Jak vzniká kniha
Pokud vás podle názvu napadlo, že půjde o článek o tom, jak se taková kniha vlastně rodí v hlavě autora a jak se následně píše, musím vás zklamat, jelikož to se z mého článku nedozvíte. Já se rozhodla zaměřit na období, kdy už máme rukopis hotový a s nakladatelem dohodnuté jeho vydání. Nejspíš si řeknete, že v tuto chvíli už je vyhráno a kniha je v podstatě hotová, tak o čem to tedy bude?
Možná Vás to překvapí, ale takovou knížku čeká ještě dlouhá cesta, než se dostane na pulty knihkupectví a poličky vašich knihoven.
Začne tedy tím, že kniha leží u nakladatele, kam se dostala buďto jako nabídka rukopisu přímo od autora, či prostřednictvím agenta nebo prací samotného redaktora. Může jít buď o knihu českou, nebo o titul ze zahraničí, jenž samozřejmě potřebuje překlad. A nyní se konečně práce jazykového redaktora, kterou bych vám chtěla přiblížit.
Když takový redaktor dostane ke zpracování původní rukopis, má napůl vyhráno, jelikož může komunikovat přímo s autorem. Také si může s textem více hrát a navrhovat autorovi určité zásahy, které by, podle něj, napomohly knize k větší čtivosti, např. zkrácení některé kapitoly, vyškrtnutí jisté pasáže či přenesení některé scény na jiné místo. Autor samozřejmě s takovými nápady nemusí souhlasit, na což má plné právo.
Pokud však redaktor dostane text překladový, je jeho práce mnohem těžší. Na představu, že by si mohl vyměňovat e-maily např. se Stephenem Kingem nebo Charlaine Harrisovou a diskutoval s nimi o určitých pasážích, můžete rovnou zapomenout. Redaktor dostane do ruky překlad i originální text a jeho prací je zprostředkovat českým čtenářům pokud možno stejný zážitek, jaký mají z knihy čtenáři cizí.
A tady začíná mravenčí práce, kdy každý odstavec čtete nejprve v originále, poté ve své mateřštině a následně rozebíráte, zda není překlad příliš volný, zda věty znějí dobře a nepotřebují nějakou stylistickou úpravu, nebo zda překladatel na nic nezapomněl nebo nedej bože něco špatně nepochopil. Občas přitom narazíte i na podobné perly, jako když se vinou překlepu stane ze života v moři „život v moči“, dozvíte se, že staří Římané používali med k výrobě nádob (anglické slovo dish znamená nejen talíř nebo mísu, ale i pokrm, což autorovi překladu zřejmě ušlo), nebo že „rohovitky jsou mimořádně propracované korály tvarem podobné ventilátoru“ (anglické fan se sice používá i pro ventilátor, zde však opravdu mělo jít o „vějíř“). Naštěstí k takovým omylům ale nedochází příliš často.
Dalším problém, jejž musí redaktor řešit, je kontrola či přímo vyhledávání českých ekvivalentů cizojazyčných názvů. Ano, tuto práci má sice primárně na starosti překladatel, jenže zodpovědnost za správnost textu leží na bedrech redaktora, který proto musí k textu přistupovat kriticky a svého překladatele raději kontrolovat, než mu slepě důvěřovat a pak si zbytečně utrhnout ostudu. A nejlepší věcí na tom všem je, když máte v ruce text, jehož téma je vám absolutně cizí. Odkud má normální člověk vědět, jak se říká jednotlivým částem Mezinárodní vesmírné stanice? A jak přeložit do češtiny výraz „snoopy cap“, což je čapka astronauta se zabudovaným komunikačním zařízením, připomínající u nás téměř neznámou kreslenou postavičku?
