Ve stínu hvězd

9 Kapitola

„On byl moje chůva?!“

Harry věděl, že ho bude obrázek Riddlea jak mu mění plínky honit v nočních můrách.

Přecházel z místa na místo ve svém obývacím koutě a pokoušel se pochopit příběh, který právě slyšel.

Jeho vlastní nejasné vzpomínky se procpaly přes těsně zavřené dveře v jeho hlavě a čirá bolest, která z toho vzešla, Harryho na několik minut složila. Vzbudil se ve své posteli s povědomým cizincem ztuhle sedícím u stolu.

Jeho jméno bylo Severus Snape. Pro Harryho bylo těžké posoudit mužův charakter.

První věc, kterou z toho muže viděl, bylo emocionální zhroucení během líčení příběhu, což bylo více než pochopitelné, když se zvážilo čím tem muž prošel. Ale teď když skončil a dal se dohromady, vypadal ten muž bez jakých kolik emocí a naprosto tvrdý. Způsob, jakým mluvil, se změnil z vášnivého na pečlivě přesný s dobrou dávkou sarkasmu podbarvujícím věty.

Harry měl podezření, že jeho emocionální stranu nikdy v blízké době znovu neuvidí.

„Kvůli časově náročnému výzkumu tvých rodičů a jeho matky byl ten, kdo dohlížel na tvé blaho.“

Snape sledoval Harryho přecházení svýma onyxovýma očima. Rychle chytil Harryho názor na lorda Voldemort a vypadal, že nacházel obveselení v Harryho pobouřené reakci nad jejich společnou minulostí.

„Pokus mohu říci, tak jsi preferoval jeho společnost před dospělými.“

Harry střelil muži temný pohled. Jeho výraz změkl, když na Snahově obličeji uviděl velmi malý, velmi rty-sevřený úsměv. Rád viděl, že byl ten muž stále schopný příjemných emocí.

„Takže mi dovol, abych si to ujasnil…Brumbál ti dal tip o tom, že tu jsem?“

„Nikdy nezmínil tvoje jméno, pouze poukázal na tvoje dovednosti a ten fakt, že se ještě musíš přidat ke skupině. Nějak věděl, že jsem se přidal k lordu Voldemortovi a nechal, aby to vypadalo, jako kdyby nám chtěl pomoct…a tobě.“

Harry si povzdechl. „Riddle měl tedy pravdu - Brumbál to všechno vážně plánoval… Co?“ zeptal se když viděl Snapea lehce se mračit.

„Jsem pouze překvapený, že znáš to jméno. Říkal jsi, že ti Voldemort o tvé minulosti neřekl. Přesto ti dal své pravé jméno, něco co neudělal od té doby, co si vzal jméno Voldemort. Řekni mi, říkáš mu Tom Riddle, když s ním mluvíš?“

„Ano…proč?“

Sanpe pokrčil rameny. „Nic, je to zajímavé, to je všechno.“

„Ty mu neříkáš Tom Riddle? Chci říct… znal jsi ho jako dítě.“

Kdyby to bylo možné, zatvrdil by se Snape ještě víc. „A já jsem překvapený každý den, když zjistím, že mě ještě nezabil.“

Když viděl Harryho zmatený pohled, rozšířil to. „On nenávidí Brumbála a mě za to, že jsme ho viděli když byl ještě mladý a slabý. Když si vzal jméno Voldemort, snažil se o to, aby pohřbil svou minulost. To nejlepší co mohu dělat, abych ho nechal zapomenout, že jsem byl její součástí, je nikdy nezmiňovat jeho pravé jméno.“

Harry přestal přecházet a pomalu si sedl na druhé straně stolu.

„Skoro mě uškrtil, když jsme se potkali…jen protože si myslel, že jsem upustil sirku, když mi byl jeden rok.“

Snapeův výraz zůstal prázdný. „Obávám se, že to je to, co se dá čekat.“

Harry podezřívavě narovnal oči. „Jak to, že ty jsi stále naživu?“

Snape si nejistě poposednul. Harry si nemohl pomoct, ale pomyslel si, že všechno na tom muži vypadalo nepohodlně.

