemenářského podniku Praha,

  • od roku 1993 se stává opět samostatným státním podnikem

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Evík - Více denní dovolené a častěji

Teda Pavli, na 4 dny zážitků habaděj (zejména těch gurmánských) :-) Ale aby to nebyl vícedenní výlet, ale víc dovolená, tak by to chtělo více dnů a více měst. Při tempu "jedno za rok" jste měly začít už kolem šestého roku života! :D :D :D
V Písku jsem byla, a to "usínání města v podvečer" mě taky zaskočilo. Letos jsme to samé usínání zažili s Pavlem v únoru ve Františkových Lázních.
Díky za podělení se o dojmy.

Glorča - Re: Více denní dovolené a častěji

Evi, s Luckou našetříme za rok tak na to, abychom si na týden někam vyrazily a užily si to a vyčistily hlavy. Znáš to: v práci nenahraditelné - takže dovolené poskrovnu. Bohužel taky peněz ještě méně. Raději bych byla rentiérka, ale holt na mě lidé jen otvírají pusinky. :-(

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 104756
Měsíc: 2771
Den: 52