Ve stínu hvězd

23 Kapitola

To dítě zase spalo.

Vždycky spalo. Když nespalo, tak neustále vypadalo lehce unaveně. I když člověk nebral v úvahu jeho epizody, to dítě vypadalo, že potřebuje alespoň jedenáct hodin spánku. Tom slyšel, že to může být normální pro teenagery, ale 21 se nepočítalo, ne? Začínal si myslet, že příliš aktivní mozek toho dítěte vyžadoval vysoké množství energie neustále, nejen když měl epizodu.

Tom se na ně upřeně díval ze své obvyklé pozice z křesla.

Harry…Se zavřenýma očima vypadal tak mírumilovně a delikátně, až to bylo znepokojivé. Rozhodně to byly chlapcovy oči, které měnily celý obraz.

Matně si pamatoval, že Lily Potterová měla ty samé. Ne, ne ty samé, jen stejnou barvu. Harryho oči byly tak…soustředěné. Intenzivní. Umíněné. Odlišné od všeho, co kdy Tom viděl.

Všiml si toho, když byl Harry ještě miminko. Všiml si toho, co nikdo jiný neviděl, protože měli moc práce. Oh, to dítě nemluvilo dřív než ostatní, díky čemuž nikdo nic nepodezříval.

Tom to nikdy nikomu neřekl, protože věděl, že by si dospělí mysleli, že se zbláznil. Ale to drobné maličké batole rozumělo každému slovu a cele si uvědomovalo, co se kolem něj děje. Vždycky tak soustředěné a tiché. Učilo se ne tím, že by věci dělalo, ale posloucháním a sledováním. Nepřirozené.

A proto Tom věděl, že Harryho starosti jsou bezpředmětné. Nebyly to pilulky, které z něj udělaly to, čím byl. To byl už dlouho předtím.

Když ho potkal o dvě desetiletí později v Londýně, dlouho pohřbené vzpomínky vypluly na povrch a stará zranění se otevřela. Pořád za oheň vinil to dítě a neměl ani tušení o Brumbálově účasti. Ale i kdyby mu ta situace nebyla podezřelá, tak by chlapce stejně nezabil.

Protože když se v té omšelé hospodě otočil a jeho oči se na něj soustředily, soustředily se s intenzitou, která by neměla být možná, Tom cítil, jak se jeho svět posunul. V tom zlomku vteřiny by udělal cokoliv, aby ty oči zůstaly na něm a jen a jen na něm.

Ten chlapec mohl být tím nejmocnějším lordem, lidé by pro jeho pozornost zemřeli. To bylo něco, co se Tom snažil vytvořit se svými stoupenci, ale jeho metody byly založené na slovech a osobnosti.

A pak Harry otevřel pusu. Drzá věcička. Opovážlivý a bez ostychu. Jeho důvtip proťal cokoliv. Ostrý jazyk který nanejvýš potřeboval zkrotit.

A přesto teď stačilo jeho jediné slovo, sotva náznak, aby to dítě bylo celé nervózní. Lahodné.

Jak se dalo čekat, Harry se učil rychle. Tom si rozhodně užíval pozorovat ho ze začátku se vrtět, pak mračit a poslední dobou ho ten chlapec začal i škádlit. Kdy by si pomyslel, že se to dítě dokáže přizpůsobit tak rychle po té noci na balkóně? Byl úplně ztuhlý šokem.

Tom si nebyl úplně jistý, jak bude chlapec reagovat, jakmile si bude cele vědom jeho záměrů. Čekal, že se mu alespoň dočasně bude vyhýbat. Ale pak měl Harry jednu ze svých epizod. Takže to nebyly jen složité kalkulace, stejně tak jí mohly způsobit i emoce.

Výsledky výpadku byly…zajímavé, když to řekne mírně. S Harryho vrozenou vzpurností by první reakcí mělo být popření. Nicméně to vypadalo, že ty věci, na které přišel během jedné ze svých epizod, nebyl schopen popřít.