„Ty jsi mu to nikdy neřekl, že?“ konstatoval Harry bez obvinění.

„Snažil jsem se, opravdu ano. Nejdřív jsem tě hledal, navzdory všemu doufajíc, že jsi ten oheň přežil. Poté co jsem to vzdal jsem hledal Meropina chlapce. Chaos už tou dobou začal a já se bál že nepřežije.“ Odmlčel se a vážně zíral z okna. „Jen jsem chtěl zachránit co zůstalo po…no. Chaos pokračoval a já byl nucený vzdát se i jeho.“

„Ale on přežil. Jak jsi ho našel?“

„Čistou náhodou,“ přiznal Snape. „Potkali jsme se zhruba před rokem. On se…změnil. Pamatoval jsem si ho jako tichého, ale milého chlapce, nicméně to co stálo přede mnou…“ hlas se mu vytratil.

Harry se proti své vůli otřásl. ‚Tichý a milý‘ byly ty poslední dvě přídavná jména, které by s Riddlem spojil. Lord čpěl silou, arogancí a ostrou inteligencí. Stal se mužem, který očekával dokonalost a netoleroval ty nejmenší chyby. Jen pomyšlení, že by mu řekl, že byl zodpovědný za nehodu, která způsobila smrt jeho matky…určitě nevinil Snapea, že držel pusu zavřenou.

„Dokázal bych jednat s nelítostným mužem, nebo i s mocným lordem, ale on byl…vražedný. Nic neodpustil a těžce trestal bez žádného důvodu. Bylo to jen před rokem a v porovnání s dneškem byl šílenec.“

„Nevidím žádnou změnu,“ zabručel Harry, ale obdržel za to jen ostrý pohled.

„Proč jsi zůstal?“ Mohl jsi jen-…“

„Utéct?“ usmál se Snape hořce. „To bych nikdy nemohl.“

„Ale proč?“

Snape zůstal zticha. Harry měl temný pocit, že Snape jednoduše utéct nechtěl. Ten muž to viděl jako svůj trest za to, co udělal. Nebál se Riddleových krutých trestů, on po nich toužil. No, možná nebyl fanouškem fyzické bolesti, ale z toho co Harry viděl, byl Riddle mistr psychického tlaku.

Harry pochyboval, že si byl Snape plně vědom důvodu, proč nemohl od Riddlea odejít, ale přesto to nemohl udělat. Chudák člověk, měl velký potenciál, ale jeho vlastní sebe-nenávist mu zablokovala cestu.

Harry si povzdechl a rozhodl se odvést rozhovor od daného předmětu. „Takže ani Riddle ani ty jste mě neviděli 20 let - jak jste mě poznali?“

Snape se proti své vůli zašklebil. „No, zaprvé je tvá podobnost k otci neskutečná, třebaže si nemyslím, že jsem ho kdy viděl takhle špinavého.“

Snape schválně ignoroval Harryho vypláznutý jazyk a pokračoval mírnějším hlasem. „A pak jsou tu tvoje jasně zelené oči, tu barvu bych nikdy nezapomněl.“

„Určitě si přeji aby Riddle ano,“ podotknul Harry.

„Předpokládám, že ten fakt, že jsi použil svoje skutečné jméno také nepomohl. Což mě vede k otázce; jak jsi věděl svoje jméno? A když už jsme v tom; jak jsi přežil?“

Harry si stoupl a začal se přehrabovat v šuplíku. Našel pomačkaný papír a podal ho Snapeovi, který ho jemně rozložil. Přečetl několik vět a zamračil se.

„Tvůj křestní list? Jak jsi ho získal?“

Harry pokrčil rameny. „Vždycky jsem ho měl s sebou. Nemám žádnou vzpomínku jak jsem přežil, jen mlhavý úryvek ohně a jak moje mamka křičí. A to jen od dnešního večera. Hádám že jsem jen předpokládal, že mě moji rodiče během chaosu opustili a… někdo mi z lítosti pomohl? Upřímně, netuším.“

„Mohl jsi vylézt z hořící laboratoře, ale prohledali jsme kvůli tobě město. Není možné, že by ses dostal pryč tak rychle. Je to jako kdyby tě někdo prostě vzal s sebou, ale s chaosem téměř za dveřmi, to by vážně nedávalo žádný smysl. Co si ze svého dětství pamatuješ?“

Harry znovu pokrčil rameny. Snažil se mnohokrát znovu vytvořit svou cestu přežití, ale nakonec vždycky narazil na černou díru.

