Zenon Kosidowski, Čo rozprávali proroci - Abrahám, Izák a Jákob
Abrahámova rodina žije v Uru
Terach měl tři syny - Hárána, Abráma a Náchóra. Nejstarší Hárán zemřel předčasně a zanechal jediného syna Lota. Abrám si vzal za ženu Sáraj, svou nevlastní sestru, která byla však neplodná. Terach měl všeho dostatek, žil v domě s početným služebnictvem, měl otroky, stovky beranů, zlato, stříbro i syny, kteří ho zastupovali v práci a dohlíželi na pastýřskou čeládku.
Kromě toho se zabýval obchodováním, protože už dávno skončil s potulným pastýřstvím. Byl tedy váženým patricijem slavného města Chaldejského Uru, jak o něm píše Bible.
Hlavní město starodávných Sumerů mělo už tehdy přes tisíc let. Mezi směstnanými domy se vinuly úzké klikaté uličky. Přicházely sem karavany se zbožím, které vezli osli. Jen když se objevily postavy kněží v bílých lněných rouchách, lidé se rozestupovali s výrazem ponížené úcty.
Vysoko nad střechami města se tyčila kuželovitá pyramida, na jejímž vrcholu byl chrám boha Měsíce Nannar Sin. Byl to jeden z těch zikkuratů, postavených nejen v kraji kolem Eufratu a Tigridu, ale byl slavný jako ty egyptské pyramidy. Okolí Uru tehdy vypadalo jako kvetoucí zahrada. Byla zde síť umělých kanálů, které přiváděly životadárnou vodu z Eufratu, byla tu pole s ječmenem a zeleninou, olivové háje, datlové sady a pastviny. Všude pracovali rolníci a otroci. Po Eufratu se plavily bárky naložené zbožím. Před bránou a městskými hradbami tábořili potulní kupci a nomádi se svými stády.
Terach se rozhodl vystěhovat se do Cháránu
Dům Terachovců stál ve městě hned u hradeb. Byl jednoposchoďový, postavený z cihel a obílený vápnem. Vypadal okázale jak se slušelo na svobodného obyvatele Uru. Hned v předsíni si host mohl umýt nohy i ruce, pak se vcházelo na dlážděné nádvoří, plné světla a vzduchu. Kamenné schody vedly do poschodí. Tam byly jednotlivé jizby. Ze šikmé střechy mohla dešťová voda stékat na nádvoří a odtud kanálem na ulici. Za schodištěm byla toaleta z terakoty, kuchyň, komora, koupelna a místnost, kde otrokyně v žernovech drtily obilí na mouku.
V přízemí bylo sanktuárium se soškou rodinného božstva a pod kamenným podstavcem byli v hliněných truhlách pohřbeni zemřelí členové rodu.
Terach se staral o hospodářství, obchodoval a každé ráno se klaněl domácímu bůžkovi, ve sváteční den se vydal pod pyramidu a horlivě se tam modlil k bohu Měsíce, zatímco kněží kráčeli až nahoru.
Zdálo se, že jeho život už bude v klidu, vždyť byl zámožný. Jenže jednoho dne se rozhodl zamknout svůj dům a navždy opustit rodné město, vydal se na pouť do vzdáleného městečka Chárán v povodí horního Eufratu při jeho přítoku Nahr Balih.
Informace měl od kočovníků, kteří se se svými stády dostávali velmi daleko od domova. Zpočátku vyměňovali své výrobky - kůže, tkaniny, máslo, mléko a maso za zboží, které oni nevyráběli.
Časem zjistili, že svůj výdělek mohou ještě zvýšit, když někde koupí zboží a výhodně ho prodají jinde. Jejich neustálé cestování jim to umožňovalo, pro lidi ve vesnicích to bylo výhodné. A Terach získal svůj majetek právě tímto způsobem. Později dospěl k názoru, že bude lepší zanechat kočovnického života a trvale se usadit v Uru a zaměstnávat se zprostředkováním mezi spřátelenými kmeny nomádů a odběrateli jejich zboží.
