3. Jižní část starého horního hřbitova
V horní části hřbitova najdeme i pískovcový hrob s portrétem učitele Emanuela Hrdličky (1853-1924). Portrét je opět dílem sochaře usazeného v Klatovech – Viléma Glose. Emanuel Hrdlička byl bolešinským učitelem. Skutečnost, že to neměl snadné povolání, dokazuje článek z Klatovského deníku :
V obci Myslovice u Klatov žil jistý Jan Lindner. Byl čeledínem a musel se hodně ohánět, aby uživil svoji rodinu. Když potřeboval, aby mu děti při práci pomohly, tak je neposlal do školy. Asi to bylo častěji nežli jen občas, poněvadž od okresní školní rady dostal pokutu. Tu Lindner nechtěl zaplatit a osočil bolešinského učitele Emanuela Hrdličku z týrání své dcery Marie. Prý jí trýznil, tahal za vlasy, a proto z toho prý šest neděl stonala a nemohla jít do školy. To si Hrdlička nenechal líbit a zažaloval Lindnera u soudu pro urážku na cti dle § 209. Soud zasedal 14. listopadu roku 1907 a žalovaný byl nejprve v „ráži", když soudu tvrdil, že jeho dceru donesli domů polomrtvou, na což má svědky, ale že řídícímu učiteli odpouští. Soudce ho napomenul s tím, že nemá komu co odpouštět, ale že má svoje tvrzení dokázat. Na to se Hrdlička dovolával všech dětí ve třídě a odpřísáhl, že je všechny přivede k soudu, aby řekly pravdu. Lindner po chvíli otočil a učitele poprosil za odpuštění. Jelikož Hrdlička nepožadoval nějaké potrestání, tak soudce ustoupil od soudního projednávání a s varováním Lindnera propustil domů. Sice tenkrát byly povoleny mírné tělesné tresty, ale že by „hojení" trvalo šest neděl, bylo asi Lindnerovým výmyslem, takže „učitelskej" Hrdlička byl v tom určitě nevinně. Dneska ve školách nejsou vůbec žádné fyzické tresty, což je v pořádku, ale bohužel nejsou žádné pedagogické (prací výchovné) postihy, a to v pořádku není.
Zdroj: http://klatovsky.denik.cz/zpravy_region/vypravy-zpet-aneb-co-se-kdysi-psalo-275-20150531.html
Na horním starém hřbitově, při zdi, která odděluje starou část a novou urnovou část, najdeme hrob Bohumila Jednoroviče Kosovského (1898 – 1987), spisovatele, metafyzika, disidenta, za 1. republiky aktivního trampa, homosexuála. Kosovský prožil netradičně zajímavý život. Jeho životopis převzat z www.sumava.cz/objekt_az/6988-hrob-bohumila-jednorovice-kosovskeho/ : Bohumil Jednorovič Kosovský (28.dubna 1898, Hořice v Podkrkonoší - 31.prosince 1987, Klatovy) byl literát a výtvarník, spiritistické medium, metafyzik a disident. Psal a publikoval pod jinými jmény - Ivan Horný, Rectus. Původně chtěl být sochařem, což mu rodiče nedovolili, protože kameník má vždy bídu. Jezdil na pokračovací školu do Jičína a stal se chemikem. Za první světové války bojoval v Itálii na Pasubio a po ní byl veden v Jičíně jako déle sloužící voják. Pracoval jako prodavač v obchodě u své sestry v Hořicích a později odešel do Prahy, kde byl zaměstnán jako tajemník v parlamentu. V Praze založil skupinu přátel spiritismu a přednášel metafyziku. Na jeho přednášky chodil i jeden z bratří Čapků a Alfons Mucha. Kosovský sám také maloval, učil se u Františka Hofmana, a dal námět pro barevné okno v Chrámu svatého Víta, které pak Alfons Mucha vytvořil. Během druhé světové války byl v zadržovacím táboru v Brně, kde ochutnával jídlo, aby nedošlo k opětovnému otrávení pracovních sil určených do Německa na práci. Když se během osvobozování blížili Rusové, byl z tábora propuštěn. Po nástupu komunistů k moci založil odbojovou skupinu, která měla za úkol připravovat převrat. Kosovský zorganizoval úspěšné přechody tří lidí přes hranice na západ. V padesátých letech byl komunisty zatčen a označen za velezrádce lidově demokratické republiky a jeho byt byl při zatčení vyrabován. Po dvou letech vazby byl jeho majetek soudem prohlášen za zkonfiskovaný a dostal návrh na trest smrti. Trest mu byl snížen na doživotí a byl propuštěn po 10ti letech práce v uranových dolech v Bytízu u Příbrami. Po propuštění měl policejně zakázanou Prahu, dostal pracovní doporučení do zámku v Lužanech jako kastelán - odkud po roce odešel. Pracoval jako zahradník v podniku Oseva v Lužanech, kde žil až do své smrti pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Byl perzekuován pro své názory i pro svou sexuální orientaci. Napsal Magna Charta Libertatum Intelektualis, základní body pro Ústavu Spojených států Evropských kde vyjadřoval myšlenku: „Právo na vládu nad obcemi, rody, národy a státy mají ti nejdokonalejší“. Za to ho v roce 1966 zavřeli na několik měsíců do psychiatrické léčebny v Bohnicích. V Přešticích v tehdejším holičství za výlohou byla vyvěšena tabule s jeho fotografií s nápisem „zločinec západních imperialistů č. 1“. Komunisté na něho vedli několik spisů pod krycím názvem Grof nebo Metafyzik a chtěli ho zbavit svéprávnosti. Kosovský byl StB hlídán a pronásledován, přesto se stále u něho na přednášky scházeli jeho posluchači, hlavně mladí lidé. Ve volném čase usilovně pracoval na svých rukopisech a mystických obrazech. Městský soud v Praze rozhodl o jeho rehabilitaci v prosinci 1990 po jeho smrti.
