Úvod

Vzdálenost:

63km (957km)

Nejvyšší bod:

Velká Deštná 1115m

Spaní:

přístřešek nad Bělovsí

přístřešek Vrchmezí

přístřešek Hanička

Mapa:

Čtvrtek 4.5.2017 (3km)

Na mou další cestu vyrážíme s mým nejvěrnějším spolucestovatelem Davidem, říkal jsem si totiž, že nechci být na svoje narozeniny letos sám. Vlak Nás odveze do Náchoda na nádro, kde jsme minule skončili. Sluníčko zapadá a večer je ještě chladno, ale neva, čeká nás kopec nahoru k altánku, snad to tam nebude promáčený a půjde se tam vyspat. V noci by mělo poprchávat. Ve večerce pořídíme zrzky na zapití večeře a po cestě kolem pivovaru zmizíme v lese za Náchodem. Jdeme chvilku podél Metuje a pak zahneme do kopce podél linie opevnění. Mineme pěchotní srub Lázně a v dálce už se rýsuje místo na spaní. Altánek je luxusní, zabedníme ho proti větru a už po tmě vaříme vodu na instatní jídlo, dnes se podává Paella... po jídle pijeme pivko a koukáme na osvětlený Náchod. Zima byla dlouhá a být zas v noci venku je parádní pocit...

Pátek 5.5.2017 (25km)

Ráno vstáváme brzo, abychom stihli otvíračku tvrze Dobrošov. která je pár kiláků nad náma na kopci. Projdeme kolem pár dalších srubů a před námi se otevře holé návrší s typickým rozstříleným srubem Můstek. U srubu Zelený je pokladna a kiosek, pořídíme lístky a jde se na prohlídku. Tvrz Dobrošov je první ze čtyř tvrzí, které mám v plánu navštívit, tak se moc těším, brácha taky. Chvilku se bratrsky hašteříme, což děláme vlastně naprosto kdykoliv a kdekoliv, kdo má sourozence tak myslím že dobře ví o čem mluvím... pak už s průvodcem a pár dalšími návštěvníky vstupujeme do srubu Zelený. Samotnou prohlídku asi těžko popisovat, rozhodně stojí za to si sem zajet, k vidění je toho mraky a výklad je taky zajímavý. Dost mi to změnilo pohled na celou předválečnou situaci, ono se v hospodě snadno řekne, že jsme se měli bránit a že zrada.. a tak, však to znáte. Prohlídka trvala asi hoďku a půl, stavba je to opravdu pozoruhodná, zvlášť v kontextu všech souvislostí. Po prohlídce jdeme k Jiráskově Chatě, kde začne pršet... tak nandáme ponča a po 10 minutách přestane, tohle se opakuje celou cestu dolů do Pekla k Bartoňově Útulně, kterou stejně jako Jiráskovu Chatu navrhoval Dušan Jurkovič. Děšť se spouští definitivně a je akorát čas oběda, takže jdeme dovnitř. Těšil jsem se na náchodskou specialitu - Pavlišovský Řízek, ale nemají ho. No neva... dáme jídlo a Primátora a vyrážíme po cestě údolím Olešenky dál. Cesta do Olešnice v OH je spíš drcení kilometrů, po cestě je jen zřícenina Frymburk, na náměstí v Novym Hrádku je potřeba pořídit buřty na večer a tak dáme i jednoho zrziho. V Olešnici jsme předvečerem a tak dáme rychlou polívku, čeká nás výšlap na Vrchmezí, kde budeme spát zas v altánku. Je zima, stmívá se, fouká, cesta stojí za hovno... když chodíte pěšky jsou prostě někdy chvíle kdy Vám to odsejpá kilák za kilákem a chvíle kdy to prostě nejde a doslova každý krok je opruz. Cesta na Vrchmezí teda byla ten opruz, nahoru dorazíme už za tmy. Jsme nějakých 1000mnm a tak je tu ještě sníh, ten se bude hodit. Brácha dělá oheň na buřty a já vařím sněhový čaj s příchutí hlíny a větviček...  po jídle oba hned odpadneme.