Od těchto potulných kupců a chovatelů dobytka se dověděl o městečku Chárán a okolní krajině. Chárán ležel na jedné z nejživějších obchodních cest starodávného světa. Vedla tam karavanami vyšlapaná cesta od Perského zálivu k hornímu Eufratu, nedaleko Cháránu se prudce točila na jihovýchod a vedla městy Kadeš a Damask, po pobřeží Středozemního moře protínala Kanaán až k hranicím Egypta. Tehdy si museli cestu prodloužit o několik stovek kilometrů, protože jinak by museli jít přes Syrskou poušť, kam by se mohli odvážit jen s velbloudy, kteří tehdy žili nezkroceně jen v přírodě. Jako nákladní zvířata se začali používat až od 17. st. př. n. l. Zkrotili je tehdy beduíni, žijící na okrajích Arábie.
Terach věděl, že okolí Cháránu je mimořádně úrodné, že tam jsou sady, pole a pastviny. Věděl, že je tam i dost vody, protože Eufrat a Nahr Balih byly vodnaté řeky a rolníci z nich brali vodu.
Chárán se stal mezinárodním tržištěm. Zastavovali se tam k odpočinku kupecké karavany a vyměňovaly cenné zboží z Mezopotámie a Egypta. Terach se tam tedy mohl dále věnovat obchodu a přitom nezanedbávat tradiční chov dobytka.
Mezitím se v Uru začala situace zhoršovat. Mocný babylónský král velký zákonodárce Chammurapi se snažil porobeným národům vnutit jednotné státní náboženství a proto začal vyzvedávat svého kmenového boha Marduka nad ostatní bohy Mezopotámie. Města, která se stavěla na odpor, on trestal ohněm a mečem a obyvatele hnal do otroctví.
Horlivým vyznavačům boha Měsíce (a to byl i Terach) nezbývalo nic jiného, než se vystěhovat někam, kde nehrozilo pronásledování. Takovým způsobem se v Cháránu shromáždila početná kolonie utečenců. Časem tu postavili chrám a Chárán se po Uru stal druhým nejdůležitějším střediskem kultu boha Sin.
Terach, Náchór a Abrám v nové vlasti
Terachově rodině se v Cháránu vedlo dobře. Terach obchodoval a svým synům svěřil péči o stáda, která pásli za městem. Na západě bylo vidět horský hřbet Antitaurusu. Abrám často trávil noci při ohni se svými pastýři. Bylo to jako stvořené k přemýšlení. Abrám pozoroval hvězdy a vnímal krásu světa a jeho harmonii. V mysli měl pochybnosti, víra v boha Měsíce se rozplývala. Jednoho dne ho napadlo, že stvořitelem celého vesmíru, Slunce i Měsíce a hvězd kolem může být jediný bůh, mocný a všudypřítomný, někdy laskavý, jindy neúprosný ve svém hněvu. Abrám se s touto myšlenkou netajil a otevřeně ji hlásal ve městě.
Kolem náboženského reformátora se soustředila hrstka oddaných lidí. K vyznavačům nového božstva se přidala i Abramova žena Sáraj, bratranec Lot a nejbližší čeleď, kterou vždy zaměstnával. Obyvatelé Cháránu se odvrátili od Abráma jako od odpadlíka. Malá obec nového náboženství začala žít vlastním životem. Přísný, puritánský morální kodex sektářů, jejich návrat k prostotě praotců z dob kočovnického pastýřství, kdy přinášeli berany jako obětní dary jakémusi neznáménu, neurčenému bohovi, to vyvolalo jen pohrdání a odsouzení.
Dokonce ani Terach a Náchor nešetřili výčitkami na Abramovu adresu a hlavně jim vadilo, že pobalamutil i mladého Lota. Rodinné tradice jsou u východních národů mimořádně silné, proto dokud žil Terach, nic se v domě nezměnilo. Jenže přišel Terachův poslední den, tehdy měl 250 let. Jeho velký majetek si Abrám a Náchór rozdělili a rodina se rozpadla na dvě větve. Od této chvíle Abráma nic nespojovalo s městem, ve kterém zakusil tolik příkoří. Měl už 75 let, ale pocítil touhu po potulném životě předků, po životě na otevřených prostranstvích pod stany z kozích kůží. Tam vládl duch svobody a volnosti, tam se mohl klanět svému bohovi a přinášet mu zápalné oběti na oltářích z kamenů, mohl lidi učit čistotě mravů a bránit je před pokušeními městského života.
