2. kapitola
2
Co se stalo se světem?
Dřívější tabu se dnes běžným zdá,
každý se žene, za čím, nevěda,
a vlastní sny do smetí smete.
Matka nemá čas na dítě
a muž dnes dospět odmítá,
to nejlepší, co se naskýtá,
je prostředí sociální sítě.
Manželství už není do smrti
a čest nikomu nic neříká,
mamonem kdekdo se zajíká
a stresem se v práci drtí.
V nitru nás sužuje prázdnota
a mnoho lidí ztratilo svou víru,
na terapii pak hledáme svou sílu
a do duše padá nám temnota.
Je těžké dneska najít klid
a něco stálého v té nekončící změně,
jak mořská víla, co se rozplynula v pěně,
já toužím jiný život žít.
Chci vrátit se k dávným hodnotám
a volně dýchat v přehlednějším světě,
držet slovo a cudnost ať tam kvete,
k těm tradicím já se znám.
Po dlouhé době jsem dnes odpoledne napsala báseň. Jistě, není to kdovíco, ale připomnělo mi to něco, nač jsem již dávno zapomněla. Ten úžasný pocit, který jsem při psaní vždy zažívala. Když něco tvořím, když do toho vkládám své srdce, svou duši, názory... Když jsem byla nešťastná, stačilo vzít tužku a papír a napsat báseň, smutek pak ze mě jako kouzlem odplul a přenesl se do těch slov na papíře. Snila jsem o psaní a dráze spisovatelky, jenže pak jsem se vdala, nastoupila do práce a na podobné věci už nezbyl čas. Přesto mě k tomu ale stále cosi podvědomě táhlo, a proto jsem nakonec s prací recepční sekla a šla do Belladonny. Psát recenze však není tak naplňující. Myslela jsem si, že mi to stačí, že jsem tak spokojená, ale když jsem teď po několika letech znovu načmárala na papír verše, jež se vzaly, nevím kde, pochopila jsem, že chci víc. Teď už nepochybuji.
Zvedla jsem svůj mobil a vytočila Adamovo číslo. „Ahoj,“ ozve se překvapeně.
„Ahoj,“ odvětím a než ztratím odvahu, vychrlím ze sebe: „Jak jsme mluvili o té knize... Chci se na tom podílet.“
„Vážně?“
Krucinál, ANO! „Jo, vážně. Přemýšlela jsem a strašně ráda bych se na tom podílela.“
„Super. Trochu jsi mě zaskočila, přiznávám, myslel jsem, že tě budu muset víc přesvědčovat, ale mám vážně radost, že do toho chceš se mnou jít.“
„Já taky. Tak až budeš mít nějakou konkrétnější představu, dej mi vědět,“ požádám ho.
„Určitě.“
Proboha, já to fakt udělala! To je skvělé! Báječné! To je... Panebože, co když to nezvládnu? Co když se Adamovi nebudou moje texty líbit? Ne, hlavu vzhůru, zvládnu to. Vždycky jsem to chtěla, tak teď necouvnu kvůli pitomým obavám. Je čas vzít svůj život pevně do rukou a pokusit se vyždímat z něj víc.
Robert můj entusiasmus bohužel nesdílel a snažil se mi podobné plány vymluvit. Adama navíc považoval za průměrného fotografa, protože kdyby byl pořádný umělec, nezahazoval by se s časopisem, jako je ten náš. A já jsem jen naivní snílek, když si myslím, že by moje výlevy mohly někoho zajímat. Popravdě mi tím dost zkazil náladu. Já mu to ovšem oplatila stejnou mincí, když jsem mu sdělila, že jsem k nám pozvala Zuzku s Lukášem na sobotní večeři.
„Proč jsi to hergot udělala?“
„Nechápu, co ti vadí, dřív jsme se takhle scházeli pravidelně,“ odvětím, snažíc se zůstat jakžtakž nad věcí.
„Jo, jenže to bylo před tím, než se z Lukáše stal takovej idiot. Myslel jsem, že ho nesnášíš! Ráno sis stěžovala, že by měl někdo Zuzaně pomoct, a teď se chováš, jako by bylo všechno v pořádku.“
„Právě, že to není v pořádku. Když jsem šla domů, všimla jsem si, že má na tváři monokl, ač se to snažila skrývat.“
„Další důvod, proč je nezvat.“
„Vážně? A to jako proč?“
„Když je sem zveš a tváříš se, že je všechno v pohodě, je to, jako bys to schvalovala,“ sdělí mi svůj názor.
„Aha, takže podle tebe je v pořádku se od nich úplně distancovat a tvářit se, že je neznáme, protože tak dáme nejlépe najevo, že nesouhlasíme s tím, co se u nich děje?!“
„To jsem neřekl,“ hájí se.
