Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sókratés (470-400 př.n.l.)

Byl synem sochaře a porodní báby a svými hrubými rysy připomínal spíše řemeslníka. Pravděpodobně by se jím i stal, ale tady poprvé relativně klidnou hladinu řeckého filozofického jezera rozčeřila žena. Nesnesitelnost jeho manželky Xantipy se totiž stala tak pověstnou, že Sókratés už se postupem času raději doma ani příliš nevyskytoval a z dlouhého vysedávání po ulicích se stal filozofem.
Proces výuky žáků je u něho obrácen. Sókratés je tím, kdo se táže a pomáhá rodit moudrost ostatním. Zde se jistě projevily vlohy zděděné po matce.
Sókratés je zastánce sebepoznání a ponoření se do sebe sama. Výsledkem plaveb ve vlastním nitru se posléze stává epitaf 'Vím, že nic nevím', který dodnes šokuje svou upřímností.
Sókratés nevytvořil nějaký rozsáhlý a propracovaný systém, jeho význam spočívá spíše v jeho jedinečné osobnosti, která se stala mravním ideálem pro následovníky. Cítil, že má v sobě vnitřní hlas, který ho vede ke správnému jednání. Nazýval ho 'daimonion', svědomí.
Za svoje přesvědčení dokázal položit i život. Z politických důvodů, které byly z valné části smyšlené, byl odsouzen k smrti a donucen pozřít jed. Na smrtelném loži ještě pronesl větu 'Asklépiovi jsem dlužen kohouta, dejte mu ho a nezapomeňte!' Tento výrok je dodnes pro sókratiky jablkem sváru a jeho interpretace se značně liší. 

zdroj: http://www.goat.cz/index.php?path=Filozofie_03-VrcholneObdobi