Úvod

Vzdálenost:

68.3km (815km)

Nejvyšší bod:

Čáp 786m

Spaní:

rozhledna na Markoušovickém Hřebeni

chata v údolí Klučanky

Mapa:

Pátek 16.9.2016 (12km)

Ty pátky jsou vždycky hektický. Po práci rychle převlíknout a vyzvednout sbalený bágl a pak honem na Čerňák, kde nechávám auto a přesedlám na bus. Je docela hezky, ale předpověď není nic moc a tak s sebou táhnu pro jistotu i stan. Po docela úmorný cestě, kdy jsem byl nucen poslouchat politickou debatu starších manželů, vystupuji v Trutnově na autobusovém nádraží. Je něco před šestou, takže je jasný, že těch asi 12km co mě čeká, za světla určitě nestihnu. Pomalu se vydávám na cestu podél Úpy a na místní benzínce si ještě koupím pivko na pak. Okraj Trutnova v pátek večer je mrtvý a opuštěný, celou postapo atmosféru ještě dokresluje dominanta elektrárny v Poříčí. Pomalu opouštím město a padá tma. Vrávorající starší muž vede svoje kolo, pak se chvilku snaží nasednout, nejde to... moc piva. Míjím ho a začínám stoupat do kopce. Lhota u Trutnova je nekonečná a furt do kopce, cesta vůbec neutíká. Na konci vesnice asfaltka mizí v lese, podél asfaltky vede teplovod, který hlídají ŔOPíky. Nahoře na hřebenu jsem už skoro v cíli, k rozhledně je to asi 0,5km. Najednou dole na plácku za mnou zastavuje auto, asi si jde někdo udělat noční bojovku do místního dělostřeleckého srubu. Přidávám do kroku, abych zmizel z dohledu a stoupám poslední kopeček k rozhledně, dvě světýlka jdou za mnou... zmizení nevyšlo, no co. Pod rozhlednou na Markoušovickém Hřebeni čekám kdo se ze světýlek vyklube. Dva kluci, jdou se podívat na zatmění měsíce. Nahoře na rozhledně vytáhnou plechovky s pivem, naštěstí jsem taky vybaven a tak se dáváme do řečí a čekáme na čas, kdy by se měl měsíc částečně schovat. Kecáme, kecáme, ale měsíc nic. Pivko došlo. Celkem jednohlasně se shodnem, že na měsíc prdíme, ale piva by to ještě chtělo. Takže sedám s klukama do Felicie a jedeme dolu do Lhoty pro nějaký lahvový. Nabereme zásoby a jedeme zpátky na hřeben. U jedné z betonových pevností rozděláváme oheň, kecáme, pijeme... Asi v jednu ráno se kluci vydají domů a já se vyškrábu s o něco veselejší náladou zpátky na rozhlednu. Rozložím si spaní a v lese vidim zase dvě světýlka, dle rychlosti, kterou se pohybují to budou dva cyklisté... snad se jen vracejí z hospody domů a nepůjdou nahoru. Jdou nahoru, samozřejmě že jdou nahoru, jak jinak. Ale s tím návratem z hospody jsem to trefil, kluci jsou docela na plech, jména si už nepamatuju, protože jsem byl na plech i já. Z batůžků tahají piva. Pijeme, kecáme... Trutnovsko je fakt přátelský kraj. Po vyprázdnění všech lahví odjíždí oba dolu do údolí a já se asi ve tři ráno dostanu konečně do spacáku...

Sobota 17.9.2016 (38km)

Budíček v šest ráno, svět se mi motá, rozhledna se mi kývá, sucho v puse. Sluníčko se akorát ukazuje za kopcem. K snídani mám Manu, ale v kocovině na ní nemám vůbec chuť. Vyrážím na cestu. Plánuji být v devět na první prohlídce dolu Bohumír, je to nějakých 10km. S každým krokem mě do hlavy píchne obrovský střep, ale nesmím polevit. Sugeruji si, že zvýšená tepová frekvence spolu s čerstvým vzduchem mi určitě pomůžou, ale ve skutečnosti se plížím lesem jak raněný srnec. Čas se mi neúprosně krátí a kilometry se vlečou. U rozhledny na Žaltmanu zbývá už necelá hodinka, přidávám do kroku. Cesta uhýbá po chvilce doleva dolů z kopce, běžím... leje ze mě, hlava praská, míjím nějaký rybník, 8:50, kopec nahoru... Mám to vzdát ? NE !! To stihnu! Úplně mokrý přiběhnu k dolu. Skupince lidí už se tam věnuje postarší pan průvodce. Volá na mě...:"Jdete s náma dolů ?" ... "Jo ! Jdu ! Je 8:59 !! Stihl jsem to !! Jo !" Opětuji já... všichni se smějí, já lapám po dechu a zahazuji bágl.

Rumcajs, jak si průvdoce říká, nás odvádí do šaten, kde jsme vybaveni pláštěm a helmou se světlem. Platíme vstupné a dostáváme první informace o historii těžby mědi. Výklad je nesmírně zajímavý, zejména asi proto, že Rumcajs byl celý život v místním dole sám horníkem. Po prohlídce areálu se dostáváme k vchodu do podzemí. Po pár desítkách metrech ve štole se udělá špatně jedné z návštěvnic, klaustrofobie byla silnější než ona a tak se vrací raději zpátky na povrch. My pokračujeme dál a všichni v tichosti posloucháme průvodce. Důl není nijak rozsáhlý ani vyjimečný, i přesto to ale byla jedna z nejlepších exkurzí v dolech na které jsem byl a to díky Rumcajsovi, návštěvu určitě doporučuji. Na ranní sprint už jsem úplně zapomněl a kocovina je také pryč. Na povrchu se rozloučíme a já pokračuju dál po červené značce směrem do vesnice Jívka. Sobotní dopoledne v Jívce je zasvěcené srazu veteránů, rychle obhlídnu stará auta a mizím zase do kopce hluboko do lesa. Hnusnej krpál do Studnice a pak ještě jeden k osadě Skály a jsem u zámku Bischofstein. V zámecké restauraci si dám oběd. Pohled na oblohu značí, že bude brzo pršet, moc se nezdržuju aby mě déšť zastihl nejlépe až ve skalách v lese.