„Ale přesně tohle jsi řekl!“ zakřičím na něj. „A já s tím prostě nesouhlasím. Podle mě je důležité Zuzanu podpořit, aby věděla, že na ní lidem záleží.“
„A kvůli tomu mám trávit celej večer s tím hajzlem a hrát si na kámoše? To bude teda super víkend.“
„Jeden večer snad přežiješ, ne? Každopádně o Lukáše tady vůbec nejde.“
„Tak proč jsi ho zvala?“ vyštěkne naštvaně.
„Myslíš, že by přišla bez něj? Že by ji sem pustil samotnou, abychom do ní mohli hučet, ať ho udá na policii a rozvede se s ním?“
„Tak do ní budeš hučet před ním? Nepřipadá ti to absurdní?!“ Důrazně si poklepe rukou na čelo, jako že jsem se nejspíš totálně zbláznila.
„Já jí tu přeci nebudu přesvědčovat, aby ho opustila,“ oponuji mu.
„Tak k čemu potom celá ta šaráda?“ rozhodí rukama, jako by jimi chtěl obejmout celý prostor našeho obýváku.
„Už jsem řekla, chci ji jen podpořit...“
„Víš, co? Já na to fakt nemám náladu,“ prohlásí a zamíří ke dveřím.
„Na tu sobotní večeři?“ zeptám se, protože mě napadlo, že chce jít k sousedům, aby jim oznámil, že se celá akce ruší.
„To taky,“ zavrčel, strčil si do kapsy kalhot peněženku a začal si obouvat boty.
„Kam chceš jít?“ zajímá mě.
„Do hospody, kam asi. Myslíš, že mě baví, se po příchodu z práce hádat kvůli cizím problémům?“ oznámí mi a zabouchne za sebou dveře.
Tak to bychom měli. Proč jen Robert nedokáže pochopit, o co mi jde? Chci jen, aby Zuzana neměla pocit, že je v tom sama, aby věděla, že bude-li cokoli potřebovat, pomůžu jí. Když se na ni lidi vykašlou, pak teprve Lukáše neopustí, bude-li jí připadat, že nikoho jiného nemá. Já nevím, možná má Robert pravdu a je to hloupost, ale musím prostě něco zkusit. Nikdy bych si neodpustila, pokud by se kvůli tomu, že se dívám stranou, Zuzce něco stalo.
Strčím do mikrovlnky talíř s kari, co jsem vařila k obědu. Robert se zřejmě nají v hospodě, tak mu nemusím jeho porci schovávat. Po cinknutí vytáhnu horký talíř a odnesu si ho ke stolu. Mám moc ráda orientální kuchyni, baví mě kombinace nezvyklých chutí a vůní, hrát si s kořením a vytvářet nové a nečekané příchutě. Jako zde, smícháním manga, česneku, pár kuliček hroznového vína, červené kari pasty a pár dalších věcí vzniklo naprosto úžasné jídlo, za které by se nemuseli stydět, troufám si říct, v žádné z místních indických restaurací.
Po večeři si otevřu láhev červeného vína a se skleničkou v ruce se posadím na pohovku a pustím televizi. Není to zrovna ideální způsob, jak trávit pondělní večer, ale co se dá dělat. Nejsem zrovna typ, co rád chodí do barů, hospod a podobných podniků, do divadla jdu ve čtvrtek a v kině momentálně nic zajímavého nedávají, tak co? Jak tak přepínám programy a hledám něco zajímavého, než začne horor 30 a půl metru, vyskočí na mě jeden z hudebních kanálů. Nakonec, proč ne? Hudbu mám ráda, tak proč si neposlechnout pár zajímavých písní, než ten film začne?
Brzy mě ale zamrazilo. Následovala totiž píseň Michaela Jacksona Smooth Criminal. Už jen ten samotný začátek o muži, co vešel do bytu jisté Annie, pravděpodobně své přítelkyně, a nechal na koberci skvrny od krve. Schovala se pod stůl, neschopna se bránit. Pak utíkala do ložnice, avšak srazil ji k zemi... a to byla její zkáza.
Annie, jsi v pořádku?
Jako by ta píseň přesně popisovala, co se děje u Zuzany doma. Bála jsem se, že přesně takhle to jednou skončí, další hádka, křik a krev.
A tak z toho vyšli.
Byla neděle. Jaký smutný den!
Dýchání z úst do úst,
zvuk srdečního rytmu.
Zastrašování.
Annie, jsi v pořádku?
Tak, Annie, jsi v pořádku?
Jsi v pořádku, Annie?
Byla jsi udeřena,
byla jsi sražena
uhlazeným zločincem.
Slova té písně se mi vrývala hluboko do duše. Drásala srdce a doháněla mě k slzám. Ne však slzám lítosti nad nebohou ženou, ne, byly to slzy bezmoci, zoufalství nad tím, že neznám způsob, jak pomoci člověku v takové situaci.