To nějak vyústilo ve zvláštní směs vzdorovitého škádlení a výhybné manévry. Což nebyla taková drastická změna oproti jeho předchozího chování, ale teď to dělal vědomě, testoval účinky na Tomovi. Oh, ten chlapec byl okolo něj rozhodně nervóznější, ale také to vypadal brát jako výzvu. To Toma obrovsky potěšilo, že to dítě před pár dny u předního vagónu už samo od sebe odpovědělo.

Jednou z Tomových specialit bylo odpovídat na malé náznaky. Věděl, že to dítě už začalo podvědomě mačkat na jeho tlačítka. Ta jeho drzost! Na vteřinu uvažoval, co by se stalo, kdyby se to dítě naučilo správnou kombinaci, ale okamžitě to zavrhl.

Ne, tou dobou to nebude tak, že Harry jen vypne svět a soustředí se na něj, tou dobou Tom bude jeho svět. Nelhal o svých záměrech, když mluvil s Remusem Lupinem.

Otravný hlásek v jeho hlavě mu řekl, že tou dobou bude Harry také jeho celým světem.

Jak Tom sledoval jak se ty oči pomalu otevřely, stále zastřené spánkem, a jak se postupně soustřeďovaly a zaměřovaly na něj, nějak se nemohl přinutit se o to starat.

.

Harry se zamračil na Riddlea, který seděl na křesle s knížkou šťastně v jednom kuse, ale jeho oči byly zaměřené na něj. Zase.

„Vážně, musíš s tím přestat. Jsi dost děsivý i bez toho.“

„Převlíkl ses zpátky do svého starého oblečení,“ poukázal Riddle s nechutí.

Harry se podíval dolů na svoje příliš velké a potrhané oblečení. „Jen cestujeme.“

Riddle si divadelně povzdechl. „To neznamená, že musíš nosit ty hadry. Na mém gauči.“

„Někdo trval na tom, že nemůžu spát s ostatními,“ zavrčel Harry.

„No…“ věnoval Riddle své vlastní posteli významný pohled.

„Ani na to nemysli!“ vykřikl Harry zděšeně. Ani nevěděl proč, ale to…ne. Prostě ne…ne?

Poté, co se Voldemort vrátil z panství si sbalili věci a znovu rozpohybovali vlak. Už cestovali třetí den, z čehož poslední dny udělali velký pokrok, protože byli na cestě, kterou skupina použila, když jeli do Londýna, což znamenalo, že všechny stromy, které by je zdržely, už byly odstraněné. Jen příležitostně museli zastavit, když přes koleje spadl nový strom, nebo když byly koleje trochu nestabilní a oni museli zpomalit.

Harry si znepokojivě zvykl spát v Riddleově přítomnosti. Také ho nikdy neviděl spát a začal si myslet, že ty pověsti, které na bálu rozšířil, byly náhodou správné a lord skutečně nepotřeboval spát.

„Takže…“ začal Riddle hlasem, který Harrymu řekl, že se budou pokoušet o vážnou konverzaci.

„Šest mrtvých lordů. Žádná jablka.“

Harry se ošil. Tomuhle tématu se vyhýbal jako moru a proklínal se za omyl, který při tanci udělal. Řekl Riddlemu o jablcích jen aby ho popudil, ale teď ten muž trval na tom, že chce vědět, co bylo za tou tajemnou nápovědou.

Alespoň nevěděl, že Harry potkal vrahy. O tom faktu věděl jen Snape, což Harrymu připomnělo, že mu také pořád dlužil vysvětlení.

„Jak zajímavé…“

„Jistě.“

Zírali na sebe a Harry shledával těžším a těžším aby se pod tím pohledem viditelně nevrtěl.

„Mluv,“ dožadoval se Riddle.

„Byl to tvůj rozkaz?“ zeptal se Harry okamžitě, jak se nahnul na gauči dopředu.

V posledních dnech se snažil napálit Riddleho aby použil ten jeden rozkaz, který pořád měl na Harryho od jejich malé dohody. Zjevně ještě musel uspět.