„Pamatuji se, že jsem byl v malé vesnici, to mi bylo skoro sedm. Nebyli tam žádní jiní lidé, a já se bál, protože jsem se cítil tak osamělý, jak bych byl ten poslední člověk v tomhle zničeném světě. Pak si jen pamatuji, jak jdu větším městem, kde jsem ukradl jídlo od mimořádně hloupé skupiny starších dětí. Šli tak snadno napálit, že jsem z jejich jídla žil několik týdnů.“

Harry se zasmál, když si vzpomněl jak skvělý to byl pocit pokaždé když se mu povedlo sbalit trochu jídla.

„Pamatuju si ostatní skupiny, ne s lordy a tak, ty tenkrát ještě neexistovaly. Jen vážně malé skupiny lidí, které cestovaly zemí a sháněly jídlo. Jednu jsem nepozorovaně sledoval a kradl trošky jejich jídla, dokud si mě nevšimli a já musel utéct. Pak jsem si našel jinou skupinu a sledoval jsem ji a tak dál. Když mi bylo dvanáct, skončil jsem v Londýně. Lidé se začali usazovat ve starých budovách. Pomáhal jsem jim opravovat různé věci a oni mi na výměnu dávali jídlo. Pak jsem začal sbírat různé druhy materiálů a začal stavět své vlastní věci. Ty teď sedíš ve výsledku toho všeho.“

Harry pokynul k řadám polic za Snapem.

„Na dítě máš obdivuhodné schopnosti na přežití smíchané se obyčejným štěstím. Zatímco co to velkou část vysvětluje, připadá mi to zvláštní, že zrovna ty ze všech lidí, by sis neměl pamatovat svoje dřívější léta. Zvážil jsi, že jsi své dřívější vzpomínky zablokoval jako ty s tou nehodou? Pokud si dokážeš pamatovat sám sebe jako jednoletého, měl bys být technicky schopný pamatovat si velkou část svých prvních šesti let.“

Harry se znovu donutil vzpomínat na oheň a hledat další rané vzpomínky. Jen mu to přivodilo lehkou bolest hlavy.

„Nemyslím si, že to takhle funguje. Vzpomněl jsem si na oheň jen protože jsem tě potkal. Možná kdybych potkal kohokoli, kdo mi jako miminu pomohl, tak by se ty vzpomínky vrátily.“

„To je možnost. Nicméně, nevzpomněl sis na nic, když jsi potkal Voldemorta, kdo ví proč sis pamatoval mě.“

„Hmm, možná protože Riddlea jsem viděl naposled jako dítě? Jeho vzhled se od mých vzpomínek pravděpodobně odlišuje víc než tvůj. Třebaže u obouje stejné časové rozpětí, ty už jsi byl tenkrát dospělý a tvůj fyzický vzhled se nezměnil tolik jako Riddleho.“

Snape naklonil hlavu na stranu. „To by nicméně znamenalo, že si budeš pamatovat taky Brumbála.“

Harry si dopáleně odfrkl. „Jeez, já nevím! Hádám, že je moje hlava prostě takhle pomotaná. Když už mluvíme o Brumbálovi, to nikdy neměl podezření, že toho víš víc, než bys měl?“

Snape ztuhle zavrtěl hlavou. „Nejdřív jsem ho chtěl konfrontovat za to co udělal, ale měl jsem podezření, že by se mi brzy taky stala tragická nehoda. Začal jsem sbírat informace o spolku Renovace, ale všechno co jsem kdy zjistil bylo, že musí být na vcelku vysoké pozici. Jednou už se laboratoř pokusili spálit, a Lily se tudíž rozhodla udržet další místo v tajnosti. Jen si přeji, aby to nikdy neřekla mě.“