Putování do kraje Kanaán
Jednoho dne dal Abrám povel k cestě. Rozhodl se odejít do země Kanaánu, o které se povídalo, že je málo zalidněná, že má dobré pastviny a že jsou tam možnosti obchodovat, protože po celé zemi procházejí kupecké karavany do Egypta. Vybral se tam už nejeden semitský pastýřský kmen. Ve státech kolem Eufratu začínalo být těsno a hrozily války, rostly daně a útlak administrativy. Proto byl Kanaán stálým tématem pastýřů a kupců, proto i Abrám viděl v této daleké krajině bohem zaslíbenou zemi.
Karavana opustila brány Cháránu a svědčila o zámožnosti majitele. V čele, na velkých a silných oslech, šli Abrám, Sáraj a Lot. Hned za nimi táhla asi stovka oslů naložených zásobami potravin, měchy s vodou, stany a nákladem. Vzadu hnali pastýři stáda ovcí a koz a průvod uzavíralo Abrámovo osobní vojsko, složené z tří set nevolníků ozbrojených luky a praky.
V těch dobách cesty nebyly bezpečné, muselo se počítat s přepady zbojníků z pouště. Ani jeden kupec nebo kmenový šejk se neodvážil cestovat bez ozbrojeného oddílu. Do Kanaánu to bylo víc než tisíc km, ale poutníci se nenudili. Často potkávali karavany z Egypta a tak se od bradatých kupců dovídali množství zajímavých novinek o Kanaánu a mohutném státě faraónů. Šli přes vesnice, městečka a dokonce i kolem hradeb velkého města Kadeše. Po mnohatýdenním pochodu viděli i proslavený Damašek. Abrám se rozhodl zastavit se tu na delší dobu, aby lidem i zvířatům poskytl potřebný odpočinek.
Na planinách před městskou bránou přikázal postavit stany a sám se vydal k místnímu vládci s dary, aby ho poprosil o přijetí. V Damašku se mluvilo aramejským jazykem, který byl blízký hebrejštině, tak se mohli snadno domluvit. Obyvatelé se zvědavostí si prohlíželi nové příchozí. A měli se na co dívat. Mezi černými stany se pohybovali muži, ženy i děti. Jejich oděvy nepřipomínaly bílé burnusy, do kterých se odívali beduíni z pouště. Chlapi nosili kolem beder sukničky s červenými a bílými pásy. Když bylo chladno, natahovali si na holé tělo košilky s krátkými rukávy a přes záda si přehazovali pestré pláště, které jim v noci sloužily jako přikrývky. Ženy měly podle všeho nejraději zelenou barvu, protože ta u nich převládala. Pod plášti, které jim splývaly na lýtka, nosily ještě barevné tuniky. Hlavy si ovíjely barevnou šálou na způsob burnusu, ale nepohrdaly ani ozdobami. Vlasy si černily antimonem, víčka si malovaly malachitem a práškovým tyrkysem, ústa a líce si malovaly červeným okrem.
Na rukou a nohou nosili stříbrné obroučky, na krku nosily náhrdelníky z korálků. Když nastal soumrak, lidé se posadili kolem ohně a za doprovodu malých lyr zpívali smutné a dojímavé písně. Abrám chodil po městě a vybíral předměty, které by se jim hodily. Přitom navazoval potřebné známosti. Seznámil se s mladým, velmi šikovných Damašťanem Eliezerem, který mu tam byl hodně nápomocný. Abrám ho tam objal jako vlastního syna a svěřoval mu různé úlohy ve svém hospodářství.
V zemi zaslíbené
Bylo třeba odejít z Damašku, ale Abramovi lidé neradi odcházeli, protože město poskytovalo dost zábavy. Celé dny se potulovali v lidské tlačenici a obdivovali zboží z celého světa. Líbilo se jim i okolí města. Všude byla obdělaná pole, louky a na svazích viděli olivové háje a sady, kde rostly meruňky a mandle.
