3) MYSTICKÝ PAN KULEBRNDA
Muflonboy byl vděčný za svůj mufloní obleček. V nadmořské výšce, do které s ním orel vylétl, by mu byla normálně zima. Kdyby ovšem bylo normální být unesen obřím orlem. Nejprve nenašel pana Kulebrndu a teď toto. Určitě mu musela někde přes cestu přeběhnout černá díra. No, nebo možná spíš jen černá kočka. Orel ho přece jen stále nesežral, ani neupustil – učil se Muflonboy dívat se na život z lepší stránky. Každopádně neměl kam utéct. Díval se tedy rezignovaně na vzdálenou zem, až po nějakém čase usnul.
Když se probudil, nahmatal pod sebou pevnou půdu. Dlouho, ale nejásal. Nacházel se v orlím hnízdě nad skalním převisem. Hnízdo bylo velké asi jako velká vana na koupání a kromě něho v něm bylo ještě jedno vejce velké jako sud od piva. Obřího orla nikde neviděl. Postavil se tedy, aby si protáhl tělo. Chtěl vymyslet, kudy sleze na zem a uteče, ale jeho pozornost zaujala nedaleká kadibudka. Tu na skalním převisu skutečně nečekal. Šel prozkoumat, jestli u ní třeba není tajné schodiště. Žádné tam nebylo.
„Kdo by se s ním tak dělal do této výšky? Musí to být několik stovek metrů“ řekl sám sobě.
Když opatrně otevřel vrátka, střetl se pohledem s očima staříka, který seděl se staženými kalhoty na míse.
„Moc se omlouvám. Nevěděl jsem, že tu někdo je.“ Omluvil se Muflonboy.
„Neviděl jste mého zubra?“ otázal se suše stařík.
Muflonboy nevěděl, co má na to odpovědět. Navíc jeho pozornost upoutával staříkův bílý plnovous, který sahal až na podlahu. Po odmlce se však vzpamatoval a projevil obavy o starce.
„Je vám dobře pane? Jste starý a asi vás klame paměť. Určitě si mě s někým pletete.“
Stařec se ale ohradil, že ještě starý není. „Na zem stále domočím. Na kolena si k tomu ještě kleknout nepotřebuji“ řekl uraženě.
Muflonboy se rozpomenul, že se zatím ani nepředstavil. Se starcem nebyla kloudná řeč, ale byl to po dlouhé době první člověk, který se nelekl jeho vzhledu. Podal mu tedy ruku, aby se představil.
„Já vím, kdo jsi, Pidlibuku“ překvapil ho opět stařec. „Mravenečci mi řekli o tvé výpravě do mé jeskyně a o tvé lesní moudrosti. Skutečně teď hledám učedníka...“
„ A také svého zubra…“ zamyslel se na moment stařec. „Nejprve se potřebuješ ještě lépe naučit rozumět přírodě a vesmíru. Tvým prvním úkolem bude sedět na vejci, které jsi viděl v hnízdě a zahřívat ho. Alespoň do momentu, než se jeho rodiče vrátí z mise, na kterou jsem je poslal.“
Muflonboy samým překvapením stál na místě jako opařený a nevzmohl se na kus slova. Kulebrnda ho tedy netrpělivě vystrčil z kadibudky a zabouchl vrátka. Když je Muflonboy znovu otevřel, pan Kulebrnda už tam nebyl.
"To jsem z toho jelen" podivil se Muflonboy.
Tak začal Muflonboyův trénink. Sezení na vejci bylo krajně nepohodlné. Seděl na něm a čekal, jestli náhodou nějaká žába nevyskočí tři sta metrů a to jemu přímo do pusy. To se samozřejmě nestalo. Musel tedy slézt, aby se napil a ulovil si jídlo. Dny plynuly a lezení po skále pro něj bylo stále snadnější. Co nejdříve si do hnízda donesl větve, aby si z nich udělal úkryt před deštěm. Ani on, ani vejce nesměli prochladnout.