Proč? Typologické rozlišení vrahů podle motivu
Pokaždé, když dojde k nějaké tragédii, máme ve zvyku se ptát „Proč?“. Proč k tomu muselo dojít? Byla to náhoda nebo boží záměr? Snad ještě ostřeji toto vnímáme v případě, že nám násilným způsobem odejde někdo blízký. Proč mu to někdo udělal, když to byl takový hodný člověk? Čím vraha vyprovokoval? Jaký měl ten netvor motiv?
A tím se dostáváme ke klíčové problematice, a to je hledání motivu, jenž často hraje zásadní roli při určování pachatele. Odhalení pravděpodobné motivace zločinu pomáhá k přesnějšímu sestavení profilu pachatele, díky čemuž mohou vyšetřovatelé částečně předvídat jeho chování a pokusit se tak zabránit dalším vraždám.
Již v roce 1985 představili Ronald M. Holmes a James E. De Burger čtyři základní typy a tři podtypy sériových vrahů na základě jejich motivace. Prvním takovým typem je vrah-vizonář. Jedná se o psychotického jedince, jenž často trpí představou, že mu pokyny k činu dává „hlas v jeho hlavě“, čímž také po zadržení nejčastěji argumentuje. Zde je pak třeba schopných vyšetřovatelů a psychiatrů, kteří musejí určit, zda dotyčný skutečně trpí duševní chorobou (např. schizofrenií), či zda takovou poruchu pouze předstírá, aby se tím zbavil trestní odpovědnosti za své činy a vyhnul se tak hrozícímu tvrdému trestu.
Druhý typ autoři označují jako vraha-misionáře, jenž je podle nich přesvědčen o svém morálním právu zabíjet, aby tak napravil společnost nebo se jí pomstil za to, že jej odvrhla. Mnoho pachatelů spadajících do této kategorie si prošlo týráním, šikanou nebo jen silným pocitem odmítnutí svým okolím, do něhož se nebylo schopno z nejrůznějších důvodů integrovat.
Osobně bych pod tento typ zařadila i tzv. vrahy-čističe, kteří se cítí povoláni očistit společnost od veškeré špatnosti a za své oběti si tak vybírají lidi na okraji společnosti, jako jsou prostitutky, bezdomovci, feťáci apod., kteří si dle jejich názoru nezaslouží žít a před jejichž zhoubným vlivem je zapotřebí společnost jako celek ochránit.
Snad nejznámějším typem vraha, jehož si díky množství filmů pod pojmem „sériový vrah“ automaticky vybavíme, je tzv. vrah-hedonista, čili člověk, jenž má ze svého konání požitek. Často jej velmi těší zájem médií a bezradnost policie a nezřídka je i sám provokuje např. posíláním dopisů, v nichž se chlubí svými činy či dokonce dává vodítka ke svému dopadení. Často se staví do pozice „nejhoršího vraha“, který je nakonec buďto po svém dopadení spokojený, že se může ukázat široké veřejnosti, aby tak všichni věděli, jaký skutečně je, anebo zklamán tím, že nebyl až tak geniálním zločincem, jak se o sobě domníval.
U tohoto typu pachatelů Holmes a De Burger rozlišují tři podtypy, a to vraha ze žádostivosti, jenž vraždí pro sexuální uspokojení, většinou s prvky sadismu, antropofagie či nekrofilie. Takový pachatel je velmi nebezpečný tím, že na veřejnosti působí velmi nenápadně, tiše, nebývají s ním žádné problémy. V soukromí se ovšem mění v nebezpečného predátora, jenž si své temné sadomasochistické fantazie vybíjí na svých nebohých obětech.
Podobá se mu tzv. vrah z nadšení, jehož motivace ovšem nevychází ani tolik z jeho sexuality, jako z prostého nadšení ze zabíjení. Rád experimentuje, stupňuje svou brutalitu a aranžuje místa činu. Touží po adrenalinovém zážitku z lovu kořisti a úniku vyšetřovatelům.
Třetím podtypem je pak vrah pro zisk, jehož primárním motivem na rozdíl od výše jmenovaných není samotný akt usmrcení, nýbrž vlastní obohacení. Pokud se mu někdo postaví do cesty, neváhá se ho zbavit. Místem činu v jeho případě bývá často domov oběti, z nějž si odnese, co se mu hodí, nezřídka jej i několik dní obývá a poté jej zapálí, aby tím zničil důkazy, jež by jej mohly se zločinem spojit a následně jej usvědčit. Kromě finančního obohacení může být motivem i odplata či ochrana vlastní osoby. Jedná se zkrátka o vraha, jenž sleduje především vlastní prospěch.
Čtvrtý typ je pak označován jako vrah z postu síly. Tento pachatel je, často vlivem své výchovy pod silnou dominancí jednoho z rodičů, posedlý kontrolou, jíž touží mít i nad životem a smrtí svých obětí. V životě často vykonává podřadné práce, jeho vztahy selhávají, jelikož je nemůže kontrolovat, a to jej přivádí k jeho řádění. Mučením své oběti si vydobývá pocit síly a převahy, jaký mu v životě chybí, a zároveň mu dává možnost rozhodovat o tom, kdy a jakým způsobem jeho oběť zemře. Při zametání stop bývá pečlivý a metodický, jelikož nechce být chycen, aby neztratil kontrolu. Po dopadení pak často mlčí nebo mlží a odmítá doznání, poněvadž tím může držet vyšetřovatele v šachu a částečně tak situaci ovládat.
Ač tato typologie bývá často kritizována zástupci směru investigativní psychologie, stala se zdaleka nejznámější a nejcitovanější, a to zejména pro svou srozumitelnost. Zcela však, kromě přesahů jednotlivých kategorií, opomíjí zvláštní typ sériového vraha, jenž se od jiných zásadně liší nejen absencí sadismu a vývoje modu operandi, ale i tím, že probíhá na stále stejném místě činu a užité vražedné prostředky bývají jen stěží odhalitelné. Jedná se o takzvaného vraha z milosrdenství, označovaného též jako anděl smrti. Jak už jistě tušíte, tento vrah většinou pracuje v nemocnici a svou pozornost zaměřuje obvykle na seniory či těžce nemocné osoby. Zabití takového pacienta nepovažuje za vraždu, nýbrž za „pomoc“. Mnohdy však nejde jen o poskytnutí eutanázie, nýbrž o jakousi formu božského komplexu, kdy vrah oběť nejdříve přivede na pokraj smrti, aby ji následně mohl oživit. Takový člověk bývá často úzkostným a depresivním jedincem, jenž si potřebuje dokázat svou užitečnost.
Nyní už tedy známe základní rozlišení sériových vrahů podle jejich motivací, jež mohou být na první pohled zjevné, nebo naopak zcela nejasné. Ať už je ale chápeme či ne, jsou hybatelem pachatelových činů a jejich poznání může zkušenému profilovači mnohé napovědět o příčinách vzniku patologického chování pachatele, jež je založeno na zákonu akce a reakce, příčině a důsledku. Přestože však tyto vnitřní mechanismy pachatelova chování odhalíme a on je pak chycen a usvědčen, stejně nás nepřestane trápit ta všudypřítomná otázka, proč se to všechno muselo stát. A dalo se tomu nějak zabránit?