Po jídle vede další moje cesta zelenou značkou na nejvyšší bod mojí cesty na kopec Čáp, kde je i malá rozhledna. Výhled moc není a tak se nedzdržuju a tak po dlouhém schodišti a několikakilometrovou kamenitou strží dojdu až na rozcestí U Sekery. Jsem přímo v srdci Teplického skalního města. Když dojdu na začátek okruhu skalním městem, tak už pěkně leje. Lidé prchají ze skal pryč a já využívám toho, že tu je trochu volněji než normálně a užívám si pohled na skalní věže, úzké průchody a vodopády. Je tu fakt krásně. Na okruhu strávím trochu víc času než bylo v plánu a tak rychle pospíchám dál. Na hrad Střmen vede dost nepříjemný klouzavý mokrý a nebezpečný schodiště, nebo spíš skoro žebřík, ale stejně se chci podívat nahoru. No, rozhled nula, ale dobrý pocit ze zdolání schodů se dostavil, takže v pohodě. Dál pokračuju Vlčí Roklí do Adršpašského skalního města. Cesta pomaličku ubíhá a čas taky, sice prší, ale není to nepříjemné. V lese je prostě hezky za jakéhokoliv počasí. Cesta je plná kořenů a je potřeba se soustředit kam člověk šlápne, občas je tu sice chodníček, ale kořeny vládnou. U adršpašského jezírka kde kotví lodičky a banda polskejch turistů naberu vodu a jdu dál do skalního města. Ploužím se, kochám se a nevnímám čas... jsem fakt rád že je hnusně, normálně to tu musí být ucpaný. K pískovně v Adršpachu dojdu asi v půl šestý večer, což neni uplně zrovna čas, kdy jsem tu chtěl být. Popravdě už nemám moc morálku na to jít dál, hlavou se mi honí varianty vlak a domů, spát někde tady a pak ještě vlak a domů... postel, teplo. No nic, jdu do hospody, pivo vždycky pomohlo a k tomu česnečka. Z hospody vyjdu jako znovuzrozený. Do údolí Klučanky, kde jsem měl v plánu spát, je to asi 10km, to přece neni nic. Jdu ! Cesta najedou ubíhá, jde se mi krásně. V Teplicích nad Metují jsem za chviličku, u číňana nakupuju nějaký oběd na zítra a pak rychle k nádraží. Padla tma a začalo ještě víc pršet, těším se že konečně taky vyzkouším svůj superútočný stan. Zastavuje mi starší paní, že mě sveze, odmítám... nechápe. Žádný podvádění, tohle si podstivě odšlapu. Ze silnice uhýbám do lesa a po párset metrech slyším plechový zvuk, jak dopadají kapky deště na střechu chajdy v údolí. hurá, jsem na místě, je asi půl devátý. Jdu omrknout chajdu. Na terase jsem vyrušil tři nocležníky, kteří tam vegetí ve spacáku. Nechápu kde jsem se vyloupnul ze tmy s čelovkou v tomhle počasí. Dáváme se do řeči, mezitím co připravuji své oblíbené Lasagne. Po večeři je jasný, že dneska spím s nima na terase... takže stan jsem táhnul na zádech zase zbytečně. Všichni jsem utahaní (druhou noc už fakt ponocovat nebudu) a tak jdeme spát.

Neděle 18.9.2016 (18km)

Ráno vařím čaj pro všechny a po snídani se rozloučíme. Já jdu nahoru na Ostaš a pak do Broumova, není to ani dvacka a mam celej den, takže jdu v pohodě. Projdu Kočičí Hrady i celý Ostaš. V mlze sice není žádný rozhled, ale Ostaš si mě i tak získává, rozhodně to tu stojí za návštěvu, trochu škoda, že je neznámý a ve stínu nedalekých teplicko-adršpašských skal. Z osady pod kopcem pokračuju po červený značce směrem na hvězdu, cesta se střídá mezi silnicí a polní cestou mezi lány technického konopí. Z Hlavňova začíná kopec nahoru do Broumovských Stěn, zamlžený les má super atmosféru a nikde ani živáčka. Akorýt telefonu se trochu mlží čočka foťáku a tak s tim nic moc nenafotím. Na Hvězdě vytáhnu oběd, který jsem včera pořídil. Housky a Májka, několik let jsem jí neměl, díky pane Babiš, už nikdy. Nechápu jak to může někdo jíst, ani vyhládlej a promočenej po 60 kilometrech jsem to nedal. Z Hvězdy letím z Broumovských Stěn dolů, doslova... cestou přemýšlím, že tohle nahoru zpátky do stěn fakt jít nechci, na příště musim vymyslet cestu jinudy. Potkávám přátelskou borderku, jsem celý od bahna, za chvilku vidím i její majitele. "Májo, Májo" volají... no, trefné jméno. Od kapličky Sv. Panny Marie Sněžné je to už pohodová cesta, za necelou hodinkuz cesty jsem v Broumově na nádraží a pak už vláčkem domů... jsem spokojený, že jsem pokořil hnusný počasí... ono vlastně, proč se říká že je hnusně, vždyť bylo docela hezky.