Riddle vypadal samolibě. „Ne, ale není potřeba, abys tu informaci skrýval, že?“

Harry se znovu opřel a trucoval. Technicky měl pravdu, Harry mu mohl prostě říct, jak Luna přišla na svou teorii. Ale s těmi vraždami toho bylo spojeno o tolik víc a Harry věděl, že Riddle si toho byl cele vědom.

Harry mu řekl o varování lorda Nebelvíra a použil to jako omluvu k tomu říct Riddleovi o té pasti. Nezmínil spolek nebo odpor, ale cítil, že bylo třeba, aby Riddle věděl, že ta výzva od Barona byla narafičená. Riddle nebyl překvapený. Vlastně, Harry měl podezření, že na to už přišel sám. Stejně, bylo to o jedno tajemství, které ho tížilo, méně.

„Řekla mi to lady Luna,“ odpověděl po chvíli,“ V každé míse bylo sedm červených jablek. Když jedno sníš, zmizíš, a když se vzbudíš, tvůj lord je mrtvý.“

Riddle nad tím nadzvedl jedno obočí. „A tys jí jednoduše věřil?“

Harry mohl v duchu viděl Lunin rozrušený výraz, když mu se slzami v očích řekla, že jí nikdo nevěřil, frustrovaná, že nikdo kolem ní nedokázal vidět, co pro ní bylo tak jasné.

„Ano,“ řekl pevně.

„Znamená to, že jsem proseděl tři hodiny dlouhou schůzi, kde jsem poslouchal jejich čiré blbosti, když hledali spojení mezi mrtvými lordy?“

Harry se zlomyslně zazubil. „Nebylo to povinné, ne?“

„Jít na bál také nebylo povinné. Ale s politikou-…“

Harry hlasitě zasténal. „Ano, to P-slovo kterému zdá se nedokážu rozumět.“

„Oh, jsem si jistý, že bys mohl, Harry. Jen pro to neukazuješ žádnou trpělivost.“

„Proč jsi v tom tedy tak zatraceně dobrý? Ty nejsi trpělivý s ničím,“ zeptal se Harry podezřívavě.

Riddleovi přes obličej přelétly zvláštní emoce, ale bylo to příliš rychlé, než aby je Harry zachytil.

„Trpělivost je jen další slovo pro sebeovládání.“

„To zní…bolestivě a frustrujícně,“ udělal Harry grimasu.

Teď se na něj Riddle rozhodně díval divně. „To může být.“

Harry měl povědomý pocit, že mu něco uniklo. V minulosti ty případy nechal být, ale potřeboval se zlepšit v tomhle…podtónu, který se zdál být v jejich rozhovorech vždy přítomný.

„My, err…už nemluvíme o tom P-slovu, že?“

Riddle se na něj mračil, jako kdyby byl naštvaný, že Harry nedokázal zachytit jeho narážky. To dělal poslední dobou pořád. Pak náhle zaklapl knížku a postavil se. Harry okamžitě ztuhnul, když se k němu přiblížil.

Když ho Riddle bolestivě chytil za bradu a natočil mu hlavu směrem nahoru, pořád vypadal naštvaně, ale v jeho očích byl pozitivně zlý třpyt.

„Opravdu musíme udělat něco o tvém nedostatku…vnímavosti, dítě.“

„To mi nebude vadit tak dlouho, dokud ty zapracuješ na konceptu osobního prostoru,“ procedil Harry.

„Bojím se, že to co mám na mysli, nemá místo pro takové hloupé věci. Pokud…“ protáhl Riddle zamyšleně. Pak ho jeho veškerá popuzenost opustila a on se zlomyslně ušklíbl.

Harry sebou nechtěně cukl. Ten pohled nemohl věštit nic dobrého.

„Pokud,“ opakoval Riddle pomalu, „Ano, to by mělo být přijatelné.“

Jeho brada byla propuštěna a Harry si jí ostražitě třel. „Co?“

Lord vypadal téměř…vzrušeně. To nebylo dobré, to rozhodně nebylo dobré.