Literární dílo psané pod pseudonymem Ivan Horný: kniha Šílený Adventista, vydaná v roce 1931. Další knihou byla Duše trampa (jako autora označil Jiřího Muchu), vydaná v roce 1931. Kniha vydaná pod pseudonymem Rectus se jmenuje Legenda o svatém Husovi, vydaná byla v roce 1938.
Velmi výrazně také vystupuje v otázkách homosexuální emancipace. V časopise Hlas sexuální menšiny v roce 1931 publikuje nekompromisní článek zaměřený proti „zšenštilým“ homosexuálům. Převzato z //dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/38285/SeidlJ_MuznostJakoCtnost_2010.pdf;
jsessionid=C543ABD0F9B8916F773E58D20306B6DB?sequence=1 : ...velmi nekompromisně se vyjadřuje o „některých otrocky zženštilých našincích“, jejichž „hnusné chování“ dle něj zasluhuje konečně řádného odsouzení a vyřazení ze společnosti slušných lidí, „nemá-li věčně těžká příhana „zvrhlíků“ dopadati na hlavy všech příslušníků této menšiny“. Horný dále píše: „Je to nejbolavější vřed na těle stejnopohlavní lásky, vedle nejhnusnějšího vyděračství. (...) Slušný homoerot, aby pomalu zdaleka se vyhýbal místům, kde tyto vředy se usadily. I staří zkušení pasáci, kteří půl života prodleli v polosvětě nejnižšího řádu, otřásli by se hnusem nad řečmi, které vedou při své „zábavě“. (...) Plevel, jímž zaneřáděny jsou naše řady, budiž konečně již jednou navždy odstraněn. (...) Chceme-li očistu v nazírání, chceme-li od sexuální většiny pochopení a žádáme-li s touto rovného práva na život, pak postavme se také na úroveň slušnosti a nedopusťme, aby naše dobré jméno bylo slučováno se zrůdami, jejichž životní úkol sahá jen po poživačnostech ve skutcích i slovech“. Horného agresivní, až vyhlazovací rétorika, která operuje s motivy vředu, odstranění, plevele, patrně vychází z autorova nevšedního vnitřního ustrojení.
Dále při zdi směrem ke spodní části starého hřbitova leží hrobka rodiny Josefa Celerina, pěstitele klatovských karafiátů.
Podle pověsti se semínka karafiátů dostaly do Klatov díky rytmistrovi Volšanskému, který je při tažení proti Napoleonovi získal ve francouzském městě Nancy. To se stalo v roce 1813. Karafiáty vypěstoval a rozdával je svým známým. Tak si jich všiml i hostinský Michal Bullmann, který začal karafiáty šlechtit. V jeho hostinci se scházeli důstojníci místní jezdecké posádky, husaři a díky nim se sláva klatovských karafiátů rozšířila až do zahraničí. Pěstování a šlechtění karafiátů se začaly věnovat i jiné klatovské rodiny. František Celerin patřil k první karafiátnické generaci v Klatovech. Žil na počátku 19. století, karafiáty úspěšně šlechtil a také s nimi dobře obchodoval. Jeho syn Josef Celerin již byl profesionální zahradník a pěstitel karafiátů. Zúčastňoval se i různých výstav, z nichž si přivezl mnohá ocenění, např.na Jubilejní výstavě v Praze získal zlatou medaili. Zemřel v roce 1921.