Sobota 6.5.2017 (27km)

Ráno je celkem kosa a mlhavo, takže po snídani hned jdeme, abychom se zahřáli. Cesta lesem po hřebenu utíká a tak se brzy dopoledne před námi ukazuje polský lyžařský areál na Šerlichu a taky první davy seniorů s trekovejma hůlkama, cyklisti, rodiny s dětma a vůbec všelijaký vejletníci, který se na večer pak vždycky stahujou z kopců dolu. V Masarykově chatě se stavíme pod záminkou občerstvení se polévkou doplnit zásoby vody. A pak nás čekají už jen pověstné orlickohorské asfaltky, tyhle hory se fakt daj projít snad i v lodičkách. Ale co, dobře pro cyklisty... těch je tu teda požehnaně. Když člověk funí s krosnou do kopce a oni si jedou v šusem dolu z kopce, má člověk celkem zlomyslný nápady. Po několika stoupacích kiláčcích, dojdeme ke kiosku u Velké Deštné. Skoro by se mohlo zdát, že na každym rohu jíme nebo chlastáme, ale člověk se prostě musí trochu odměnit. Mrkneme na vrchol (kde teda nic, ale vůbec nic neni a tim nicem myslím i výhled) a jdeme dál a dál.. a dál... dááál. Tohle je zas jedna z těch cest rovně kde nic neni, přepínám na kochací se mód, ale dost dobře to nejde, cesta je bahnitá a promáčená a člověk musí koukat kam šlape. I přes veškerou snahu jsem se do jedný bahení louže propadl až po lýtko, štěstí že mi bahno nesežralo botu.

U Kunštátské Kaple jsme měli podle plánu obědvat, ale běžíme ještě rychle k pěticestí, kde je kiosek. Pán už se chystá zavírat, ale na dvě kuželky ho ještě obměkčíme. Vaříme oběd a dáváme oraz, sluníčko svítí, je tu docela plno lidí co odpočívají a svačí. Zdržíme se asi hodinu, lidi najednou nikde, je pozdní odpoledne a hory jsou zas už jenom naše... nejlepší !

Jdeme dál Jiráskovou Cestou na rozhlednu Anna, chvilku zkoukneme výhled... ale nevím jak brácha, ale už bych to chtěl mít dneska za sebou, jdeme z kopce dolů, kolem stále hustěji rozmístěných pěchotních srubů až k rozcestí u Haničky. U Pevnosti Hanička je nový altánek i s ohništěm a komínem, luxusní záležitost, rozděláváme oheň, děláme večeři, kecáme, pohoda. Je jasná noc plná hvězd, trochu kosa, ale ten pohled za to stojí, škoda že to člověk nevydrží moc dlouho a hned usne. Hvězdy uspávají ze všech věcí nejspolehlivěji.

Neděle 7.5.2017 (8km)

Ráno neni kam spěchat, posnídáme Manu a balíme, ale tvrz otevírá až v 9:00. Když se otevře brána, pořídíme si lístky a kávu v bufetu. Prohlížíme vojenskou techniku před budovou. Přicházejí další návštěvníci a pak už nás svolávají na prohlídku.

Stejně jako na Dobrošově nemá cenu nic popisovat, Hanička je trochu jiná než Dobrošov, je narozdíl od něj dostavěná a za totáče předělaná na atomový kryt pro naší politickou repre. Určitě stojí za to se sem zajet podívat.

Po prohlídce už na mě padá taková ta odjezdová nálada, nic dalšího nás nečeká, jen cesta domů. Nevim jestli to znáte, ale já to tak mám když nějaká akce končí, je to takový... no prostě člověku se ještě končit nechce. Hospodský povaleči mají podle mě podobný pocity, když Vás hecují abyste "dali ještě jedno".. (jo já vim že to jsem já ten co hecuje, asi nemam rád konce).

Po silničce jdeme potichu, prší a v dálce je už vidět Rokytnice v Orlických Horách. 

Po několika desítkách minut, už stojíme na náměstí a za další chvilku už vyjídáme a vypíjíme Hostinec Rampušák. To nevadí, že brácha nemá love, co jsme měli mít na lístek na vlak, ono se to nějak udělá... chtěl bych to umět mít u zadku jako on.

Vlakem s několika přestupama míříme do matky měst. 
Příští cesta vede před Doudleby, tam má kamarád Tráva svoje letní sídlo... mam trochu strach jak to dopadne.