„Právě jsem se rozhodl o tom rozkazu, který vypadáš tak natěšený splnit.“

Harry protočil oči. Ten bastard věděl, že jediné na co se těšil, bylo mít to za sebou. „Fajn. Tak si to poslechneme.“

Riddle se zle ušklíbl, jak znovu zvedl svojí knížku. „Oh ne, nepřipravil bych tě o tu radost z překvapení. Budeme potřebovat něco, co je momentálně u nás na základně…“ odmlčel se, aby se zasmál. „Ano, to bude fungovat krásně.“

Po dalším znepokojivém zasmání se Riddle soustředil na svoji knížku a Harry to vzal jako signál k útěku.

.

O dobrý den později byl Harry zase na malé rampě vně lokomotivy. Snape stál vedle něj a v tichu pozorovali jak kolem nich ubíhá krajina.

Snapeovo zotavování šlo dobře. Pod jeho vedením mu Harry vyndal obě různé nitě, vyčistil tu tlustší a znovu ránu zašil se Snahovými instrukcemi. Stejně tam zůstane jizva, ale možná ne tak obrovská.

Bolest po dvou dnech ustoupila a Snape prohlásil, že je naprosto funkční tak dlouho, dokud nebude muset nosit těžké věci, nebo zvedat ruku. Ta poslední část Harrymu trochu dělala starosti, ale Snape mu úsečně řekl, že to se v následujících několika týdnech dalo čekat.

Setkali se asi před hodinou a Harry mu vylíčil všechno, co mu Aberforth a Moody řekli. Potřeboval říct celý příběh alespoň někomu, jinak by se zbláznil.

Snape tiše naslouchal jeho vysvětlení, jak spolek plánoval chaos a novu společnost, ve které byli a kterou zdá se cele kontrolovali. Ten muž na jeho hrozný příběh reagoval jen málo a Harry přemýšlel, jestli jím Brumbálův podvod a Lilyina smrt otřásli natolik, že už nebyl šokován ničím.

Snape souhlasil, že zatímco přání odporu svrhnout ocelovou vládu spolku bylo jen přirozené, jejich plán použít Harryho, aby toho nějak dosáhli měl plno děr.

Dlouze diskutovali nad tím, co dělat s informací, že spolek ho chtěl - a zjevně i Voldemorta - mrtvé.

Došli k názoru, že dokud spolek věří, že všechno jde podle jejich plánu a Voldemort vyzve Barona, měli by být od dalších útoků relativně v bezpečí.

Snape také souhlasil, že říct Voldemortovi, že Harry vyrostl se dvěma lidmi, kteří byli zodpovědní za několik mrtvých lordů nebyl takový dobrý nápad.

K Harryho zklamání Snape nikdy předtím jméno Weasley neslyšel. O Albusovu bratru slyšel, ale nikdy ho nepotkal a Albus o něm mluvil jen letmo.

Po jejich diskuzi nebyl Harry o nic chytřejší, ale alespoň se necítil, jako kdyby musel vyřešit tenhle poškozený svět sám. Jelikož nechal Remuse a Siriuse v Londýně a Voldemortova skupina se sestávala ze spíše bezcitných, nebo úplně šílených jedinců, zoufale potřeboval přítele.

Riddle byl mimo výběr. K jakémukoliv bláznivému vztahu to mířili, nebude pohodlný.

„Brzy bychom ji měli vidět.“ Vytáhl ho Snapeův hlas z deprimujících myšlenek.

„Ji?“

„Naší základnu,“ vysvětlil Snape.

„Ji?“ zopakoval Harry se zvednutým obočím.

„Ano, ji. Bradavický hrad.“

„Hrad?“ zopakoval Harry se zasténáním. „Riddle má zatracený hrad?“ Proč nebyl překvapený?

Koutek Snapeových rtů sebou cuknul, což si Harry začal vysvětlovat jako úsměv.

