Lapálie docenta Hňačka
Docent Hňačko seděl ve svém perfektním smokingu ve druhém patře pavilónu akademika Bedrny na bidetu. Jedině bidet dovedl dodat záhybům jeho kalhot patřičnou formu a možnost zastínit tak zastaralé puky. Věděl, že dnes musí být stoprocentní, neboť se koná předávání cen za celoživotní vědecký odkaz. Docent Hňačko – specialista na paleovýživu s přesahem na celer a tykvovité – je ve svém oboru naprostá špička. Předchází před zrcadlo, pochvaluje si vlněné sako šité na míru jeho stárnoucí tělesné schránce. Sako mu v ramenou perfektně padne i bez vycpávek, neboť látka je nadnášena těkavými plyny, které docent chronicky produkuje. Poté odchází do svého kabinetu. Jen co vsune klíč do zámku, dveře se samy otevírají vlivem vonného přetlaku uvnitř místnosti. Poté se přemístí k oknu. Z parapetu vezme kempingový salát zakoupený před dvěma dny ve školním bufetu. I přes trvale nízkou diskotní cenu, za kterou lze v kantýně salát pořídit, jevila potravina známky čerstvosti, a tedy nebyla vůbec paleo. Jelikož byl docent Hňačko zcela obětí své vědní posedlosti, kategoricky odmítal jakýkoliv čerstvý produkt pozřít. Z tohoto důvodu vystavil salát nad radiátor pod prosklenou tabuli a těšil se na budoucí gurmetský zážitek. Nyní docent Hňačko vytáhne na zakázku vyrobenou repliku dřevěné lžíce slohu kromaňonského a počne jí nořit do hmoty před sebou. Pokud by zde byl náhodný pozorovatel, všiml by si, že by potravina na talíři a pleť pana docenta spolu mohly vystupovat v pořadu Jste to, co jíte. Náš člověk je už v letech a jeho chrup nemá patřičné parametry. Avšak vyškolený kempingový salát je natolik poslušen, že se téměř sám dává do pohybu za minimální součinnosti strávníka. Pan docent si libuje nad intenzitou a dobrým vychováním pokrmu. Jeho chuťové pohárky vesele plesají, oči se mu lesknou a v břichu generuje ta biomasa dostatek plynné energie, kterou docent nazývá osobité charisma. Spokojen se sebou, přemístí se ke dveřím, přehodí přes sebe plášť a opustí kabinet. Zavolá si taxík a vydá pokyn: Grand Hotel Bureš. Taxikář nejdřív pronese, něco o kanalizaci a pravděpodobně se blížícím dešti. Vzápětí si ale uvědomí, že se zmýlil v předpovědi. Stáhne okénko a s nachýlenou hlavou ven kormidluje vůz pouze jedním okem. Omráčen podnebím ve voze však i tak záhy omdlívá. Docent Hňačko se domnívá, že řidič usnul za volantem a ježto je neslušné budit člověka, pakliže si to výslovně nepřeje, rozhodne se opustit vůz. Na sedadle nechá řidiči menší obnos, přehodí přes sebe plášť a zbývajících pár metrů dojde po svých. Před Grand Hotelem stojí zástup limuzín. Dámy cupitají ke vchodům a za nimi se batolí důstojné kapacity z univerzity. V šatně slouží postarší žena. K nelibosti hostů odbavení oděvů mírně vázne a lidé se hromadí ve frontě. Na scénu přichází docent Hňačko. Uzavřená místnost, hojnost těl a anonymita - to vše ještě více stimuluje kempingový salát. Pomalu a nesměle procedí první zdravici. Téměř vzápětí následují podezřívavé pohledy a spory o autorská práva. Vysoká koncentrace těl ovšem neumožňuje určit epicentrum. Náš hrdina je spokojen se svojí aktuální formou. Poblíž spatří vedení ústavu. Pozdraví pana ředitele a jeho ženu, která z těsného kontaktu mírně zavrávorá a vymkne si kotník. Pan ředitel dobře zná své zaměstnance a tak se snaží udržet si glanc, ale i u něho brzy propukne astmatické sípání. Docent rozdává úsměvy, vtipkuje a ženy před ním omdlévají. Po chvíli se celé osazenstvo přemístí do hlavního sálu. Docent Hňačko stoupá pohledem vzhůru a říká si, že strop je zbytečně vysoký a rozptýlí tak jeho osobité fluidum. Lidé se usadí a čas již velí začít s hlavním programem. Do utichajících hlasů zazní fanfáry, potemnělou scénu protnou jasně barevná světla a na scénu vchází Marek Hřeben. Přivítá lidi v sále, prohodí mírný žert a hned v úvodu přistoupí k vyhlášení Burešovy ceny za celoživotní zásluhy na poli vědy. Vzrůstající neovladatelné napětí v docentových útrobách způsobí migraci lidí v sále. Hňačko osiří v celém levém křídle sedadel, ale nenechá se tím vyvést z míry. Zcela hypnoticky sleduje Markovy prsty, které rozpečetí obálku se jménem vítěze. Menší odmlka a pak je ohlášeno: ,,Burešovu cenu za celoživotní vědecké dílo získává profesor Jan Špirk‘‘. Docentem Hňačkem prochvívá pocit nepochopení i křivdy a podezřívá porotu z podjatosti. Léta jeho odborného bádání zůstávají nadále přehlížena a nedoceněna, přitom jeho poznatky by znamenaly šťastnější lidstvo. Svět se dobrovolně uvrhl do temnot, myslí si náš zlomený člověk. Situaci nelze zvládnout. Docent Hňačko naposledy pohlédne do těch bezduchých obličejů v sále a odšpuntuje svůj vynález zkázy.
Od té doby jsou ulice Generála Píky a Pod lipami uzavřeny pro padající omítku z okolních budov.