Abrám vydal rozkaz k pochodu. Dlouhá karavana naložených oslů vyrazila na jih. Po určité době došli na vyvýšené a podhorské území, kde cesta stoupala stále výš. Na hranici Sýrie a Kanaánu se po levé straně ukázala Syrská poušť, vpravo se týčil Chermón, což je mohutný horský masív, kde pramení řeka Jordán. Kanaán byl tehdy převážně divokou a řídce osídlenou zemí. V dolinách, kde byla půda vhodná k obdělávání, se vyskytovala městečka nebo hradiště. Obyvatelstvo sídlilo za hradbami ve stanech a obdělávalo pole nebo vinice. Do hradů se uchylovali tehdy, když hrozilo nebezpečí, když se objevovaly výbojné kmeny z pouště, které hledaly co by uloupily. Abrám se vyhýbal dolinám a větším osadám. Zdržoval se na skalních výšinách, kde mohl pást svá stáda. Nikdo mu nekladl žádné překážky. Místní obyvatelé byli zvyklí na karavany nomádů, které hledaly pastviny. Pokud nomádi neprojevili nepřátelské úmysly, klidně s nimi obchodovali.
Prostřednictvím vyzvědačů se dověděli, že Abrám má s sebou 300 ozbrojených lidí a tak ho raději nechávali na pokoji. Po krátké zastávce v Sichemu postavil Abrám stany v okolí Betelu.
Na kopci mezi Betelem a Ajem postavil bohu oltář a přinesl mu oběti z vděčnosti za dosavadní průběh. Jenže pastviny se tam vyčerpaly a bylo třeba jít dále. Putoval do jižní části Kanaánu zvané Negeb, která hraničí s Egyptem. Kanaán, tak vychvalovaný kupci, mu přinesl jen samé zklamání. Pastviny byly mizerné a nebylo tu ani dost dřeva na vaření. Dokonce i vodu museli nosit z velké dálky. Kanaán pravidelně postihovala katastrofální sucha. Právě takové sucho překvapilo Abráma, když tábořil na území Negebu. Pastviny byly jak spálená step, lidem hrozila smrt hladem. Abrámovi nezbylo nic jiného než překročit egyptskou hranici a poprosit faraonovy úředníky o přístřeší.
Jak se Sáraj stala faraónovou ženou
Egypťané byli na takovéto návštěvy zvyklí. Stávalo se často, že pastýřské kmeny, prchající před suchem, hledaly útočiště. Dávali jim málo využité pastviny u ústí Nilu. Hraniční zeď zvaná "Knížecí zeď", bašty a strážní věže měly odrážet nájezdy pouštních zbojníků, ale pastýřům, po prošetření na hranici, nebránili ve vstupu. Egyptští úředníci za tuto službu žádali výkupné, občas si vybrali i hezčí dívky a posílali je do harémů hodnostářů nebo samotného faraóna. Abrám o tom věděl a když se blížil k hranici, vzal stranou svou manželku Sáraj a řekl jí, že ona je už na pohled krásná a když ji Egypťané uvidí, jeho zabijí a ji nechají naživu. Přemluvil ji, aby řekla, že je jeho sestra. Sáraj byla poslušná manželka a aby zachránila svého muže, přistoupila na podvod - vydávala se za jeho sestru. Ona vlastně byla jeho nevlastní sestra.
Knížata řekla o její kráse faraónovi a on ji vzal do svého harému. Brzy si ji tak oblíbil, že zasypal jejího údajného bratra velkými dary. Tak brzy měl Abrám ještě víc ovcí, oslů, služebnictva i velbloudy.
Na Egypt ale přišlo velké neštěstí a faraón hledal příčinu. Protože si myslel, že urazil boha Hebrejců, když držel v harému manželku jejich náčelníka, což se prozradilo, zavolal Abráma a s výčitkou se ho ptal, proč mu hned neřekl, že to je jeho žena? Abrám se omlouval, ale bylo faktem, že faraón byl oklamaný a to znamenalo urážku. Ovšem faraón se obával dalšího hněvu cizího boha, proto prominul Abrámovi toto provinění, dovolil mu opustit hranice země i s celým majetkem, který mu dříve daroval. Abrám se spolu s manželkou Sáraj a Lotem vrátil do Kanaánu ještě bohatší, než před svým pobytem v Egyptě.
Hrozné Lotovo dobrodružství
Abrám se vrátil do Betelu, kde kdysi postavil oltář svému bohu. Jeho synovec Lot se oženil a založil si vlastní chov dobytka. Brzy se ukázalo, že tam je málo místa pro dvě rozrůstající se stáda, proto mezi pastýři začaly sváry a bitky právě o pastviny. Abrám chtěl udělat konec těmto rodinným neshodám, zavolal Lota a řekl mu, že jsou příbuzní, aby ty nesváry přestaly. Navrhl řešení - ať se oddělí, vybere si cestu buď nalevo nebo napravo a Abrám se bude držet opačného směru.