„S celkem rozsáhlým sklepením.“

„A jsem si jistý, že s mučícími komnatami,“ odpověděl Harry suše.

„Stěží. Kdysi to byla internátní škola. Musela být zavřená krátce před chaosem. Našim potřebám sedí překvapivě dobře. Musela mít samozřejmě hodně tříd, což znamená prázdné pokoje, které můžeme použít, velká kuchyně, ubytovny se všemi postelemi v jednom kuse a“ pohlédl Snape na Harryho, „Vcelku velká knihovna.“

„Knihovna?“ ožil Harry vzrušeně.

„Jsi papoušek, Pottere?“ utrhl se Snape naštvaně.

Harry by tím byl uražený, ale znělo to tak vtipně, že zjistil, že se hloupě usmívá. „Papoušek Potter,“ zazubil se.

„Beru to jako ano,“ ušklíbl se Snape posměšně.

„Takže žádné mučící komnaty?“

Byl si celkem jistý. Konec konců, Riddle mu řekl, že k vyplnění toho zatraceného rozkazu potřebovali něco na základně. Lord byl potěšemá když o tom jen přemýšlel, takže si Harry domyslel, že to musí být něco na tenhle způsob.

„Alespoň ne žádné, o kterých bych věděl. Ale je tam pořád hodně místností, do kterých nikdo ještě nevešel, takže kdo to může říct s jistotou? Ah.“

Harry vzhlédl, aby zjistil, co zachytilo Snapovu pozornost.

Tam, na malém kopci, koupající se v odpoledním slunci a odrážející se v jezeře u jejich paty, stály Bradavice.

Tamto panství bylo obrovské, téměř malý zámek, takový, který by měla královská rodina. Tenhle zámek byl masivní. I z dálky Harry nemohl viděl všechna křídla a věže. Byl alespoň sedm poschodí vysoký a jestli pod tím bylo ještě bludiště sklepení…

Snape zjevně zachytil jeho ne tak nadšený výraz. „Většina nových členů je ohromená, ne-li nadšená, když poprvé uvidí Bradavice.“

„Ztratím se,“ zasténal Harry zoufale, „Viděl si mojí tendenci dostat se do potíží? Ztratím se alespoň dvakrát během hodiny. Riddle bude mít záchvat.“

„A já jsem si myslel, že jsme tě rekrutovali kvůli tvojí výjimečné inteligenci. Pamatovat si směr jistě nebude příliš těžké, Pottere?“

„Viděl jsi tu věc? Zabere mi to dny, než budu všude! Myslel jsem, že jsme malá skupina. Počkat, má tohle míst-…“

„Ne, mapu jsme najít nedokázali,“ odpověděl Snape okamžitě.

Harry poklesl. Nedokáže spát, dokud nebude znát poslední kout svého nového domova. Londýn nikdy objevovat nepotřeboval, protože detailní mapa vypálená v jeho paměti byla všechno, co potřeboval. Ale pokud tu nebyla mapa… Jeho nohy bolely už při pomyšlení na všechno to chození, co ho čekalo.

Prohlížel si hrad a jeho okolí. S jezerem, kopci a hustým lesem to místo vypadalo idylicky. Bylo působivé a majestátní, s tím musel souhlasit. Také bylo celé kamenné. Udržet to v zimě teplé muselo být osinou v zadku. Ale Riddle tak samozřejmě přemýšlet nebude. Ten jen viděl, jak ten majestátní hrad perfektně vystihuje jeho moc.

Alespoň tam bude dost místa, kde se vyhnout Riddleovi a ostatním členům, když bude chtít. Ne jako ve vlaku, kde byli všichni nacpaní pohromadě.

Vrátil se zpátky k Popletalově touze po tomhle území. Nemohlo to být jen tím jezerem, voda musela být nejdřív velmi pečlivě vyčištěna, pokud jste chtěli, aby vám pak nebylo zle. Navíc to byl omezený zdroj. Ale znovu, Harry nevěděl, jak daleko Riddleovo území vlastně sahalo. Tohle bylo konec konců jen jejich velitelství.