A aby toho nebylo málo, musí mít ještě takový redaktor opravdu značný všeobecný přehled, přičemž samozřejmostí jsou hluboké znalosti z oblasti kultury. Jak jste si jistě všimli, ve spoustě knih autor odkazuje na různé jiné knihy, filmy, písně či jejich interprety. A jedním z úkolů redaktora je dohlédnout na to, aby podobné odkazy byly správně předkládány čtenáři. A protože nikdo neznáme všechno, občas dohází k podobným faux pas, jako když se v jedné z knih výše zmiňované autorky objevila scéna, kde hlavní hrdinka Sookie mluví o seriálu Buffy, přemožitelka upírů, a následně se příteli omlouvá, že „Anděla nemá“. Zde se projevilo, že překladem ani redaktor zřejmě nebyly fanoušky tohoto fenoménu přelomu 90. let, jelikož seriálový spin-off k Buffy se v češtině nejmenuje „Anděl“, nýbrž „Angel“ (podle jména hlavního hrdiny). Znalému čtenáři takový nedostatek jistě vykouzlí úsměv na tváři.
Můžete však narazit i na mnohem horší příklady neznalosti. V jinak výtečném filmu Prvotní strach z roku 1996 (režie Gregory Hoblit) v českém dabingu neustále narážejí na spisovatelku Natalii Hawthornovou, autorku románu Šarlatové písmeno. Každý, kdo se trochu vyzná v romantické literatuře, už musí tušit, že tady něco nehraje. Zmiňovaná kniha je jistě skvělá, jen ji bohužel nenapsala žádná spisovatelka Hawthornová, ale v USA velmi známý spisovatel Nathaniel Hawthorne (1804-1864). Takovéto přehmaty by se opravdu stávat neměly.
A ještě jeden knižní příklad. V knize Útěk ze stínů od mé oblíbené autorky Kay Hooper se vyskytují agenti FBI nadaní zvláštními, parapsychologickými schopnostmi. Takovým lidem se správně říká psychotronici. Během překladu a redakce textu však nejspíš došlo k nepochopení tohoto termínu či se v redakci pokusili termín „počeštit“, pročež začali všechny agenty označovat za média. Tím však bohužel došlo ke značnému zkreslení a zkomplikování srozumitelnosti textu, jelikož psychotronik může např. ovládat telekinezi, číst myšlenky, vidět útržky budoucnosti atp., zatímco médium pouze komunikuje se zemřelými. Médium je samozřejmě také psychotronikem, avšak tyto termíny se v žádném případě nerovnají. Čtenáři proto měli ztíženou četbu, jelikož museli neustále uvažovat nad tím, která z daných postav je skutečně médiem a které „médium“ je něčím docela jiným.
Když redaktor tohle všechno zvládne, pošle následně upravený text zpět překladateli, aby s ním navrhované změny zkonzultoval. Ačkoli sice zodpovědnost za správnost textu leží na redaktorovi, ani on není vševědoucí, a překladatel ho může upozornit, že se v některé věci mýlí. Většinu úprav však překladatel bez námitek odsouhlasí a redaktorovi nezbývá než doufat, že se ze svých omylů do příště poučí.
Nyní zašle redaktor hotový text do redakce, kde jej dostane na starost grafik, aby text nalámal a popřípadě opatřil obrázky. Takto upravený text, nyní už ve formátu .pdf, dostává do ruky korektor, jímž je většinou sám jazykový redaktor, ovšem nemusí to tak být vždy.
Korektura je zdánlivě jednoduchá práce, protože většina stylistických i gramatických problémů se odstraní již při prvním čtení. V případě knih bez obrázků a tabulek je korektura opravdu celkem snadná, jen text znovu přečtete a přesvědčíte se, že vaše úpravy byly řádně zaneseny. U populárně naučných knih je však situace mnohem horší.
Kromě toho, že se občas může stát, že grafik zamění text náležející k jednomu obrázku za jiný, nebo že zapomněl upravit barvu písma a text je těžko čitelný, vás může potkat i noční můra v podobě tzv. přeteku. Neexistuje snad nic, co by dokázalo redaktora více rozčilit a postupně jej dohánět k absolutnímu zoufalství. O co se tedy jedná? Inu, jelikož originál knihy je plný krásných ilustrací, se kterými se nedá hýbat, musí se překladový text přesně vejít do jemu určeného prostoru. Jelikož však některé věci, jež lze anglicky vyjádřit jen pár slovíčky, musíme my vysvětlovat celým souvětím, občas se stane, že text minimálně o jeden řádek přesahuje vymezený prostor.