Harry si prohrábnul nepořádné vlasy a pokusil se srovnat si všechny nové informace. „Prostě nedává žádný smysl, že bych byl stále naživu. Chápu že byl v tomhle spolku, který chtěl chaos, tudíž zaútočili na moje rodiče, protože se báli, že najdou řešení, které by mohlo chaosu zabránit. Ale co jsem jim kdy udělal? Nikdy se nepokusil zabít Riddlea, že? A proč mě chce mrtvého teď? Chci říct, po celé té době co jsem mu žil pod nosem?“

„No, jsem si jistý, že nejdřív jsi byl jen nevinné miminko, které muselo být obětováno pro větší dobro. A takové, které krásně sedělo do jeho plánů. Kdyby na tebe přišel teprve teď, hádal bych že je jen šokovaný že jsi přežil a chce dokončit, co začal. Ale zjevně byl po léta spokojený s tím nechat tě žít svůj život přímo vedle něj. Možná se bojí, že si eventuelně vzpomeneš? Nepochybuji že by mě zabil, kdyby došel k závěru, že vím pravdu o té nehodě.“

„Jo, dobře, ale pokud se bál, že si můžu vzpomenout, tak už by mě zabil před dlouhou dobou, ne? Proč čekat?“

Snape pokrčil rameny. „Musí to mít něco dočinění se znovu objevením Toma Riddlea. Jak jsi tenhle večer dokázal, známé tváře můžou vyvolat vzpomínky.“

Harry se slabě zazubil. „Mohlo by to být trochu podezřelé, kdybych běžel za Riddlem a řekl mu o Brumbálovi.“

Snape pozvedl obočí. „Podezřelé?“

Harry se na něj vyjeveně podíval. „Nemůžu mu prostě zatraceně říct teď, že s tím máš něco společného, ne? Vypadáš mít dojem, že už není vražedný, ale nech mě ti říct; dokáže se k tomu vrátit vážně rychle.“

Snapeův výraz zůstal prázdný a napjatý.

„Žiji s tou ostudou a sebe-nenávistí každý den. Nevinil bych tě, kdybys mu co víš řekl teď. Logicky by bylo moudřejší neříkat to nikomu, ale když jsem tě viděl, věděl jsem, že prostě musím, ty si zasloužíš alespoň znát pravdu.“

Harry zíral na nepohodlně se cítícího muže před sebou. V očích měl rezignovaný pohled, jako kdyby si byl jistý, že ho Harry prodá Voldemortovi. Harry zauvažoval, jestli Snape tajně nedoufal, že to udělá.

„Odpouštím ti,“ řekl najednou. Neměl v úmyslu ta slova říct, ale byly venku dřív, než je stihl zastavit. Zněly správně a Harry si uvědomil, že tomu týranému muži sedícímu u stolu skutečně odpustil.

„Ne,“ zašeptal Snape bolestě, „nikdy to neříkej. Nezáleží, jak laskavé tvé srdce může být, jsou věci, které nedokáže odpustit nikdo.“

„Zapomněl jsi, že na konci jsem to byl já, kdo je upálil…Řekl jsi, že si nezasloužíš žít, ale jak jsem si já zasloužil přežít? zeptal se Harry hořce.

„Byl jsi miminko. Já jsem byl úplně dospělý člověk-…“

„…Který byl šíleně zamilovaný do ženy, která si vzala hajzla a který se nechal manipulovat a podvést Brumbálem,“ usmál se Harry. „Musíš přestat nenávidět sebe a začít vinit Brumbála, on je ten, kdo je za tenhle nepořádek zodpovědný, ne ty.“

„Jak můžeš brát smrt svých rodičů tak lehce?“

Harry se zarazil aby o té otázce přemýšlel. To byla vlastně dobrá otázka. Harry věděl, že by měl cítit něco jiného, než úlevu, že konečně zná svou minulost, ale bylo to těžké. Uvědomil si, že se cítil smutně a cítil se vinně za roli, kterou hrál v jejich konci, ale nebyla to ta pronikavá bolest, která si představoval, že to bude.