„Zloději!“ v okně se objevila Bellatrixina hlava. „Náš lord ti dovolí být v jeho přítomnosti.“

Překlad: Poslední vagón. Hned.

„Jak laskavé to od něj,“ posmíval se Harry.

Snapeovo zamračení se nad Bellinou přítomností prohloubilo. Ještě jí neodpustil, že ho krmila krví. Nebo Harrymu, že jí nezastavil včas.

S posledním pohledem na obrovský hrad, se Harry protáhl zpátky oknem a prošel všemi ostatními vagóny, než vstoupil do toho Riddlovo. Nebo, no, jeho. Nebo jejich. Něco takového.

„Brzy dorazíme, očekávám, že tou dobou budeš mít sbalené věci,“ přikázal mu Riddle ještě předtím, že Harry stihl zavřít dveře.

Harry čekal na něco víc, ale když nic nepřišlo, jednoduše znovu odešel, zase jednou naštvaný, že ho Riddle zavolal bez zjevného důvodu.

Jednou jeho povolání ignoroval. Ale ve vlaku to pro Riddlea nebylo zrovna těžké ho osobně najít a odtáhnout zpátky do jeho vagónu. Lord nad jeho jednoduchým odmítnutím zuřil a připomněl Harrymu, na jak tenkém ledu se pohyboval. V jednu chvíli Riddle vypadal, že si jeho přístup užívá, v tu druhou z něj vymačkával život. Harry opravdu nechápal, co toho chlapa vytáčelo.

Šel do vagónu, který používali jako sklad. Ze svého obchodu si sbalil tolik věcí, kolik mohl unést. Jelikož mu omezené místo ve vlaku nenabídlo žádnou možnost se svou prací pokračovat, tak si vlastně nikdy nevybalil.

Akorát se chystal jít přesně to říct Riddleovi, když vlak pomalu zastavil. S pokrčením ramen popadl svoje věci a vyšel ven.

Zastavili se u paty malého kopce a zbytek budou muset dojít pěšky.

Podle všeho nebudou muset svoje věci tahat. Na jejich příjezd čekala skupina neznámých tváří, zjevně další členové jejich skupiny. Chvátali sbalit a vybalit věci, pobíhali okolo jako pilní mravenci. Bylo jasné že skupina, kterou Riddle vybral, že s ním bude cestovat, měla určité výsady.

Většina neznámých členů Harryho ignorovala, nebo si ho skutečně nevšimla, ostatní mu hodili zvědavé, nebo hodnotící pohledy, pravděpodobně protože si všimli jeho věku. Nikdo na něj nepromluvil a Harry hádal, že nikdo ani nepromluví, dokud ho jejich lord řádně nepředstaví.

Riddle stál klidně mezi svými stoupenci, vydával rozkazy a měnil chaos v organizovaný postup.

Harry čekal poblíž něho. Ne že by přímo chtěl rozkaz od Riddlea, ale také si nebyl jistý, co dělat. Teď byli na jeho území, v jeho domově, obklopeni jeho stoupenci. Poslední věc, co Harry chtěl bylo ho nasrat a nechat se roztrhat hordou oddaných stoupenců. Konec konců s nimi od teď bude žít a nechtěl jim dát výmluvu k tomu být nepřátelští.

Riddle se k němu konečně otočil a samolibě se ušklíbl, když ho viděl tiše čekat. Harry se kousl do jazyka, aby zadržel jízlivé komentáře, ale nemohl potlačit zlostný pohled.

„Ah, Harry.“

Lord nepotřebně zvedl hlas. Harry si díky tomu byl ještě víc vědom, jak nevhodně Riddle vyslovoval jeho jméno. Viděl jak se ostatní členové zastavili a otevřeně na něj zírali. Byla to ta zatracená hospoda zase od začátku.

Neznámí členové se na něj s očekávám zadívali, skupina co poznal ve vlaku pouze vypadala pobavené.