V tu chvíli redaktorovi nezbývá, než zapojit všechny mozkové závity, znovu a znovu číst daný, obvykle poměrně krátký text, a přitom dumat, které slovo by šlo vymazat, aby se význam sdělení nezměnil a zůstal i nadále pochopitelným. A když po nějaké době konečně něco vyškrtne, často s hrůzou zjistí, že to stále nestačí. Nyní přicházejí na řadu různá synonyma, kterými by se dala pro text nezbytná slova nahradit, a jimiž by ušetřil dalších pár znaků. Vyřešit přetek, to je totiž boj s každým jednotlivým písmenkem. Vše už totiž musí klapnout, jelikož poté, co grafik zanese všechny redaktorem požadované změny, poputuje kniha do tiskárny, kde získá svou konečnou podobu.
Na závěr bych ještě uvedla pár zajímavostí. Víte například, jak vznikají české názvy knih? Nejsnazší by samozřejmě bylo přeložit doslovně originální název, to však v mnoha případech není možné, jelikož by například českému čtenáři nic neříkal, zněl by krkolomně či by se prostě jen nevešel na obálku. Angličtina má tu výhodu, že obsahuje spoustu krátkých slov a také je mnohem přístupnější tvoření nejrůznějších slovních hříček. Např. název seriálu FlashForward (česky Vzpomínka na budoucnost) je úžasně kreativní záměnou druhé části výrazu pro „vzpomínku“ či ještě lépe „záblesk minulosti“ (flashback) za slovo znamenající „dopředu“ (forward). Podobným příkladem slovní hříčky může být jméno upířího baru Fangtasia (doslova „Tesákzie“) ze série Pravá krev, kdy jednoduchým přidáním jediného písmenka do slova fantazie (fantasia) vzniká úplně nový název odkazující na skutečnost, že jde o upíří podnik (fang = tesák). V Čechách užívaný název Transfúzie nedosahuje ani zdaleka takové hravosti jako originál, bohužel však podobné jazykové hry nejsou v našem jazyce téměř možné.
Český název tedy navrhne překladatel jako osoba, která by měla znát text ze všech nejlépe a nejpodrobněji. Obvykle navrhne dvě až tři varianty názvu. Další alternativní název pak může navrhnout i redaktor. V konečném důsledku je to však redakční rada nakladatelství, kdo finální titul vybírá. Snaží se přitom dbát na to, aby byl pro české čtenáře poutavý a v případech, kdy je to možné, aby se i o nejvíce blížil originálu.
A nakonec obálka. Taky už vás někdy naštvalo, jak vypadá obálka vaší oblíbené knihy, když víte, že její originální obálka je stokrát hezčí? Proč to jen to nakladatelství změnilo? Důvody mohou být různé. Někdy se např. nakladateli zdá, že původní obálka je tak specificky zaměřená na prostředí svého původu, že by její vzhled mohl některé čtenáře odradit, a proto se rozhodne raději vyrobit obálku novou. Většinou však bývá důvod mnohem prozaičtější, a sice že jde o peníze.
Ono to totiž nemusí být tak jednoduché, jak se nám, čtenářům, může zdát. Jsou případy, kdy např. práva na knihu vlastní americký nakladatel, ale práva na obálku pro změnu nakladatel francouzský. Toto dvojité placení se samozřejmě prodraží. A někdy bývají originální obálky dokonce tak drahé, že kdyby je nakladatel koupil, musel by pak zvednout cenu knihy, aby se mu nákup vyplatil, což by nás čtenáře určitě nepotěšilo. Jako nejschůdnější řešení se proto často jeví vytvoření obálky nové.
A tím cesta knihy prakticky končí. Když vyjde hotová a vonící novotou z tiskárny, putuje k distributorovi a od něj pak do knihoven, knihkupectví až k jednotlivým spotřebitelům. Kdyby vás však přesto ještě něco zajímalo, protože o knize a nakladatelské praxi se toho dá povídat spousta, doporučila bych vám podívat se na velmi pěkná videa na youtube od nakladatelství FRAGMENT #životredaktora.