7) DVĚ VĚŽE
Král seděl na vrcholu své meditační věže. Byla to majestátní kamenná věž podobná té, která se používá při hře šachů. Její vrchol nebyl špičatý, ale bylo to otevřené prostranství. Pro spojení s astrálním kentusem musel být člověk ideálně pod širým nebem. Vrchol věže byla tedy kruhová plocha obehnaná cimbuřím. Uprostřed tohoto prostranství král Miroslav mnoho hodin denně seděl v tureckém sedu, meditoval a řídil své hady a vzdálené bitvy.
Obloha byla úplně zatažená. Bylo jasné, že bude pršet. Nikdo se však neodvážil krále vytrhnout z jeho tranzu. Někdy se král nečekaně probral sám. Obyčejně bylo důvodem k tomu rozčilení nad generálem Hroším hochem, který se zrovna šťoural v nose a zapomněl si na hlavu nasadit magický koberec. Tentokrát však šlo vše zřejmě dobře a krále z tranzu vzbudil až zvuk hromu. Po celém dni spojení s astrálním kentusem byl Miroslav nejprve jako mátoha. Dělali se mu mžitky před očima a nevěděl, jestli je na větvi, nebo na věži. Když však v dálce spatřil Věž slyšení, došlo mu, kde je, a probral se úplně. Beze spěchu zvedl z podlahy své ztuhlé tělo a šel se schovat před deštěm.