Harry si uvědomil, že se od něj pravděpodobně očekávala odpověď se zdvořilým ‚můj lorde?‘. Jeho zlostný pohled se prohloubil.

„Bojím se, že tvoje formální představení bude muset počkat, dokud všechno nebude urovnané,“ pokračoval Riddle líně. „Takže není vážně moc, co bys mohl dělat…Hmm...Ah ano, tady, dohlídni na Draca.“

Draco byl jemně postrčen jeho směrem.

Harry nevěřícně zíral na Riddlea. „Tys mě táhl napříč celou zemí, abych dělal chůvu?!“

„Jsem si jistý, že to v pohodě zvládneš,“ posmíval se Riddle.

Harry mu vážně oplatil úšklebek. „Ne všichni mají v této specifické oblasti tvůj nevšední talent.“

Čekal, že se na něj Riddle utrhne, ale zase jednou vůbec nedokázal předvídat jeho chování, když se na něj Riddle sladce usmál.

„Nedělej si starosti, alespoň ty nebudeš muset vyměňovat posrané plínky.“

Harry se nad tím připomenutím zahanbeně začervenal. Není divu, že byl tiché miminko. Jeho chůva s ním pravděpodobně hodila přes celou místnost, kdykoli dýchal příliš hlasitě.

Dav se šokovaně díval mezi Harrym a Voldemortem, překvapený nad jejich chováním. Harry uvažoval nad tím, že to pro ně muselo být poprvé, kdy slyšeli svého lorda mluvit o plínkách.

Stoupenci, kteří s nimi cestovali vypadali zvláštně rezignovaně. Vlastně, Harry mohl přísahat, že viděl Snape protočit oči.

„Pojď, ukážu ti to tu!“ Draco vypadal vzrušený, že může být tím, kdo mu ukáže Bradavice.

Rezignovaný na svůj osud, se Harry nechal táhnout směrem k hradu.

„Vidíš? Má tě rád,“ ušklíbnul se Riddle samolibě, když ho míjeli.

„Oh, sklapni,“ zabručel Harry.

To mu od členů vysloužilo nějaké otevřeně nepřátelské pohledy. Tolik k tomu plánu.

Bradavice byly působivé, tolik bylo zřejmé. Následoval Dracovu blonďatou hlavu, zatímco dítě žvatlalo a žvatlalo jak skvělý a vzrušující hrad byl.

Ukázal mu velkou síň, kde jedli a příležitostně měli mítinky. Nekonečné schodiště, velké a rovné chodby, stovky portrétů, maleb a soch.

Harry nakukoval do místností, které pořád vypadaly jako třídy, které znal jen z vyprávění, pokojů, které byly předělány na soukromé obývací prostory, nebo pracovní místa, pokojů, které vypadaly útulně a ostatních s tlustou vrstvou prachu, které nebyly používány po desetiletí.

Hlavní křídla byla udržována čistá a dobře osvětlená, ale také viděl velkou část hradu, která nebyla obydlená. Byla to rozdělaná práce.

„A někdy když se dotkneš sochy, nebo se podíváš za obraz, tak jsou tam tajné místnosti,“ žvatlal Draco dál. „Nebo schody, nebo celé chodby! Jednou do jedné někdo vlezl a už se nikdy nevrátil zpátky!“

Draco se na něj díval s obrovskýma očima, jako kdyby to byla ta nejlepší věc na světě.

„Jak…domácké,“ odpověděl Harry sarkasticky.

Když byl Draco s rodinou, nebo blízko Voldemortovi, tak se to dítě obvykle snažilo chovat tak vyrovnaně, jako jeho otec. Harry hádal, že šanci chovat se jako dítě nedostal často a tudíž byl ještě nadšenější ukázat mu to kolem sám.

Příležitostně na své cestě narazili na nějaké členy. Ti se na něj dívali podezřívavě, jelikož tam nebyli s ostatními, aby ho viděli přijet. Ale vždycky si všimli Draca a zůstali zticha.