„Nikdy jsem je neznal. Nikdy jsem neměl šanci, aby mi chybělo něco, co jsem nikdy neměl. Jediní rodiče, které jsem viděl, opouštěli svoje děti kvůli vlastnímu dobru. Neberu jejich smrt lehce, ne poté co jsem slyšel jakou roli jsem v ní hrál, ale odmítám kvůli tomu zahodit svůj život a přál bych si, abys to nedělal ani ty.“

Podíval se přímo do Snapeovo temných očí. „Děkuji vám, že jste miloval mojí matku, pane Snape. Ale jsem si jistý, že ani ona by nechtěla abyste se nenáviděl, a jestli ano, nikdy si vás nezasloužila.“

Harry mohl vidět, jak Snape potýká s emocemi. Ten nebohý člověk jí pravděpodobně nikdy nepřestal milovat. Harry se láskyplně usmál. Jeho matka musela být úžasná žena, že jí tak miloval a Snape sám byl vcelku úžasný, že ve své lásce nikdy nezaváhal.

„Rozhodně si nezasloužila, co jí Potter dělal,“ zamumlal Snape a vyhnul se Harryho očím.

„Ah, ano, můj drahý otec,“ zauvažoval Harry. Nebyl jsi jistý, jak se cítit o muži, který ho zplodil. I Snape, který ho zjevně z celého srdce nenáviděl, přiznal, že tu byla doba, kdy byl milujícím manželem a otcem. Harry zauvažoval, co se mu stalo, že začal závidět vlastní ženě tak moc, že se podle všeho změnil v šílence. Slyšet o pilulkách, které jedl Bůh ví jak dlouho, bylo znepokojivé.

„Co přesně mi to udělal?“

Možnost mluvit o vědě příbuzných faktech vytrhla Snapea z jeho rezignovaného stavu.

„Jak jsem řekl, vypadalo, že ty pilulky ovlivňovaly nervové buňky v těle, ale nikdy jsem nedokázal přijít na to, jaký byl jejich účel. Z toho co jsem slyšel od Pottera, jsem zjistil, že chtěl vytvořit něco, co nazýval dalším krokem v lidské evoluci. Zjevně se zaměřil na lidskou inteligenci.

Snape se na Harryho ostražitě podíval. „Povídá se o tobě, že jsi výjimečně inteligentní…až abnormálně.“

„Err…“ zakoktal Harry. Přijmout, že jeho inteligence vzešla z pilulek, které vytvořil jeho šílený otec byla nízká rána. I když by byl tím prvním, kdo by přiznal, že jeho výpadky nebyly tak úplně normální.

„Nepochybuji, že je tvoje inteligence z většiny přirozená. Konec konců, oba tvoji rodiče byli výjimeční studenti. Před chaosem, když měli lidi skutečně čas o takových věcech uvažovat, se věřilo, že nevyužíváme plný potenciál našeho mozku. Možná ty pilulky prostě natáhly tvojí přirozenou inteligenci do jejího plného potenciálu.“

„Způsobily by…výpadky? zeptal se Harry nevinně.

„Jaké výpadky?“

Po chvilce uvažování mu Harry řekl o svých výpadcích. Dokonce mu řekl o ztrátě paměti a vedlejších produktech, něco co nevěděli ani jeho přátelé. Snapea bylo těžké přečíst, ale Harry si myslel, že v jeho očích uviděl starost.

„Zajímavé. Ty pilulky jistě mohou být zodpovědné za tyhle epizody. Musel bych udělat další testy.“

„Ty pořád máš ty pilulky?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„Ne, ale mám jejich analýzu, kterou jsem udělal. Pokud se správně pamatuji, některé látky bude těžké sehnat, ale ne nemožné. Jsem si jistý, že je dokážu znovu vytvořit, pokud se dostaneme do hlavního sídla.“

Snape střelil Harrymu hodnotící pohled. „Předpokládám, že půjdeš s námi, nebo je to stále otevřeno diskuzi?“

„Err-…“ začal Harry, čímž si od muže naproti vysloužil další úzký úsměv.

„Chápu. Uvidíme se tedy za den?“

Poté, co uviděl Harryho prázdný pohled se ušklíbl. „Však víš…výzva? Ještě neznám detaily, ale slyšel jsem, že hraješ hlavní roli.“

Harry zasténal. „Pravda, raději bych měl začít míchat barvu. Err, uvidíš,“ odpověděl na Snapeovu nevyslovenou otázku.