Abrám tedy ponechal Lotovi svobodou volbu země a ten toho hned využil. Vybral si dolinu na jižním pobřeží Mrtvého moře, kde bylo dost pastvin, usadil se v Sodomě, i když toto město bylo známé uvolněnými mravy obyvatel.
Abrám se usadil v dolině Mamré v okolí Chebronu. Tam ve stínu košatých dubů vybudoval bohu nový obětní oltář.
Jednoho dne k němu přiběhl posel s hroznou zprávou. V zelené dolině na jižním břehu Mrtvého moře, kde pásl Lot, se rozkládala ještě tři města kromě Sodomy a Gomory. Vládcové těchto měst byli vazaly krále Elámu a 12 let poslušně platili daně, ale na třináctý rok prostě vypověděli poslušnost.
Tehdy se elámský král spojil se třemi dalšími králi od Eufratu, vytáhl svou armádou proti vzbouřencům a uštědřil jim drtivou porážku. Vládcové Sodomy a Gomory padli v boji, zbytky bojovníků prchly do hor. Vítězové s ohromnou kořistí a množstvím zajatců se vraceli zpět. Odvedli i Lota s rodinou a celým jeho majetkem. Abrám se bez rozmyslu pustil za nimi. V čele 318 ozbrojených sluhů a sousedů začal pronásledovat nepřátele, i když měli převahu.
Vojska mezopotámských králů se utábořila u osady Dán na severní hranici Kanaánu. Mezi mnohajazyčným vojskem vládlo uvolnění. Byli opojeni vítězstvím i vínem, uložili se ke spánku a nepostavili ani noční stráže.
Abrám rozdělil své lidi na malé oddíly, pod rouškou noci zaútočil na tábor ze všech stran a vyvolal zděšení mezi překvapenými nepřáteli. Ti se rozutekli a on je pronásledoval až k Damašku a triumfálně se vrátil do Kanaánu, přivedl osvobozené zajatce spolu s Lotem, i jeho majetek, který mu tehdy uloupili.
Nový král Sodomy spolu s dalšími králi ho přivítal jako spasitele. Vítat ho šel s chlebem a vínem i Melchisedek, král a nejvyšší kněz města Sálem, požehnal ho jménem Jahveho, nejvyššího boha, kterého podobně jako Abrám horlivě uctíval. Předpokládá se, že Sálem je Jeruzalém, tehdy město Jebúsejců, které se později stalo hlavním městem Izraele.
Abrám tehdy obětoval bohu desetinu kořisti, a když ho král Sodomy prosil, aby mu vrátil jen lidi a zbytek kořisti si ponechal, s hrdostí mu odpověděl, že on zvedá ruce k Hospodinu, nejvyššímu Bohu, že si nevezme nic, ani to co je tvoje, aby neřekl "Já jsem obohatil Abráma".
Poprosil jen, aby příslušný podíl z kořisti dostali náčelníci spřátelených kmenů - Anér, Eškol a Mamré, kteří mu pomáhali na vítězné výpravě.
Abrám se trápí pro potomstvo
Abráma ustavičně trápily pochybnosti. Ve snu slyšel Jahveho hlas, který ho ubezpečoval, že Kanaán se stane vlastí jeho potomků. Zatím neměl syna. Zdálo se, že jeho dědicem bude Eliezer z Damašku. I když ho adoptoval, přece jen to byl sluha domu a ne člověk z jeho krve. Když Sáraj viděla mužovo trápení, slitovala se a rozhodla se využít starodávného zákona, který dovoloval, aby neplodná žena přivedla muži otrokyni. Syn z takového svazku byl pak uznávaný za legálního dědice se všemi právy prvorozeného.
Její volba padla na egyptskou otrokyni jménem Hagar. A skutečně k Abrámově velké radosti Hagar otěhotněla. Jenže v domě nastaly nesváry. Hagar se všude chválila, že nosí v lůně Abrámova syna a chovala se bezohledně. Sáraj se trápila žárlivostí s obavami o své postavení v rodině. Zašla za mužem, pohádala se s ním a vyčítala mu, že on je všemu na vině. Abrám si jen povzdechl a řekl jí, že Hagar má ona ve své moci a ať s ní naloží podle svého. Jenže nepředpokládal, že Sáraj půjde v hněvu tak daleko, že otrokyni vyžene z domu.