Harry si uvědomil, že Draco byla jeho volná vstupenka. Všichni ho znali, samozřejmě. Musel být jedním z velmi mála dětí ve skupině a podle toho byl také střežen. Jednoduše to, že byl sám s Dracem dávalo najevo, že kdokoli byl, musel být někdo důvěryhodný.

K čertu s tím lordem. Bylo něco, co udělal aniž by to předem naplánoval?

Nevěděl jak dlouho už prozkoumávali hrad, ale bylo jasné, že viděli jen velmi malou část jeho nového domova. Navzdory tomu, kolik starostí mu to dělalo, Harry nemohl popřít, že skupina udělala při čistění a přeměně hradu ke svým potřebám úžasnou práci.

„Oh, musím ti ukázat koupelnu v prvním patře,“ pokračoval Draco, „Je tam obrovské umyvadlo a když zatlačíš na jeden kohoutek tak se to pohne a je tam obrovská černá díra! Tatínek mě varoval, abych tam nechodil, řekl, mi, že mě tam lord Voldemort hodí, když budu neposlušný, ale já tomu nevěřím, protože si myslím, že lord Voldemort o tom umyvadle neví, protože je to pro holky, víš, a…“

Harry ho vytěsnil, rozpolcený jestli by měl odmítnout jít někam, kam Lucius svému synovi zakázal jít. Ale věděl, že Draco by byl rozrušený a pak by všichni vinili jeho. Harry si dlouze povzdechl. Podívání se nebude vadit a dá si pozor, aby se Draco držel od té díry z dosahu.

Vstoupili do řečené koupelny a jak mu Draco řekl, celé umyvadlo se pohnulo na stranu a odhalilo černočernou díru.

Harry byl ohromený mechanismem a čirou hloubkou díry.

Dřepnul si, aby mohl prozkoumat hranici a doufal, že by mohl pochopit, jak ta věc fungovala.

„Nemůže to být tak hluboko, ne?“ zeptal se Draco. „Chci říct, ne hlouběji než sklepení? Kam si myslíš, že to vede?“

„Nemám nejmenší tušení,“ přiznal Harry. Vážně si přál, aby tam byla mapa. „Vlastně to je víc jako tlustá trubka. A vypadá, že se lehce stáčí doleva…Ale je tam moc tma, než aby se dalo něco vidět.“

„Myslíš si, že lidé umřou, když tak spadnou?“

Harry byl zase jednou lehce zneklidněný nad Dracovým bezstarostným pohledem na smrt. Bella se něm vážně musela podepisovat.

„Pochybuji, že to vede rovně dolů, takže pravděpodobně ne. Šance, že se člověk zasekne je mnohem pravdě-…“ ztuhnul když vzhlédnul. „Dr-Draco…Co je-…Co je to?“

Za Dracem se do koupelny připlazil ten největší had, kterého kdy Harry viděl.

Draco ztuhnul nad jeho vyděšeným tónem a otočil se, ale pak, když to stvoření uviděl, se překvapivě uvolnil. „Oh, to je Nagini.“

„Ono to má jméno?“ zeptal se Harry slabě.

Had zvedl hlavu a výhrůžně na něj zasyčel.

„Nedělej si starosti, je neškodná, pokud jí lord Voldemort neřekne něco jiného.“

Harry zíral na hada a vysoce pochyboval, že je neškodný. Had vypadal, že si to také myslel, protože ani na chvíli nepřestal ve svém výhružném syčení.

Draco najednou zbledl. „Oh.“

„Oh? Co tím oh myslíš?!“ zeptal se Harry vyděšeně.

„Lord Voldemort jí každého nového člena osobně představuje, aby na ně neútočila…O…Ona tě nezná.“

Jako kdyby had čekal na ten signál, vyrazila kupředu, zuby připravené ke kousnutí.

Harry instinktivně uhnul z dřepu dozadu, ale jeho ruce našly jen prázdnotu.

S vylekaným vyjeknutím spadl hlavou napřed trubkou do temnoty.