Ozvalo se zaklepání na, no, Harryho kompletně rozbité přední dveře. Kdokoli vstoupil zaklepal jen ze slušnosti, jelikož neexistující stěna už zjevně nebyla překážkou.

„Čekáš návštěvu?“ zeptal se Snape tichým hlasem.

„Ne,“ zašeptal Harry.

„Promiňte?“ přišel z obchodu pohrdlivý hlas.

„To je Lucius Malfoy,“ ušklíbl se Snape, „je div, že neomdlel při pohledu na tvůj neuklizený dům.“

„Je nebezpečný?“ zeptal se Harry ostražitě. Na chvíli měl dost cizinců, kteří ho unášeli.

„Pro mě bude, když mě tu najde. Je tu jiná cesta ven?“

Harry ho nasměroval k malým zadním dveřím a s posledním upjatým kývnutím zmizel Snape v noci.

Harry se vydal do přední části. Potlačil úsměv, když viděl podobu s Dracem. Zjevně nebyl Harry jediný, kdo se silně vyvedl po otci. A jestli byl přístup jeho syna něco, čím by se dalo řídit, raději by si měl kolem Luciuse hlídat jazyk.

„Vy musíte být pan Malfoy, vítejte. Jak vám mohu pomoct?“

Malfoyův pohrdavý pohled vypadal, že Harryho osočuje, že ho nutí vstoupit do takového nepořádné prostředí. Mužovi dalo zabrat, aby ze svých rysů udržel svůj nesouhlas, ale nakonec se mu to povedlo.

„Pan Potter? Ano, slyšel jsem že jste…přispěl mému synovi. Přišel jsem vyjádřit svou vděčnost.“

Zabilo by toho muže říct ‚pomoc‘ a ‚děkuji‘? Zjevně ano, když Harryho vyhledal uprostřed noci.

„Nebyla jeho chyba, že ho chtěl Popletal unést, je ostuda, že se dítě zatahuje do těhlech záležitostí.“

Lucius uhlazeně souhlasil. „Slyšel jsem, že nám budete asistovat v nadcházející výzvě proti tomu opovrženíhodnému muži. Doufám, že je všechno připraveno?“

„Err…Jo, jistě téměř,“ blufoval Harry. Bylo by, kdyby členové téhle zatracené skupiny přestali Harryho rozptylovat.

Ticho mezi nimi se prodloužilo. Lucius s tímhle chtěl zjevně skončil aniž by byl neslušný.

„No…Pokud je tu něco, co potřebujete, neváhejte mi dát vědět. Moje rodina je vaším dlužníkem.“

Kdyby to byl kdokoliv jiný, Harry by tu představu pravděpodobně zavrhnul, ale měl pocit, že laskavost od Malfoye by se mu mohla hodit.

„Děkuji vám, pane Malfoyi.“

Zase byli zticha. Harrymu bylo vedle otevřené zdi zima. Konečně Lucius zlomil ticho.

„Nejlepší štěstí s přípravami, pane Pottere, dobrou noc.“

„Dobrou noc, pane Malfoyi, pozdravujte ode mě Draca.“

Lucius kývl a spěšně vyšel do tmy, jako kdyby se bál, že ho někdo uvidí opouštět Harryho obchod.

Harry nechtěl nic jiného, než zalézt do postele a přemýšlet o tom, co se dnes v noci dozvěděl. Ale výzva byla pozítří a ani barva ani jeho štít nebyli připravení na bitvu. Povzdechl si a začal pracovat.

Zatímco míchal barvu, přemýšlel jaké to bude čelit Riddleovi, když teď ví o jejich společné minulosti a o Severusovi Snapeovi. Bylo by nejlepší, kdyby na to Riddle nepřišel příliš brzy. Harry doufal, že s ním nebude podvědomě jednat jinak než předtím, Riddle by si té změny okamžitě všimnul.

Harry zatřásl hlavou a pokusil se soustředit. Než bude řešit svou minulost a Brumbála, má bitvu na vyhrání.