Byla jsi sražena.
To byl tvůj konec, Annie!
Teprve až mnohem později jsem si uvědomila, že vše, co se později stalo, začalo právě tady. Touto písní. Ona je klíčem ke všemu, k pochopení. Může vám to připadat divné a neuvěřitelné, že by jedna stará písnička mohla mít takový vliv na něčí činy, ale je to tak. Samozřejmě nešlo jen o ni, formovala mě kombinace mnoha různých faktorů, ale právě tento jediný okamžik stál u zrodu všeho.
Snad to byla náhoda, snad osud, ale i onen horor se týkal domácího násilí. Jako by mě to téma pronásledovalo. Hrdinka Marnie se v něm vrací z vězení, kde strávila několik let za vraždu svého manžela, do domu, kde se to vše stalo. Má tam domácí vězení a nemůže dům opustit. Navíc tam není sama. Duch jejího muže je přítomen také a snaží se jí ublížit. Navíc se ukáže, že její manžel Mike, policista, ji dlouho před svou smrtí fyzicky týral. Několikrát volala na policii, ale Mikeovi kolegové to vždy přikryli. Nikdo jí nepomohl. A tak nakonec manžela v sebeobraně zabila a šla za to do vězení, jelikož neexistovaly důkazy, že by na ni „ctihodný“ policista kdy vztáhl ruku. Dost smutné.
Robert se vrátil, když byl film asi ve třetině, ale jelikož není zrovna fanda hororů, šel si radši lehnout. Po závěrečných titulcích jsem se i já zachumlala pod peřinu a naslouchala Robertovu pravidelnému oddychování. Nedokázala jsem ale usnout. Pořád jsem se převracela a spánek nepřicházel. Hlavou mi totiž jako roj včel bzučely zneklidňující myšlenky. Jak pomoci týrané ženě, když si nedokáže pomoct sama?
Všechny příběhy, ze kterých bych mohla načerpat inspiraci, končily stejně. Marnie svého muže ubodala. Rose McGowan ve filmu Pastorova žena svého manžela-tyrana zastřelila. Jennifer Lopez ve filmu Dost zase manžela víceméně umlátila. A Maryša Vávrovi nasypala jed do kávy. Copak není jiné cesty? Neexistuje jiné východisko?
Existuje – útěk. Soud. Ale to by Zuzana musela chtít a já se obávám, že k tomu nikdy nedojde, že ji Lukáš zničí nebo i zabije dřív, než se ona odhodlá ho opustit.
Někdo by s tím měl něco udělat.
To je věta, kterou si pořád opakujeme jako nějakou mantru, zaklínadlo, které nám pomáhá zbavit se zodpovědnosti. Proč bychom se do toho měli plést? Není to přece náš problém. Nějak se to vyřeší. Někdo něco udělá. Někdy.
Ale kdo? Kdy? A jak?
Bojíme se vystoupit a pomoci tomu, kdo to potřebuje, z nějaké neopodstatněné obavy, že bychom se mohli dostat do problémů. Možná ano, ale znamená to, že se nemáme ani pokusit někoho zachránit? Není právě o tomhle soucit? Není to láska k bližnímu, kterou tak rádi hlásáme, když se nám to zrovna hodí? Když chceme ukázat, jak dobří jsme křesťané? Tak proč se tak často díváme jinam? Proč zavíráme oči před realitou a děláme, že nevidíme to zlo kolem nás, a co je horší, odmítáme vidět i chyby v nás samých. Popíráme základní principy lidskosti, když se snažíme hledět si pouze svého.
Zvykli jsme si čekat, že někdo jiný vyřeší naše problémy za nás. Občas ale nastanou chvíle, kdy musíme povstat a konečně si přiznat, že nikdo nepřijde. Neobjeví se zde nějaký komiksový superhrdina a nezachrání nás před přepadením, znásilněním nebo před smrtí z rukou násilníka. Ne, my sami máme svůj život v rukách. Ale máme ve svých rukou i životy všech ostatních, protože jen na nás a našich činech, menších i větších, důležitých i zdánlivě bezvýznamných, záleží. Hluboko v srdci vím, že jestli Zuzaně nepomůžu, její krev ulpí i na mých rukou. I já nesu vinu za její utrpení, když předstírám, že nevidím, co se jí děje. Ale tak už to dál být nesmí. Přišel čas povstat. Přišel čas konat.
Někdo by s tím měl něco udělat.
Ano. Někdo by měl. A zdá se, že ten Někdo jsem JÁ. Musím to zastavit, jinak si to budu až do smrti vyčítat. A jak na to? No, zdá se, že existuje jen jediný spolehlivý způsob, jak násilníka zastavit. Smrt.
Přesně tak. Zatím ještě nevím jak, ale zabiju Lukáše.
Tuto sobotu.