Zajímavá je i žulová hrobka vedle. Patří statkářské rodině Pechmanovým z Beňov. Autorem řešení je opět sochař usazený v Klatovech, Vilém Glos. Jednalo se možná o úpravu staršího hrobu a sochař zde poprvé použil geometrický motiv řešení náhrobku. Tzn. čtyři pilíře jsou v horní části spojeny kruhem a uvnitř pak vznikne prostor pro svítilnu či vázu. Tento motiv se pak opakuje i na pomnících padlým v 1.světové válce v Těšovicích, Mrákově a Malechově. V Glosově pracovním deníku lze dohledat schématický náčrtek řešení a cenu pomníku 3000 Kč.
Zdroj : www.socharstvi.info
Hned vedle stojí hrobka rodiny Benešovy. Václav Beneš (1893-1933) byl klatovský stavitel a architekt. Mladý architekt Beneš pracoval v Klatovech ve 20. a 30.letech 20.století. V té době se spolu s dalšími mladými kolegy začal vymaňovat ze stínu klatovského stavitele Karla Horáka. Začínají opouštět secesní tvarosloví a snaží se orientovat na nové architektonické trendy. Tak se například Vojtěch Brada spolu s Benešem snažili začlenit do svých staveb rondokubismus. A kubistickou podobu má i hrobka rodiny Benešovy. Po 1. světové válce se město snažilo řešit bytovou krizi a tak mladí architekti pracovali pod stavebním družstvem Svépomoc. Beneš stavěl školní budovy. V Janovicích nad Úhlavou vypracoval její projekt. Škola byla otevřena v roce 1926. Projekt ke stavbě školy nad městským parkem v Klatovech vypracoval pražský architekt Ladislav Skřivánek. Stavbu pak provedli v letech 1923 -1925 Beneš spolu s Josefem Strejcem. Podle návrhu Ladislava Skřivánka stěny dnešní Masarykovy základní školy zdobí psaníčková sgrafita. Dále pak provedl podle plánů plzeňského architekta Václava Neckáře živnostenskou školu čp.362, tj. Dnešní Střední průmyslovou školu. Škola byla otevřena v roce 1934. Na stavbu této školy byla vypsána architektonická soutěž. Soutěže se zúčastnil i sám Beneš. Jeho model živnostenské pokračovací školy byl ve stylu puristicko-funkcionalistické architektury. A i tady se potvrzuje, že dovedl kvalitně reflektovat moderní architektonické směry.
Beneš vypracoval i projekt ke stavbě sirotčince pod Křesťanským vrškem (pozdější porodnice v areálu nemocnice). Návrhy ale vypracovali ještě další 3 klatovští stavitelé. Vyhrál projekt Vojtěcha Brady. Firmy Karla Horáka, Václava Beneše a Josefa Strejce provedly v letech 1931-134 podle projektu pražského architekta Zdeňka Pštrosse budovy nové pošty čp.89 a okresního úřadu čp.90. Postaveny byly na místě, kde stával špitál s barokním kostelem sv. Rocha. Špitál s kostelem musely těmto stavbám ustoupit.
V Masarykově ulici čp. 294 podle plánů Karla Horáka provedl v letech 1931 -1932 stavbu rohového domu s malými obecními byty. Pro svoji rodinu pak v roce 1928 postavil vilu ve Vaňkově ulici čp.304.
V další, nové jižní části hřbitova, nalezneme hrob zahradníka Františka Spora a jeho manželky Anny Sporové.
Zakladatel zahradnické a karafiátnické tradice v rodině Sporů byl Matěj Spora, otec Františka. Matěj patřil do první generace karafiátníků v Klatovech. Byl zahradníkem profesionálním a mládí strávil ve Vídni, kde se staral o jednu z císařských habsburských zahrad. Spolu s Michalem Bullmannem, Františkem Celerinem aj. soutěžili, kdo vypěstuje hezčí karafiát. Matěj Spora to dokonce dotáhl na pozici starosty města Klatovy, kterou vykonával na počátku 60. let 19. století.
Jeho syn František Spora (1845-1938) patřil k druhé klatovské karafiátnické generaci, která nastoupila na scénu v 80. letech 19. století. V té době bylo v evropských městech organizováno mnoho výstav a klatovští karafiátníci se jich s velkým úspěchem zúčastňovali. Nastalo také období úspěšného obchodování. František Spora si od stavitele Karla Horáka v roce 1909 nechal před nádražím postavit budovy svého zahradnictví a rodinnou vilu čp. 216 v Cibulkově ulici.