Hagar putovala kam ji oči vedly. Bezcílně se toulala pouští a spala pod širým nebem blízko studny. Anděl se jí zjevil a ptal se, kam jde. Ona mu odpověděla, že utíká před svou paní Sáraj. Tehdy anděl pověděl, aby se vrátila ke své paní a pokořila se. Hagar už byla unavená tím touláním, tak ochotně poslechla andělský hlas. Vrátila se domů a kála se před svou paní. Zanedlouho porodila syna, kterému dali jméno Izmael.
Abrám se stává Abrahámem
Od té doby uběhlo 13 let a Abrám měl už 99 let. Jeho syn Izmael vyrostl ve velmi neposlušného výrostka. Jednoho dne bůh přikázal Abrámovi, aby své lidi spojil do jednolitého národa a jedné náboženské obce. Za tím účelem přikázal, aby všichni muži i chlapci, bez ohledu jestli jsou svobodní nebo otroci, se podrobili obřízce na znak smlouvy s bohem. Ustanovil příkaz obřezávat osmidenní děti mužského pohlaví platný na věčné časy. Kdo by se tomuto obřadu odmítl podrobit, sám se vyloučí z kmenové pospolitosti.
Abrám, který dostal své jméno na počest jednoho z mnoha mezopotámských bohů, se rozhodl změnit jméno na znamení rozchodu s pohanskou minulostí a nazval se Abrahámem, což znamená "otec mnoha národů". Zároveň dal své manželce Sáraj jméno Sára, které znamenalo "vaše výsost". Abrám se odvozuje od babylónského "Abi-ramu", což znamená "Otec je vznešený". Otcem je tu bůh Měsíce. Sára je zase v blízkém příbuzenství s babylónským bohem Šarattu, což znamená "kněžna".
Změna jmen byla aktem, kterým si Abrám přidal určitý knížecí nimbus, který ho měl postavit na roveň králům a vládcům sousedních států a povýšit nad lidi svého vlastního kmene.
Návštěva tří tajemných mužů
Toto sebepovýšení nezměnilo Abrahámův život. Nadále žil pod stanem, zachoval si prostotu zvyků a pro poddané byl spravedlivým otcem. Jednoho dne seděl po práci u vchodu do stanu. Byl horký den. Usnul a najednou slyšel kroky a uviděl přicházet tři cizí poutníky. V souladu se zákony pastýřské pohostinnosti se příchozím poklonil a pozval je do stanu. Přikázal, aby jim přinesli vodu na umytí a sám řekl Sáře, aby zadělala těsto, pak nechal zabít tele a kázal, aby ho upekli. Na plátně před stanem rozložili mísy s máslem, masem a mlékem. Abrahám pozval hosty, aby se posilnili a sám je obsluhoval a nabízel jim jídlo. Když se hosté najedli, zeptali se, kde je Sára. Ve stanu, odpověděl Abrahám. Tehdy nejctihodnější z hostí řekl, že Sára bude mít syna. Když to Sára uvnitř zaslechla, dala se do smíchu, protože už byla v pokročilém věku a také její muž je starý.
Tajemný muž se pohoršil a káravě ji napomenul, že copak je to divné, aby rodila jako stará, ale u Hospodina? Sára byla v rozpacích a zapírala, že se nesmála, ale oni jí to nevěřili.
Po chvíli se hosté zvedli a zamířili k Sodomě. Abrahám je kousek odprovodil a tehdy se dovtípil, že hostil boha a jeho dva anděly. Zároveň se dověděl, že bůh se vybral do Sodomy a Gomory, aby tato města potrestal za nepravosti.
Abrahám nemohl pochopit spravedlnost. Zeptal se boha, jestliže najde 50 spravedlivých, jestli je správné, aby zahynuli společně s hříšníky. Bůh řekl, že v tom případě město ušetří. Abraháma to neuspokojilo a ptal se, že kdyby našel 45 spravedlivých, bůh řekl, že město nezahubí. Postupně se Abrahám ptal, jestli najde 40, pak 30 nebo 20 spravedlivých. Bůh pokaždé řekl, že zadrží trestající ruku. Když Abrahám vzpomněl 10 spravedlivých, bohu se tento rozhovor zdál už dlouhý a odešel. Abrahám se vrátil domů.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář